Jak Nikolaj Stankovič zachránil před jistou hroznou smrtí několik opilců a o jeho úloze při vzniku Ztichlé kliky.

V červenci roku 1988 jsem se domluvil se svými košickými přáteli, že v srpnu přijedu s Nikolajem do Košic a dáme tam konečně dohromady již delší čas chystaný košicko-prešovsko-pražský undergroundový časopis. Protože účel návštěvy měl zůstat policejním orgánům utajen, maskovali jsme zájezd jako turistickou výpravu do Rudohoří, ostatně jsme se po vyřízení technických věcí okolo časopisu skutečně chtěli do hor podívat. Oslovili jsme ještě pár kamarádů a Vláďu Merhauta, který se svou přítelkyní Libuškou směřoval do Tater.

Na nádraží jsme se však sešli pouze já, Nikolaj a Vláďa s Libuškou. Každý z nás třímal v ruce láhev tvrdého alkoholu a Nikolaj měl navíc tři teplá lahvová piva. Nalodili jsme se do vlaku, obsadili prázdné kupé a Nikolaj pravil, že je zapotřebí pivo vychladit, že už to zná, že v České Třebové bude mít pivo správnou teplotu, pokud dokážeme udržet láhev vystrčenou z okna. Nejenom, že jsme to dokázali, ale pivo jsme dokonce podchladili, protože jsme si na ně vzpomněli až v Čadci. Do té doby jsme si předávali láhve s kořalkou. Nikolaj se těšil na návštěvu svého rodného Prešova, měl pouze obavu, že se v tomto městě dosud neopil (stran této věci jsem ho však lehce uklidnil). V Košicích na nádraží nás očekávala část přátel. Básnířka Zazi se svým přítelem, naším kamarádem hudebníkem a básníkem Sašou. Po noci strávené v chodbičce rychlíku a po zdolání tří lahví alkoholického moku a tří podchlazených piv nám nebylo zrovna do skoku, pouze Libuška hopsala, protože neseděla s námi, ale v prázdném kupé, naší pitky se nezúčastnila a krásně se vyspala.

Přátelé se slitovali a odvedli nás do hospody U Dvanáctich apoštolov. Toho roku panovalo neobyčejně horké léto a přežít bylo možné pouze v prostorách této svatyně. Pochopitelně, když už jsme přežili jízdu vlakem, začali jsme za chvíli také poskakovat, možná to bylo podpořeno také tím, že košické pivo v té době bylo obohacováno lihem velmi pochybné kvality a nedalo se pít jinak než s borovičkou. Následek se brzy projevil tím, že jsme nejméně o dva roky předstihli různá jiná mnohem více internacionálně a šovinisticky zaměřená seskupení. Naše východoslovenskopražská aliance by byla z hlediska internacionálního šovinismu zjevným nonsensem, a proto jsme se zpočátku věnovali pouze konzumaci alkoholu, s tím že vše ostatní vyřešíme později, až bude vymyšlen název časopisu.

Našemu odnárodnělému seskupení však nebylo dopřáno klidu. Jarem, básníkem života, jsme byli uneseni do Prešova, do restaurace Pod vežou, kde jsme též něco málo upili a pak se vypravili s Nikolajem do Jarkovej ulice, těsně za hranicí bývalého židovského ghetta. S dojetím jsme si prohlédli otlučený, rozpadající se dům, jehož zdmi už prorůstala bujná vegetace a který už byl zřejmě odsouzen k zániku. Dům, v němž se narodil boží a krásný muž s nakažlivým smíchem, Andrej Stankovič.

Druhý den se Vláďa s Libuškou od nás odpojili a my vyrazili na Sigort, což je jakési rekreační letovisko u Prešova. Jaro pravil, že musíme, že jsme očekáváni. Stálo to za to! Přijeli jsme k chatě, kde byly všechny okenice pozavírány, aby denní světlo neproniklo dovnitř. Hned za dveřmi byla plechová vana naplněná studenou vodou a v ní bylo natěsnáno nepřeberné množství alkoholu, láhve stály těsně jedna vedle druhé jako vojáci na přehlídce. Když jsme vešli do pokoje a rozsvítili, spatřili jsme další množství lahví, zčásti již vypitých, a několik lidských těl poházených různě po místnosti a zřejmě zakletých do delirického spánku. Jedno z těl po hodině ožilo a vykřiklo „Honza Placák je tuna“, aby však opět upadlo do spánku. Tento výtečník z Prešova, lidový bard Peter, se však opět vzpamatoval, aby nám zarecitoval svoji báseň.

