CHOLIN. Za jakym Polákem sem se to do tý Prahy přivlek? Bože, je todle ňákej život? Rusky tady nikdo nerozumí. Něco jim řekneš a oni na to: hudli a dudli. Člověk poprosí o vodu a nabídnou mu pivo. Pivo neni to pivo, co nalejvaj u nás v pivnicích, je čtrnáctistupňový. Po jednom půllitru se v palici všechno pomotá. A při mejch ledvinách je pití piva zakázaný. Ale copak se jim to dá dokázat? Člověk pořád slyší: „Pij, kamaráde, soudruhu!“ Koloniály se tu menujou obchody. No a člověk po těch obchodech lítá jako splašenej. Povídalo se, že maj v obchodech prázdno, jako u nás. Nevěřte tomu, sou to nesmysly! Češi maj všechno: špek, salámy a výlohy všeho druhu, lázeňský oplatky a nejrůznější hadříky. Místo toho, aby se člověk léčil, pil vodu, lítá jako splašenej. Když projde všechny obchody, má oči na vrch hlavy. Vnučce se musí něco koupit a dceři a zeťovi taky. A k tomu vydala příkazy celá hromada známejch.

Přísahám bohu, že jednou sem doma zapomněl hlavu. Chtěl sem se napít vody, jenže jak? Ještě že sou Češi takovej nepozornej národ, ničeho si nevšimli. A ty, Alexandře Sergejiči, moc se nesměj, však tě to taky čeká. Natálie ti určitě dala tisíce všelijakejch příkazů. Hele, brachu, tady maj v obchodech dokonce i froté halenky, střevíčky s tlustou podrážkou, kožichy z ovčí kůže, jestli lžu, ať se do země propadnu!

PUŠKIN. Říkáš, že musíš shánět ovčí kožichy? Čeho jsme se to dožili! Za našich časů bych takový kožich ani před práh místo rohožky nepoložil. Kožich ze sobola nebo v nejhorším případě kabát s bobřím límcem. „Mrazivým prachem stříbřitě se leskne jeho límec z bobra“ – to by tak ještě ušlo. Ale kabátek z ovčí kůže, fuj!

CHOLIN. Ovčí kožíšek u nás bude ještě nedostatkovější zboží než bobří.

PUŠKIN. Jakými nesmysly se to u vás zabýváte.

CHOLIN. A mě jako naschvál rozbolelo břicho. Nevim, jestli od piva, nebo od knedlíků nebo snad od obojího naráz. Jídlo maj Češi světový. To není, Kondráte Timofejiči, žádnej oves. Po takovym jídle by vaši podřízení tak zaržáli, že by se z toho obyvatelé ostrova Guadalupe propadli po pás do země. Vždyť vy, Kondráte Timofejiči, děláte výčitky kvůli jídlu: krmej ho zbytečně, příživníci, spekulanti, a knížky, co píšu pro děti, jste nečet?

KONDRÁT TIMOFEJIČ. Copak nemám nic jinýho na práci, než číst ty tvoje knížky?

CHOLIN. Kdyby za knížky platili normální peníze, nežil bych si hůř než vy. A teď fakta: někdy doma není zhola nic, ani cukr, ani chleba, nezbejvá než žebrat u známejch. A u nich taky nic. Tak takhle žijem. Za ty peníze, co platěj, ať si píšou knížky vaše kobyly. A starožitnosti ste připomínal zbytečně. Někdo by si moh pomyslet bůh ví co. Kupuju je za svý šušně. Řeknu vám to na rovinu, teďkonc se i nakupovat dá jenom zřídka. Všechno se mění a mění. Všechno měníme za všechno. A jak je vám známo, tohle neni žádnej zločin.

KONDRÁT TIMOFEJIČ. Kdo tady co povídá o zločinu, co to meleš? Sám sem nedávno jednu vychrtlou kobylu vyměnil za uzdu, jakejpak zločin? O kobylách si to řek po čertech správně! Budu se jich muset ujmout, ať si vydělávaj na svý živobytí!

