Často bývá zmiňována krutost Starého zákona. Jde o starověkou literaturu, v níž se popisy bitev a zločinů předkládají bez zvláštních ohledů. Pohoršovat se nad starodávnými krváky však nemá valný smysl. Zvláště ne dnes, kdy každodenní zprávy předčí hrůzy popisované v Bibli. Historikové navíc vědí, že to s těmi genocidami nebylo tehdy tak vážné, ty děsivé války většinou spočívaly v tom, že jedna skupina nomádů zahnala jinou skupinu nomádů o dvacet mil dále. Kronikáři a básníci zpravidla zveličovali velikost vítězství svého krále a počet padlých nepřátel. Hezké to jistě nebylo, ale počet mrtvých zdaleka nedosahoval počtu zabitých vojáků i civilistů v současných válkách. Nakonec si můžeme z takové četby vzít také to, že se lidé příliš nemění. A možná i něco, co nás zasáhne tváří tvář nejnovější evropské válce.

Jedna biblická epizoda vybočuje i z tehdy běžných válečných zvyklostí a znepokojuje čtenáře a interprety již celá staletí. Mezi nepřáteli Izraele je uváděn král Amálek. Již jeho jméno je symbolické, lze jej přeložit jako „Ten z hlubiny“. Zcela jistě si tohoto člověka nemůžeme představovat jako běžného krále s korunou, žezlem a trůnem, byl to divoký kmenový náčelník, vnuk Jákobova bratra Esaua, tedy vzdálený příbuzný dětí Izraele, nicméně zvláštní padouch z rodu mučitelů, nájezdníků a dobyvatelů.

Amálekův zločin

Když Mojžíš vedl lid z otroctví, musel řešit nedostatek vody, hlad i spory uvnitř společenství, ale také odrážet útoky nepřátel. V jedné takové chvíli, právě když Izraelci žíznili, byli podráždění a vysílení, bez jakéhokoliv důvodu a bez vyhlášení nepřátelství napadl Amálek jejich tábor v oáze zvané Refídim. Mladý vojevůdce Jozue Amálekovy bojovníky porazil a zdálo by se, že tato bitva bude jednou z mnoha podobných epizod, které běžně probíhaly mezi stepními kmeny a byly střídány sjednanými příměřími nebo spojenectvími. Ale v textu Tóry zprávu o bitvě následuje podivně tvrdý příkaz: Hospodin řekl Mojžíšovi: „Zapiš na památku do knihy a předej Jozuovi, že zcela vymažu zpod nebes památku na Amáleka.“ (Exodus 17,14) Bitva s Amálekem tedy určitě nebyla běžným střetnutím, Amálek se musel provinit něčím zcela mimořádným. Vysvětlení jeho zločinu nalezneme v knize Deuteronomium, kde je již celá aféra jasnější:

„Pamatuj, co ti učinil Amálek, když jste táhli z Egypta. Střetl se s tebou na cestě a zničil ti zadní voj, všechny churavé za tebou, když tys byl ochablý a unavený; a nebál se Boha. Proto až ti Hospodin, tvůj Bůh, dá odpočinutí ode všech tvých okolních nepřátel v zemi, kterou ti Hospodin, tvůj Bůh, dává do dědictví, abys ji obsadil, vymažeš památku Amálekovu zpod nebes. Nezapomeň!“ (Deuteronimium 25, 17-19)

Je tedy velmi důležité nezapomenout, připomínat si po všechny dny činy podlého teroristy, válečného zločince, zbabělce, který se radoval z utrpení a zkázy domnělých nepřátel, nikoliv silných, ozbrojených mužů, ale civilistů. Bavil se vražděním slabých, starců, žen a dětí. Každý člověk jistě pocítí prudký žal a hněv, když vidí barbarského náčelníka, který bezdůvodně napadne spřízněný národ, zbaběle útočí ze zálohy a s rozkoší vraždí jeho neozbrojené lidi včetně bezbranných dětí. Přesto příkaz zničit Amáleka dělá vrásky nejednomu mysliteli, nemylme se, nejen dnes, ale již od starověku.

