Pěšina

V tajze jsem měl nádhernou pěšinu. Vyšlapal jsem si ji sám, v létě, když jsem si dělal zásoby dřeva na zimu. Soušek bylo okolo chalupy spousta – kuželovité modříny připomínající šedou papírovou masu trčely z močálu jako kopí. Chaloupka stála na pahorku, obklopená keři limby se zelenými štětečky jehličí; šišky na podzim ztěžklé dozrávajícími semeny stahovaly větve k zemi. A právě tímhle limbovým houštím vedla k močálu pěšina a ten močál kdysi nebyl močál, rostl na něm les, ale pak kořeny stromů ve vodě uhnily a stromy umřely – ale to bylo dávno, velmi dávno. Živý les se stáhl stranou, podél úpatí hory k potoku. Cesta, po které jezdila auta a chodili lidé, vedla z druhé strany pahorku, trochu výše na horském svahu.

První dny mi bylo líto šlapat po naběhlých červených plodech konvalinek, po irisech, jejichž okvětní lístky i kresba připomínaly obrovské fialové motýly – mohutné trsy masitých modrých ladoněk mi nepříjemně pokřupávaly pod nohama. Květiny nevoněly, ostatně jako žádné květiny na Dalekém severu; kdysi jsem se často přistihoval při automatickém pohybu: natrhal jsem kytici a zvedl ji k nosu. Ale pak jsem se to odnaučil. Ráno jsem pozoroval, co se na mé pěšině za noc událo – konvalinka, kterou jsem včera rozdrtil holinou, se narovnala, zmátořila se, i když je celá nakřivo. A jiná konvalinka už je rozdrcená navždy a leží jako zřícený telegrafní sloup s porcelánovými izolátory a roztrhané pavučinky z ní visí jako stržené dráty. A pak už se pěšina vyšlapala a já si přestal všímat větví limby složených přes cestu a ty, co mě švihaly do obličeje, jsem olámal a pahýlů jsem si dál nevšímal. Podél pěšinky stály mladé, asi stoleté modříny – viděl jsem, jak se zazelenaly, a později před mýma očima na ni shodily své drobné jehličí. Pěšina byla každý den tmavší a tmavší, až se z ní nakonec stala obyčejná tmavošedá horská stezka. Nikdo jiný než já po ní nechodil. Skákaly na ni tmavomodré veverky a často jsem na ní zahlédl i koroptví egyptské klínové písmo i trojúhelníkovou zaječí stopu, ale ptáci a zvěř se přece nepočítají.

Po téhle soukromé pěšině jsem chodil téměř tři roky. Dobře se na ní psaly básně. Někdy po výjezdu jsem si vyšel na pěšinu, a jak jsem po ní šlapal, nějaký verš mě vždycky napadl. Zvykl jsem si na tu pěšinu, začal jsem na ní trávit čas jako v lesní pracovně. Vzpomínám si, jak se bláta na pěšině s přicházející zimou začal zmocňovat mráz a led, a to jako by cukernatělo a houstlo jako marmeláda. A dva podzimy po sobě, než napadl sníh, jsem přicházel na tuhle pěšinu, abych na ní zanechal hlubokou stopu, která mi před očima ztuhne na celou zimu. A na jaře, když sníh roztál, jsem viděl své značky z loňska, šlapal jsem do starých stop a básně se mi psaly zase lehko. V zimě byla tahle moje pracovna samozřejmě opuštěná: v mrazu se nedá přemýšlet, psát se dá jenom v teple. Zato v létě jsem na téhle kouzelné pěšině znal každý kámen, všechno bylo daleko pestřejší než v zimě – limba, modříny i šípkové keře mi pokaždé připomněly nějakou báseň, a když jsem si zrovna nevybavil žádnou cizí báseň vystihující náladu, mumlal jsem si vlastní verše, které jsem si zapsal po návratu do chalupy. A třetího léta po mé pěšině prošel člověk. Nebyl jsem v tu chvíli doma, nevím, jestli to byl nějaký zatoulaný geolog, pěší horský pošťák nebo lovec – zůstaly tam po něm stopy těžkých bagančat. Od té chvíle už se na té pěšině verše psát nedaly. Cizí stopa se tam objevila na jaře a za celé léto jsem na té pěšině nenapsal jediný verš. A když přišla zima, přemístili mě jinam, a ani jsem toho nelitoval – pěšina byla beznadějně zkažená. O téhle pěšině jsem se mnohokrát pokoušel napsat báseň, ale nikdy se mi to nepodařilo.

