Scénář

Nedaleko od svého domu našel Juškevič do ruličky stočených padesát dolarů. Mnohem víc než z peněz měl Juškevič radost z toho, že něco našel. Přivykl, zdálo by se, že leckteré věci se nestávají, dary osudu neradno očekávat a najednou je všechno jinak – pádný argument a předmět doličný je na světě. Vskutku je se čemu divit. Juškevič žije sám, neradostně a monotónně. S nikým se nijak zvlášť nepřátelí, nikoho nemá nijak zvlášť rád a nikdo nemá nijak zvlášť rád jeho. Vždyť také proč mít rád tohoto nevzhledného a zamlklého Juškeviče? Sám od sebe nikdy s nikým o ničem nepromluví a kdyby se s ním někdo chtěl dát do řeči nebo ho poznat blíž, zůstane stejně uzavřený. Je velmi mlčenlivý a hrdý. Ten nemluvný Juškevič v podstatě ani nemá co skrývat, i když – na druhé straně – má jedno tíživé tajemství, nutno však říci, že nijak zvláštní. Jde o to, že Juškeviče svírá pochybnost o nezbytnosti a účelnosti jeho bytí. Proto se s nikým nepodělí o to, co ví, protože to není ani za mák originální. Ale nepanikaří, nedramatizuje a jen tak melancholicky a roztržitě zvažuje jedno po druhém: práce mu zabírá veškerý čas, do důchodu zbývá ještě dvacet osm let, pak už jen neduhy, slabomyslnost, případně nesmyslné očekávání konce. A potom konec. Následuje výčet všech řešení neřešitelné situace. Juškevič se nespoléhá pouze na svůj rozum, neboť chápe svou omezenost a věčně pochybuje o vlastních silách. Proto zejména v mládí rád četl. Postupem času však bylo stále těžší se na knihy soustředit, cizí slova se od jisté doby stala jen pokračováním jeho vlastních myšlenek a sotva se zahloubá nad nějakou větou, už se Juškevičovi nedaří dostat se k další. Stránky těžknou, knihy jsou k neunesení, jakoby byly naplněny rtutí. Dává tedy Juškevič knihy stranou a stává se lhostejným. O víkendech se neoholený toulá po městě, civí kolem sebe, zrcadlí se ve skleněných výlohách, pije kávu. Někdy zajde na bleší trh, prohlíží si hromady polomrtvých, polorozpadlých věcí, ale nic si nekoupí. Šťastní lidé, pro něž jsou věci potřebné a užitečné, jenže pro Juškeviče potřebné nejsou, protože ho nezajímá štěstí, nýbrž cíl. Vše ostatní není než zástěrka a nic víc. Ale budiž, ten nález není cenný proto, že nabízí možnost nějakého hmotného obohacení, ale proto, že působí když ne jako odměna, tak alespoň znamení. Peníze se musí utratit symbolicky, a ne jen tak. Jenže člověka nic nenapadne, kdybys ho zabil. Juškevič přemýšlí a přemýšlí, představuje si dokonce, že by ty peníze někomu věnoval. Muzeu, například. Jenže co s muzeem? Muzeum bude nejdřív šíleně děkovat, možná pošlou jako pozornost nějaké tričko nebo kšiltovku, které na sebe Juškevič ani za nic nevezme, potom budou žádat další a další peníze a budou žádat do nekonečna a zacpávat poštovní schránku všemožnými letáky, dokonce i když Juškevič umře a v jeho bytě se usadí nějaký jiný nájemník. Nebo co je darovat tomu žebrákovi, co každé ráno přijde v metru do vagónu se slovy: „Dámy a pánové, jmenuju se Sonny Payne. Nemám kde bydlet a mám hlad. Budu vám velmi vděčný, když mi dáte cent nebo deset, anebo trochu jídla. Bůh vás opatruj!