Prvního září LP 2023 měla ve Staré Říši na Moravě pohřeb malířka a signatářka Charty 77 Juliana Jirousová za hojné účasti místních obyvatel i přátel z disentu a undergroundu, kteří se sjeli vyprovodit Julianu na její poslední pozemské cestě od domu ke kostelu. Po mši pak šli s rakví na krchov a nakonec skončili v místním hostinci, kde kdysi požádal Ivan Martin Jirous řečený Magor Julianu o ruku.

Juliana se ve Staré Říši na Moravě narodila a prožila zde i většinu svého života, vdala se v nedaleké Hostimi za krajana z Humpolce, přečkala s ním ve Staré Říši manželství, ač ─ nebo možná protože ─ byl ustavičně ve vězení, zatímco Juliana se starala o hospodářství, o Magorova koně, pošukaného po páníčkovi a dvě malé děti, které ve Staré Říši vychovala, malovala tam a je tam i pohřbena. Ze Staré Říše je i její rod, tedy florianovská půlka. Stará Říše se tak pro Julianu stala předzvěstí Říše Nové, čímž není myšlena sousední obec nebo starověký Egypt, i když obojí v tom mají taky prsty. Nejdřív ale musela Juliana ze Staré Říše odejít, aby se do ní mohla vrátit, což je logický ─ aby v ní mohla být. Tolik k místní topografii.

Juliana to od začátku neměla lehký. Na základní škole, kterou začala navštěvovat krátce po komunistickém puči, nebyla jako jediné dítě z celé školy v Pionýru, což bylo o to horší, že sama tam chtěla vstoupit, nechtěla se lišit, ale Stritzko jí to striktně zakázal.

„Otec byl na mě vždycky takovej mírnej, brácha občas dostal výprask, mně ale dost nadržoval, a když jsem mu řekla, že chci do toho Pionýra, tak se strašlivě rozlítil a řekl: Jestli tam vlezeš, tak tě seřežu! To mě vylekalo, protože nikdy na mě ještě takhle nevyjel,“ vzpomínala Juliana.

Z Juliany se stala černá ovce místní školy, což nebylo pro malé dítě zrovna příjemné. Ředitel školy Popelínský byl navíc „typický poválečný hajzl“, jak vzpomínala Juliana: za války byl ve Vlajce, po ní se hned dal ke komunistům a Julianu před třídou denuncoval, že je jako svíčková bába, když chodí do kostela.

Juliana nakonec odmaturovala v roce 1961 v Telči, na vysokou ji z kádrových důvodů nevzali a ona nevěděla, co dál. Od mala kreslila a v té době začala také malovat, i když výtvarnému umění coby profesi se věnovat nechtěla ─ u Florianů malovali všichni a Juliana chtěla dělat něco jiného. Nejvíc ze všeho si přála vypadnout ze Staré Říše, vyrazit do světa.

Psychiatrie v Havlíčkově Brodě

Vymanit se ze „staroříšského systému“, florianovsko-stritzkovského předurčení, z kombinace školy, rodiny a sousedských vztahů, se jí podařilo skrz psychiatrickou léčebnu. Ne ovšem coby pacient, Juliana nepotřebovala modrou na hlavu, ale jako asistentka arteterapie, i když v blázinci to jedno jest.

Havlíčskobrodskou psychiatrii tehdy vedl osvícený ředitel dr. Dušan Bílý. Arteterapie, kterou tam zavedl, byla v psychiatrických léčebnách nová praxe, nikdo přesně nevěděl, jak to dělat, a Juliana tak měla volnou ruku. Ráno si v pavilonu vyzvedla pacienty, kteří chtěli jít kreslit, vzala je do sálu pro návštěvy, rozdala jim papíry a barvičky a pak je nechala dělat, co je napadlo, jen se vždy zajímala o to, co zobrazují.