Saulovo selhání

Prvním, kdo tuto situaci nezvládl, byl první izraelský král Saul. Jeho přítel a rádce prorok Samuel si byl vědom, že zásadní porážka odvěkého nepřítele je především povinností krále. A odvážný, věrný a čestný král Saul měl k tomu ideální příležitost. Samuel, který měl na panovníka Izraele veliký vliv, králi připomněl kletbu, která od bitvy u Refídim spočívala na Amálekově rodu:

„Toto praví Hospodin zástupů: Mám v patrnosti, co učinil Amálek Izraeli; položil se mu do cesty, když vystupoval z Egypta. Nyní jdi a pobij Amáleka; jako klaté zničíte vše, co mu patří. Nebudeš ho šetřit, ale usmrtíš muže i ženu, pachole i kojence, býka i ovci, velblouda i osla!“ (První Samuelova 15,2-3) Prorok tedy krále vybídl k zahájení tzv. svaté války, což v žádném případě nebyla válka náboženská, jak je známe z dějin dávných i moderních, ale ve starověku šlo o boj, který spolu vedli bohové, v případě Izraele sám Hospodin. Člověk z takové války nesměl mít žádný prospěch, nesměl brát zajatce ani kořist a nesměl mít slitování.

Zvláštní je, že barbarský kmenový náčelník je v tomto vyprávění postaven na roveň nějakého pohanského božstva, s nímž bojuje sám Hospodin. Klíčem k pochopení příkazu k pobití nepřátelského kmene je charakteristika Amáleka: „Nebál se Boha.“ (Deuteronomium 25,18) Filosof Moše ben Nachman to vysvětluje: Zatímco všechny národy slyšely (co Hospodin způsobil Egyptu) a třásly se, Pelištejci, Edom, Moáb a všichni obyvatelé Kanaánu se pokořily v bázni před Bohem a slávou jeho velikosti, (Izajáš 2,10) Amálek přišel z dálky a povyšoval se jako by se chtěl stát Bohem. Z tohoto důvodu Písmo říká o Amálekovi „a nebál se Boha“. (Moše ben Nachman: Komentář k Exodu 17,16) Amálek se tedy považoval za rovného bohům, ne-li přímo za boha. Jeho nenávist zasahovala nejen Izrael, ale i Hospodina, to přímo jemu svým konáním vyhlásil válku. Je pravděpodobné, že jej v jeho ohavných činech utvrzoval i nějaký jemu oddaný šaman, kněz, patriarcha nebo věštec, ujišťoval ho přízní bohů a naváděl ho, aby konečně vyhladil ten dekadentní a méněcenný izraelský lid.

Saul měl přikázáno vyhladit Amálekovce nikoliv z pomsty za minulá příkoří, ale především aby odstranil hrozbu pro budoucnost, kterou představovala jejich sadistická povaha a genocidní ideologie. „Židům při vstupu do země izraelské byly přikázány tři povinnosti: Ustanovit si krále, ve válce vyhladit semeno Amáleka a vybudovat pro Svatého Dům v Jeruzalémě.“ (Babylónský Talmud, traktát Sanhedrin 26b,11)

Když Saul Amálekovce porazil, v rozporu s příkazem Tóry sice nechal pobít bojovníky i část jejich zvířat, ale ponechal naživu jejich krále Agaga a vybraný dobytek. (První Samuelova 15,9) Tak Saul sice zvítězil v bitvě, ale uzavřením míru s králem Agaga ponechal otevřené dveře budoucím zločinům. Nevyužil příležitost vymýtit původce budoucích pogromů a genocid.

Rozhněvaný Samuel si nechal zajatce přivést a řekl: „Jako tvůj meč zbavoval ženy dětí, tak ať je tvá matka bezdětná nad jiné ženy.“ A Samuel rozsekal Agaga na kusy před Hospodinem v Gilgálu.“ (První Samuelova 15,33) Roztržka proroka a krále byla definitivní, nad Saulem byl vyřčen soud, byl Hospodinem zavržen a ztratil korunu. Od té doby se již Samuel a Saul nikdy nesetkali. Zkázou krále se stal jeho soucit.

Etická otázka

Není snadné, bezpečné ani etické hledat ospravedlnění příkazu vyhladit Amáleka. Judaismus nikdy nezpochybňoval právo na obranu, nicméně leží zde velmi nepříjemná otázka: pokud lze ospravedlnit jednu vyhlazovací válku, mohou být ospravedlněny i jiné? Nemůže souhlas s vyhlazením Amáleka vést k tomu, že kdokoliv prohlásí za Amáleka svého protivníka a bude pokládat za správné, ne-li za boží vůli, jej zničit? To by mohlo rozpoutat nepředstavitelné zlo. Proto učenci všemožně omezili fundamentalistické čtení tohoto příkazu a svévolnou aktualizaci textů o Amálekovi.