“ Žebrák peníze určitě propije, kouká mu to z očí, hubu má opuchlou od pití. Nebo to věnovat nějaké dobročinné organizaci, ale to je úplně naivní, protože ta to rozkrade ani nemrkne. Vypadá to, že nezbývá než strčit peníze do peněženky a jít ven. Juškevič tedy dává peníze do peněženky a jde ven. Je tam teplo. Chodí tam Číňané a Číňanky. Ve větru se třepetají vlaječky, točí korouhve a voní italská pizza, a když se vítr otočí, tak ryby a oceán. Jde si Juškevič po ulici, kouří cigaretu, prohlíží si milé čínské děti, dívá se na čínské lampióny, na psíka, co vypadá jako šváb, prohlíží si vitrínku jakéhosi chiromanta. A to je dobré. Juškevič si vytváří cosi jako scénář. Co kdyby se rozhodl neutratit těch 50 dolarů za hlouposti, ale za služby několika málo jedinců, kteří jsou považováni za specialisty v oblasti předvídání budoucnosti. Předpokládejme tedy, že jednoho nedělního dne se Juškevič vydá nejprve k Sydneymu Omarovi, potom do „Síly tarotu“, zajde k duchovnímu rádci Chanetovi, k věštkyni z křišťálové koule, k Isabelle a Brigitte Nelsonovým, zajde i k sestrám Love. Dohromady deset míst a jedno se podobá druhému. Všude vidí piktogramy, porcelánové jednorožce, zrcadla v rámech ze slunečních paprsků, dlaně přes celou zeď a věštecké karty. Všude se dozvídá jedno a totéž – čáru života máte dlouhou a čistou, umřete v listopadu v cizině, o čtyři dny vás mine největší zemětřesení v historii lidstva, ovšem to hlavní je, že právě letos v zimě vás čeká mimořádně úspěšné období. Přesněji řečeno, jedni mu tvrdí, že umře v listopadu a druzí to zpochybňují a říkají, že v březnu; jedni mluví o zemětřesení a druzí o povodních nebo uragánu. Ale bez ohledu na tyto nepodstatné rozdíly se všichni shodují v tom, že příští zimu nastane pro Juškeviče něco neobyčejně důležitého a pozitivního. Po poslední návštěvě poběží celý nadšený domů, na první křižovatce jej srazí auto a na místě zemře. Na Juškevičově tváři zůstane výraz křivdy a nepochopení, s nímž bude pohřben. Takový je scénář. Juškevič se pochechtává, kouří cigarety, kouká kolem sebe a nakonec v jedné odlehlé čtvrti potkává Jessicu. Je jí osmnáct let. Je velmi přitažlivá, zvlášť pokožku má krásnou, takovou tmavou, hladkou a sametovou. Otec Jessicy, José Garcia je řidičem autobusu v Mexiku a vozí turisty z hotelu Grand Paradise k mayským pyramidám a nazpátek. Matka Jessicy, černoška Mary Hopeová se s Josém seznámila, když zkoušel v Americe vydělat nějaké peníze. Našel si místo skladníka v obchodě se zeleninou a Mary Hopeová tehdy přirozeně žila nedaleko. „Qué pasa?“ – začal jednoho mrazivého lednového večera José. „Mucho frío,“ – Mary Hopeová potáhla nosem a upravila si čepici. José Garcia počal svou dceru dva měsíce poté, přímo v zelinářství, v příručním skladu mezi svazky kalifornské mrkve, sladké cibule a pytli brambor, zatímco v rohu spal kocour s ocasem ovinutým kolem sebe. Sotva Mary Hopeová naposledy zavzdychala, kocour pootevřel svá kalná očka, a protože nechápal, co se děje, znovu usnul. Malým okénkem šikmo dopadalo světlo. Škoda, že kromě kocoura tehdy Josého a Mary Hopeovou nikdo neviděl. Vypadali tak nevinně, jak svatá rodina. Potom José neočekávaně všechno opustil – práci v obchodě, milovanou Mary Hopeovou, dceru a vrátil se domů, ani se nerozloučil. Byl impulsivní. „Kolik?“ – ptá se Juškevič. „Padesát,“ -odpovídá Jessica. „Docela dost,“ – myslí si Juškevič, ale přikyvuje a bere ji kolem pasu.
