2021

Mešuge dům

 

Myslela jsem, že v takovém domě nikdo nebydlí,

jen návštěvy během otvíracích hodin,

než odejdou, v knize návštěv zanechají

pár slov.

 

Když jsem vstoupila, došlo mi,

že žádnou knihu s perem na šňůrce tu nemají,

jen záchod, kuchyň, ložnice.

A zdi pokryté

živými představami mrtvých hrdinů.

 

Bydlí tam architekt s rýsovacím stolem a modelem domu,

s pravítky v rozvržené místnosti,

samá krása v tom prostoru,

na pohled i ve skrytém nitru.

 

Teď žiji

v tom domě,

s výhledem na moře,

na molo a do zahrady,

a na verandě nahý muž,

který mě drží za ruku.

 

Právo vstoupit

 

Zvedám hlavu, abych zas pohlédla na tu podivnost,

vstupuji do domu.

Jeden, dva, tři schody nahoru,

vyťukávám kód.

Pípnutím se otvírají těžké dřevěné dveře,

kráčím po vstupní hale, kde páchne

privilegium,

moje a mých spolubydlících:

moje právo fyzické osoby,

tvoje právo právnické osoby.

 

Odtud již

musíte žádat

povolení k vstupu.

 

Dveře

 

Jehuda Amichaj řekl, že život se skládá

z otevírajících se a zavírajících se dveří.

 

Otevírám dveře,

poté, co jsem obdržela vstupní kód

a klíč.

 

Za galerii života zde –

mám plnou odpovědnost.

Vším, co se dále stane,

jsem já vinna.

 

Hlasem mi vyplň prázdnotu vesmíru

 

Každé ráno vstáváš, aniž víš proč,

tvůj hlas se line světlem,

snažíš se konat tak,

aby všichni dobře žili.

 

Kdo se tomu hlasu brání,

kdo se mu protiví,

mlží tu ostrost jeho tónu,

zvonění zvonu.

 

Zesil svůj hlas,

přemož se,

ať se neutopíme v zlobě.

 

Ještě jednou to přehraj,

ať to nějak dobře přežijeme.

 

To ostatní si ještě povíme.

 

Lustr

 

Vábí postavy ven z rámů,

ruší jednoduchost existence domova,

který beztak nemá manifest.

 

Otevři dveře!

 

Naše bolest má otce i matku,

naše válka, tu v bahně,

tu v měsíčním prachu, nech už je být,

dnešek už má jiný ráz.

 

Už nejsme,

kým jsme byli dřív.

 

V Mešuge domě se skrývám před Středním východem

 

Za zdi ovinuté děravou gázou

vstupuji do velké samoty,

když vystupuji z té vlastní.

Vysílám signál, „vše je oukey“,

dávám se do pořádku, šuplíky i zátiší s vázou,

následuje orál,

s láskou, ty hloupej.

 

Najednou pojmeš jeho život,

je v tobě,

hluboko,

až na dno.

 

Ve zdech, jež ovila ta děravá gáza,

vprostřed té velké samoty,

dávám se do pořádku, šuplíky, váza,

a v kráse zdiva,

čekám (na další trampoty).

 

Luxus

 

Od smrti mé ženy,

zas souložím

nemusíš nic říkat,

mezi živé zas náležím.

 

Žena je mrtva,

Já souložím a žiju.

 

A s láskou koitus,

je fakt luxus.

 

Hádka

 

Prostoru vládne rozvrat,

jenž stvořili jsme zarputilostí.

 

Ten, kdo stojí na třecí ploše,

něco tvrdí,

ten druhý se obrací zády.

Už vidím to zoufalství,

až to praskne,

až to bouchne

a exploduje.

 

V tom obraze

 

Prosíš, abych sebrala poslední štědrost v sobě

a vystoupila

přijala hosty

řekla „Šalom!“

„Šalom! Šalom!“

A konverzovala o světě,

v němž nikdy nezavládne mír.

 

Ta země je i ve mě,

zrcadlo zraňujících myšlenek,

a ty mi ještě tvrdíš,

že smrt neuhasí žár žití,

že je důsledkem odpuštění.

 

Uvelebíš se,

já opřu se krásně o hradbu tvého těla,

jsme v okruhu lidí,

co prošli válkou,

a už je nikdy nic nepřekvapí,

jen skutečná krása.

 

Bílá lavička naproti

 

Uprostřed dne tam byly patrné její mimické vrásky.

 

Tak zde přece nebude sedět v tomto čase,

který se beztak změní.

Tak napjatá situace,

v ostrosti imaginace

třesoucího se štětce,

s jedinou žíní.

 

V této ulici

 

Neodklízejí včas,

ani odpadky,

ani mrtvé,

ani přejeté kočky,

ani stavební suť.