1967

Veverka

Les obklopoval město, zasahoval do města. Stačí přeskočit na vedlejší strom a jsi z lesa venku – ve městě, na bulváru.

Borovice a smrky, javory a topoly, jilmy a břízy – byly všechny úplně stejné na lesní mýtině i na náměstí Boje se spekulací, jak se odnedávna nově jmenoval městský rynek. Když se veverka dívala zdálky na město, zdálo se jí, že je rozříznuté zeleným nožem, zeleným paprskem, že bulvár je zelená říčka, po které se dá plout a doplout do právě takového věčně zeleného lesa jako ten, ve kterém veverka žila. Že kameny brzy skončí.

A veverka se odhodlala.

Skákala z topolu na topol, z břízy na břízu – energicky a klidně. Ale topoly a břízy nekončily a zaváděly ji stále hloub do temných úžlabin, na kamenné mýtiny obklopené nízkými keři a osamocenými stromy. Březové větve byly pružnější než topolové, ale to všechno veverka věděla i dřív.

Veverka brzy pochopila, že zvolila špatnou cestu, že les nehoustne, ale řídne. Na návrat však už bylo pozdě. Musela přeběhnout to šedivé mrtvé prostranství a za ním je zase les. Ale to už se rozštěkali psi a kolemjdoucí zvedali hlavy. Jehličnatý les byl spolehlivý – pancíř borovic, hedvábí jedlí. Šumění topolového listí bylo zrádné. Březová větev držela pevněji, déle, a pružné zvířecí tělíčko, které se vahou rozhoupávalo, samo určovalo míru pružení větve – veverka povolila tlapky, vyletěla do vzduchu – napůl pták a napůl zvíře. Stromy naučily veverku, co je to nebe, létání. Pustila se větve, roztáhla drápky na všech čtyřech tlapkách, vyletěla a hledala oporu tvrdší a spolehlivější než vzduch.

Veverka opravdu vypadala jako pták, něco jako žlutý jestřáb, který krouží kolem lesa. Veverka jestřábům tak záviděla jejich nezemský let! Ale ptákem veverka nebyla. Volání země, zemskou tíži, svou obrovskou váhu veverka cítila neustále, stačilo, aby oslábly svaly stromu a větev se začala pod veverčinou tíhou prohýbat. Bylo třeba nabrat síly, vyvolat odkudsi z nitra těla nové síly, aby znovu skočila na větev nebo upadla na zem a už nikdy nevystoupala do zelené koruny. Veverka mhouřila úzké oči, skákala, zachytávala se větviček, rozhoupávala se, mířila a neviděla, že za ní běží lidé. A na ulicích města už se nashromáždil dav. Bylo to tiché provinční městečko, které vstávalo s východem slunce, s kuropěním. Řeka v něm tekla tak mírně, že se proud někdy úplně zastavil a voda začala téct nazpátek. Město mělo dvě zábavy. Požáry, varovné balony na požární věži, rachocení hasičských vozů, které se proplétaly po dlážděných uličkách, hasičská mužstva; koně – hnědáky, grošované bělouše, vrané – podle barvy jednotlivých požárních jednotek. Požár hasili ti stateční a pro všechny ostatní to byla podívaná. Výchova k odvaze to byla pro každého; každý, kdo mohl chodit, popadl děti a běžel „k požáru“ – doma zůstávali jenom mrzáci a slepci.

Druhou lidovou podívanou byl lov veverky – klasická zábava městských obyvatel. Veverky město přecházely, přecházely ho často, ale v noci, když město spalo. Třetí zábavou byla revoluce – ve městě zabíjeli buržousty, popravovali rukojmí, kopali jakési příkopy, vydávali pušky, cvičili a posílali na smrt mladé vojáky. Ale žádná revoluce nemůže přehlušit přitažlivost tradiční lidové zábavy. Každý v davu hořel touhou být první, trefit veverku kamenem, zabít ji. Být nejpřesnějším, nejlépe střílet z praku – biblického praku – vymrštěného rukou Goliáše do žlutého Davidova tělíčka. Goliášové se hnali za veverkou, pískali, pokřikovali a naráželi jeden do druhého v žíznivé touze po zabíjení. Byl mezi nimi i venkovan, který přivezl na trh půl pytle žita v naději, že to žito vymění za klavír a zrcadla – v roce smrtí byla zrcadla levnější –, i předseda revolučního výboru městských železničních dílen, který přišel na trh lovit šmelináře, i účetní z Všesvazového spotřebitelského svazu, i zahradník Zujev, známý ještě z carských dob, i rudý velitel v rajtkách malinové barvy – fronta odtud byla jenom sto verst.

