O tom, že v Praze běhá nejen dost „Lolitek“, ale i jejich obdivovatelů, není třeba snad nikoho přesvědčovat. Svědčí o tom i mediálně známé případy některých umělců, kteří byli odsouzeni zákonem za zneužívání nezletilých děvčat. Problém, který však nebyl mediálně řešen, evidentně vzhledem k tomu, že se jednalo o nezletilé dívky, je, kdo si začal? A to je otázka, která je sice jen lehounce naznačena ve stejnojmenném kontroverzním románu Vladimíra Nabokova, ale může být kruciální. Dvanáctiletá koketa si bez jakýchkoli zábran pohrává s muži, aniž si uvědomuje důsledky svého jednání a naopak se flirtováním baví.

Stěžejní otázku však nechme být, pojednáváme o opeře, a zde je tento problém zastřen. Zajímavé je, že většina obyvatelstva a priori pohlíží na román Lolita jako na něco skandálně perverzního. Obdobně nahlíželo „veřejné mínění“ ve Švédsku na plánovanou světovou premiéru stejnojmenné opery Rodiona Ščedrina ve Stockholmu. Dospělo to až do veřejných demonstrací proti premiéře, která musela být obhajována vedením divadla v médiích, že se nejedná o porno, nýbrž o umělecké dílo. Každý vzdělanější čtenář se při četbě Nabokovovy knihy snadno může přesvědčit, že tomu tak opravdu je. Příběh (krom toho, že Lolitě je 12 a není pannou) je prakticky banální, jak už to v románech s milostným trojúhelníkem bývá: jedná se o trojúhelník: Lolita, její matka a hlavní protagonista Humbert; po smrti matky Lolity pak třetí bod trojúhelníku ztvárňuje perverzní dramatik Quilty, k němuž Lolita od Humberta uteče. Ten ji však poté, co nesplní jeho návrhy ke kolektivnímu sexu, vyhodí doslova na ulici. A to je její tragédie – nezletilá a sama na ulici v rozlehlé pustině USA. Libreto, které si vytvořil skladatel sám z Nabokovova románu, je jednoduše mistrné už proto, že v románu je banální příběh, jakkoli tragicky vyústí, rozhodně na vedlejší koleji. V románu je nejdůležitější to, co spisovatel popisuje (jakoby náhodou) okolo, jaká jména a přezdívky dává jednotlivým postavám, v jakých kontextech či aluzích se jednotlivé scény odehrávají a v neposlední řadě, to, co není vůbec napsáno a dá se vyčíst mezi řádky. Přistoupit k takovémuto románu se záměrem vytvořit z něj operní libreto je velká odvaha a dodejme, že Ščedrinovi se libreto povedlo dokonale.

To by posluchač na první poslech pražského představení asi nemohl říci o hudbě opery. Tříhodinové dílo vedené ve stále stejném pomalém tempu vcelku v nijak expresivní dynamice by na někoho mohlo působit poněkud monotónně. II. premiéra ve Stavovském divadle s dirigentem Sergey(em) Neller(em) by tento dojem jen utvrzovala. Orchestr Státní opery hrál poněkud unyle, chvílemi byla slyšitelná i nesouhra jednotlivých nástrojů. Je to divné, posluchači, kteří viděli obě premiéry, byli překvapeni, jak se po hudební stránce nastudování od I. premiéry změnilo. Mdlé provedení však oživovaly výborné výkony sólistů: Lolita – Pelageya Kurennaja, Humbert – Petr Sokolov, Lolitina matka Charlotte – Veronika Hajnová a zvlášť vynikal (i coby herec) ve svérázné interpretaci deviantního dramatika Quiltyho Aleš Briscein. Povedené byly i videoklipy, poukazující na ubohost amerických reklam v pěveckém podání Lucie Hájkové a Jany Sýkorové.

Ale pokud se vnoříme do poslechu hudby samotné, zjistíme, že Lolita je psaná metodou kontrapunktu s nesmírně barvitým orchestrem, doplněným o cembalo a mohutný aparát bicích nástrojů, které se ovšem nijak expresivně neprosazují, jsou použity decentně, často jen aby zvýrazňovaly orchestrální barvy – a ty jsou úžasné. Obdobně barvitou partiturou oplývají opery pozdního novoromantismu: R. Strausse, F. Schrekera či W. Braunfelse a především II. vídeňské školy. Opera Lolita je napsaná v duchu, jak byla „ironizována“ před sto lety hudba zakladatele a dovršitele II. vídeňské školy Arnolda Schönberga: „…nalévá mladé víno do starých nádob“. Staré nádoby, to jsou v Lolitě např. aluze na zpěvy ruské ortodoxní církve (sbor soudců = Humbertovo svědomí), zpěvně vedené vokální party hlavních postav, dětský sbor, ale daly by se mezi ně počítat dnes již i klipy klasické reklamy, které vtipně prokládají děj ve formě velmi účelně použitého videa (Dominik Žižka, Jakub Gulyás) aj. A zde jsme u klíčové otázky inscenace. Video se dnes používá v opeře naprosto samoúčelně, jako berlička, když režisér neví kudy kam, a to především na evropských scénách, k nám tento nešvar dosud příliš nepronikl, a doufám, že ani nepronikne. Málokdy je na našich scénách vidět tak kvalitní inscenace a video (režie Sláva Daubnerová, scéna Boris Kudlička, kostýmy Natalia Kitamikado), a slyšet výborné sólisty a sbory (sbormistři Adolf Melichar a Petr Louženský), kteří by převyšovali úroveň orchestru. Tak tomu na II. premiéře Lolity 5. 10. 2019 bylo. V Praze se jedná o čtvrté nastudování této opery ve světě a druhé světové uvedení v ruštině (na ruský text je opera psána). Již proto stojí Lolita rozhodně za návštěvu.