V roce 1847 přednesl před učeným obecenstvem Akademie obrozenců v italském Osimu (Marche) pozoruhodnou přednášku kněz a teolog Antonio Rosmini. Jmenovala se „Komunismus a socialismus“ a vpředvečer revolučních událostí reagovala na vzmáhající se koncepty nového „lepšího a spravedlivějšího“ uspořádání lidské obce

Ta přednáška byla a dosud je nejen pozoruhodná, ale i aktuální a stojící za připomenutí. Rosminimu (celým jménem Antonio Rosmini Serbati) se v ní totiž neuvěřitelně přesně podařilo předpovědět všechny těžkosti i marasmus nás, kteří si pamatujeme reálný socialismus a pokus o komunismus, a to ještě před tím, než Marx sepsal své stěžejní dílo Kapitál a než byl vyhlášen první Komunistický manifest. Stačilo mu k tomu pouze analyzovat díla některých socialistických utopistů, jmenovitě Roberta Owena, Thomase Hobbese a zvláště Charlese Fouriera.

Rosminiův jazyk je zázračně prostý a jednoduchý. U všech konstrukcí socialismu shledává jeden společný prvek: štěstí, bratrství, mír, blahobyt a jiné přísliby světa „zítřka“ jsou založeny pouze na bázi materialismu, jako by lidé neměli jakékoli jiné potřeby a zájmy. Do protikladu k takto redukovanému člověku klade člověka svobodného, který je oprávněn uplatňovat svá práva. Snadno rozpoznal, proč není možné skloubit socialismus s osobní svobodou. Socialisté jsou vyvolení, racionálně nepočítají s tím, že nový svět bude ustanoven na základě konsensu. Kritizují tradiční rozložení majetku moci jako nespravedlivé a neefektivní, za nové správce veškerého majetku a moci ovšem pasují sami sebe, aniž by se zabývali tím, že ve svých rukou koncentrují moc, kterou nedisponovali ani starověcí tyrané. O moc se z principu s nikým dělit nemohou,  popřeli by tím vlastní učení, že pouze oni člověka osvobozují a poskytují konečné štěstí a spravedlnost. Z podstaty věci člověk v socialismu nemůže být svobodný, celý koncept socialismu by se jinak ihned zhroutil. Člověk nesvobodný je nejen zotročen, on se ani nemůže uplatňovat ve své přirozenosti a tvořit, čímž logicky nastane ekonomická stagnace a úpadek. O mravním marasmu a úpadku ani nemluvě, „osvobozený“ člověk je přece zbaven všeho útlaku a  zodpovědnosti, redukován doslova a do písmene na tažné zvíře. V novém uspořádání člověk neznamená nic, vláda naopak všechno.

Rosmini jako teolog se pozastavuje nad mravními apely, kterými socialisté burcují na barikády. Srovnává je s učením bible a shledává totožné. Nechápe ovšem, k čemu taková záplava mravních ponaučení a apelů na humanitu, když tím socialisté popírají vlastní materialismus. Takových rozporů nachází v nauce socialistů přehršel.

Rosminiho terminologií, místo aby komunisté a socialisté „přinášeli štěstí, připravují pro všechny skutečnou propast bídy, nesvobody a hrůzy“. Jakoby Rosmini tušil, že lidé jsou nepoučitelní a někteří se svých práv a svobod jsou dokonce ochotní vzdát dobrovolně. A již ani není potřeba slibovat ráj na zemi, stačí i jistoty. Třeba i bídy a chudoby.

Troufnu si tvrdit, že Rosminiho dílo je u nás neznámé. Vydání nedlouhého eseje Komunismus a socialismus je ovšem dobrým příslibem, že se to změní a své čtenáře nalezne.

Antonio Rosmini Serbati – Komunismus a socialismus
Přeložil Ctirad Václav Pospíšil
Vydalo Karmelitánské nakladatelství v Kostelním Vydří 2006

Babylon č. 9, 29. 5. 2006