CHOLIN. A jaký mám uznání: od ÚV komsomolu, od Ministerstva kultury a jestli chcete i od Ministerstva vnitra. Aby si lidi nepomysleli něco špatnýho, řeknu ještě, že jsem napsal knížku pro požárníky „Jak neposlušné prasátko málem uhořelo“ a výtvarníci Erik Bulatov a Oleg Vasiljev k ní dodali obrázky.

A přes tyhle obrovský zásluhy mi, generalissime, říkáte, že jsem příživník, kde je nějaká spravedlnost? V jednom máte, Kondráte Timofejiči, pravdu: peníze, který za ty knížky dávaj, jak už sem říkal, stačí tak akorát na oves. Nezbejvá, než se do zblbnutí živit ovesnou kaší s exotickým jménem Herkules. Teď, co sem se dostal k českýmu jídlu, tak sem se na mou věru přežral. Mrzí mě to, přijel sem strávit příjemný čas, odpočinout si a místo toho… Závěr: pěkný život k ničemu pěknému nevede!

V Moskvě i svýho psa, foxlíka Geňu, krmím ovesnou kaší. Mračí se, ale jí. Tváří se u toho, jako by mi chtěl prokousnout krk. Takže můžete bejt v klidu, Kondrate Timofejiči, chleba vám zbytečně nepřevážim, ale vydělávám si na něj poctivou prací. Ale Korčmárek a žádnej Kovalek, jak ste se ráčil vyslovit, věděl, koho zval. Možná že sem se opravdu v Praze za války nesetkal s ním, ale s jiným Čechem. Jen si zkus po tolika letech vzpomenout! Zůstává faktem, že sem se potkal s Čechem v roce 1945. A možná že to byl právě Korčmárek. A ty se nesměj, Puškine. Dřív ti jakejkoli lichvář pučoval peníze. Ale zkus si dneska pučit bůra! teď si jenom zkus pučit bůra! Nic ti nedaj. A nejen že ti nic nedaj, ale vyhoděj tě z domu, jako bys je přišel zabít nebo jim znásilnit manželku. Za nepatrnou výtržnost teď dávaj čtrnáct dní. Pošlou tě do tiskárny, aby sis ty dny odpracoval, budeš vlastní díla přenášet z jednoho místa na druhý. Jak je svýho času přenášel Cyferov Geňa.

Dřív ti car všechno promíjel, díval se skrz prsty na všelijaký machinace. Ostatní posílal na Sibiř a tebe na vlastní panství. Teď z tebe naši literární vědci dělaj mučedníka, trpitele, div že ne revolucionáře a bojovníka za spravedlnost. A tys za jedinou noc rozházel hromadu peněz v kartách. Neodsuzuju tě. To já jen tak, aby bylo v historii jasno.

Jenom se přiznej, dyť tys nadbíhal urozenejm velmožům na světskejch rautech v Zimnim paláci, skláněls před nima hřbet, co?

PUŠKIN. A co zbývalo nebohému básníkovi? Natálie strašně moc chtěla být dvorní dámou.

Nepochopili mne. Současníci mne nepochopili!

CHOLIN. Ani mne, kolego, nepochopili, a co by je to stálo?

PUŠKIN. Ani panovník, i když to byl dobrý člověk, mně nepochopil. Jediný Dantes mě pochopil. Za což jsem mu vděčen až za hrob.

CHOLIN. Takže ty si myslíš, že Dantes ti prokázal neocenitelnou službu?

PUŠKIN. Správně jsi pochopil mou myšlenku!

CHOLIN. Tak to je teda myšlenka!

PUŠKIN. K čertu s ní, s myšlenkou, zahrajeme si karty?

CHOLIN. Nehraju. Přísahal jsem.

PUŠKIN. Bojíš se snad, že bych nad tebou vyhrál?

KONDRÁT TIMOFEJIČ. Tak abys věděl, Puškine, není důvod tady zbytečně žvanit. Pstruzi se tý tvý držky bojej, neberou. Tak to má bejt, pomůžu ti s bydlenim, neřáde.

