Sníme o tom, že se přestěhujeme do Minska

Rozhovor s Agnieszkou Romaszewskou, ředitelkou satelitní televize Belsat, která vysílá z Polska do Běloruska v běloruštině.

Agnieszka Romaszewská
Agnieszka Romaszewská

* Co je Belsat?
Belsat je satelitní televize, jeden z kanálů polské veřejné televize, který vysílá z Polska do Běloruska v běloruštině.

* Proč jste se rozhodli takovou televizi vytvořit?
V Bělorusku v zásadě neexistuje žádná televize, která by byla v jakékoli míře nezávislá na tamní moci, je tam jen státní televize a dají se sledovat ruské televizní stanice. Známí z Běloruska mi vždycky říkali, že Lukašenko je tvář z obrazovky, člověk, kterého udělala televize, a jedině televize může působit proti němu. Tak jsme se rozhodli zkusit, jestli by se pro Bělorusko nedala udělat televize. Dřív jsme v Polsku – a v celém tehdejším socialistickém bloku a bývalém SSSR – poslouchali Rádio Svobodná Evropa a Rádio Svoboda. Teď už jsme ale o krok dál, teď je potřeba televize. Kdyby to dnes nebylo technicky mnohem snadnější, nemohli bychom to udělat. Ještě před deseti lety, kdy byly kamery veliké a materiál se nedal stříhat na počítači, by to nebylo možné.

* Ale jak jste přišli zrovna na Bělorusko?
Když jsem byla dopisovatelkou polské televize v Bělorusku, pracovala jsem blízko polských hranic v Grodnu. A po nějaké době jsem si všimla, že mě lidé poznávají na ulici. Překvapilo mě to – úplně cizí lidé mi říkali „Zdravstvujtě.“ Přemýšlela jsem, odkud mě mohou znát, a pak mi došlo, že se prostě dívají na polskou televizi. A když cítí potřebu dívat se na polskou televizi, jistě budou mít tím spíš chuť sledovat vlastní, běloruskou.

* Kdy to všechno bylo?
Na začátku roku 2006 mě z Běloruska vyhostili a tehdy jsem ještě s několika dalšími začala vést různá jednání, která trvala půldruhého roku. Nakonec jsme získali podporu polské veřejné televize a hlavně polského ministerstva zahraničí, které financuje televizi Belsat asi z 80 % na základě dohody uzavřené s televizí. Dohoda byla podepsána v dubnu 2007 a 10. prosince 2007 jsme odvysílali první hodinu programu. Nejdřív jsme vůbec nevěděli, jak to udělat, byla to iniciativa skupiny polských a běloruských novinářů. Někteří z těch polských byli novináři z televize, zatímco běloruští byli z rozhlasu, z Rádia Svoboda nebo z novin. Rozhodli jsme se ale stavět na nových lidech, ne na těch, které bychom se pokusili vytáhnout z běloruské televize.

* Pokoušeli jste se o to?
Pracovala jsem od začátku devadesátých let v polské státní televizi, která se proměnila ve veřejnou, a vím, jak ta proměna byla těžká. Dospěli jsme k názoru, že to nemá smysl, že bude lepší vychovat nové lidi, kteří už budou o televizi a o informacích uvažovat jinak.

* Jak jste to dělali?
Začali jsme náročným školícím programem. Kamarádka, se kterou jsem pracovala v polské televizi, se vypravila do Běloruska a s naším běloruským spolupracovníkem objeli asi osm měst. V každém se scházeli s lidmi, zejména s mladými lidmi tak či onak spjatými s nějakým opozičním hnutím. Vybrali ty, kteří jim připadali nejzajímavější, a pozvali je na školení. Školení mělo tři stupně. Po prvním stupni třetina lidí odpadla a dvě třetiny postoupily do další etapy. Nakonec zůstala jen třetina původních zájemců, říkali jsme jim „zlatá skupina“, a ti v Belsatu pracují dodnes. Často jsou to lidé, kteří předtím neměli s novinařinou nic společného, a teď jsou z nich televizní novináři, a ne špatní. Když už jsme měli novináře, snažili jsme se získat ještě nějakou vnější, zahraniční podporu. Teď máme také podporu švédské vlády, dostali jsme prostřednictvím jejich nadace tříletý grant. Získali jsme také podporu holandské vlády, takže se nám podařilo tu iniciativu trochu povznést na mezinárodní úroveň.