Městské ženy stály u plotů, u branek, vykláněly se z oken, hecovaly muže, vystrkovaly děti z oken, aby se mohly podívat na lov, naučit se lovu… Malí kluci, kteří nesměli veverku sami pronásledovat – dospělých na to bylo až dost –, nosili kameny a klacky, aby zvířátko neuniklo.

„Tady máš, strýčku, majzni ji.“ A strýček mlátil, dav řval a hon pokračoval. Všichni běželi po městských bulvárech za zrzavým zvířátkem: zpocení vládci města rudí v obličeji, zachvácení vášnivou touhou po zabíjení. Veverka spěchala, už dávno si toho řevu, té vášně všimla. Musela slézat dolů, hrabat se nahoru, vybrat si větev, vyměřit si let, rozhoupat se vahou, letět…

Veverka pozorovala lidi a lidé veverku. Sledovali její běh, její let – tlupa zkušených obyčejných zabijáků…

Ti starší, veteráni provinciálních bojů, zábav, lovů a srážek, nemohli ani doufat, že budou mladým stačit. Zkušení zabijáci se pohybovali za davem a dávali na dálku rady, rozumné rady, důležité rady těm, kdo se mohli hnát, lovit, zabíjet. Tihle už se hnát nemohli, nemohli lovit veverku. Překážela jim záducha, tuk, tloušťka. Ale zkušenost měli velkou a radili – z které strany to vzít, aby veverce odřízli cestu.

Dav stále rostl – to už ho staříci rozdělili na oddíly, na armády. Polovina šla chystat past, odříznout cestu.

Veverka uviděla lidi vybíhající z boční uličky dříve, než lidé uviděli ji, a všechno pochopila. Bylo třeba slézt, přeběhnout deset kroků a tam byly zase stromy bulváru a veverka ještě těmhle psům, těmhle hrdinům ukáže.

Veverka seskočila na zem, vrhla se přímo do davu, i když proti ní letěly kameny a klacky. Proskočila mezi těmi klacky, mezi lidmi – bijte ji! ať se nezdejchne! – veverka se ohlédla. Město jí bylo v patách. Kámen ji trefil do boku, veverka upadla, ale hned zase vyskočila a vrhla se dál, doběhla ke stromu, k záchraně, vyšplhala se po kmenu a přeběhla na větev, na větev borovice. „Ta je snad nesmrtelná, mrcha!“ „Teď ji musíme obklíčit u řeky, na mělčině!“ Ale obkličovat ji nebylo třeba. Veverka se po větvi jen stěží pohybovala a hned si toho všimli a zařvali. Veverka se rozhoupala na větvi, naposledy napjala síly a upadla přímo doprostřed vyjícího, chroptícího davu. Dav se dal do pohybu jako voda vřící v kotlíku a stejně, jako když se kotlík sundá z ohně, dav utichl a lidé začali odcházet od toho místa na trávě, kde ležela veverka. Dav rychle zřídl – vždyť všichni museli do práce, každý byl městu a životu něco dlužný. Ale nikdo nešel domů, aniž by se podíval na mrtvou veverku, aniž by se na vlastní oči přesvědčil, že lov byl úspěšný a povinnost je splněna.

Protáhl jsem se řídnoucím davem blíž, vždyť jsem také pokřikoval, také jsem zabíjel. Měl jsem na to právo jako všichni, jako celé město, všechny třídy a strany…

Podíval jsem se na žluté veverčino tělíčko, na krev, která se jí spekla na rtech, na čumáčku, na oči klidně hledící do modrého nebe našeho tichého města.

1966

Ukázka z knihy Varlam Šalamov: Vzkříšení Modřínu / Črty ze zločineckého podsvětí. Sebrané spisy 4–5, G plus G, 2017. Z ruského originálu přeložil Jan Machonin. Kniha k zakoupení na 👉 e-shopu nakladatelství G plus G.