U příležitosti 11. výročí Zdeňka Vašíčka a 7. výročí Pavla Vašíčka proběhla včera zdařilá výstava artefaktů jejich otce Květoše, který měl na náměstí v Kyjově železářský obchod, než mu ho komunisti zkonfiskovali. Hráli Bouchací šrouby, Motl Family a Die Retardovaný Koksoplyn.

Kabinet kuriozit

Proslov k 11. výročí odhalení busty Zdeňka Vašíčka U Budyho

Řeklo by se, že odhalení busty nějakému zasloužilému občanovi či občance není žádný problém – uplácá se hlava, nasadí se jí brýle, doplní se příslušné jméno, životní data a hotovo. Skutečně? To jsou ovšem věci, za které Zdeněk Vašíček, o němž je tady řeč, nemůže: Podobu a jméno zdědil, o své narození se nijak nepřičinil, a co se týká smrti, to také není žádná zásluha – umře kdejaký blb stejně jako génius, na věčnost se odebere ten, který třel bídu s nouzí, stejně jako střádal, který jako slepice seděl na penězích. Kdo je tedy Zdeněk Vašíček?

Jediné, o co se můžeme při pohledu na tuto desku opřít, jsou čtyři více méně záhadná slova: historik, vězeň, panelář, filosof. Co má tato podivná čtveřice společného? To je jednoduché, Zdeňka Vašíčka. Na tom, že je někdo historik nebo filosof není jistě nic pozoruhodného. Pozoruhodné se tato označení stanou až ve spojení s dalšími dvěma výrazy – vězeň a panelář. A právě Vašíčkovy osudy tvoří z těchto slov jeden smysluplný, ba dalo by se říci harmonický celek.

Tak tedy vězeň. Původně jsme uvažovali o tom, že by tam mělo stát politický vězeň. Jednak by to ale bylo moc dlouhé a především bychom význam toho slova omezili a ochudili. Slovo vězeň zde neznamená synonymum pro hrdinství, nebo nějaký statečný občanský postoj – to bychom Vašíčka urazili. Je to výraz pro iniciační, existenciální zážitek, který není ničím nahraditelný, a Vašíček si také v tomto ohledu kriminál velmi považoval. Ve vězení začal mimo jiné vnímat čas jinak než dosud. S definitivní platností se zbavil tzv. spořádanosti, korektnosti, objektivity, vyváženosti, kterými systém zapleveluje veřejný prostor, aby občané nezlobili, nemysleli blbosti a když myslí, dloubali se v nose, respektive v prdeli.

V tomto ohledu je tedy jedno, seděl-li někdo za rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví nebo za to, že dal po hubě policajtovi. Vašíček ovšem dostal paragraf podvracení republiky, což je mi – jako monarchistovi – obzvlášť milé. Ne nadarmo obdržel Vašíček Cenu Ferdinanda Dobrotivého, rakouského císaře a posledního českého korunovaného krále, určenou osobnostem, jejichž veřejné působení „nemusí být nutně spojeno s intelektuálními, sportovními, uměleckými či jinými obecně oceňovanými výkony, politickými či podnikatelskými úspěchy, kterých je schopen docílit kdejaký psychopat a hajzl“ – hodnotí samu osobu. Cenu každoročně uděluje Studentský list pro seniory Babylon, kam Vašíček pravidelně přispíval pod jménem Slavoj Český (na blbější jméno prý nemohl přijít).

Aby tomu podvracení Vašíček dostál i v NVÚ Plzeň-Bory, vštěpoval svému spoluvězni mladému Janu Šabatovi Masarykovo poněkud obhroublé heslo nebát se a nekrást, které upravil na nic nechtít a ničeho se nebát. To ovšem souvisí s výše uvedeným časem. Když to má člověk v hlavě srovnané, přestane se starat o hodiny, bát se, co bude zítra nebo pozítří, a věci – světe div se – se srovnají samy.

Po absolvování university se Vašíček zašil do okresního archivu v Trutnově, kde měl klid, ovšem jen do doby, než na odboru školství a kultury nastoupil nový vedoucí, kádrový bolševik, který si jednotlivé zaměstnance předvolával na pohovor. „Když jsem přišel na řadu,“ vzpomínal Vašíček, „spustil na mě: soudruhu, děláš hovno, nejsme s tvou prací spokojeni atd. Já mu na to řekl: Tak mi polib prdel. A on hned na to: Chceš kafe?“

Vašíček si výše uvedené mohl dovolit jednoduše proto, že měl správně nastavené hodinky na svém postu nebazíroval. Kádrovák, který chtěl mít ve svém rajonu klid na práci a na Vašíčka to zkoušel jako na každého jiného, to uznal a zařadil zpátečku. Od té doby měl Vašíček v archivu opět klid.

Vašíček měl ovšem nad podobnými týpky, před listopadem i po něm, navrch i z jiného důvodu – necítil k nim totiž sebemenší zášť, ani jimi nepohrdal. Bral je jako přirozenou, a tedy i v jistém smyslu pozoruhodnou součást světa, který je mnohotvárný a různorodý, což je na něm koneckonců to nejzajímavější. Kádrovák byl za socialismu součást kabinetu kuriozit stejně jako vycpaná veverka.

Takto vybaven do života skončil po kriminále Vašíček v panelárně, což pro filosofa nebyl pochopitelně žádný trest, jak už jste snad pochopili, ale nová výzva k přemítání o povaze tohoto světa. A navíc si Vašíček, podle vlastních slov, zlepšil i fyzičku, což také nebylo k zahození. Odtud tedy panelář.

