Ve veřejném životě se projevují dva základní přístupy ke kultuře: představa umění jako třešničky na socio-ekonomickém dortu, kterou jsme zdědili z minulosti, a ta, která souzní s pseudoliberálními představami o kultuře jako objektu tržních sil. Obě mají na naši současnost zničující vliv. Kultura je normotvorná součást společnosti, její funkce je nezastupitelná: pokud upadá kultura, upadají i všechny ostatní oblasti existence lidské společnosti, politiku a stejně tak i ekonomiku nevyjímaje.

Kultura není součást politiky, ale politika je součást kultury. Politika, správa věcí veřejných, nemůže být založena na čtyřletém mandátu, od jedněch voleb k druhým. Pokud nemá přesah, do minulosti, stejně jako do budoucnosti, k hodnotám, které jsou za naší každodenností, zdegeneruje v pouhou mocenskou technologii, která podvazuje a nakonec podváže veškerou lidskou kreativitu a společnost jako takovou.

Kultura je ničím nenahraditelný lék proti skleróze systému a společenské regresi. Ve své různorodosti a mnohotvárnosti brání, obnovuje, nastoluje hodnoty, které přesahují jedno volební období, jeden lidský život – pomáhají vést společnost, národ z minulosti do budoucnosti, živí vazby, které národní společnost tvoří a udržují ji schopnou sebereflexe, bez které se nemůže udržet žádný sociální řád.

Kultura zajišťuje kontinuitu hodnot, kritického myšlení a vnímání. Vytváří identitu národního společenství a zároveň ji kriticky posuzuje, problematizuje národní či jiné pravdy, mýty a myšlenkové stereotypy, které umrtvují otevřenou diskusi a trivializují národní existenci. Zasazuje aktuální dění do kontextu a brání veřejnou diskusi proti různým ideologickým zkratkám a zjednodušením, které nakonec vždy vedou k rezignaci a k úpadku – kulturnímu a politickému, stejně jako ekonomickému.

Kultura podporuje dynamiku a otevřenost živého národního společenství, které je připravené čelit výzvám doby bez nacionální či jiné hysterie.

Kultura bourá mentální hradby, do kterých se snaží národní společenství uzavřít nacionalisté. Proti pocitu ukřivděnosti a zahleděnosti do sebe, které mrzačí vlastenectví, staví hrdé, nezakomplexované češství, které je otevřené světu, protože ví, co je, odkud je a kam směřuje a nebojí se o svou existenci. Proti malosti staví velkorysost, proti křupanství noblesu.

Kultura klade společnosti znepokojivé otázky, bez kterých národ – vědomý si své přináležitosti a odpovědnosti za hodnoty, na kterých je postavena evropská civilisace a které jsou universální – degeneruje v xenofobní, ustrašenou a lehce manipulovatelnou a ovladatelnou masu.

Kultura je brána, která spojuje české země se světem. Všechny národní poklady kultury vznikly v interakci s podněty, které přicházely zvenčí, my je přetvořili k obrazu svému a zase je zpětně, ve vrcholných obdobích českých dějin, vyzařovali ven.

Kultura, napájející se z různorodých zdrojů lidské kreativity, je pilířem svobodné, otevřené, demokratické společnosti. Bez živé, různorodé, mnohavrstvé kultury a kulturní činnosti nemůže dlouhodobě existovat žádná prosperující společnost. Národní společnost, která není dostatečně napájená životodárnými zdroji lidské kultury, uvadá, vadne a zvadne.

Ministerstvo Pravdy

Ve svobodné společnosti nerozhoduje stát o tom, co je dobré a co špatné – stát má pouze vytvářet co nejširší prostor pro realizaci a tvůrčí aktivitu občanů na základě jejich svéprávnosti, odpovědnosti, subsidiarity a plurality. Kulturní politika České republiky, jak ji zajišťuje ministerstvo kultury, naproti tomu staví na neodpovědnosti, buzeraci a byrokratizaci, která kulturu mistruje a má snahu předem vyřazovat projekty přesahující její byrokratická a hodnotová – pseudo-ideologická kritéria a sází na průměrnost, která je nezpochybnitelná a neohrožuje po desetiletí zaběhnutý chod byrokratické instituce.