Již první komentátoři Písma si kladli otázku nad etickým oprávněním příkazu zničit Amáleka. Někteří rabíni se pokoušeli vysvětlit sžíravou nenávist Amáleka vůči božímu lidu dávným proviněním patriarchů Izraele. To je typický styl rabínské interpretace každého neštěstí, které postihlo židovstvo, učenci nejprve hledali chybu ve vlastních řadách:

Esauova snacha Timna pocházela z královského rodu, byla sestrou Ezauova náčelníka Lotana. Chtěla konvertovat k božímu lidu a připojit se k Abrahamově rodině. Řekla, že by byla raději služkou chudiny izraelského národa než královnou národa jiného. Abraham ji však odmítl, později ji odmítli také Izák a Jákob. Aby Timna patriarchy potrestala za urážku, zplodila Amáleka, jehož potomci měli Izraeli způsobit mnohá utrpení. Neštěstí osudového konfliktu tedy leží v odmítnutí žadatelky o konverzi. Rabíni tvrdí, že Timnina ochota vyměnit status princezny za status konkubíny svědčí o jejím čistém úmyslu připojit se k božímu lidu. Patriarchové nepochopili její skutečný záměr a ponížili ji zbytečným odmítnutím, zatímco ji měli ochotně přijmout do lůna judaismu. (Babylónský Talmud, traktát Sanhedrin 99b,8)

Rabi Mana, který žil ve třetím století, popisuje krále Saula jako ušlechtilého a spravedlivého panovníka, který nechtěl zabít zajatého krále Amálekovců, protože byl přesvědčený, že ani vraha nelze zabít bez soudu a že by se i se zajatým nepřítelem mělo jednat podle práva.

Král Saul tedy podle rabiho Many chtěl ušetřit zajatcův život v zájmu spravedlnosti, možná i míru, a odporoval Hospodinu: „Tóra přikazuje přinést oběť smíření byť i za jeden zmařený život a v údolí obětovat jalovici, oč větší cenu mají životy Amálekovců? A pokud již zhřešili lidé, jak zhřešila zvířata? A pokud zhřešili dospělí, jak zhřešily děti?“ Krále však napomenul podivuhodný Hlas z nebe citací z knihy Kazatel: „Nebuď příliš spravedlivý…“ (Kazatel 7,16; Babylónský Talmud, traktát Joma 22b,9) Nebuď milosrdnější než samotný Stvořitel, který ti to přikázal, protože to není známkou spravedlnosti, ale slabosti. Král si nemůže slabost dovolit, protože má odpovědnost za svůj lid.

Zabíjení nevinných dobytčat též trápilo svědomí učenců. Zvířata Amálekovců určená k vybití prý tedy nebyla běžná zvířata a nešlo jen o zákaz jakkoliv kořistit ze svaté války. Raši o Amálekovcích mínil: „Byli to čarodějové a změnili se, aby vypadali jako zvířata.“ (Raši: Komentář k První Samuelově 15,3) Bylo je tedy třeba zabít stejně jako válečníky v lidské podobě.

Jiní učenci říkali, že pokud snad má Amálek nějaké potomky, příkaz vyhladit Amáleka se na ně již nevztahuje. Pokrevní Amálekovci se podle učenců buď smísili s ostatními etniky v 8. století př.n.l., kdy asyrský král Senacherib deportoval a mísil národy, nebo byli vyhlazeni během vlády reformátora krále Chizkijáše. Moše ben Majmon učil, že příkaz Tóry platil pouze pro přímé potomky Amáleka, proto již pro další generace neplatí. Jejich jméno již bylo dávno vymazáno z dějin, nyní již není možné někoho identifikovat jako Amálekovce podle jeho původu a příkaz byl splněn. Druhá část příkazu: „boj proti Amálekovi do posledního pokolení“ (Exodus 17,16) sice trvá, ale je záležitostí celé společnosti. Týká se kterékoliv násilnické hordy, která se chová jako Amálek.

Proti pronásledování a šikanování Amálekova lidu hovoří též tvrzení Moše ben Nachmana, že příkaz vyhladit jej se vztahoval pouze na krále a nesmí být vykonáván jednotlivcem. (Moše ben Nachman: Sefer ha-micvot; Moše ben Nachman: Komentář k Exodu 17,16) Moše ben Nachman učil, že nelze svévolně napadat domnělé Amálekovce, neboť tento úkol je vyhrazen izraelskému králi, především byl přikázán Saulovi, a pokud on příkaz nesplnil, tato povinnost měla přecházet z generace na generaci králů, každý izraelský král měl usilovat o vyhlazení Amálekova jména. Izraelci tedy musí nejprve nad sebou ustanovit krále, než budou vést válku proti Amálekovcům. V současnosti nelze příkaz naplnit a až v mesiášském věku se tohoto úkolu ujme legitimní král.