 

Možná napíšu na magistrát,

vztek stoupá jak v teploměru rtuť.

 

V poušti

 

Stojí si přede mnou,

když scházím dolů.

 

Čekají,

snad dám jim něco dobrého.

Ale mám jen fotoaparát.

 

Ti tančící jelínci,

mě cejchují,

hle, jedna z Tel Avivu.

 

Já přitakám,

náznakem úsměvu

městského člověka.

 

Obracejí se ke mě v celé své kráse,

blíží se zvolna, tempem venkovanů.

 

Nemají důvod prchat,

vzdálit se z tohoto místa.

 

Ale já se už musím pohnout.

 

Abych dorazila, než slunce zapadne.

 

Tam, kde je Bauhaus,

a hluk velkoměsta,

a náš Mešuge dům.

 

Říkají, že až umřeš, zblázním se

 

Vylezu do vrcholku stromu a stanu se opicí,

a nikdo mě odtamtud nedostane až do smrti.

 

Že prý mi vyrostou divoce vlasy,

že mi zešednou, od kořínků, pak úplně celé,

stejně mě nikdo odtamtud nedostane až do smrti.

 

Že prý mi zanecháš své síly,

abych sama bojovala ten náš boj.

 

Že prý se Ti můj zjev začne podobat,

aby se zrcadlo nepolekalo,

z toho, co se mi děje uvnitř.

 

Že prý jednou vyletím na Měsíc,

a ty mě už nespatříš,

jen já, popálená, tu zbudu.

 

Vyhnanství,

říká se tomu.

 

Před domem

 

Ty nevíš, co znamená,

být v něm osamocená.

sama samotná,

odplouvám ze zřetele,

snažím se zachránit se, spasit,

pojď sem, děťátko,

i když jsi cizí.

 

A moje dítě?

Zachraňuje koho?

 

Jednou snad bude budoucnost za mnou

 

A po mých knihách budou šílet,

a mé básně budou zářit jak štít velekněze.

A já, Láli,

jak rubín,

skvít se budu na tom štítu,

první v řadě.

 

Říkáš, nepiš jim o mě,

jsem soukromá osoba,

bezejmenná,

bez zvláštních znaků totožnosti,

dovol mi být člověkem,

v domě,

kde jsi jen ty a já.

 

Vystřízlivění

 

V padesáti a dále na sever.

 

Ani rabínská dcerka,

ani kurva,

jen povolána

k psaní

rukou krutou a nemilosrdnou

leč příliš slabou na to,

aby narovnala mé způsoby.

 

Chová se jak chlap,

leč jeví se jak žena,

věrná jednomu žánru –

poezie jí to vrací.

 

Hojně, hojně!

 

Paroles! Paroles!

 

Je výhodou znát topografii světa

 

A své místo

v ní,

mapa se poněkud hýbe,

svět se srazil,

cizí je méně zvláštní,

a já jsem už jen siluetou těla,

z masa,

jenž ovadá,

a z kostí,

jež řídnou,

ujařmená

společností, která stále požaduje,

další a další slabik reje.

 

A to ani nemluvím o tom,

že těsně než zavřela pošta,

mě jiná stará žena žádá,

abych jí na zásilce vyplnila adresu,

posílá novou sbírku básní

mému editorovi.

 

Ve středu a ve čtvrtek nebudu k dispozici

 

Ani pro sebe, ani pro druhé,

budu tělo zamčené,

zapečetěné,

nebudu tu

ani pro knihy,

ani pro počítač,

ani pro něžnosti,

ani k poslechu,

ani ke kráse,

ani k ošklivosti,

k ničemu zevnějšímu,

pro okolní svět prostě nebudu.

Pouze pro to,

co mám uvnitř.

 

Dům mého nitra se začne třást strachem,

že se zhroutí,

že se neudrží při životě,

a nenavrátí

mezi lid,

že nerozžehne lustr universa

a světlo nerozšíří spektrum vidění.

 

Jen prodlouží se stíny na cestě,

a on jako opička na větvích banánovníku,

přiskotačí za mnou.

 

Moje poezie překračuje hranice kultur  

 

Nyní,

například,

zde.

 

Hlavně potichu

 

Bylo psáno, že je to lid,

byl tam celý ten jeho příběh,

die ganze Geschichte

bylo toho přespříliš,

metaforické obušky

a krev,

a ženy a muži,

nebyl jich stejný počet, lze však říci,

že v jisté fázi

hlasy žen převládaly.

A sousedka s cizím přízvukem,

co se mě na to stále ptala.

 

Co se tu děje, proč je to tak,

ne, že bych to uměla nebo chtěla říct,

ale byla jsem hromosvod,

a tak jsem řekla,

že stav je špatný a že nesmíme mlčet.