Prvá slnečnica
druhá slnečnica
tretia slnečnica
štvrtá slnečnica
piata slnečnica
šiesta slnečnica
siedma slnečnica
ôsma slnečnica
deviata slnečnica
desiata slnečnica
to je vangogovica!

A bylo to, leč ne všechno, protože v tu chvíli vrazil dovnitř poslední z chatové party a přinesl dva koše plné hub, aby kamarádům připravil oběd. Nikolaj, velký znalec těchto lesních plodů, zajásal. Košíky příchozímu přes jeho protesty odebral a začal jejich obsah zkoumat. S čím dál větším zaujetím, vydávaje občas nadšené výkřiky vědce-objevitele, počal to, co mělo být obědem, třídit na tři části. Prudce jedovaté, nepoživatelné a k jídlu vhodné. Největší část úlovku byla v kategorii nepoživatelné, následována jedovatými houbami a nejmenší část Nikolaj uznal za vhodnou k jídlu. Zřejmě tak zachránil životy nejméně osmi opilců.

To bylo i na nás příliš, a tak jsme se rozhodli pro návrat do Prešova. Na Šariši však mají zvyk, který se musí dodržovat, aby se hostitelé neurazili. Říká se tomu „kapurková“. Kapurka je branka a kapurková panák na odchodnou. Ovšem lehce jsme nevyvázli – kapurkových bylo nejméně deset a nebohá básnířka z Košic, osoba velmi citlivá a nerada odmítající, jich měla alespoň patnáct. Celou cestu zpět pak značkovala s hlavou vystrčenou z okna auta. Za námi už nebyla silnice, ale jedna souvislá do dáli mizící kapurková čára.

V Prešově jsme přistáli opět před „Vežou“. Zazi mezitím usnula a nebyla k probuzení, žaludek však měla zcela vypumpovaný, a tak jsme ji uložili za hřbitovní zeď s tím, že ji budeme chodit kontrolovat. V restauraci jsme Nikolaj, Saša, Jaro a já konečně začali vymýšlet název časopisu. Padaly všemožné návrhy. Zadumaný Nikolaj dokonce na chvíli usnul a napotil panáka plného potu, který pak z roztržitosti skoro celý vypil, a v tu chvíli jako by se rozsvítilo – Ztichlá klika byla na světě.

Práce toho dne byla skončena, mohli jsme Zazi vyzvednout ze hřbitova, oživit ji a vrátit se do Košic. Jaro, milý kamarád Jaro, nás tam zavezl autem (byl s námi po celý den a alkohol nepil). Vrátil nás tam, odkud nás den předtím unesl.

S Nikolajem jsme přespali v domečku u Zazi. Druhý den její maminka, zvědavá na návštěvu z Prahy, tedy na případné dceřiny nápadníky, přinesla oběd. Trochu se jí podlomily kolena, když nás spatřila, ale statečně svou chvilkovou slabost překonala. Zasedli jsme k tabuli a Nikolaj se jal vyprávět. Se soustem nabodnutým na vidličce nás dokázal půl hodiny rozesmávat, poté kousek jídla snědl a další půlhodinu s jiným soustem na vidličce vymýšlel slovní hříčky, a tak pořád dokola. Náramně se bavil a my s ním. Asi za tři hodiny si maminka přišla pro nádobí a spráskla ruce. „Vám nechutná!“ Nikolaj ještě s jídlem nebyl ani v půlce. „Ale chutná, a moc.“ Maminka raději odešla bez nádobí a my ji už nikdy potom neviděli.

Jan Placák

Babylon 10/XVII, 16. června 2008