Nestor na fotbale
Výstava Pavla Reisenauera na Kampě
Hnusnou normalizační realitu – školu, práci, televizi, kulturu, zábavu, dopravu, divadla, tramvaje, výrobu, lidi… – jsme mj. přebíjeli tím, že jsme chodili na fotbal do Ďolíčku fandit Bohemce, přičemž smysl toho spočíval v tom, že to byl úplný nesmysl – autentická, nekašírovaná iracionalita ve světě řízeném vědeckým světovým názorem, který byl od A do Zet na palici.
Taky jsem nebral fotbal ani jako nějakou hru, ale spíš jsem ho měl za očišťující rituál. Něco na způsob zaříkávání démonů, což mě ovšem nebránilo v tom, abych Bohemce nefandil s plným nasazením. Naopak! Po listopadu jsem dokonce udělal rozhovor s Tondou Panenkou, zatímco Rajzík to měl víc jako sport, což bylo o to pozoruhodnější, že jinak sportem opovrhoval: kromě chůze v přírodě jediný sport, který kdy provozoval, byly kuličky, což už dneska nikdo nezná.
z textu o P.R. v katalogu
