Festival Bregenzer Festspiele přispěl letos k obohacení operní nabídky zvlášť objevně. Stalo se již vžitou tradicí, že vedle divácky atraktivních operních inscenací na jezerní scéně, které se hrají vždy po celá dvě léta za sebou, je uvnitř budovy, ve velkém sále Festspielhausu, rovněž s nemalou kapacitou diváků, každoročně uváděn jeden zajímavý titul z méně hrané tvorby skladatelů, kteří nikdy nešli ve šlépějích konvence, ale hledali svůj osobitý styl v přístupu k operní formě.

Hrál se tu v nedávných letech dvakrát Bohuslav Martinů, Janáčkova Liška Bystrouška, aktovky Kurta Weilla a letos zaměřilo vedení festivalu (v čele s prezidentem Günterem Rhombergem a intendantem, režisérem Davidem Pountneyem) svou pozornost na operu dánského skladatele Carla Nielsena Maskerade.

Maškarní rej coby společenský katalyzátor

Carl Nielsen (1865-1931) je v Dánsku hrán a uctíván jako národní klasik, jeho tvorba se vyznačuje neotřelým rukopisem i nebývalou kompoziční invencí. Nielsen jako by v sobě vstřebal všechny pozitivní rysy hudebního romantismu 19. století, jeho vznícenou citovost i dramatickou naléhavost, aniž by ovšem podlehl běžné konvenci a osvědčeným klišé. Naopak od samého začátku hledal vlastní, osobitý styl, který zcela po svém, paralelně s Janáčkem, Debussym, Stravinským a Schönbergem objevuje neobvyklé zvukové asociace a harmonické modulace, usiluje romanticky laděnou emocionalitu vyjádřit po svém, dostávaje se až na samu hranici atonality. Proslul především svými šesti symfoniemi, které mu otevřely cestu na evropská koncertní pódia a jsou dnes stále častěji zařazovány; ve své vlasti samozřejmě zapustil kořeny hlouběji, především doslova zlidověla jeho písňová tvorba, ale za „rodinné stříbro“ jsou považovány i jeho dvě opery, zejména Maškaráda (1906), kterou nám letos představil Bregenz.

Jde o komickou operu s hluboce filozofickým záběrem, předloha dánského klasika Ludviga Holberga (1684-1754) přinesla klasicky vyváženou stavbu s řadou výrazných charakterů. Dílo vyznačuje typická komediální zápletka symetricky propojující několik navzájem se zrcadlově odrážejících dějových pásem a využívající v dokonale fungujícím mechanismu na způsob přesně seřízeného „hodinového stroje“ klasické tvůrčí metody ozvláštnění ve vzájemné symbióze osudové předurčenosti a náhody, která i zde připraví typický komediální šok: dva mladí lidé, kteří se na maškarním plesu do sebe zamilují a odmítají kdysi mezi otci smluvenou partii, aby se nakonec ukázalo, že právě oni sami jsou těmi předurčenými partnery.

Režisér David Pountney využil jak situační komiky, tak i charakterové kresby skladatele. K plynulému divadelnímu toku akcí a nečekaných překvapení celé jeviště naplnil pohybem, situace obdařil napětím i groteskním pošklebkem. Okořenil i sociálně rozporuplné postavení sluhy Henrika, nejzajímavější postavy Nielsenovy opery, který na jedné straně svému „mladému“ pánovi dělá pomyšlení, na druhé straně s ním očividně manipuluje s cynickým nadhledem plebejce, který si o svém panstvu myslí své. Pountney těží z grotesknosti Nielsenových hudebně-dramatických postupů, proto postavy v inscenaci „pod maskou“ jednají svobodně, rozjařeně, zbaveny pout společenských konvencí, aby poté, nuceny masky sundat, zase vplynuly do strojené naškrobenosti. Zvlášť vtipné bylo sledovat, jak rozkacený otec Jeronimus, kterého na ples nepustí bez masky, je posléze nucen si ji nasadit a nakonec je vtažen do plesajícího veselí.

