Vážení, před nedávnem se mi podařilo na vlastní náklady vydat knihu povídek, kterou bych Vám rád bez jakýchkoliv bočních úmyslů zaslal. Níže uvedený názor v písemné formě přikládám jako odpověď na případ Kellner a hantýrování s ním v českých mediích. Chytám se za hlavu, ještě k tomu, když jsem se dozvěděl, že má dostat Řád Bílého (nebo zlatého?) lva od psychopatického prezidenta věrného tradici narcismu. Neberte to jako projev patologického grafomana, ale léčebný a uvolňující proces.

 S pozdravem Jiří Mezřický

Media v Čechách a o trochu méně i na Slovensku se rozhodla, že oba národy na jejich rozkaz ponoří do hlubokého zármutku za odchodem největšího českého titána, novodobého hrdiny tvorby velkého kapitálu. Očekává se, že bude převezen do milované vlasti, které za mnohé vděčí, především svému vzestupu, a vystaven na katafalku obřadní místnosti pod skleněným poklopem jako dnes ještě stále Vladimír Iljič Lenin a s podobným pohnutím bude i oplakáván. V zlaté rakvi, obložen četnými věnci a květinami, které přinesl jim tak neočekávaně opuštěný, do hlubokého zármutku ponořený národ. Dozajista se v něm najdou dobrovolníci z řad jeho bezpodmínečných obdivovatelů, kteří se domluví na organizaci čestné stráže u jeho rakve, aby mu tak naposledy vyjádřili svou oddanost a úctu. Český národ se chopí příležitosti důstojně se rozloučit s „největším“ ze svého středu.

Byl, anebo ještě dočasně je tím nejbohatším, dokonce bohatším než současný předseda vlády a mnoho jeho souputníků, kteří se dodnes marně snaží jít v jeho stopách. Všichni tito borci měli podobný postup v tvorbě pohádkového bohatství. Ovšem nejen doma, on hrál dokonce o prvenství ve světové lize a tím potvrdil známou pravdu, že media se začnou zajímat o někoho až teprve tehdy, když tvoří skandály, anebo horu peněz. Skončilo to tak, jak asi mělo. Přemíra prostředků vede k rozpustilosti, která tentokrát vzhledem na potřebu velkého výronu adrenalínu vyústila, jak se dalo očekávat v osobní tragédii. Tak by se to dalo chápat, kdyby media z této epizody nestvořila několikadenní, v jejich pojímání, důležitý bod zpravodajství. Rozhodně by nevznikl takový povyk, kdybychom se na tom kopci rozplácli my – vy, anebo já.

Když to prasklo, jev, na který se těšili, později nazvaný „sametovou revolucí“, jak tomu říkali zkušení, komunismem obroušení veteráni, kteří měli příležitost si tuto dobu ráje na zemi vychutnat celou, bylo oplakávanému finančnímu geniovi právě 24 let a jeho vysokoškolský diplom nestačil ještě pořádně ani uschnout. O pět let později už byl ještě s několika dalšími průkopníky, na jejichž jména si také vzpomínám, předmětem rozhovorů v bankovních kuloárech plných uznání. V této souvislosti byli vzpomínáni tvůrci projektu privatizace, jakož i tehdejší ministr financí včetně obou posledních prezidentů. Není tajemstvím, že vysokou funkci v právě zprivatizované České pojišťovně, záhy a.s., byl s řádným koláčem akcií pověřen právě ministr financí a bývalému autoru privatizace a vysloužilému prezidentovi zakoupil hračku v podobě zámečku, kde on pilně spřádá své pseudointelektuální nesmysly děda vševěda a vyráží odtud mesianizovat svět a převracet jej na svou víru. Ten zámeček mu koupil z vděku, že vdechl privatizaci život.

Není tajemstvím, že brilantní finančník se svým homecreditem přivedl leckterou domácnost do nebývalých potíží a jako správný věřitel mnohdy připravil i o celý majetek. Je pochopitelné, že při rozšiřování kapitálu na úkor okolního světa je nutno chovat se jako správný predátor.

Muselo mu být nepříjemné, když se psalo o jeho soukromém bydle, stavbě za několik desítek miliónů připomínající zemanskou tvrz postmoderního pojetí formy nepovedených a bezinvenčních řadových domků. Přes všechny jeho finanční úspěchy nenašel dostatek prostředků na podporu nějakých kulturních projektů, festivalů klasické hudby, divadel, výstav, galerií a podobně. Svůj privátní svět si bedlivě strážil. A není divu. Na nepříjemné otázky by musel odpovídat, anebo zarytě mlčet. Musel by, anebo také nemusel povyprávět, jak to bylo se začátkem jeho úspěchu, s jeho známostmi v nejvyšších politických kruzích, proč právě jemu, chlapci z vesnice byli všichni tak nápomocní, a co jim za to dal. Anebo zda spravuje majetek, lépe řečeno spravoval, všech těch, kteří na „raubu“ participovali. Možná, že nyní vyjde najevo, kdo jsou ti jeho čerstvě opuštění dědici.

Čest jeho památce