A ona vyprávěla o místě,

kde žila před tím, jaké jařmo nesvobody táhla,

a že už nechce.

 

Nechce to mít tady taky.

 

Raději už vyjdu z domu,

na ulici, co neví, kde je pravá a kde levá,

jen má sousedka a já

na potemnělém schodišti to víme, ale stejně to říkáme

hlavně potichu.

Cestou na Nádraží Střed

 

Iniciálami rosy a deště začal den

domů se vrátím za požehnání novoluní,

čas zaoblil tu vílu,

jež pije ze džbánu nalezeného

v jeskyni dávné doby neschopné uchopit

krásu relikvie.

 

Pouliční Micinka

 

Vidím ji poeticky,

lísá se,

ještě neví, že takové pózy na mě neplatí,

hledím na ni s odstupem, jak se vzdaluji,

zalézá pod lavičku,

skrývá se,

prolézá mezerou,

za mnou, pobavenou,

odvrací zrak,

uzavírá se do sebe,

zírá.

 

Snímám clonu poetiky,

ona upouští od politiky,

vstává a blíží se,

vyskočí ke mě na lavičku,

lísá se,

oddává se.

 

Hodiny běží,

je čas jít,

venku je džungle,

Micko, ty víš.

 

z hebrejštiny přeložila Michaela Rozov

Ve středu a ve čtvrtek nebudu k dispozici

Sedm desítek básní o životě izraelské básnířky Lali Tsipi Michaeli v Mešuge domě v Tel Avivu

Znám ten dům na ulici HaJarkon od mládí. S výhledem na moře, a v moři strohého uniformního konstruktivismu á la Le Corbusier, který dominuje tomuto tzv. Bílému městu, se u pláže týčí tento dům – úplný bizarre – sice standardního moderního tvaru, ale s fasádou, o níž obyvatelé města říkají, že je inspirována Antonym Gaudím (návrh pochází z dílny izraelského architekta Leona Genevy). Ta variace na Gaudího je poněkud levantská sice, nicméně její zvláštní jakoby organická struktura původně snad ze sádry je na první pohled tak šílená a výjimečná, že každý místní člověk tento mešuge dům (v hebrejštině HaBajt HaMešuga) zná.

Vzpomínám, jak se koupu v teplých vlnkách na pláži před domem, u hotelu Hilton (Chof Hilton), v blízkosti telavivské mariny, hledím směrem na promenádu, prohlížím si ten dům a přemýšlím, kdo tam bydlí, jak krásné to tam musí být, kolik to asi stojí v tomto exklusivním místě žít. Samozřejmě netuším, že na odpověď si počkám až do jara 2021 – čtvrtstoletí – cha! cha!

To se mi totiž za tuhého únorového lockdownu objevil ve schránce rukopis od Lali Tsipi Michaeli z Izraele s přáním přeložit jednu z jejích 5 sbírek básní do češtiny, právě tu o mešuge domě. V ten moment jsem nadšená, právě zde teď budu trávit únorový marasmus letošního roku, který potrvá celé jaro. V Mešuge domě. Paradoxně je mi lépe.

Vidím fotografii toho domu na pláži, ono příznačné tamní světlo, hned je mi i tepleji, i když již z prvních Láliiných básní, jakoby z parteru onoho zvláštního domu, dýchne závan melancholie, nicméně sarkasticky a s humorem mě právě v tomto domě vítá hebrejská básnířka Láli, ve svém světě na pláži, kde si mořský větřík pohrává v palmoví a vy dýcháte vlahý solí prosycený vzduch Středomoří.

Lali píše o všem, o ztrátě, o nové lásce, sexu, o idiosynkraziích jejího muže architekta a o místě, v němž dlí po jeho boku, o samotě a odstupu, o vyrvaných kořenech, o domě uvnitř, ale i o místě, kde dům stojí, o kontextech širších než jsou ty osobní. At už jde o kontexty společenské či politické. Kde to vlastně jsme v té Izraeli, o to všem Láli básní, vypráví celou poému, z jejího mešuge domu, někdy i jen tak povídá nebo se baví banálním momentem. Někdy tvrdě seriózní, ale dost často vtipkuje.

Soubor intimních vyznání, jež Lali píše své stárnoucí lásce, je nejpůsobivější je-li čten nahlas, jakoby se v nich ozývaly její rodné kavkazské rytmy, a to přesto, že básně jsou psány volným veršem, jak píše Adriana Jacobs, profesorka literatury na Oxfordské universitě.

