V roce 2024 jsem na Bayreuthských slavnostních hrách shlédl opětovně tetralogii Prsten Nibelungův (Der Ring des Nibelungen) s předvečerem (Zlato Rýna – Das Rheingold), prvním večerem (Valkýra – Die Walküre), druhým večerem (Siegfried) a třetím, závěrečným večerem (Soumrak bohů – Götterdämmerung) v nastudování, které jsem viděl a pojednával o něm již v roce 2022. Tehdy jsem napsal: „Starší inscenace jiných titulů jsem neměl sílu ani chuť si zde zopakovat. Po režijní stránce byly tak hrozné, že jim nepomohlo ani perfektní hudební a pěvecké nastudování. To jsem ovšem ještě netušil, do čeho jdu letos.“ Do čeho jdu letos, tedy v roce 2024, to jsem sice věděl, ale zlákala mne „žena“. Ring totiž řídila vynikající, v Německu působící dirigentka australského původu, Simone Young. Ostatně celé letošní Bayreuthské dny byly ve znamení žen, tedy dirigentek – byly tři. Protiteroristická a proticovidovská opatření před Festspielhausem naštěstí již vyšuměla (v době, kdy Covid opětovně nabírá na síle), panovala zde svoboda, nikde jsem nezahlédl ani policajta. Zkrátka ode zdi ke zdi (a to se tato vlastnost připisuje našemu národu).

Předvečer – Zlato Rýna (20. 8.) je dramatické a snesitelně dlouhé i pro běžné operní diváky, ale tvůrcům představení se to asi tak nejeví, proto si vymýšlejí různé pitominy. Tak např. zlato Rýna představují děti neb spíš dítě – režisérem dodatečně vložená postava mladého Hagena. A nejčastější rekvizitou jsou revolvery. Naštěstí představení zachraňovali zpěváci: ale (a jsme opět u toho) Olaf Sigurdarson jako Alberich ohrožuje skvělého představitele Wotana (Tomasz Konieczny) a Logeho (výborný John Daszak) – čím jiným než pistolí. A Alberichova proměna v ropuchu a Wotanova krádež prstenu a přilbice se odehraje tak, že Loge jednoduše Alberichovi odebere – co jiného než zase pistoli. O takto pokřivené dějové rovině, potažmo o této režisérské invenci jsme, pravda, už mnohokrát psali, ale je to tak do nebe volající, že to zde (a i jinde) místy nelze nezopakovat. Má snad režisér vůbec nějakou fantazii? Kam se v dnešní době poděla divadelní invence? Nebo snad do opery nepatří? Podle současných mladých režisérů asi ne.

Aby toho nebylo málo, ve čtvrté scéně se dočkáme dalšího vylepšení: po výstupu Bohů na Walhallu, Wotan, který měl ke konci předvečera již s hlasem trochu potíže, tancuje, respektive spíš „trsá“ v rytmu „diska“ jako puberťák. Trsání ale na Wagnerovu hudbu nesedí, takže Bůh Wotan vypadává z rytmu. Jsme na Wagnerovi či na diskotéce? Tento vrchol vynalézavosti režiséra Valentina Schwarze jej neomylně staví mezi nedozrálé adolescenty. Letos mu je 35 let. Inu – lidský věk se pomalu prodlužuje, tak se prodlužuje i dospívání. Pakliže bude tento trend pokračovat, budeme mít za nedlouho rozjívené pubertální seniory. Možná však režisérovi křivdíme: Na poslední chvíli si asi uvědomil, že šlápl vedle a chtěl Wotanovým nemotorným tancem (jdoucím proti rytmu Wagnerovy hudby) naznačit, že celé jeho pojetí jaksi vypadává nejen z rytmu, ale ze všeho. Pěvecky i deklamačně nijak zvlášť vynikající obr Fafner (Tobias Kehrer) zabije Fasolta (podstatně lepší Jens-Erik Aasbø) tak, že do něj prostě jen strčí a Fasolt padne. Dcery Rýna byly pěvecky na dobré úrovni (Evelin Novak, Natalia Skrycka a Marie Henriette Reinhold), horší to bylo s bohyněmi. Nejslabší z nich Erda (Okka von der Damerau) má naštěstí part poměrně krátký. Ovšem Simone Young vše zachránila.