Bez mojí pomoci se v cizině ztratíš. Napíšu na všelijaký místa psaníčka a všechno dopadne jako v pohádce. Dyť ty nejseš Cholin, jen tak bez okolků do sanatoria nepolezeš. Hnedle ti dám psaníčko štebetáníčko, měj se dobře, pij vodičku, za ni tady žádný peníze nechtěj, a uděláš ještě líp, dyž budeš pít alkohol!

PUŠKIN. Alkohol nemohu. Mám, žaludeční vředy, jako Cholin.

KONDRÁT TIMOFEJIČ. Vředy máš z lanýžů a falernskýho vína, jakmile přejdeš na vodku, všechno bude O.K.!

PUŠKIN. Z dlouhého postávání na jednom místě.

KONDRÁT TIMOFEJIČ. Vyléčíme tě. Poklusem klus!

PUŠKIN. Rozkaz!

KONDRÁT TIMOFEJIČ. Tak je to, vezmi ten papír, bez psaníčka tady u těch byrokratů nic nepořídíš. Upaluj do Imperiálu, je to nejlepší hotel v Karlovejch Varech. Poslal bych tě i do Pupíku, ale tam je to samej Amík a Němčour. Nechoď přímou cestou. Dej se tou, co vede napravo. A po ní upaluj rovnou za nosem.

Alexandr Sergejič se vydal podle rozkazu. Cestou spadl po hlavě do nějakého příkopu.

V příkopu byla hromada hoven. Neuvěřitelný smrad. Něco tu kopali, zaváděli nějakou rouru nebo telefonní kabel. Rozryli to, ale zapomněli to zakopat, a možná to byl generalissimius, kdo vojákům pro své pobavení přikázal, aby vykopali tuhle jámu. Sedí si teď někde a směje se na celé kolo.

KONDRÁT TIMOFEJIČ. To, že teď Puškin trčí hlavou dolů, je pro jeho dobro. Provádíme prověrku loajálnosti. Když je to nespolehlivý člověk, mrská sebou, užitku z něho ve státním měřítku bude málo. Když tiše trčí, tak je, jak se patří, všechno v pořádku. To je náš člověk. Běž (obrací se k vojenskému sluhovi), pse, nebo tam chcípne.

Pucflek (už stařík) se rozběhl, cupitá, galoše mu spadla. Uskočila stranou. Hledal ji asi pět minut v křoví. Našel ji. Lezl do křoví a ona se zatím válela uprostřed cesty.

Pucflek funí, chytl Puškina za nohy, táhne, táhne, vytáhnout nemůže.

Natrefil na dva Čechy opilý na mol.

PRVNÍ ČECH. Koukni, Jiří, už zas někdo spadl do příkopu! Dyť sem řikal, že se to musí zakopat, flákači!

DRUHÝ ČECH. Ten neni náš, ukaž se, cizák, nějakej černovlasatej. Naši tam byli všichni a tenhle neni náš.

PUCFLEK. Hej vy, držky vožralý, pomožte vytáhnout člověka z příkopu, dyť se tam dusí.

PRVNÍ ČECH. Co to mele?

DRUHÝ ČECH. Chce pivo.

PRVNÍ ČECH. Dej mu. Jedna flaška zbyla. Pij, kamaráde!

PUCFLEK. Rozumíte, mizerové, náš vobčan je tadyhlenc v příkopě. Puškin, génius, spisovatel ruskej. Náš, drahej, celýmu světu známej.

PRVNÍ ČECH. Ach, Jiří, do něčeho sme se to zapletli, poď utečem, aby nás neodvedli na policii.

Češi pomáhají pucflekovi vytahovat Puškina z díry. Nějak jim to ale nejde.

PRVNÍ ČECH. Opatrně, Jiří, zdá se, žes mu urval nohu.

DRUHÝ ČECH. To neni noha, to je nohavice.

První Čech se pokouší chytit Puškina za holou nohu. Puškin kope nohama.

První Čech padá do příkopu.

PUCFLEK. Pitomci. Jednoho vytáhnout nestačili a už je tam druhej.

Pucflek a druhý Čech svorně, společnými silami, vytahují prvního Čecha z příkopu. Potom ve třech, když se posílili, vytahují Puškina.

