Václava Klause mladšího vyloučili z ODS. Ještě před dokonáním tohoto aktu zareagoval slovy, že ODS přece vznikla u nich doma v kuchyni, takže co mu mají nějací nýmandi, byť zvolení na stolec předsedy i do jiných stranických funkcí, co povídat. Zakladatelský akt, kdy se do prapůvodního kosmického chaosu vnesl řád, se odehrál tam, kde se odehrál. Tím je strana navždy Klausů, určitě její ontologická podstata, a ti, kdo ji v současnosti řídí, tak mohou činit buď dle pokynů otce zakladatele, což nečiní, anebo proti jeho vůli, což činí, avšak pouze tím przní jeho velké dílo. Václav Klaus je totiž božstvo, Václav Klaus mladší synem boha, a kdo se proti tomu staví, zaslouží jen hromy a blesky, neštěstí a opovržení, svrab a neštovice.

Nyní všichni spekulují, co se teď asi v Klausovic kuchyni upeče, jaká ta nová, skutečně pravicová strana asi bude. Dopouštějí se však jednoho drobného omylu, jsouce možná příliš pod vlivem monotheistického paradigmatu. Kosmos politiky je totiž polytheistický, to pouze subjektivně se každý z bohů, včetně bohů na písmeno Ká, považuje za boha jediného, jemuž by příslušelo i velké písmeno v názvu.

Pohleďme raději, co píše historik Radzinskij v knize Stalin o zrodu ruské sociálnědemokratické, později bolševické strany. „Ve vyhnanství se [Stalin] dověděl podrobnosti o velké události, o níž se v žádných novinách nepsalo. 30. července 1903 se v Bruselu splnil Leninův sen: čtyřicet revolucionářů se sešlo v nevelkém skladišti mouky. Visel na něm kus papíru s textem Sjezd Sociálně demokratické dělnické strany Ruska. Měli za úkol porodit v tomto skladišti ateistického mesiáše – stranu, která má přinést štěstí veškerému lidstvu.“

Vida, nemusí to být vždy kuchyň, někdy se partaj rodí třeba v „nevelkém skladišti mouky“. Třeba se i ODS zrodila ve skladišti mouky (byť určitě ne v Bruselu), což ale maloměstským velkoměšťákům Klausovým nepřišlo dost nóbl, tak si vymysleli alespoň kuchyň. Ano, já vím, přehnal jsem to, ODS je přece jen demokratická strana, vždyť mladého Klause demokraticky vyloučila, zatímco starý z ní dávno odešel sám. S ruskými bolševiky ji opravdu nelze srovnávat.

Nelze, ale tady jde o základní princip, o způsob původu bytí. O to, že vše, dobré i zlé, zlodobré i dobrozlé, se rodí někde ve skrytu, v úzkém kruhu, v malé komůrce, neviděno světem, neohlášeno médii, nevzýváno masami.

Ale to je právě to, co mne trápí, ba děsí. Musím na to myslet, kudy chodím, užírá mne to, nedá mi to spát, chtěl bych to vědět, ale nemohu. Co se teď rodí v nějakých jiných kuchyních, ne zrovna u Klausů, v nějakých nám neznámých skladištích mouky? Kolem nichž chodíme bez zájmu, bezstarostně, hlavu plnou té Klausovic kuchyně, čím dál tím méně zajímavé. Jací netvoři zplození dnes v noci na něčí kuchyňské lince za pět, deset, patnáct, třicet let vylezou z díry, ze zákulisí naší nevědomosti na scénu dějin, chopí se moci a začnou panovat?

Žil tu jeden, mág, věštec, prognostik, co to věděl. A stále žije, leč i z něho se stal netvor, co ale zestárl, zešedivěl, zesenilněl. Svou křišťálovou kouli, kouli předvídalku, díky níž zpříma hleděl do příštích časů, jednou v opileckém rozmaru pomočil. Koule zmatněla a již skrze ni nic vidět není. Sešlý prognostik má pak na všechno už jen jednu odpověď: „K.nda sem, k.nda tam, vlevo dole.“ Budoucnost je proto nejasnější, než bývala kdy dříve.