* Jak jste své sponzory přesvědčili?
Za začátku skoro nikdo nevěřil, že se to povede. Vůbec tomu nevěřili úředníci polského ministerstva zahraničí, kteří si mysleli, že je to celé bláznovství. Uvažovalo se o tom, že by v budoucnu financování převzala Evropská unie, ale já jsem jim říkala: Dobře, jenomže dokud to bude jen projekt na papíře, Unie se nikdy do něčeho tak riskantního nepustí. Ale když to bude fungující instituce, dříve nebo později se přidají i jiné státy. Myslím, že se nám podaří získat podporu i ze Spojených států, a snad se nakonec připojí i ta Unie. Fungující instituce působí úplně jinak než projekt na papíře, zvlášť když je to něco tak drahého jako televize. Dokud je to na papíře, řekne každý: tolik peněz – ale vždyť se na to nikdo nebude dívat!

* A dívá se někdo?
My jsme samozřejmě taky předem nevěděli, jestli se někdo bude dívat. V roce 2006 jsme vycházeli z průzkumů, kolik lidí si pořizuje antény na příjem satelitní televize. A zjistili jsme, že se za tři roky, které průzkumu předcházely, počet satelitních antén v Bělorusku zdvojnásobil. Řekli jsme si, že když to tak roste, bude na čem stavět, a ukázalo se, že je to pravda: dnes může v Bělorusku sledovat satelitní televizi dvacet procent domácností. Když jsme začínali, bylo to asi deset procent.

Vladimir Zworykin předvání elektronickou televizi (1929). Zdroj: Wikimedia Commons.

* Proč jste věřili, že se lidé budou na váš program dívat?
Už ze zvědavosti. V polských novinách se tenkrát objevila spousta článků, že vysíláme do vesmíru, že se na nás nikdo nedívá… S každou novou televizí je problém, hlavně při startu. Je to jako s restaurací, ta je také napřed prázdná, ale pak se to zlomí, lidé si zvyknou a začnou chodit.

* Zvykli si už na Belsat?
Vlastně až loni, v roce 2010. Byl to předvolební rok, koncem roku byly volby a najednou se ukázalo, že nám neskutečně vzrostla sledovanost.

* Jakou má tedy Belsat sledovanost?
Jedenáct procent respondentů v průzkumech uvádí, že se na Belsat dívá občas nebo stále. To je na televizi, která není v kabelové síti a lze ji sledovat jen přes satelit, opravdu hodně, samotnou mne to překvapilo. Prováděli jsme průzkum hned po loňských událostech z 19. prosince, kdy dal Lukašenko rozehnat demonstrace, a opakovali jsme ho letos v červnu. Dopadlo to skoro stejně, v červnu byly výsledky o něco nižší, což je přirozené, v prosinci byla doba velmi vypjatá a lidé média sledovali. Z průzkumů je patrné ještě jedno: neuvěřitelně vysoká důvěra. Z pěti set lidí, kteří uvedli, že Belsat pravidelně sledují, jich 87 % prohlásilo, že našim informacím buď úplně věří nebo věří. Jen nepatrné procento uvedlo, že nevěří – smála jsem se, že to jsou ti, kteří Belsat sledují služebně. Profesor, který ten průzkum prováděl, mi řekl: 87 % procent, to je velký kapitál, přemýšlejte o tom, co vysíláte.