První jednání prvého dne tetralogie, tedy Valkýry (21. 8.), víceméně nudné vyprávění, proměnila Simone Young v napínavou scénu, která upoutávala posluchače velmi citlivě odstíněnou dynamikou. Napětí dirigentka posilovala rovněž nepatrnými změnami tempa. O tom by si mohl dirigent Cornelius Meister, jenž dirigoval tutéž inscenaci v roce 2022, nechat jen zdát. Jeho pojetí Ringu proměnilo tento mnohahodinový kolos, zcela ojedinělý v říši opery a hudby vůbec, v bezvýraznou nudu. Kdybych neměl srovnání těchto dvou dirigentů (respektive dirigenta a dirigentky) na vlastní uši, nevěřil bych, že se něco takového může s „Ringem“ vůbec stát. Scénické uchopení (Andrea Cozzi), nepatřičné kostýmy (Andy Besuch) a úděsnou režii jsem pojednával již v roce 2022, proto jen stručně a především k hudbě. Představitel Hunding(a), osvědčený Georg Zeppenfeld, působí herecky poněkud toporně, ale vyniká hlasem, ačkoli dikci těžko přizpůsobuje dějovým, potažmo scénickým proměnám. Sieglinde (pěvecky vynikající Vida Miknevičiute) je ale od začátku druhé části tetralogie těhotná! Její břicho je tak působivě modelováno, že vzniká dojem skutečně těhotné představitelky v 8. měsíci a divákům se vnucuje myšlenka, proč není role obsazena jinou zpěvačkou? Otcem očekávaného Siegfrieda tedy musí být Hunding, pokud by mocné bříško nenarostlo Sieglindě přes noc. To je naprosto scestné a v rozporu s Wagnerovou ideou. Chce snad nejvyšší bůh Wotan dále rozmnožovat psí rod? Opět se, bohužel, musím opakovat. Výkon Siegmund(a) (Michael Spyres) nebyl špatný, ale poněkud zanikal za vynikajícím Wotanem (Tomasz Konieczny), Sieglindou a Brünhildou (Catherine Foster – zpívá roli ve všech třech večerech). Znovu se opakuji, byť jen zkráceně: Wotan stáhne Sieglindě kalhotky, aby mohla porodit Siegfrieda. Vrcholem scénické impotence je boj Hundinga se Siegmundem: oba na sebe míří pistolemi, Wotan ale pokyne Siegmundovi, aby hlaveň sklonil k zemi, a když se tak stane, bezbranného Siegmunda zastřelí. Souboj skončí tak, že Hunding ohrožuje pistolí Wotana, ale Wotan ho vyžene ze scény. Oštěp, důležitou rekvizitu, která ukazuje proměny Wotanovy síly, režisér jednoduše zrušil. Do tohoto scénického zmatku přichází Brunhilda s kojencem Siegfriedem, Sieglinda má splasklé břicho a zakrvácené nohy.  A korunu tomu dává příchod Fricky (Christa Mayer), která je spokojená tím, jak zvrátila Wotanovu vůli, nalévá víno a šťastná si s nešťastným Wotanem připíjí, zatímco Wotanova dcera Brünhilda zmizí nikoli za ohňovým kruhem, nýbrž za jakousi mezioponou. Skutečný oheň na scéně patříval (kdysi) k vrcholům scénického umění, dnes je tento živel od starověku vždy plný nejrůznějších symbolů, brán na úroveň trsání do rytmu či žvýkání žvýkačky. „Kampak ten svět míří“? První večer doslova „zachránila“ opět Simone Young.

Ale to, co předvedla dirigentka druhého dne tetralogie, tedy 23. 8., v nejméně dramatickém kusu celého díla, v Siegfriedovi, nemělo obdoby. Ze statického vyprávění prvního aktu udělala výše popsanými prostředky, které jsou na první pohled či poslech zdánlivě jednoduché, výsostné drama. A je jistě obtížné dosáhnout napětí jednoduchými prostředky, což se jí ale znamenitě podařilo. Zde její dirigentské umění vrcholilo. Osobně jsem nesmírně rád, že S. Young považuje druhý večer za nejlepší z celé tetralogie. (Dozvěděli jsme se z rozhovoru s dirigentkou ve festivalovém časopisu.) S tímto názorem, s nímž se dávno zcela ztotožňuji, se setkávám poprvé (většina umělců i kritiků považuje za vrchol Valkýru). Hudební napětí bohužel zase mařila nejapná režie celé tetralogie, naprosto nemístná scéna a hloupé a neinvenční kostýmy. Celou nesmyslnou režii umocňovaly nadbytečné postavy, např. kůň Grane, jednou představovaný člověkem, který je na scéně skoro pořád jak ve Valkýře, tak v Siegfriedovi a posléze i v „Soumraku“, jindy v podobě dětské hračky či dokonce automobilu, kde byla alespoň splněna funkce dopravného prostředku (kůň/auto). Na hlavu postavená byla však postava mladého Hagena, která se na jevišti v Siegfriedovi nesmyslně motala a doslova ostatním protagonistům „překážela“ (Hagen má vystupovat až v Soumraku bohů). To je však také důsledkem „invence“ nevzdělaného režiséra, který má na jevišti postavy brilantně vést, zvlášť když si je na scénu samozvaně vloží.