2002 – 03

Než přijde žák

Oheň dlouho plápolal, vyrážel ze všech skulin a ohříval už tak horký vzduch, ale neuběhlo ani půl hodiny a hluboko v otvorech po oknech dohasly poslední uhlíky. Hasiči se smíchem odjeli. Z obchodu zůstal jen zuhelnatělý vývěsní štít Beep America. Poslední zbytky kouře mizely. Crčela černá voda. Ulice voněla jako dýmka. Čínští prodejci ryb si zacpávali nosy, divoce gestikulovali a ječeli. Velký losos ležel mlčky na pultu a přes fólii hleděl svým slepým okem na nebe, odkud padaly saze. Dav pomalu řídl. Přihnaly se děti na kolech a začaly plivat.
Juškevič ničemu z toho nevěnoval pozornost, pospíchal domů, kde čekal žáka. Nesl igelitky nacpané jídlem, až se celý kroutil, vdechoval spálený vzduch a proklínal léto. Zpocená košile se mu lepila na záda, uvnitř cítil táhlou bolest, buď někde vedle jater nebo ještě výš. Obyčejně se Juškevič podívá na strom, srostlý z několika kmenů, podobný ženě, která si jednou rukou zakrývá prsa a druhou lůno, ale tentokrát se díval jenom pod nohy. V igelitkách se rýsovaly hranaté a oblé předměty, z nichž některé se daly snadno identifikovat. „Jazyk,“ – nahlas šeptnul jeden důchodce druhému a sledoval Juškevičův náklad s poněkud maniakálně rozšířenými zorničkami.
Juškevič pomalu stoupal po schodech, zadýchával se a cítil každý krok. Očima vnímal odpadky na podlaze, nedopalky cigaret, rozpraskané vrstvy čehosi žlutavého, podobného zaschlému mléku, pochmurný vzor dlaždiček, otevřené ruské noviny, zapomenuté u otevřeného okna, kterými by slaboučký průvan rád listoval, ale nemohl. Juškevič si chtěl vzít noviny s sebou, ale včas postřehl, že stránky jsou ušpiněné mastnými skvrnami, proto pokračoval dál po schodech nahoru. U Razumovských se zpoza dveří ozývaly hlasy. Nejprve zastřený mumlající mužský, po něm ženský a poněkud nečekané slovo „Karabas“. Mnohokrát za sebou – „Karabas, Karabas.“ Mezi třetím a čtvrtým patrem Juškevič uklouznul, v pátém poblikávala zářivka v posledním tažení, což způsobilo, že výtahová šachta vypadala jako diskotéka bez muziky. Byt na něj dýchnul neznámo čím, snad ohřátým a nasládlým prachem. Spálenina už skoro nebyla cítit. Na podlaze pohasínalo světlo přicházející z pootevřených oken. Na kousku přehozu ve tvaru trojúhelníku, dosud po zimě neuklizeného, se stále držely sluneční paprsky a hořely červeným pruhem. Nad ním kroužily drobné částečky vzduchu. Lehký vánek přinesl odněkud zdaleka bezbarvé vyzvánění kostelního zvonu, tak slabé jako šeptání. Plastový ventilátor s od špíny zčernalými lopatkami zavrčel, při každém otočení se na chvíli zaseknul a papíry, recepty, fotografie, účty, všechno letělo ze stolu na podlahu. Klimatizace spotřebovávala příliš mnoho elektřiny, takže se zapínala jen když měl přijít žák. Zbývaly ještě asi dvě hodiny. Juškevič chvíli stál u ventilátoru a potom přešel do kuchyně, uklidit potraviny na svá místa. Pytlík čaje, mražené krevety, zeleninu, cukrový meloun. Nakonec vytáhl vařený hovězí jazyk v plastové krabici (bystrý důchodce se nemýlil) a láhev minerálky. Juškevič otevřel krabici, ukrojil si krajíc chleba a začal hltat. Cítil přitom, jak bolest s každým spolknutým soustem mizí. Utřel si ústa ubrouskem, zmačkal ho a hodil směrem k odpadkovému koši, aniž by se díval. Ubrousek nedoletěl a spadl na podlahu. Juškevič zaklel, zafuněl, předklonil se, zvedl ubrousek a znovu hodil, ale tentokrát razantněji a přesněji. Potom otevřel láhev s minerálkou, která zasyčela a vyhrnuly se z ní bublinky. Nalil si do nepříliš čisté skleničky a když pil, víc a víc zakláněl hlavu. U dveří zazvonil zvonek. Juškevič na chvíli ztuhnul a rychle polknul, aniž dožvýkal. Pak šel rychle otevřít, a