Dělají-li dva totéž, není to totéž, praví staré přísloví, které platí pro všechna odvětví lidské činnosti. A pro jevištní provedení operního díla pak obzvlášť.

To je sama podstata divadla, a tak se diváci a zároveň posluchači stávají svědky rozmanitých interpretací operních kusů, což jim přináší možnost vnímání díla z nejrůznějších aspektů a úhlů pohledu. Dílům samotným různé interpretace mohou pomoci. Do složitějších a poslechově náročnějších oper, mezi něž vrcholné dílo Othmara Schoecka (1886–1957), operní aktovka Penthesilea, rozhodně patří, může posluchač lépe proniknout právě při poslechu a shlédnutí různých pojetí jak dirigenta, tak režiséra, scénografa, výtvarníka atd. Jindy mohou být některé inscenace či alespoň jednotlivé scény dezorientující až zavádějící nebo i směšné.

Penthesilea rozhodně nepatří mezi běžné repertoárové kusy. Naopak, můžeme ji přiřadit spíše k raritám, i když se v posledních deseti letech tu a tam v některém z operních evropských domů přeci jen vyskytne. Je s podivem, že se tato aktovka provozuje na operních scénách stále zřídka. Jedná se o vrcholné dílo hudebního expresionismu plně srovnatelné s operami Arnolda Schönberga či Albana Berga – tedy s tím nejlepším, co tato epocha přinesla. Již práce na libretu podle Heinricha von Kleista dala vznik expresívní zkratce, kdy Schoeck zredukoval Kleistovu truchlohru přibližně na čtvrtinu. Tím bylo téma oproštěno od vedlejších dějových linií a postav a vynikl přímý dějový tah osudové tragédie vedoucí k záhubě obou hlavních protagonistů: nejdříve Achilla a posléze i Penthesiley.

O provedení Penthesiley v Sächsische Staatsoper v Drážďanech referovala před několika lety v našem časopise Marta Ottlová. Proto toto představení zmíníme jen stručně a pro srovnání s inscenací režiséra Hanse Neuenfelse, kterou uvedla opera ve Frankfurtu nad Mohanem (Oper Frankfurt). Frankfurter Opern-und Museumsorchester pod taktovkou Alexandera Liebreicha zněl precisně a čistě, ale možná právě proto, že pojetí Gerda Albrechta, který řídil Staatskapele Dresden před několika lety, zapůsobilo plným, mocným a vyrovnaným dojmem, z nervního hudebního pojetí frankfurtské inscenace vystoupily některé detaily, jež daly nabitému dějovému spádu patřičné napětí. O napětí se však zase v Drážďanech postarala mezosopranistka Iris Vermillion, představitelka ústřední role. Byla jednoduše nedostižná. Tanja Ariane Baumgartnerb ve Frankfurtu byla „pouze“ Penthesileou dobré úrovně. Ne tak ovšem všichni představitelé frankfurtského představení; zmíníme alespoň skvělou Marion Ammann v roli Prothoe a výborného Simona Neala jako Achilla.

Diametrálně rozdílně působila na obou scénách postava vrchní Amazonky ztvárněná ve Frankfurtu herečkou Odou Pretzschner v mluvené roli. V drážďanském provedení tuto roli převzal převážně sbor. A právě sborová recitace, dědictví antického Řecka, se ukázala neobyčejně účinnou ve své výrazové odstíněnosti od křiku, expresivní deklamace až po šepot. Právě v nejvypjatějších pasážích nevyužívá mnohdy O. Schoeck fortissimo, nýbrž pianissimo. Šeptaná sborová recitace bez doprovodu orchestru po tragické smrti Achilla působila opravdu až děsivé mrazení. Naproti tomu exaltovaná, patetická deklamace jinak vynikající Ody Pretzschner vyznívala ve srovnání s dynamicky odstupňovaným drážďanským pojetím někdy až příliš monotónně.

Rozdílné bylo i pojetí kostýmů na obou scénách. Stejnokroje Amazonek a jejich stejné nalíčení v Drážďanech (kostýmy Falk Bauer) neusnadňovaly divákům orientaci v obtížně uchopitelném díle, ale daly se pochopit v tom smyslu, že Amazonky tvoří dav v uniformách, který jedná instinktivně a naprosto bez rozmyslu. Ve Frankfurtu byly hlavní postavy oblečeny různě – podle svého společenského postavení (kostýmy Elina Schnizler). To bylo v pořádku i přes jediný antiku vzdáleně připomínající kostým již zmiňované vrchní amazonky. Zato řečtí mužští bojovníci frankfurtského provedení byli kostýmově i pohybově stylizováni do obligátně známých postav románů K. Maye, R. L. Stevensona, J. Verna a dalších autorů píšících pro mládež. Zvlášť komicky působil potrhlý lovec hmyzu z Mayova románu Vinnetou. Domnívám se, že tady výtvarník i režisér nepatřičně popustili uzdu své fantasii. Tím, že hrdinné Řeky proměnili v hordu tajtrlíků, posunuli význam vážně míněné tragédie zcela jinam, než si toto jedinečné dílo zaslouží.

Scéna obou inscenací byla strohá, bez výraznějších rekvizit (Drážďany Jürgen Bäckmann, Frankfurt Gisbert Jäkel), v Drážďanech vynikaly velké barevné plochy, a to především po Achillově smrti, kdy samozřejmě dominovala rudá. Celkově lze s potěchou konstatovat, že obě provedení měla své výrazné klady. Jen občas se objevila nepatřičnost nebo režijní „naschvál“. Z tohoto pohledu vychází lépe provedení v Drážďanech především po vokální stránce. Frankfurtskému týmu patří zase obdiv mj. i za to, že nastudovalo Penthesileu v jiném pojetí krátce po uvedení díla v Drážďanech, jež bylo odbornou kritikou hodnoceno v superlativech.

Vít Zavadil

Babylon 1/XXI, duben 2012