Poslední část tetralogie Soumrak bohů (25. 8.) byla po režijní stránce snad nejhorší. Všude se od začátku donekonečna objevoval Brünhildin oř Grane (němá role Igor Schwab), zprvu v obleku, posléze ve spodním prádle a nakonec jen ve slipech na prknech jeviště celý zakrvácený od bití, patrně má být mrtvý. Krom toho jedna z holčiček (představující rýnské zlato?) si neustále pohrávala s figurkou koně a v posledním výstupu se Grane objevil opět, ale jen jako zadní polovina koně. Nakonec v závěrečném monologu, kdy má Brünhilda skočit s koněm do plamenů, jež zachvacují Walhallu, tato valkýra chová na prsou hlavu oře Grana jako miminko. Pěvecky doslova exhiboval Hagen (Mika Kares) – nejlepší zpěvák celého Ringu oblečený do vytahaných riflí, žlutého trička a ošoupaných adidasek, takže vypadal jak pouliční grázl. Alespoň tady se režisér trefil do černého. Dobře si vedl také Michael Kupfer-Radecky v roli Gunthera, jeho sestra Gutrune (Gabriela Scherer) zpívala poněkud forzírovaně. Hlas Brünhildy (Catherine Foster) místy příliš tremoloval, stejně jako v předchozím večeru. Siegfried (Klaus Florian Vogt) byl dobrým protějškem obou záporných mužských postav (Hagena a Gunthera). Dirigentka si vedla velmi dobře, avšak k jejímu pojetí tetralogie mám drobnou výhradu. Někdy patřičně neodstínila náhlou změnu situace jak v orchestru, tak při vedení zpěváků. Např. při vstupu obrů na scénu v předvečeru, kdy se má divadlo otřásat jejich basy a fortissimem orchestru. Či při svolávání vazalů Hagenem na svatbu Gunthera s Brünhildou ve třetím večeru za podobné „burácivé“ situace, kterou sice Mika Kares zvládl skvěle, ale orchestr i sbor mohl být možná více dynamický. Zde si neodpustím poznámku, že Wagner předepisuje k této scéně „Stierhorn“ – kravský roh. Když se na něj zaduje, uslyšíme hluboké, nemelodické „prdění“, to je sice pravda, ale Wagner dobře věděl, že na býčí roh nikdo nevyloudí lepší zvuk a přesto ho předepsal. Atmosféru Stierhorn dotváří znamenitě, což lze posoudit z některých studiových nahrávek. A další situace. Wagner záměrně rázně proměňuje situace ve svých neúměrně dlouhých dílech. Ihned se tak mění nálada a tím dociluje dramatického napětí, takže dlouhé dílo „přestává být dlouhým“. A tomu by se mělo podřídit nejen znění orchestru (což se zpravidla povedlo), ale i vedení zpěvních hlasů.

Režijní zmatky byly v celé tetralogii umocněny směsí okázalých až procovských kostýmů a rekvizit z různých období dějin, s civilním současným, ošoupaným oblečením některých protagonistů a vložením nepatřičných postav, na nichž je dokonce postaven překroucený děj. Hledat v tom logiku by bylo nad veškerý „výpon sil myslivých“. Prostě opravdový zmatek. A režijní zmetek.

Letos (a i v roce 2022) rýnské zlato v pojetí režiséra představovaly děti. V předchozích letech v režii Fr. Castorffa to bylo černé zlato – ropa. Čeho se asi dočkáme v dalším nastudování Ringu? Pokud se člověk rozhlédne kolem sebe, předpokládá, že se zlato promění alespoň v padesát pohlaví (nebo kolik jich dnes pojednou máme). Zlatá dirigentka Simone Young. Doufám, že se jejího umění dožijeme v Bayreuthu i v jiných Wagnerových dílech.

Snad mi čtenáři prominou, že jsem se po dvou letech ke stejné inscenaci opakoval, a to místy i doslovně. Recenze by se dala napsat jinak, samozřejmě. Avšak stojí za to takto zprzněné dílo, které je obecně považováno za vrchol operního umění, se jím více zabývat? Infantilní režie, do níž autor promítá traumata dnešních dní, nikoli ztvárňující Wagnerův „epos“ si opravdu nezaslouží nic jiného než dehonestaci a zhodnocení ledabylé.