Ministerstvo kultury se často chová jako vrchnostenský úřad, který z „výše“ své úřední pozice blahosklonně rozhoduje o tom, co je hodno podpory, a co ne, ačkoli něco podobného instituci demokratického státu vůbec nepřísluší, pokud si nechce hrát na Ministerstvo pravdy.

Ministerstvo kultury má vytvářet podmínky pro všestranný, mnohovrstevný rozvoj kultury a být servis živé kultuře, v profesionální i v amatérské rovině. Místo toho funguje jako byrokratický moloch, jehož první a často i poslední starost je udržet sám sebe v chodu, k čemuž vyžaduje striktní plnění nejrůznějších byrokratických úkonů, výkazů, předpisů, příkazů, kolonek – plnění často nesmyslných kritérií, která byla vymyšlená od stolu ad hoc bez ohledu na realitu a často doslova nouzové podmínky, ve kterých se živá kultura tvoří a často jen živoří …

Tvůrčí činnost – literární, výtvarná, hudební, divadelní, filmová – není pouhou soukromou věcí autorů. Umění přesahuje naši existenci jako jedinců tak i národa. Vede nás k pramenům bytí.

Kde je zakopán pes

Tento problém má několik rovin. Politici považují kulturu ve výše uvedeném modu za něco navíc, nepodstatnou věc, které se vždy jen tak něco přihodí, aby se neřeklo, přičemž zcela ignorují normotvornou funkci kultury, bez níž má společnost našlápnuto k regresi a průšvihu – kulturnímu, politickému a nakonec i ekonomickému.

Praxe je taková, že ministerstvo kultury, kde se netočí veliké peníze, a tedy o něj není politický (stranický) zájem, je leta obsazováno druhořadými osobnostmi, které dostávají post na ministerstvu jako stranickou trafiku, přičemž kultura je to poslední, o co jde. Hlavní a často jedinou ambicí ministrů-trafikantů je udržet se ve funkci pokud možno bez problémů po celé čtyřleté volební období, přičemž mantra zní – hlavně nic neřešit.

Aparát ministerstva pak funguje především proto, aby výše zmíněné zadání – hladký chod byrokratického molochu – naplnil. S tím se pochopitelně pojí starost o památky a rozpočtové kulturní instituce, která je nezpochybnitelná. Živá kultura přitom zůstává zcela na chvostu zájmu této instituce, přičemž to někdy vypadá, že ministerstvo s umělci válčí – produkuje jen další byrokratická omezení a překážky, jako kdyby šlo v kultuře o byznys a stamilionové státní zakázky: na to, na co před dvaceti lety stačil jediný papír s deseti kolonkami, kde bylo vše černé na bílém a nešlo to nijak ošvindlovat, je dnes papírů deset a kolonek jsou desítky, žadatel se v nich těžko orientuje, za to jde s nimi všelijak kouzlit. Místo, aby grantová řízení zprůhlednily, zkvalitnily, zefektivnily, vytváří naopak prostor pro manipulaci a úřední či jinou zvůli.

Komise, které rozhodují o přidělení a výši grantů jednotlivým projektům, jsou sestavovány podle nejasných či svévolných kritérií, zasedají v nich lidé, kteří jsou s jednotlivými projekty propojeni a často také ignoranti, kteří se s oblastí, o kterou mají rozhodovat, letmo seznámí krátce před hlasováním, přičemž neznalost a různé přátelské vazby váží víc, než kvalita posuzovaných projektů. Některé projekty dostávají peníze rok co rok automaticky v plné výši žádosti, zatímco zbylé musí o granty každý rok bojovat a musí se spokojit s třeba jen zlomkem sumy, o kterou žádaly.