Aniž by je kdokoli buzeroval, pacienti si tam celý den kreslili a čmárali zcela volně bez jakéhokoli školního, rodičovského, akademického, lékařského či jiného dozoru. Oproštěni od jakéhokoli kulturního či jiného kánonu „vesele si bláznili“ ─ kreslili si zcela volně podle toho, co jim jejich antimainstreamová mysl dovolila či diktovala, což mělo zpětně vliv i na Julianu. Jestliže jí Stritzko, který byl akademický malíř, do jejího malování kecal, Havlíčkobrodští blázni ji od akademie osvobodili ─ ukázali jí cestu k uvolněnější kresbě, k jejímu vlastnímu vyjádření. V blázinci Juliana poprvé zjistila, že je jí malování nejspíš opravdu souzeno, a že to dělat chce. Kreslení s blázny v rámci arteterapie zlomilo rodinnou kulturní „kletbu“.

Psychiatrie byla ovšem i jiná zkušenost. Šedesátá léta byly dobou všestranného uvolnění, kdy se společnost postupně vzpamatovávala ze šoku z komunistického nástupu s jeho fanatismem, kulturní regresí a represemi. Juliana vzpomínala, jak lékařské semináře v léčebně byl jeden velký mejdan. Navíc tam tehdy běžel program, ve kterém se zkoumala možnost využití LSD v léčbě psychických poruch a zkoušely se jeho účinky na výtvarný projev. Juliana byla do programu zařazena, což poznamenalo i její tehdejší tvorbu, co se týká barev i výběru témat. Malovala psychedelické obrazy, které byly ovlivněny právě kyselinou lysergovou a halucinacemi, což byla podle ní zajímavá zkušenost. Jenže pak se jí při jednom sezení s LSD udělalo zle, začala mít úzkosti, vzala si sedativum, aby ji to zklidnilo, a místo toho začala kolabovat, vynechávalo ji srdce a na pohotovosti ji museli oživovat. To ji nadosmrti podle jejích slov vyléčilo z jakýchkoli možných sklonů k narkománii ─ pokud k ní nepočítáme pivo, nebo červené víno, které si Juliana dopřávala pravidelně v určitou denní dobu až do své smrti podle hesla alkohol v malých dávkách neškodí v jakémkoli množství, jak to ve společnosti propagoval jeden z hrdinů 60. let Limonádový Joe.

Vězeňské martyrium

V Havlíčkově Brodě si stihla udělat sanitářský kurs pro psychiatrické léčebny, což byla podle jejích slov její jediná odborná kvalifikace, což se později hodilo pro soužití s Magorem. Příští štace byla Praha. To ale přeskočíme, protože to je notoricky známé: Helena Wilsonová, Křižovnická škola čistého humoru bez vtipu, Ječná 7, seznámí s Jirousem, underground, čtení Invalidních sourozenců v hostinci v Klukovicích, Festival druhé kultury v Bojanovicích, proces s PPU, Charta 77, Buďánka a zpět Staré Říše, kam se Juliana vrátila jako svébytná bytost poté, co nahlédla do světa. Do světa nebo do díry?

Do díry bezpochyby. V Praze s Magorem začala Julianina doba vězeňská, která ale byla v komunistickém Československu přítomná od počátku: rodiče Juliany oddával a tatínka pohřbíval břevnovský opat Anastáz Opasek, který dostal na počátku komunistické éry doživotí a pak strávil jedenáct let v kriminálech a svazek Juliany s Magorem pak v Hostimi posvětil jezuita, páter Bohumil Kovář, který seděl ve Valdicích stejně jako Magor, jen o dvě desítky let dřív.

„Když pak Martina zavřeli, tak to tam bylo děsně nepříjemný. Oni dost dlouho nemohli zjistit, koho si vlastně vzal, takoví to byli břídilové, a když to zjistili, tak po mně vyjeli, těžce. Probíhaly tam ty první domovní prohlídky. Byli taky v Mánesu, kde zařídili, že jsem se musela z toho ateliéru vystěhovat, což jsem byla jedině ráda, protože já se tam sama bála – ty sledovačky tam, to bylo hrozně protivný,“ vzpomíná na dobu po Bojanovicích a Magorově zatčení Juliana.