Puškin z dlouhého přebývání v nepříjemné poloze docela ochabl. Na rtu měl cosi páchnoucího a slizkého. Staví ho, staví ho na nohy, ale on nestojí. Chlapec, co probíhal kolem, křiknul:

„Strejcové, co ho furt stavíte na hlavu?“

No a v tom jim všem třem přirozeně došlo (byly to bystré hlavy), že je třeba Puškina převrátit. Zatímco přemýšleli, jak by to tak nejobratněji provedli, Puškin skočil na nohy a zapěl:

 

Jsem zde, Ineziljo

Jsem zde pod oknem

Obejmutá Sevilla

I mrakem i snem

 

Češi se někam vypařili. Možná že spadli zpátky do příkopu. Toho si nikdo nevšimnul.

Pucflek nadává. Kondrát Timofejič se usmívá. Puškin se diví.

PUCFLEK. Co se smějou? Neviděj, že je ho třeba volízat, jako sem kdysi volizoval tebe? Vděčnosti se od vás člověk nedočká, znám vás moc dobře.

KONDRÁT TIMOFEJIČ. Seš chlapík, Puškine! Přijímám tě do svý armády. Šavli tas! Řekni mi svůj životopis, rychle!

PUŠKIN. Nechápu.

KONDRÁT TIMOFEJIČ. Koordináty!

PUŠKIN. Jaké koordináty?

PUCFLEK. Voni se ptaj, kde ste se narodil, kde ste křtěnej.

KONDRÁT TIMOFEJIČ. Řekni, kdy ses narodil.

PUŠKIN. 1799

KONDRÁT TIMOFEJIČ. Přesně tak. Zapisujeme, 1929.

PUCFLEK. Dyť řekli, 1799.

KONDRÁT TIMOFEJIČ. Do toho ti nic neni!

PUCFLEK. Střežim pravdu.

KONDRÁT TIMOFEJIČ. Sociální stav?

PUŠKIN. Jaký stav?

PUCFLEK. Voni se ptaj, kdo ste: dělník, rolník, měšťan.

PUŠKIN. Básník!

KONDRÁT TIMOFEJIČ. To sem si myslel, že ste příživník.

PUCFLEK. Jakejpak příživník, dyť psali veršíky pro děti.

KONDRÁT TIMOFEJIČ. Národnost, jaká?

PUŠKIN. Praděd pocházel ze zemí Afriky. Ostatní jsou Rusové.

KONDRÁT TIMOFEJIČ. Takže černá huba?

PUŠKIN. Absolvent Carskoselského lycea, kolegiátní rada, kammerjunker imperátorského dvoru.

KONDRÁT TIMOFEJIČ. Vyrojila se tu spousta všelijakejch radů. Obejdem se bez radů. Sami i s vousama umíme dávat rady. Hodí se na výcvik, tečka!

PUŠKIN. Nepřeji si sloužit.

KONDRÁT TIMOFEJIČ. Nechceš – donutíme tě, nemůžeš – naučíme tě!

PUCFLEK. Přijměte to. Voni to sice řekli, ale za chvíli to zapomenou… Paměť maj už mizernou.

PUŠKIN. To jsem se tedy dostal do pěkné kaše, nejdřív mi div páteř nepřerazili a teď abych šel sloužit, jako za starého režimu.

PUCFLEK. Hele, co ti povim, brachu, náš Kondrát je prvotřídní zlořád. Pořád se snaží províst nějaký to svinstvo. Nedávno sem uvařil šči a von tam nacpal skalici. Tři dny sem z toho měl sračku. Jednomu ministrovi narval pstruha do kapsy. Ministr se polekal, pak přebral a umřel. Dostal z toho leknutí inchvart. A zlořádovi nic neni, ze všeho se vylíže. Jednoho generála vožral jako prase a dal příkaz, aby mu do prdele nafoukali vzduch. Generálovi z toho v břiše prasklo jedno střevo vejpůl. Generálové sou pašáci, dávaj dobrý dýška. Jeden mi vloni dal sto korunů. Pašáci!