* Přemýšlíte o tom? A co vysíláte?
Snažíme se. Většina programů se vyrábí v Bělorusku. Lidé si často myslí, že když televize vysílá z Polska, dělá se program v Polsku. To není pravda. To, co vyrábíme, se dělá z drtivé většiny v Bělorusku. Máme síť dopisovatelů, všechno zpravodajství je odtamtud. Produkční skupiny v Bělorusku vyrábějí i pravidelný ekonomický nebo kulturní program. Něco se dokončuje v Polsku, ale materiál se dělá v Bělorusku. Zpravodajství se dává dohromady ve studiu tady, v Polsku, ale zprávy nám chodí z Běloruska.

* Kolik lidí to v Bělorusku dělá?
Máme třicet spolupracovníků různého druhu, kteří sbírají zpravodajství, a dalších sedmdesát nebo osmdesát lidí vytváří pravidelné pořady. A filmy, ty také tvoří důležitou složku našeho programu. Je to legrační, ale vyrábíme víc dokumentárních filmů, než všechny ostatní kanály polské veřejné televize.

* Říkala jste, že vysíláte bělorusky. Rozumějí v Bělorusku všichni běloruštině?
Ano. Ale bylo to také téma zásadních jednání – jestli nemáme vysílat rusky, když v Bělorusku hlavně ve městech mluví většina lidí rusky. Jestli se tou běloruštinou nevyřadíme z hlavního proudu. Neznám tam nikoho, kdo nerozumí bělorusky, i když znám hodně lidí, kteří bělorusky nemluví – neumějí, nejsou zvyklí, bojí se, že udělají chybu, a podobně. Ale rozumějí všichni. A myslím, že nás to odlišuje, jsme jiní, jsme snadno poznatelní, když člověk na ovladači kliká mezi kanály, hned Belsat pozná. Hodně lidí ze Západu se nás ptalo, proč nevysíláme rusky, myslí si, že je to jedno. Ale nikdy se na to nezeptal nikdo z Běloruska, ani žádný politik, ani ti, kteří komunikují výhradně rusky. Dospěla jsem k závěru, že by o tom měli rozhodnout běloruští kolegové. Měla jsem ale i vlastní představu: když budeme vysílat bělorusky, budeme jediná televize, která to dělá. Všechny televize v Bělorusku vysílají rusky, my jsme jediná, která vysílá v jiném jazyce, a to bělorusky.

* Je to tedy manažerský záměr? Nebo to má nějaký politický podtext?
Jednou z oblastí, v nichž se vede boj o duši běloruského občana, je totožnost, otázka, kým je. Proto musíme vysílat v jejich jazyce. Občan je přece občanem nějakého útvaru, není občanem jen tak. Proto také vyrábíme hodně historických dokumentů, oživujeme minulost, která je přece také součástí totožnosti. Bělorusko to má s minulostí a totožností těžké, dlouho bylo součástí Sovětského svazu, předtím byly zábory. Když vzniklo nezávislé Bělorusko, bylo chvíli skutečně nezávislé, ale pak přišel lukašenkovský kolchoz, který de facto přijal sovětskou tradici. Dá se to ilustrovat tamním vtipem – Lukašenko, který se narodil v roce 1950, říká: „Můj otec také padl ve Velké vlastenecké válce.“

* Jaké děláte historické dokumenty?
Hledáme to, co by jinak úplně zmizelo, zapomnělo by se na to. Teď jsme schvalovali krátký dokument o člověku, který se chystal se třemi dalšími vyhodit v Minsku do povětří rušičku Rádia Svoboda. Dostal za to deset let v lágru, protože se ukázalo, že jeden z těch tří byl udavač. Úplně tomu člověku zničili život. Všechno nám to vyprávěl, je naprosto soudný. Narodil se v Magadanu. Jeho dědeček byl odsouzen v roce 1929, otec v roce 1935, takže on sám se narodil ve vyhnanství. Do Minsku přijel koncem šedesátých let jako dospělý a chtěl proti režimu něco dělat. Kdo by o něm v Bělorusku něco natočil, kdyby nebylo Belsatu?