O živé kultuře rozhoduje diletantismus a přátelské vazby podobně jako tomu bylo v době nejhoršího kulturního a společenského úpadku za normalizace, kdy hlavní slovo v kultuře měla vrstva profesionálních služebníků, jejichž jedinou kvalifikací byla stranická loajalita a byrokratická omezenost a často jen pitomost – nejčastěji vše dohromady.

Kulturní obec, tvůrčí lidé a jejich projekty jsou pak rukojmím tohoto stavu – nebouří se, přežívají z často úplného minima, kterým MK na jejich aktivity blahosklonně přispívá, jsou zticha, aby příští rok vůbec na nějakou podporu dosáhli.

Tím je zásadním způsobem podvazován smysl kultury určené výhradně uměleckými kritérii, které nejsou poplatné stávající moci, stejně jako poptávce a dobovému vkusu většinové společnosti, či komerčním kritériím (jedním z hlavních měřítek při posuzování kulturních projektů je kvantita – kolik se čeho prodá, jaký je náklad, kolik je návštěvníků, diváku, posluchačů …)

Kultura je kulturou proto, že nepodkuřuje a nepřitakává myšlenkovému či hodnotovému pohodlí společnosti, jak to činí na komerci založená zábava či političtí populisté. Její role je v tom, že většinový vkus zpochybňuje – osvobozuje společnost od jejího materiálního omezení a vymezení, které jsou rysem otroctví.

Současný způsob podpory kultury v České republice je umrtvující. Vyzýváme uměleckou scénu, odbornou veřejnost, politiky i zainteresovanou veřejnost – bavme se o smyslu, koncepci a podpoře kultury v této zemi. Bez živého kulturního vědomí, které vnímá kontexty problémů, se česká společnost stane rukojmím extremistů a xenofobů všech druhů a velikostí a suverénní země svobodných a odpovědných občanů bude opět periferií mocenských zájmů druhých.

7. dubna 2019

Olga Sommerová, dokumentaristika, Michal Matzenauer, básník, Petr Placák, historik a spisovatel, Jiří Dědeček, básník a písničkář, Břetislav Rychlík, režisér, vysokoškolský učitel, Arnošt Goldflam, dramatik, Bára Štěpánová, herečka, Vladimír Merta, písničkář a spisovatel, Tomáš Císařovský, výtvarník, Libor Grubhoffer, VŠ učitel, biochemik, Kateřina Žlebková, výtvarnice, Věra Roubalová, psychoterapeutka, Blanka Chocholová, fotografka, Jaroslav Beneš, fotograf, Jiří Žlebek, sochař, Daniel Podhradský, nakladatel, Vasil Stanko, fotograf, Adam Hoffmeister, výtvarník a galerista, Lada Krupková Křesadlová, fotograf, pedagog, Jiří Krupka, fotograf, Michal Cihlář, výtvarník, Karel Prášek, starosta Jednoty Umělců výtvarných, Libuše Staňková, výtvarnice, Ivan Prokop, fotograf, Miroslav Vodrážka, feminista, Michal Tůma, fotograf a nakladatel, Hana Pachtová, spisovatelka, Dana Tůmová Vitásková, fotografka, Ingrid Glaserová, akad. malířka, Jaromír Čejka, fotograf, Miroslav Machotka, Veronika Richterová, Ivana Beranová, Igor Zahradníček, manažer, Ivan Pop, programátor, Bohumil Macháček, básník a esejista, Zuzana Hrubá, učitelka, Jan Hrubý, houslista, Vladimír „Lábus“ Drápal, vydavatel – Guerilla Records, Marek Lichtenberk, režisér, předseda Slabiky.cz, Lukáš Capanda, creative director, Ivo Chocholáč, muzejní pracovník, pedagog, Jiří Kožmín, důchodce, Jana Hamplová, knihovnice, Luděk Marks, básník

(kdo s textem souhlasí a chce pod něj připojit své jméno (a povolání), může tak učinit  na adrese:

ibabylon@seznam.cz)