„Sedím zas u okna v ložnici a připadám si jak ve zlým snu, slibuju si ale, že se za ty dva dny vzpamatuju a vpravím se opět do skutečnosti, ke které mám zatím krajní nechuť a odpor. Vyvstává mi na mysli stále otázka, proč zrovna my musíme tolik trpět, ale tohle ví jenom Pán Bůh, tak nahlížím, že nemá smysl se tím moc zabývat,“ píše Juliana 31. října 1977 Magorovi do vězení. Začalo tak martyrium, které trvalo s krátkými přestávkami, vyplněnými různými úředními ústrky, buzerací a permanentním dohledem, dlouhých 13 let.

Ve Staré Říši bydlela Juliana v domě u rodičů. Když Jirouse v dubnu 1979 propustili z třetího kriminálu, pronajali si s Julianou ve městečku na statku u Ladislava Nechvátala malý vejminek, protože soužití především starého Stritzka s Magorem nešlo. Pro holčičky, které se stihly narodit v následující dvou a půl leté pauze mezi Magorovými kriminály, to byl ráj, protože dvůr byl plný hospodářských a domácích zvířat, ovcí, kachen, koček.

Vyhnání z ráje přišlo na podzim 1981, kdy šel Jirous do čtvrtého kriminálu, tentokrát za Vokno. „Vyšetřovali to ústecký policajti, a ti byli z toho severu takový zdivočelí. To byla taková opravdu ostrá přepadovka. Ráno, ještě byla tma, mohlo být tak půl šestý, holky byly malý a ještě spaly, k nám na dvůr najednou vjelo šest aut, vyskákali z nich policajti, měli psy, takové přepadové komando – úplní blázni a vlítli do baráku. Byl s nima i místní estébák tady z Nové Říše, takovej opravdu odpornej fízl, kterej si před nima chtěl šplhnout a byl hrozně snaživej, hrozně šmejdil…,“ vzpomíná na další kriminál s Jirousem Juliana.

Magor dostal tři a půl roku a jako „zvlášť nebezpečný“ trestanec šel do III. NVÚ ve Valdicích mezi různé psychicky narušené recidivisty a vrahy.

Na průčelí cygnus olor / uvnitř hrůza je a horor

veršoval Magor v base. Říká se, že uměl sedět. Ve skutečnosti trpěl ve vězení jako zvíře, což jen dokládají valdické Magorovy Labutí písně ─ jedna z nejsilnějších básnických výpovědí, které tady kdy vznikly a jejichž mnohdy furianství, rouhání se, záměrná zjednodušení, primitivismus jen kryjí autorovo hluboké psychické utrpení.

A propuštění z Valdic na tom mnoho nezměnilo, ba naopak. Magor měl ochranný dohled, kdy mohli fízlové kdykoliv vlézt do baráku, v kteroukoli denní i noční hodinu, Jirous se musel každý den hlásit na policii v Telči a večer pak být doma. „Trvalo to dva roky, a to ho nejvíc psychicky vyřídilo, byl z toho pořád takovej vzteklej, nebylo to s ním k vydržení. Do toho měl ještě takovou tu postvězeňskou psychózu. To bylo hustý, úplně,“ vzpomíná Juliana. Podle ní to pro Magora bylo horší než kriminál a dost to rozložilo i jejich rodinný vztah.

Magor z ďábla šílel, což ovšem bylo v satanášových intencích, a ač to sám dokázal ve svém životě, poesii nebo ve Zprávě o undergroundu reflektovat, osvobozoval se od toho různými spektakulárními demonstracemi těžce a ještě dlouho po konci kriminálu zvaném Československá socialistická republika.