O úspěch Nielsenovy Maškarády se ovšem nezasloužil jenom režisér, ale celý inscenační tým. V prvé řadě dirigent Ulf Schirmer, který si s Nielsenovou partiturou doslova „pohrával“, využívaje především netušených rytmických možností plynule přecházejících recitativů do melodicky neotřelých arióz a naopak. Funkční scénu navrhl Johan Engels, kostýmy Marie-Jeanne Lecca. Namísto předepsaného rokoka (Kodaň na počátku roku 1723) byla evokována doba secese, ale důležité je především to, že sociální vazby i atmosféra celého milieu zůstaly zakotveny v historickém rouše. Pěvecké obsazení bylo znamenité: především ústřední dvojice Leandra (Daniel Kirch) a jeho sluhy Henrika (Markus Brück) držela v rukou otěže inscenace, vynikající byli i Günter Missenhardt v roli morousovitého otce Jeronima a Julia Juon jako Jeronimova manželka Magdelone, vytvářející skvělý portrét obstarožné kokety tajně se vydávající na ples, aby zde samozřejmě manželem byla odhalena.

Ale, jak už to veseloherní žánr vyžaduje, vše se uklidní, napětí pomine jak bouře ve sklenici vody, postavy se usmíří, konflikty urovnají, jenom divák je moudřejší a bohatší o ironicky sžíravé a emocionálně bohaté Nielsenovo hudebně-dramatické uchopení dánské klasické komedie Ludviga Holberga. A festivalu v Bregenzu patří dík, že tyto „velikány“ dánské hudební a divadelní kultury představil světu.

Trubadúr v jednom ohni

Zato divák, který se nechal zlákat kouzly jezerní scény, si na nové inscenaci Verdiho Trubadúra v režii Roberta Carsena užil aktualizace dosyta. Celému jevištnímu prostoru vévodí obrovský komplex petrochemických závodů, jakási rafinérie, která je v provozu nepřetržitě. Jistě impozantní scéna (Paul Steinberg), která nemá ovšem s Trubadúrem co společného. A dokonce ani s jeho aktualizovanou podobou, jak ji předložila Carsenova režie. Jde zcela o virtuální realitu: marná sláva, dnes už se nekonají turnaje, kde by se dvorní dáma Leonora zamilovala do Manrica, ani čarodějnice se už neupalují, ba mám obavy, že už ani trubadúři v noci neteskní na hradních nádvořích. Zato všechna čest, dobře „vyšel“ Carsenovi obraz cikánského tábora. V jeho režii se usalašili někde mezi odpadky a místo do kovadlin tlučou do kontejnerů, ale svou sociální vyděděnost si vůbec neuvědomují. Co naplat, sbor musí zpívat stejně suverénně a rozjařeně jako za časů Giuseppe Verdiho. Na hudbu je zatím každý režisér zaplaťpánbůh krátký. A rozpor mezi scénickou akcí a zpěvem? To je přece princip postmodernismu! Nakonec se dostane divákovi i odpovědi, proč se musí celý večer dívat na to kovové monstrum. Jakmile se naplní okamžik Azuceniny pomsty, celá scéna vzplane v jednom plameni, trubky chrlí oheň i v uličkách mezi diváky, které málem popadá děs a hrůza. Alespoň to sálající horko pocítí každý na své kůži. A tak pochopí vidinu hrůzy, která pološílenou Azucenu provází při představě planoucího ohně. Snad si alespoň divák mohl živě představit, co to je být upalován zaživa.

O hudební stránku se postaral dirigent Fabio Luisi s orchestrem Wiener Symphoniker a sbory Bregenzer Festspielchor a komorním sborem z Moskvy, v hlavních rolích vystoupili se střídavým výsledkem vyzbrojeni mikroporty Dario Volonté (Manrico), George Petean (hrabě Luna), Katia Pellegrino (Leonora) a Patrizia Patelmo (Azucena).

Rudolf Rouček

Babylon 4/XV, 19. 12. 2005