přitom schválně dupal, aby bylo slyšet, že už jde. Vždycky měl dojem, že navzdory vší opatrnosti a prevenci, je lepší neptat se „kdo tam,“ nedívat se špehýrkou, nevykukovat pootevřenými dveřmi na řetízek, ale naopak zprudka otevřít dveře dokořán, protože právě tak člověk nejlépe zažene možné zloduchy. Ve vchodu stál pošťák – červené, zpocené čelo se schlíplými prošedivělými vlasy, důvěřivý pohled, měl vrásčitý krk a vousy šedivé jako psí srst. Juškevič se mu podepsal a do ruky dostal balíček. Pošťák chtěl být podle všeho milý, anebo možná jen z nudy řekl: „Tady to vůbec nesmrdí.“ „To asi vítr,“ vysvětlil Juškevič hloupě, protože vítr v ty dny sotva vál. Pošťák pokrčil rameny a odešel se slovy: „Asi, asi.“ Juškevič si vzpomněl, že mu zrovna dnes kolega v práci vyprávěl děj nějakého filmu o pošťákovi, kterého nejdřív museli zabít a potom, kvůli alibi, roznést poštu na správné adresy. V balíčku byl strakatý svetr se zelenou výšivkou na hrudi -dárek od maminky. Juškevič si hned všiml, že svetr není hezký, měl neobratně střižený límec a vůbec byl celý ten dárek nějak nepatřičný -vždyť byl červenec. Svetr byl evidentně ze sezónního výprodeje.
Juškevič ho přehodil přes opěradlo židle a začal sbírat z podlahy papíry. Upadly dokumenty nejasného původu, třeba účtenky z prodejny Pracovní oděvy na neznámou sumu nebo lístky do kina na film Odpor. Juškevič choval k americkým filmům lhostejnost, upřednostňoval ruské nebo evropské, ale oblékal se naopak v levných amerických velkoprodejnách.
Pracoval kde to šlo, většinou za malé peníze, dostával nemocenskou a nyní dával hodiny jednomu nevýraznému patnáctiletému chlapci jménem Gregory, jehož rodiče toužili naučit ten svůj zázrak rusky. Gregory byl nepozorný lajdák a ty papíry nejspíš patřily jemu.
„Budu mu muset říct, aby to tady netrousil,“ – rozhodl se Juškevič – „a přitom si projdeme sloveso „trousit“. Gregoryho rodiče, Bryan a Karin Dalayovi se považovali za rusofily a opravdu milovali fotografie kosmonautů, socart _ obzvlášť, bůhví proč, spisovatele Garšina. Se svou osudovou náklonností se svěřili Juškevičovi hned při prvním setkání.
Bryan byl hubený, šetrně obalený tenkou hladkou kůží, téměř bez vrásek. Člověk by mu hádal takových pětadvacet let, nebýt šedin na jinak zrzavých kotletách. Vyučoval teorii filmu na Brooklyn Colledge a v Juškevičovi tušil neschopného učitele, jednoho z těch, které je lépe neposlouchat a raději je pomalu ničit vlastní lhostejností. A přesně to dělal Gregory. Karin byla příliš houževnatá na to, aby se s ní člověk přel, proto Bryan své návaly hnusu neutralizoval oddaností ruské kultuře a připomínkami své ženy, že s Juškevičem se neseznámili jen tak někde, nýbrž ve filmovém archivu na mimořádném promítání filmů Dovženka, což Juškeviče stavělo do toho nejlepšího světla. Alespoň u Karin, která ho oslovila jako první, jen tak, bezdůvodně, z poněkud přehnané potřeby komunikovat. Karin představovala dosti rozšířený typ hysterky, která nemístně skáče člověku do řeči, všelijak nepatřičně vříská a směje se, přičemž má stále týž mučednický výraz ve tváři. Její muž byl naopak cholerik a pedant. Přes to všechno si byli velice podobní, oba nosili stejné tenké brýle, přes něž se oba stejně šklebili a mrkali jak kozel s kozou. Synek byl taky kozička, kůzlátko – mečel, mrkal a žvýkal svou člověčí píci. Tahle pro Juškeviče jinak docela snadná práce měla jedinou, zato však velkou vadu v podobě nepřekonatelné lenosti a lajdáctví neduživého Gregoryho, jehož nesouměrně dlouhé pubertální prsty věčně něco škrábaly, žmoulaly, mačkaly uhry, cuchaly záděry, rolovaly okraje sešitů a ničily, na co přišly – tužku, zvonek u dveří, zip na bundě.