Celý text je proto třeba číst jako symbolický, archetypální příběh. Na rozdíl od mnoha jiných kmenů a jejich náčelníků či králů Blízkého východu není Amálek či jeho lid zmíněn v žádném mimobiblickém prameni. Zlo neustále působící ve světě nelze ztotožnit s jedinou historickou postavou, národem nebo státem, ani je nelze definitivně vymýtit a nelze zabít jednou pro vždy jeho původce. Na Amáleka nemusíme pohlížet jako na konkrétní historickou postavou, na barbarského krále jednoho z kmenů, nebo na zvláště kruté etnikum, ale spíše je jakýmsi mýtickým Stínem vystupujícím z hlubin. Amálekovci nejsou rod, kmen či národ, ale určitý typ pyšných a nenávistných lidí, fanatiků, teroristů, válečných zločinců. Představují odvěké nesmiřitelné, zbabělé a zákeřné zlo.

Povinností krále bylo předcházet tomu, aby se ve společnosti takové zlo rozrostlo, a to i navzdory osobním zájmům, soucitu či sympatiím, ba dokonce navzdory vlastnímu svědomí. To je od dávných časů až po naši dobu povinností každého představitele a vládce lidu. Saul byl dobrý král, ale neuměl být důsledný, byl příliš laxní, příliš smířlivý. Možná doufal, že se s vůdcem Amálekovců nějak dohodne, že s ním v budoucnosti uzavře výhodné obchody, že jej převychová, zkultivuje, že nastolí spravedlivý mír. Kdo by nechtěl dobré obchody a spravedlivý mír?

Žádný mír se zlem

Kniha Ester popisuje pokračování této temné historie: tím že Saul ušetřil Agagův život, zatížil budoucí pokolení odvěkým ohrožením z hlubin. Agag ještě předtím než jej Samuel zabil, stihl zplodit syna, z jehož potomků vzešel Haman. (Babylónský Talmud, traktát Megila 13a) Konflikt mezi Izraelem a Amálekem se uzavřel až v potomcích jejich rodů. Zatímco Ester pocházela stejně jako král Saul z kmene Benjamín, vysoce postavený úředník u perského královského dvora Haman byl v šestnácté generaci potomkem krále Agaga. (Josephus Flavius. Starožitnosti XI. 6,5)

Během svátku Purim si Židé připomínají první zaznamenaný pogrom. Haman vzplanul nenávistí k dvořanu Židu Mordechajovi a přesvědčil krále, aby vyhubil všechen jeho lid. Hamanův odpor k Mordechajovi nebyl pouze projevem dvorských intrik, žárlivosti či osobní antipatie, obracel se proti celému Mordechajovu národu, proto je nazván protivníkem Židů. (Ester 8,1) Jeho nenávist byla kolektivní a lidské bytosti degradoval na neužitečný předmět: Tu řekl Haman králi Achašveróšovi: „Je tu jakýsi lid, roztroušený a oddělený mezi národy po všech krajinách tvého království. Jejich zákony jsou odchylné od zákonů všech národů a zákony královskými se neřídí. Král z toho nemá žádný prospěch, když je trpí.“ (Ester 3,8)

Haman stejně jako Amálek není běžným nepřítelem, je to sadistický válečný zločinec, jeho zájmem není vítězství v bitvě, ale genocida. Amálek a Haman jsou archetypálními masovými vrahy. Pokud by nebyl Amálek zničen, pokračoval by v pronásledování dětí Izraele až do konce věků. Když královna Ester docílila usmrcení Hamana a jeho potomků, naplnila poslání přikázané Tórou, splnila královskou povinnost a napravila dávnou Saulovu chybu.

S určitým typem zla nelze uzavírat mírové smlouvy, obchodní dohody a kompromisy. Ne nadarmo jsou za ideové potomky Amáleka pokládáni všichni ti, kdo se během dějin pokoušeli vyhladit židovský národ, Haman, Antiochos Epifanés, Římané, inkvizice, nacisté, stalinisté a ostatně i současní teroristé. Amálek a Haman nechtějí vyvraždit pouze židovský národ, ale jakýkoliv národ, který pokládají za nehodný svobody a života. Kdo s nimi uzavírá mír, má na rukou krev nevinných.