Pak se ovšem ozval na inzerát Kovodružstva Drukov, že hledají expedienta. „Přijdu tam,“ popsal Vašíček přijímací pohovor, „vedoucí sto dvacet kilo, taška plná piv, hned mi tykal, tak já taky, a poněvadž jsem věděl, jak to chodí, zkraje povídám, že jsem byl zavřenej. On na to, že to je tam každej druhej. Tak jsem to otočil vejš a povídám – za politiku. On, hm, aspoň máš nějaký přesvědčení, tebe beru, vy jste kluci inteligentní a umíte držet hubu. Já na to, no dobře, ale co stranická organisace? On se vyklonil z okna a zavolal: ‚Aničko, pojď sem!‘ Vstoupila Anička a on povídá: ‚Aničko, je tady soudruh, který byl zavřenej.‘ ‚Ano, soudruhu.‘ ‚Kvůli politice.‘ ‚Ano, soudruhu.‘ ‚Tak já ho přijímám.‘ ‚Ano, soudruhu.‘ ‚Tak dobře, můžeš jít.‘ ‚Ano, soudruhu.‘ – To byla vedoucí tamní stranické organisace.“  Skončilo to tak, že Vašíček psal soudruhovi vedoucímu stranické projevy, přičemž je prokládal citáty z Marxe, které si sám vymyslel. Nebylo kovodružstvo nad universitu?

Základní problém tuzemského či kteréhokoli jiného filosofa, historika etc. je, že nebyl v base a nebyl panelář. Slova historik a filosof na Vašíčkově pamětní desce, bez významů vězeň a panelář, by ztratila smysl, relevanci. To je aktuální problém zařízení jako je akademie a universita – školících seminářů v rámci teokratického systému odnikud nikam, kterému žehná Duka, co nerad kuká, jak zpívá Motl´s Family Band – respektive tak nějak podobně.

Společenské vědní obory se snaží popsat různé sociokulturní jevy či veličiny. Historie, politologie, sociologie, antropologie, etnologie…, opisujíc jedna od druhé, věda obecně, nám předkládají pravdy, které, jednou přijaté, stanou se součástí kánonu. Jsou už jen samy o sobě a fertig. Výsledek je ten, že se omyly, nesmysly či vyložené pitominy množí exponenciální řadou.

Vašíček se vědecké hry na idiota a ještě většího idiota odmítl účastnit a z pozice paneláře, který vystudoval filosofii, se drze ptal po účelu a smyslu jednotlivých vědních oborů. „Osobní historie vědců splývají s institucí,“ poznamenal Vašíček o těch, kteří se cítili být na soudu dějin – ne jako subjekty, obžalovaní, ale jako objekty – předsedové senátu. Vědci neutvářejí společenské vědy, ale společenské vědy produkují vědce. Z vejce je slepice.

Ve vzpomínce na Zdeňka Vašíčka napsal jeho letitý kamarád už z dob disentu Martin Hybler, že si nedokáže jasně vzpomenout, o čem vlastně po celá ta léta diskutovali: „Asi tak o všem možném. Kromě případů, kdy Zdeněk něco vyprávěl, byl v naznačování vlastních mínění velmi úsporný. Jakožto zdánlivě tolerantní člověk – spíše diplomat – nijak nekomentoval ani zjevné pitomosti, které jeho partneři v rozhovoru produkovali. Často zbyl právě jen ten pohled – náhle upřený kamsi vysoko do nebe, tam, kde všechny pitomosti svobodně poletují, zdůraznění nepřítomnosti v situaci a neakceptování toho, co se říká.“

Nevím, jestli Michal Blažek citovaná slova četl. Když ale modeloval Vašíčkovu hlavu, výše uvedené vystihl přesně, i když někteří neznalí návštěvníci, Zdeňku promiň, zaměňují tvojí bustu za Husáka, ačkoli Husák nic neviděl – jen brejlil.

Tato pamětní deska by měla připomínat i další významné Vašíčky, kteří by neměli upadnout v zapomnění. Vedle bratra Pavla, jednatele a kurátora Topičova salonu, i jejich otce Květoše, který železářství přeměnil na umění, a už dědu, který si na konci 19. století v Kyjově železářství otevřel. „Jeho způsob života byl následující,“ vzpomínal Zdeněk Vašíček na svého předka: „Ráno vstal, babička mu udělala snídani, přišel do kšeftu, provedl dohled nad prodavačem, nebo dvěma, uvítal zákazníky, marciální vous, až po pás, a pak odešel na gáblík do restaurace Záložna, kde spolu s jinými dobrými brachy vlastenčili, k tomu telecí gulášek a víno. Pak se odebral zpět do krámu, zbuzeroval personál, zatímco babička mezitím přichystala oběd. Po něm si lehl a navečer se šel projít na svůj vinohrad. Domu se vrátil k večeři, zase buzerace, a pak odchod do restaurace, kde každý den vypil ne více ne méně než pětadvacet Plzní. Takže obchod přivedl zu grunt. Samozřejmě kouřil, viržinka. Umřel v 94 letech.“

Jeho syn Květoš, nomen omen, nemohl nebýt – už jen povahou svého jména – umělec. A co teprve děti dětí etc. Železářství ad infinitum.

-ppl-

(Proslov nebyl prosloven, neb došlo pivo a muselo se jet do pivovaru, což by Zdeněk Vašíček jistě ocenil. – Navíc je to parafráze projevu prosloveného na náměstí v Kyjově při odhalování tamní Vašíčkovy busty v roce 2012, takže proslov de facto prosloven byl, jen jindy a jinde.)