Juškevič, který neměl s učením žádné zkušenosti, se ve společnosti Gregoryho cítil značně nejistě. Chlapec potahoval nosem, nudil se a nikdy si nic nepamatoval. Chtělo se mu procházet, chtělo se mu dát si hot dog, chtělo se mu podívat se na Odpor 2, čert ví, co všechno se mu chtělo a Juškevič byl ochoten před tímto nemyslícím stvořením třeba metat kozelce, jen aby dosáhl aspoň minimálních výsledků. Protože i kdyby Bryan s Karin nebyli rusofilové, rozhodně byli velmi praktičtí ve finančních otázkách, pokud neříci rovnou, že byli lakomí. Pokaždé, když Juškevič dostával peníze, chtělo se mu zadržet dech, jakoby se chystal ponořit do vody. Nezbytné bylo udržet věcný a nenucený tón, vylíčit pokroky a zinscenovat úspěchy Gregoryho, jehož v takových chvílích pravidelně jímala strnulost. Rodiče chodili jednou za dva týdny a jak bylo zvykem, otec otálel s výplatou peněz tak dlouho, dokud Juškevič, překonávající v sobě poslední zbytky ostychu, sám nezačal o tom, kolikátého že dnes je. Obzvlášť tíživé to bylo, když ze sebe Gregory nedostal ani slovo. To si otec povzdechl a vlivem rozhořčení se mu na tváři objevil moudrý výraz.
Někdy se Juškevičovi zdálo, že se všechno daří, dokonce jakoby i Gregory projevil přání zapojit se do hry – vyslovoval plynule, téměř bez akcentu a po zveličené Juškevičově pochvale sevřel své pavoučí prsty v pěst, ostře trhnul loktem vzad a zaječel: „Bingo!“ Tvář Karin tehdy ztrácela svůj mučednický výraz, za skly brýlí se něco hnulo a vystoupila jakási vlahost. Rty sebou začaly křečovitě cukat a tenkým dětským hláskem pronesly: „Bože můj!“
Zbývající čas bylo nezbytné strávit užitečně. Nejvhodnější doba vyzkoušet si svetr. Hned se udělalo horko, vlna škrábala a hlavně byly krátké rukávy. „Tak se mi zdá, že máma zapomněla, jak vypadám,“ – posmutněl Juškevič. Rozhodl se, že jí hned zavolá. Matka žila posledních deset let na Floridě v domě své sestry, kde zcela zestárla, zhoršil se jí zrak a ven vycházela výhradně v doprovodu pracovnice sociální služby, Španělky s vhodným, ruským jménem Olga. Její sestra byla mladší a dosti činorodá. Ráda cestovala a v Americe žila jako vdova už mnoho let a téměř se nestarala o stařenku, která nejezdila nikam a celá dopoledne se belhala s hůlkou po venku. Někdy se zastavila a pozorovala, jak kolem prolétávají lidské stíny a z nebe tenoučkými pramínky crčí světlo. Tenoučkými pramínky stéká i nebe po sukni a na oční víčka padají pavučinky z duhy. Olga něco říká a ukazuje tím směrem, kam dříve nikdy nechodily. „Nerozumím, – křičí máma, to aby slyšela vlastní hlas, – nic tam není, něco se tam staví, – na chvíli přestala, – a je tam azbestový prach, budu z toho mít rakovinu plic.“ O vlivu azbestového prachu na rakovinu plic se dozvěděla nedávno z reklamy na jednu advokátní kancelář. „Ty jsi vrah, Světlano.“ Olga ji laskavě drží pod paží a vytrvale vede ke staveništi. Ne, není to Světlana, ale úplně jiná žena, opálená a s jiným účesem. „Tys byla u kadeřníka, Světlano?“ Olga něco říká, něco úplně neznámého a nezřetelného, cizím hlasem a v cizím jazyce. A Světlana není Světlana a staveniště není staveniště, právě naopak, to, co tu stojí, postavili už dávno. „Jsem to ale…,“ – zlobí se stařenka a upouští hůlku.