Lali Tsipi Michaeli je nejen básnířka se světovým renomé, ale též profesorka hebrejského jazyka, která momentálně vyučuje na Universitě Ben Gurion v Negevu. Lali se narodila v roce 1964 v Gruzii, ve městě Senaki, v Kolchidské oblasti, do malé, ale velmi starodávné a noblesní židovské obce. Jako „krásnou malou židovku“ ji ocejchovala hned po narození porodní bába v sovětské porodnici, a tak Láli v prostředí sovětského antisemitismu vyrostla v uvědomělou Židovku, její silná etnická identita byla i důsledkem represivní situace v komunistické vlasti, ostatně také proto byly její rodiče přesvědčenými sionisty, tragicky ovšem v době, kdy Židé nesměli opustit Sovětský svaz. Rodině se nakonec podařilo emigrovat do Izraele (přes Moskvu a Vídeň) v roce 1972, když Láli bylo sedm let. Od té doby žije v Tel Avivu.

Později vystudovala literaturu na Universitě Bar Ilan, věnovala se studiu poesie, klasické i moderní. Inspirovali ji básníci vzdoru jako Majakovski, Bloch, Brecht, Bukowski. Její vztah k hebrejské poesii se formoval později, když byly poprvé její erotické verše srovnávány s básnickou tvorbou izraelské básnířky Yony Wallach (1944-1985). Nyní je Lali vnímána jako pokračovatelka největších izraelských básnířek jako jsou Rachel HaMeshoreret, Esther Raab, Zelda Schneerson, Dalia Rabikovich, již zmiňovaná Yona Wallach a samozřejmě Lea Goldberg. Inspirací pro ni ovšem primárně zůstává Sapfó, Anna Achmatova, Sylvia Plath, Elizabeth Browning, Mary Oliver a Anne Sexton.

Profesor literatury Adamiel Kosman, o Láli píše: Jde o zralou básnířku, která je jazykové velice precizní, každé slovo má své dané místo, žádné není zbytečné. Básně jsou jasné, moudré, žádné nánosy nejasností či složitostí. Je cítit, že jsou psány spontánně, z duše, což je důležitým atributem dobré poezie. Láliin svět, který je na první pohled idylický (luxusní dům, láskyplný vztah), je však také plný pocitů samoty a odcizení, úzkosti a neschopnosti uchopit smysl existence, blížící se až na hranici šílenství, zužujících měrou, již popisuje Franz Kafka, jehož Láli cituje v úvodu své sbírky.

Editor sbírky Dori Manor poukazuje na Láliinu výjimečnou otevřenost při psaní o sexu, píše mj. „sex v Láliiných básních je exhibicionismus v té nejhezčí formě,“ přičemž toto konstatuje s vědomím, že psát tak otevřeně o sexu je stále novum v izraelské poezii, která zůstává i nadále spíše cudná, asexuální, „diamant zůstává mezi pevně sevřenými stehny,“ cituje Jacquese Brella. Právě Dori Manor srovnává Lali s beatnickou královnou moderní ženské hebrejské poezie Yonou Wallach, která jako první, ještě s básníkem Aharonem Šabtajem psala erotickou poezii v hebrejštině.

Historik Moshe Zuckerman chápe poému Mešuge dům politicky, vidí ten dům jako metaforu Érecu, obraz židovského státu, domova, jenž je sice bezpečným, familiárním zázemím, jehož existence je však neustále ohrožena, zevnitř i zvenku. Báseň Hlavně potichu považuje za nejdůležitější politickou báseň hebrejské poezie posledního období.

Nakladatelství Even Choshen, které vydalo sbírku Mešuge dům v Izraeli, vydává uměleckou literaturu, hojně poesii, bibliofilie. Sbírka byla pozitivně recenzována v běžném tisku, HaArec, Yediot Achronot.

Obecně je izraelská poezie bohužel více a více sektoriální, zpolitizovaná, říká Láli. Vzhledem k tomu, že společnost v Izraeli je velmi pluralitní, témata odrážejí existenciální problémy a problémy identity, které kvůli tomu sílí. Také náboženské otázky rozdělují společnost, jakož i události v historii židovského státu. V neposlední řadě též palestinsko-izraelský konflikt, k němuž se Lali také poeticky i politicky vyjadřuje, iniciovala poetický dialog s palestinským básníkem, s nímž momentálně pracuje na společné sbírce.

Láliina poesie je velmi osobní, vychází z konkrétních situací, které jsou ovšem universální a důvěrně známé všem lidem, čerpá ze zkušeností jinakosti ve společnosti, cizosti, vlivu sociálních problémů, politických absurdit, i globálních starostí. V neposlední řadě též postavení moderní ženy ve společnosti je pro Láli důležitým tématem. I proto se básně Lali staly velmi žádané a oceňované v různých zemích a byly přeloženy do angličtiny, čínštiny, ruštiny, italštiny, francouzštiny, arabštiny, španělštiny a hindštiny.

Michaela Rozov