Juliana snášela Magorovy nálady bez varování nahoru dolu, stejně jako nepřízeň osudu, s božskou trpělivostí, z úhlu věčnosti, což ovšem Magora zase jen rozčilovalo. Když jsem nedlouho po Jirousově smrti dělal s Julianou rozhovor, zeptal jsem se, jak na tu vězeňskou a postvězeňskou dobu s Magorem vzpomíná. „Jsem za ně moc vděčná,“ řekla Juliana. „No jo, kdyby nebyl, to si vůbec nedovedu představit – to bych měla takovej život úplně na nic, to nevím, co bych dělala. Život s ním bylo takové velmi moudré řízení Boží.“ Není to Boží?

Malířka svatých obrázků

Jak se různé pohromy, starosti i radosti „usazovaly“, respektive přetrvávaly, Juliana se vrátila k výtvarnému umění: „V mládí jsem malovala olejovými barvami. Když se začátkem osmdesátých let narodily holky, úplně jsem přestala, ale jakmile malinko odrostly a Martin byl občas krátce doma z vězení, vzácné chvilky času jsem se snažila využít i za cenu jednodušší výtvarné techniky.“

Nakonec jako kdyby se vrátila na havlíčkobrodskou psychiatrii a oproštěna od všeho akademismu „vesele si bláznila“. Našla si svůj výraz v barevných pastelových kresbách madon a světců, plných různé symboliky. Ztvárňovala svět jen zdánlivě připomínající zbožné obrázky z 19. století. Ve skutečnosti v nich není žádný barvotiskový sentiment. Julianiny obrázky zcela nesentimentálně rozbíjí materiální krunýř světa vezdejšího, kterému tak často otročíme, ač máme přitom za to, že jsme svobodní. Představují řád, který nic netvrdí, nic nežádá, nic nevysvětluje, nesnaží se něco okecat, prostě je.

Je to zcela nenásilný, pokojný a klidný Julianin způsob, jak říct ďáblovi ne, který z toho klidu a míru, prostých sebemenší exaltovanosti, zastírání a předstírání, šílí, je hysterický, je jako okuje, která spadne do životodárné vody ─ prskne, zasmrdí a ve zlomku vteřiny je černé, studené nic. Sláva na výsostech Bohu, a na zemi pokoj, lidem dobrá vůle. O nic víc nejde.

Juliana byla všechno jiné jen ne svíčková bába, jak se ji na základní škole snažil desavuovat ředitel-komunista, což se netýkalo jen víry, ale stejně tak i vztahu k lidem – neřkuli pak k nějakému režimu. Zatímco Magor jako labuť, divný pták, umírajíc zpívá, Juliana celý režim a jeho dobu v klidu přečůrala. Víra ji totiž neosvobozovala od pozemských reálií proto, aby žila mimo svět, ale naopak, aby jej stejně jako své bližní mohla chápat, brát a pojímat v těch správných dimenzích, žít v něm, s druhými, sama se sebou vybavená důvěrou ukotvenou v transcendentnu.

Když jsem Jirousovým dával podepsat Manifest Českých dětí, který proklamoval obnovu Českého království a navrhoval přechod politických stran do kulturně zábavné oblasti, Magor, který měl zrovna slabou „rozumářskou“ chvilku, kdy se mu zdálo, že musí být ─ kvůli věcem obecným ─ konstruktivní, než u něj zase zvítězilo jeho anarchistické založení, krátce s podpisem zaváhal, zatímco Juliana to podepsala z fleku s tím, že to je přesně ono. Juliana byla anarchistka Boží.

Přes svou zdánlivou křehkost, nevýbojnost, pokojnost, klidnost to byl jeden z nejsilnějších lidí, které jsem dosud potkal. Odpočívej v pokoji ─ vzkazují živí mrtvým. Cha cha. Juliana to vzkazuje nám.

Předneseno na sv. Martina LP 2023 z autobusové zastávky u Jersic na pouti ze Staré Říše přes Říši Novou k Magorově hrobu na krchově v Kostelním Vydří