„Jak je vše prosté a jasné. Hle, to jsou zákony Divadla! Nad čím pořád přemýšlejí ti divní lidé, kteří neví, jak se má na jevišti ukázat příjezd Lohengrina?“ Tento citát Vsevoloda Mejercholda, jednoho z inspirátorů Sergeje Prokofjeva k napsání opery Láska ke třem pomerančům je uveden v podrobně připraveném programu k představení Národního divadla v Praze. Jen škoda, že si jej režisér Radim Vizváry nevzal jako motto k této inscenaci. Ale vezměme to postupně.

Shlédl jsem II. premiéru 19. května 2019. Orchestr Národního divadla pod taktovkou mladého dirigenta Christophera Warda hrál neobyčejně dobře, řekl bych přímo na jedničku s hvězdičkou. Vytknul bych dirigentovi jediné – někdy nepouštěl orchestr naplno a místy ho až přespříliš tlumil. Vytrácel se tak hlavní charakter Prokofjevovy hudby vůbec – extrémní robustnost a až přemrštěná expresivita. A „Pomeranče“ mají být přece od počátečních taktů pochodová palba.

Na velmi dobré úrovni se představil i Sbor Národního divadla pod vedením Martina Buchty, ale při ztlumení orchestru vynikal jeho zpěv až příliš. Choreografie byla připravena rovněž velmi dobře a pečlivě (opět Radim Vizváry) a oplývala až neuvěřitelně dokonalými výkony, Zde vzpomeňme např. sloupu složeného ze tří mužských postav, které si stojí vzájemně na ramenou a jiných artistických výkonů skupiny Losers Cirque Company. Scéna – Boris Kudlička – byla povětšinou také nápaditá a vtipná. Např. pomeranče byly jen polovinou ovoce položenou na scéně a vrchol polokoule byl pokryt oranžovým dámským kloboukem: zkrátka dokonalé ňadro princezniček, které jsou v pomerančích zaklety. Méně vtipné již bylo umístění tří povislých ňader na prsa kuchařky. I sólisté zpívali dobře: připomeňme Martina Šrejmu v roli prince, Jana Hnyka (kouzelník Celio), Veroniku Hajnovou (Clarice, Linetka), Kateřinu Jalovcovou (Smeraldina a Nikoletka), Josefa Moravce (Truffaldino), Jana Šťávu (král Trefa, kuchařka) a Evu Urbanovou v roli Faty Morgany.

Opera má dva hudební vrcholy: 1) kletbu Faty Morgany a 2) pochod, zvaný též Královský pochod, který se hrává často samostatně i v rozmanitých úpravách a v klavírní transkripci byl např. oblíbeným kusem v repertoáru Svjatoslava Richtera. Pochod zazní v opeře několikrát, byť někdy jen v náznaku a pochodový rytmus se prolíná celým dílem. A právě zde až zůstává rozum stát nad jinak svědomitě připravenou inscenací – při pochodu na scénu přicházejí veškeré postavy a komparsy, avšak pochodují jen některé, ostatní protagonisté na pochodové tempo rezignují: buď se klátí, nebo běží a vždy mimo rytmus. „Nad čím pořád přemýšlejí ti divní lidé, kteří neví, jak se má na jevišti ukázat příjezd Lohengrina?“ Vždyť nástupy postav na scénu jsou klíčovým momentem každého divadla.

Pochodové scény působily v kontrastu s brilantními výkony taneční skupiny Losers Cirque Company nepěkně. Vzniklo to momentální nekázní souboru? Nebo faktem, že detail byl vypracován skvěle a celek nebyl domyšlen? Nevím, v každém případě působily pochodové scény amatérsky a rušivě. Je velká škoda, že se skoro vždy vloudí nějaká chybička, v tomto případě Chyba s velkým Ch. I když je pod pohybovou spoluprací napsán Marek Zelinka, zodpovědný je režisér. Přesto doporučujeme inscenaci k další návštěvě, snad se pohybová spolupráce zlepší. Nejbližší termín představení je 20. září 2019.