Praha, dne 21. března 1931: Při včerejší večeři u Dra Preisse upozorňoval Dr. Preiss, že kdosi mu nabídl za sumu půl milionu 16 obrazů Mánesových. Byl by ochoten dáti při jich nákupu panu presidentovi přednost. Nekoupí-li jich pan president, zakoupí je sám. Umožní nám prohlídku, o jejíž době a místě bychom se s ním dohodli. Pan president, který rozmluvě byl přítomen, poznamenal pak, obrátiv se ke mně, zcela stručně: „No, tož to kupte.“

Výstava s názvem Tož to kupte! se zapojuje do série akcí, které byly uspořádány ke stoletému výročí vzniku naší republiky. Hned v úvodu poznamenejme, že se jedná o důstojné připomenutí svátku na Pražském hradě. Nejsou tu totiž oslavováni B-čkoví zpěváci, vlezdoprdelkové nebo velké huby.

Díla převážně českých výtvarníků vystavená v Císařské konírně Pražského hradu pochází z prezidentských sbírek výtvarného umění vzniklým díky finančním darům, které získal prezident Masaryk ke svým kulatým narozeninám v roce 1920 a 1930. Vznikly tak Národní fond Masarykův a Jubilejní fond, ze kterých se prezident rozhodl podpořit činnost kulturních, humanitních a sociálních institucí. K akvizici uměleckých děl byly využity úroky z nadace, a proto se s nákupy začalo až na konci dvacátých let a pokračovalo se v nich i po Masarykově abdikaci. V roce 1953, kdy proběhla měnová reforma, pak fondy zanikly. Můžeme si tedy prohlédnout nákupy nejen z éry Masarykovy, ale i za doby Edvarda Beneše, Emila Háchy a Klementa Gottwalda. Jednotlivá díla tvoří výzdobu hradních interiérů či zámku v Lánech a nebyla doposud jako jeden celek veřejnosti představena.

Prvotní impuls k nákupům dal sám Masaryk a určil patrně i rámcový charakter budoucí sbírky, kterou nevnímal jako osobní, nýbrž reprezentující prezidentský úřad. Sbírku budoval v duchu nového samostatného demokratického státu, vymezoval se proti habsburské monarchii, a proto měli být nakupováni umělci, kteří byli považováni za české. Praktickou realizací pověřil své nejbližší spolupracovníky, všechna díla si však nechával předkládat k nahlédnutí a ponechal si právo závěrečného rozhodnutí. Správcem fondů se stal Jindřich Říha, který řídil administrativní procesy akvizice. Hlavním iniciátorem nákupů a autorem posudků byl až do roku 1952 Václav Vilém Štech. Masaryk spatřoval v umění nedílnou součást lidského života. Nejdůležitějšími pro něj byly vzdělávací a etická funkce umění, a takto koncipoval i sbírku. Upozornit musíme také na skutečnost, že k největšímu počtu nákupů došlo během hospodářské krize s úmyslem pomoci umělcům či prodávajícím, kteří se ne vlastní vinnou dostali do finanční nouze. Popisky u jednotlivých děl často uvádějí i sumy, za které byla díla presidentskou kanceláří pořízena. Celkově Hrad na nákupy vyčlenil cca osm miliónů korun.

Výstava je prostorově a barevně členěna, aby si divák mohl udělat představu o akviziční činnosti během funkčních období jednotlivých prezidentů, avšak někdy je tento úkol poněkud nesnadný a vyžaduje od návštěvníků větší soustředění. Největší prostor je věnován akvizicím z doby Masaryka. Najdeme v něm především krajiny významných českých malířů Otakara Lebedy, Josefa Matěje Navrátila, Františka Kavána, Jana Preislera či Julia Mařáka. Kresby Josefa Mánesa vztahující se k českým lidovým písním, či kresebný cyklus Život starých slovanů od Mikoláše Alše. Do budování sbírky se promítly i Masarykovy názory na ženskou otázku, na svoji dobu velice pokrokové, ve kterých ho utvrzovala dcera Alice. Pražský hrad tedy nakoupil řadu děl od žen-umělkyň. I když její funkce nebyla oficiální, byla to právě Alice, která prosazovala akvizice takových autorek, které se ocitly ve finanční tísni, jako například Anna Macková, partnerka Josefa Váchala, jehož knihu Malíř na frontě zakoupila Národní knihovna.