Telefon zvedly Olga s matkou současně, protože v domě bylo několik přístrojů.
Olga i matka se ve dvou jazycích dozvěděly, kdo je to Gregory, vzájemně se poprosily, aby ta druhá položila telefon, načež zavěsily obě současně. Juškevič zavolal znovu, ale tentokrát telefon nikdo nezvedl. Sepnul se záznamník. Zavolal tedy ještě jednou a nakonec to vzala máma. Poznala ho a hned jak se pozdravili, začala si naříkat na Olgu, která je prý lenivá, drzá, hloupá, nevzdělaná a špatně vaří. Pak si stěžovala na sestřinu lhostejnost a lakotu. Juškevič, který nespustil oči z hodinek, poslouchal a litoval mámu, mluvil mile, ale nějak se mu nedařilo zavést rozhovor na dárek. A minuty na telefonní kartě jen ubývaly. Nakonec jí aspoň poděkoval, ale máma to nepochopila. Podařilo se jí dočista zapomenout na balíček, na svetr, na den, kdy se vydala poprvé po několika letech do nedávno postaveného obchodu, kde skoro oslepla z ostrého světla a záplavy barev. Chtěla synovi koupit košili, jenže Olga jí nerozuměla a vybrala svetr. Juškevičem znovu proběhla tupá bolest kolem jater. Rozloučili se.
Někdo zazvonil. Přišel soused Razumovskij, bývalý ředitel dětského loutkového divadla a žák Obrazcova, nyní klasický brooklynský důchodce, nafoukaný, nestřídmý v jídle a pití, diabetik, slabý na srdce. Razumovskij řekl „nazdar“, nečekal na odpověď a rychle vešel do bytu. Stál uprostřed pokoje a těžce, sípavě dýchal. Chvíli mlčeli, bylo slyšet jen ventilátor. Juškevič si odkašlal s rukou před ústy a tiše se otázal: „Co se stalo?“ Razumovskij si dlaní otřel z čela pot. „Ona se úplně zbláznila. Je mi to dávno jasné. Nejdřív kouří, potom pije kafe, pak něco jí, potom zase kouří a tak pořád dokola, bez přestání! A já… já jsem pro ní jen odpadkový koš, do kterého může plivat, házet špačky a…“ – Juškevič si povzdechl. Přes nos mu přelétl pach spáleniny. „…pak mě začala obviňovat, že jsem egoista – kdo si tohle může myslet – a hraju si se všemi kolem. Řekla mi, že jsem Karabas a alkáč.“ Razumovskij odfrkl a zadíval se na Juškeviče. „A co ty ses tak vyparádil?“ Juškevič si neobratně začal svlékat svetr. Trochu zapomněl na horko a najednou cítil, že je úplně zpocený. „Je to především lingvistický problém, všechny tyhle konflikty,“ – řekl Juškevič a jeho hlava zmizela ve svetru. „Cože?“ – nechápal Razumovskij. Přes pletenou vlnu z něj teď byly vidět jen tmavé fragmenty na světlém pozadí okna. „Říkám, že posluchač často nechápe elementární smysl, protože tento smysl není něco neměnného a platného pro všechny, chápeš? Obzvláště, když vkládáme do slov své emoce, – Juškevič vycítil, že Razumovskij si teď bude chtít půjčit a začal krasořečnit, což dělal často, když měl strach nebo byl rozčilený, – a jak znám Natálii, řekl bych, že je úplně normální člověk, to mi věř. Myslím, že spíš ty jsi na nervy.“ „Jo, jsem na nervy,“ přitakal Razumovskij, podíval se z okna a truchlivě dodal: „Půjč mi do soboty deset dolarů.“ Juškevič znovu ucítil bolest. „Mám jenom pět, – odvětil pohotově a vědom si toho, že za pět dolarů se člověk neopije, trpělivě vyndal bankovku z peněženky, – žák mi ještě nezaplatil za minulou lekci. Snad dneska. Ale až večer.“ „Večer…“ -roztržitě opakoval Razumovskij a vzal si peníze. Juškevič zamkl dveře a odebral se do kuchyně, protože zapomněl dát do ledničky nějaké potraviny. Zdálky opět zašeptal zvon. Zbývalo půl hodiny než přijde žák.