* Není pro vaše běloruské spolupracovníky ta práce nebezpečná?
Samozřejmě do jisté míry je. Občas se divím – rozsah represí používaných proti naší televizi není tak velký, jak by mohl být. Proč tomu tak je, na to neumím odpovědět. Za začátku, když jsme byli ještě slabí a bylo by bývalo snadné nás zlikvidovat, nás běloruské úřady nebraly moc vážně. Zřejmě si říkaly: no, nějaký projekt, za půl roku z toho už nic nezbude, dopadne to jako obvykle. Teď už je to velká instituce, funguje po celém Bělorusku. Jak vypadají ty „mírné“ represe? Naši běloruští kolegové jsou zastrašováni, předvoláváni k výslechům na KGB, občas si zavolají rodiče těch mladších, někdy mají problémy s prací, chtějí je vyhodit a někoho občas vyhodí… Nepochybně podstupují riziko. Když jsme na začátku hledali spolupracovníky, ptali se mě: „Jak nám můžete zaručit bezpečnost?“ Říkala jsem jim: „Nemohu vám zaručit bezpečnost. Je to vaše volba. Nemusíte pracovat v Belsatu, můžete dělat cokoli jiného. Když se s vámi něco stane, budeme pomáhat vaší rodině, budeme se snažit vám zajistit právní pomoc a udělat všechno, co se dá – ale v Bělorusku nevládnu já, v Bělorusku vládne Lukašenko. Je tedy na vašem rozhodnutí, jestli to riziko podstoupíte.“

* Zdá se, že se našlo dost takových, kteří to riziko podstupují.
Máme teď hodně lidí, kteří se pro to rozhodli, dokonce už se mluví o „étosu Belsatu“, o „belsatovcích“. Je to pro ně také způsob realizace – jinak by přece nikdy nedělali zpravodajství, netočili by filmy, jsou vůči režimu v opozici a státní média by je nechtěla. A oni by nechtěli do státních médií, Belsat jim stojí za riziko.

* Vysíláte celý den?
Sedmnáct hodin, od sedmi ráno do jedenácti večer. Premiérový blok vysíláme od šesti večer, pak jdou ráno reprízy, a přes den vysíláme filmy nebo seriály, buď koupené nebo převzaté z polské televize. Vysílali jsme také dost českých materiálů, hlavně pohádky, protože je důležité, aby se děti učily bělorusky. Ty programy pro děti rodiče velmi vítají. Myslíme si, že televize, která se chce držet v povědomí, musí vysílat celý den, i když jsou to reprízy – není možné, aby tam divák, který projíždí ovladačem programy, našel prázdné místo.

* A budoucnost Belsatu?
Sníme o tom, že se přestěhujeme do Minska – tedy až Bělorusové vyhrají a bude tam skutečná demokracie. Jsme mobilní, dokázali bychom se přestěhovat za dva nebo tři týdny, náš systém práce to umožňuje. A pokud jde o mne, jistě nezůstanu celý život ředitelkou Belsatu. Nepředstírám, že jsem běloruská novinářka, jsem a budu novinářkou polskou. Jakmile zjistím, že televize Belsat může fungovat sama, odejdu a vrátím se k polské problematice. Myslím ale, že je to běh na dlouhou trať. Někdy se nás ptají: „Proč jste ještě nesvrhli Lukašenka? Vysíláte už tři roky a pořád nic.“ Ale naším cílem není svrhnout Lukašenka, o tom musejí rozhodnout Bělorusové. A bohužel i mezinárodní situace. My můžeme jen přispět potřebným nástrojem, můžeme pomáhat obnovit občanskou společnost a vlastní běloruskou kulturu. To trvá dlouho, není to jednorázový krok. Rádio Svobodná Evropa vysílalo od začátku padesátých let a trvalo skoro padesát let, než komunismus nakonec padl. Nevím ani, jak dlouho nás sponzoři budou podporovat. Jsem si ale jista, že existují-li nějaké rozumné způsoby vydávání peněz na demokratizaci běloruské společnosti, je tohle jeden z těch lepších.

Rozhovor vedla Petruška Šustrová.

Babylon 5/XX, 17. října 2011