Výstavu však otevírá sám Masaryk na státnickém portrétu Otty Peterse z roku 1931. Od stejného autora zde najdeme i portrét Beneše. Připojuje se k nim ještě například Božena Němcová od Josefa Vojtěcha Hellicha (tento známý obraz měl Masaryk ve své pracovně, jak ukazuje fotografie Josefa Sudka zvětšená do velikosti fototapety) či Karolína Ženíšková, kterou zachytil její syn František Ženíšek nebo portrét kancléře Přemysla Šámala od Viktora Strettiho.

Zajímavý je také fakt, co v Masarykově sbírce nenajdeme. Jedná se, vzhledem k Masarykovu komplikovanému vztahu ke katolické církvi, o náboženskou tematiku. Nevyskytují se zde ani příliš smyslné scény či akty, jelikož umění mělo podle prezidenta ovlivňovat rozum, který ovládá lidské vášně. Jediné akty na Pražském hradě, a to hned ženský i mužský zároveň, nalezneme v triptychu Maxe Švabinského s názvem: Touha, blaženost a rozkoš z roku 1896, v němž umělec vyjádřil svůj vztah ke své budoucí ženě Elišce. V posudku Štech píše, že i když se jedná o erotické téma, triptych může být do sbírky zařazen pro svoji „jemnost podání“ a „překrásné motivy krajinné“. Všechny tři kresby byly zakoupeny ale až v roce 1938, kdy již Masaryk nebyl prezidentem.

Za Beneše se sbírky rozšířily o díla moderních umělců, například Emila Filly, Antonína Procházky, Františka Tichého, Františka Kupky nebo Josefa Šímy. Beneš se totiž zajímal, více než Masaryk, o soudobou výtvarnou tvorbu. V roce 1947 pak zaštítil výstavu Umění republikánského Španělska a vystavující přijal i na soukromé audienci. Na Pražském hradě zůstala na tuto událost vzpomínka v podobě barevného tisku s názvem Dítě – harlekýn od Pabla Picassa z roku 1926. Za státního prezidenta Emila Háchy, jak zněl prezidentský titul za Protektorátu Čechy a Morava, se na rozdíl od předchozích let akviziční činnost zaměřovala na nákupy souborů děl přímo z výstav a přehlídek pořádaných Kulturní radou Národního souručenství. Měřítkem byla nezávadnost získaného díla, ale ohled se bral i na materiální nouzi výtvarníků během války. Podobná měřítka se začala uplatňovat i po roce 1948, kdy do úřadu nastoupil Klement Gottwald. Změnil se však nejen charakter uměleckých děl, ale i proces akvizic. Zapojení prezidenta do utváření sbírky bylo omezeno na minimum a odpovědnost byla přenesena na odborný kolektiv. I přestože díla musela být ideologicky vhodná a sám umělec byl podroben kádrovému zkoumání, byla díky jednotlivým členům umělecké komise pořízena řada děl vymykající se z rámce socialistického realismu.

I když budování uměleckých sbírek stálo na pokraji prezidentské administrativy, podařilo se především prezidentům Masarykovi a Benešovi sestavit konvolut kvalitních děl našich předních umělců. Sbírka nebyla samoúčelová, ale podle Masaryka měla pracovníkům kanceláří, oficiálním návštěvám a díky reportážním fotografiím v tisku i širší veřejnosti zprostředkovat povědomí o české kultuře a minulosti národa. Sbírka také vypovídá o jednotlivých prezidentských osobnostech – o jejich představách, vkusu či názorech. Je jen škoda, že v roce 1953 nákupy uměleckých děl z Masarykových fondů ustaly. Bylo by jistě zajímavé vidět, jaké umění sbírá současný prezident, sbírá-li…

Kurátorky výstavy: Markéta Ježková a Jitka Šosová

Císařská konírna

12.9 – 9.12. 2018

otevřeno denně 10 – 18 hodin

Vstup zdarma