Před několika lety mě oslovil můj známý, který se dlouhá léta pohybuje v nejvyšších patrech naší politické scény, jestli bych neměl zájem udělat výstavu svých obrazů v Parlamentu České republiky. Říkal, že by o to měl zájem a nejen on. Tehdy jsem mu odvětil, že děkuji za nabídku, ale žádný komunista nebude koukat na moje obrazy.

V průběhu let se situace s nabídkou několikrát opakovala, kdykoliv jsme se potkali. Vždy jsem odmítl. Až minulý rok mě dostihl v jedné pražské kavárně se slovy: „Teď tě mám, na co se teď vymluvíš? Komunisti v Parlamentu po mnoha desítkách let nejsou. A ne aby ses vymlouval na okamurovce a spol.“ Ocitl jsem se v patové situaci, a tak jsem souhlasil. Dobře, udělám výstavu v Parlamentu.
Vzpomněl jsem si na Václava Havla, jediného mého presidenta, který když se ujal funkce hlavy státu, tak okamžitě rozhodl o zpřístupnění většiny hradních prostor pro veřejnost. Bohužel jeho současný nástupce dělá pravý opak. Řekl jsem si, že se pokusím svou výstavou pootevřít parlamentní prostory pro běžné lidi, včetně undergroundových přátel a podobných spřízněných duší. Oslovil jsem kamarádku Evu Turnovou, která je takovou renesanční bytostí, že dělá téměř vše, kromě baletu a scénického tance, i když možná dělá i to. Výstavu jsme nazvali Paralamenta, což přeloženo znamená Připravte se na nářek.

Dohodli jsme termín, počet obrázů, prostě vše, co k tomu patří. Požádali jsme našeho kamaráda, výborného fotografa a ten nám udělal několik krásných fotografií na pozvánku. Rozeslali jsme je všem známým i neznámým a těšili se na výstavu. Pravda, všiml jsem si určitých byrokratických zádrhelů v podobě otázek, kolik přijde hostů, kolik bude šampaňského atd. Chápal jsem to, přeci jen jde o státní instituci a Parlament není holubník. Vernisáž proběhla nad očekávání dobře. Přišlo dost lidí, a i když zahájení spolu s hudební produkcí, o kterou se postarala Eva Turnová spolu s Tomášem Hradilem, úvodního slova se ujal Jiří Tichý, trvalo jen dvě hodiny, byli jsme s Evou spokojeni. Problémy nastaly v následujících dnech, kdy policejní ochranka Parlamentu mnoho zájemců odmítla vpustit s argumentem, že tato instituce přeci není pro každého.
Přes veškeré mé urgence se situace nezměnila. Za tuto skutečnost nenesou odpovědnost spolupracovníci mého známého, pod jehož záštitou se výstava konala, ale policejně byrokratický establišment ochranky Parlamentu. A tak moje krásná představa otevření této instituce lidem vzala za své. Snad v příštích presidentských volbách občané této země zvolí někoho normálního, kdo alespoň areál Pražského hradu opět otevře běžným lidem, když do Parlamentu České republiky mají přístup jen ti vyvolení. A tak nakonec pro některé později příchozí návštěvníky zbylo jen to para lamenta.