Na vernisáži děl Vladimíra Boudníka a jeho přátel v Libeňském světě ke mně přistoupil jakýsi čahoun, představil se jako Jan Voštinár a že Boudníka znal. Seznámil se s ním v roce 1967 u dr. Drvoty na dětské psychiatrii v Kateřinkách, kam se uchýlil, před školou, vojnou etc., zatímco Boudník tam provozoval výtvarný kroužek. Chodili to pak zapít do hostince Na Křižovatce na rohu Kateřinské a Lípové, který překřtili Na Rozhraní, což nebyl vůbec nějaký poetický název – z jedné strany byla patologie, z druhé neurologická klinika a psychiatrie. Není divu, že jsme se dohodli na rozhovoru. Strana jedna a dál.

Na straně tři Petr Mach odmítl román Vladimira Sorokina Den opričníka coby přehnanou nadsázku, satiru či sci-fi a použil jej jako politologickou příručku pro Putinovský režim, kdy se Rusko po blíže nespecifikované katastrofě navrací k mýtům minulosti, konkrétně do barbarských dob Ivana Hrozného s hrůzovládou jeho osobní gardy, opričniny – Rusko je v Sorokinovi odděleno od světa velkou zdí, skrz které trčí pouze trubky na naftu a plyn, jediný exportní artikl umožňující novému carovi udržovat moc. Gojda gojda! Třes se starý světe, kterému vládnou šílenci, zvrhlíci, satanisté! Sorokin to viděl v roce 2006, kdy Den vyšel.

Na straně čtyři se můžete podívat na národní internetovou diskusi k svátku svatého Václava LP 2022, čili v Den české státnosti:

Důležité bude vypakovat tuhle nevládu, jakkoliv, hlavně rychle. Co si to dovoluješ, komouši, sem psát! Drž hubu prase. Proruskej zmetku! A koho zajímají vaše keci!!!! Myslím, že nikoho!!!! Vaše jméno odpovídá názoru. Vyjádřil se debil… Nádherné pojednání. Klobouk dolů. Děkuji. Kretenské, mimozní bláboly z minulého století. Tak už je nepište. Vyser si voko. Poposedni si. Nechápeš, Nechápek? Holt NOMEN OMEN. Přidejte trochu Jaru, aby vám ta sociální bublina vydržela, brzo splaskne. Soudruhu koblížku, nervičky máš v prdeli? Luděk Vostrý – Svatý Václave je zbabělá modlářská pohanská sračka. Lůďo ty seš ňák vostrej. Díky za názor, teď si vezmi prášek, čistou plenu a jdi si zase lehnout. Nastesti tohle s moravskym vlastenectvim nema nic spolecneho… – Paráda, k tomu viz koment na titulní straně.

Jestli bolševický systém kdysi něco dobrého lidi naučil, tak to bylo to, že se nemohou v ničem spolehnout na stát a musejí si pomoct sami. Tak třeba ojeté Mitsubishi L 200 prodělalo na Ukrajině jisté technické úpravy, dostalo vojenský nátěr a od třetího září slouží na frontě v charkovské oblasti. A činí se i literatura. Básník, performer, režisér Serhij Žadan, jehož věci vyšly i v češtině, je motorem projektu 100 aut pro ukrajinskou armádu, přičemž 13. října se na facebooku pochlubil již 53. kusem. Nebyly to husitské vozy, které daly na frak obrněné jízdě? O ukrajinské válečné svépomoci pojednává článek Pepy Mlejnka na straně šest.

Příloha je věnována literatuře ukrajinské provenience, což vypadá jako aktualita, ale není. V úvodu si můžete přečíst rozhovor Lenky Víchové s ukrajinským autorem Serhijem Serhijovyčem, vojákem, který se živil manuální prací a za války začal popisovat své zážitky a dojmy z fronty na facebook, až z toho byla Špína – tedy román: „Nevěřím těm pohádkám, že někdo šel do války, protože je superpatriot. Tak to nebývá. Nebývá jedna jediná příčina. To člověku nestačí. Vždycky v tom jsou nějaké problémy se ženou, nebo s penězma, nebo celková beznaděj, a časem pochopíš, že tu společně bojuješ s dobrými lidmi, i když jsou to blázni a hulváti.“

Na straně následující nepřeskočte texty básnířky Iryny Zahladko, která se narodila na Ukrajině, vystudovala teoretickou fyziku, v roce 2019 se přestěhovala do Prahy a píše česky básničky – mít možnost neptat se nezajímat se nic nevysvětlovat…

Na vnitřní dvojstraně najdete úryvek z románu Stopy na cestě ukrajinského vojáka a veterána bojů na východě Ukrajiny Valerije Markuse, kterému válka poskytla příležitost lépe se pochopit: „Konečně jsem přestal předstírat a lhát sám sobě, cítil jsem se součástí všeho a smrt – smrt mě neděsila. Myšlenky na ni mě uklidňují. Samozřejmě bych nechtěl přijít o život, ale… Je to jen život. Nic víc a nic míň. Mám pocit, že mě poprvé opravdu baví žít.“

Následuje esej Marie Iljašenko o jazyku, kultuře, prolínání identit, o střední Evropě – Marie, ukrajinsko-polsko-českého původu píše o světě, který jsme ztratili, částečně po roce 1918, a pak naplno po roce 1945, sami sobě v otroctví, dodnes vymezení ruskými imperiálními patníky: „Sochy jsou pozoruhodný fenomén. Pomocí soch lze vytvářet místa paměti anebo falešná místa falešné paměti. Velký ruský básník nenavštívil žádné z oněch ukrajinských měst a městeček, kde instalovali jeho pomníky a busty a že jich byly stovky, tisíce! Neměl k těmto místům žádný vztah. Sovětská vláda ho zkrátka všude instalovala jako symbol ruské kultury a ruského světa, jako kamenný vzkaz: tato země je naše. Když bych chtěla být moc cynická, řeknu, že je to tentýž proces jako psí očurávání cizího dvorku,“ píše Marie o sochách Puškina etc. ze sovětských dob, které na Ukrajině a v „přilehlých oblastech“ byly vztyčeny jako ruské imperiální patníky.

Na protilehlé straně najdete dalšího autora, který se narodil v Kyjevě a dnes žije v Praze, básníka Tima Postovita.

V naší ložnici topí karma typu WAW;

když se vzbudím dřív, slyším,
jak se na dně toho oceánu
převalují velryby.

To ovšem není poesie, to je zkušenost rybníků v Čechách.

„Víra některých křesťanů splývá s planetárním optimismem – katastrofa možná, ale jen jako předstupeň konečného vítězství. Některé dokonce vede k ujišťování, že ‚Bůh, který nás stvořil, přece nakonec nedopustí, abychom se zničili ekologicky nebo nukleárně‘. Taková víra je lichá, protože počítá ne s Hospodinem Tóry, ale s bohem babylonsky konstruovaným z materiálu antické logiky…“ píše v reflexi Sidonova překladu Pentatuchu David Bartoň, kále tak do vlastního hnízda, tedy do Babylonu, čili tečka, dvojtečka nebo středník, závěr, pausa či počátek toho, co teprve přijde.

Příště se sejdeme, i kdyby tenhle svět přestal existovat, na Vánoce. Narodí se!