Rozezněl se zvonek. Juškevič se pro pořádek zakabonil a otevřel. Na prahu stáli dva policajti. Jeden z nich už postarší, hřmotný černoch, druhý byl podle vzhledu hispánec, trochu mladší a drobnější, ovšem stále nesrovnatelně větší než Juškevič. Stáli ve dveřích jako nezměrný tmavomodrý balvan, co nahání strach, ale zároveň je i trochu směšný tou svou přehnanou vážností. Po schodech dolů prošel důchodce. Měl neobyčejně kulaté oči, jako lemur.
„Můžeme dál? Jste Juškevič? Vaše doklady!“ – to vše bylo Juškevičovi nějak povědomé. Samotného jej překvapilo, jak vlídně se usmál a nabídl policajtům čaj nebo kávu. Policajti se na sebe podívali a odmítavě zavrtěli hlavami. „Zloděj,“ – zavrčel za jejich zády důchodce. – Znáte Gregoryho Dalaye? – zeptal se černoch. Juškevič se zachvěl. „Doučuju ho“ – Gregory Dalay založil požár na adrese… Juškevič byl pobouřen, ale současně se i styděl, jakoby to zapálil on sám. Lekl se, jestli se někomu něco nestalo.
– Ne, nikomu.
– Budete předvolán k podání výpovědi, – řekl hispánec. Policajti odešli.
To znamená, že klimatizace může zůstat vypnutá, žák nepřijde. Dnes ho zatknou a vezmou do vazby. Bude to dlouhý a ponižující proces. Laciný advokát se bez zájmu pokusí přesvědčit porotu, která se však o jeden hlas přikloní k vězení. Neduživého, tupého Gregoryho zavřou za žhářství. Většině poroty bude líto majitele obchodu Roberta Chapmana (42 let), okatého balíka s velkými pysky, který má doma prsatou ženu Kristin s velkou zadnicí a tři dcery – Sabinu, Jennifer a Mikky, všechny okaté, s velkými pysky po otci a velkými zadnicemi po matce. Veškerý výnos z obchodu padne na výdaje za vysokou školu a dům v Upstate New York. Chapmanovi jsou ovšem řádní daňoví poplatníci. Dávají peníze církvi a na Armádu spásy. Gregory nedostane moc, takových pět let. Za tu dobu by se stihl naučit výborně rusky.
„Až ho pustí, dám mu ten svůj svetr, – Juškeviče stihla nečekaná radost, – bude mu tak akorát.“

2003

z ruského originálu přeložil Alexandr Jeništa

Leonid Drozner se narodil v Charkově. V New Yorku žije od roku 1994, pracuje jako designér. Básně a povídky publikoval v časopisech Vavilon (Babylon), Míťin žurnal, Černovik (Rukopis), Kommentarii, Sojuz Pisatelej, Magazinnik, v antologii Osvobožďonnyj Uliss (Osvobozený Odysseus) aj. Je redaktorem časopisu Novaja Koža (Nová Kůže). Knižně vydal sbírku básní Edison v raju (Edison v ráji, NY, Koja Press, 2003) a společně s Igorem Satanovským román ve verších Černil_nyj nož (Inkoustový nůž, NY, Koja Press, 2005).

Literární příloha

Babylon 8/XVIII, 8. června 2009