Když uslyšel o spropitném, Alexandr Sergejič si prošmátral kapsy, jestli tam nemá nějaké drobné. Ale nebyl tam ani cent.

PUCFLEK. Zbytečně se nenamáhej. I bez tebe vim, že nemáš ani vindru. Všichni pisálci sou chudáci, člověk si na nich nic nevezme. Ministři a generálové maj peněz jako šlupek. Všechno maj erární a bezplatný. Rádi si žijou na cizí účet. A tvůj majetek se rovná nule!

PUŠKIN. Zdá se, že máš pravdu, milý.

PUCFLEK. Když jsem Kondráta (zapomeň na to, že je teď tavovej vznešenej) sebral v příkopu, taky mu v kapse lezli jenom vši. Teď má grošů plnou almaru. Nemá je kam dávat. Každej den je před spanim přepočítává. Myslí si, že mu je ukrádám. Jenže já groše nepotřebuju. Žiju si bez nich vesele. Dej Bůh, ať se tak žije každýmu!

PUŠKIN. Dobře, děkuji, půjdu se ubytovat. Vyřiďte Kondrátu Timofejiči můj dík za doporučení.

PUCFLEK. S tim praníčkem radši nikam nechoďte. Sou to samý Kondrátovy lsti. Spousta se jich timhle nehodnym způsobem pěkně vykoupala. Převčírem dal Kondrát doporučení jednomu významnýmu důstojníkovi. Běž, řek mu, je tam jedna pěnkná dámička. Samo sebou, že se tam úředník hned vydal. Jenže místo pěnkné dámičky tam seděl vlasatej Gruzínec. Jak ti řikám, tohleto doporučení je jeden velkej podvod. Nechoď tam chlapče! Řiká ti, že je tam sanatórium, a při tom je tam policejní stanice, zavřou tě na čtrnáct dní.

Puškin rozložil psaní a v něm stálo: „Doručitel tohoto mi v dvacátém roce ukradl ještě nové kavalérské sedlo a prodal ho ve městě Berdyčev za 100 rublů ve stříbře. Žádám, aby byla učiněna nezbytná opatření. Před tribunál s ním, s padouchem! Generalissimus Zabuběnnyj.“

PUCFLEK. Přečet sis to? Generál si to nepřečet. Poněváč asi číst neuměl.

PUŠKIN. Vyzvu ho na souboj pro urážku osobnosti!

PUCFLEK. Ať tě to ani nenapadne. Budeš toho první litovat. Jeden plukovník ho vyzval, pak sám litoval. Sebrali ho chlapci. Svázali mu ruce, ostříhali ho strojkem, jako každýho rekruta. Chodí teďkonc jako trouba. A to je konec vyprávění.

PUŠKIN. Opět budu muset nocovat v lesíku pod keříkem?

PUCFLEK. Ne ne, to nedovilim. Heleď, poslouchej, co ti teď řeknu, běž na ulici revolucionáře soudruha Kotovskýho, dům číslo 33. Žije tam paní Elizabeta se svým mužem panem Jaroslavem. Nechmatej jí na prdel, jak je u nás zvykem. Do takovejch her se jí moc nechce. A pan Jaroslav je přísnej chlap. Jednou sme spolu vypili dvanáct plzní, žádná sranda. Ale jinak sou to milí lidi.

 

Z okna třípatrového domu (v přízemí je restaurace „Grilovaná kuřata“) vykoukla paní Elizabeta. Pan Jaroslav ji drží za nohu, aby nevypadla na chodník. V ruce drží paní Elizabeta žehličku, kterou hrozivě máchá.

Při těchto slovech jí žehlička vypadla z rukou, opsala ve vzduchu oblouk a praštila pana Jaroslava po hlavě. Tahle žehlička mohla, mimochodem, praštit nejen pana Jaroslava, ale také syna pana Jaroslava, rovněž pana Jaroslava. I druhého syna pana Jaroslava, pana Karla. A nakonec našeho jedinečného génia Alexandra Sergejiče Puškina. To se však nestalo. Vše proběhlo, jak mělo. Generalissimus se, jak měl ve zvyku, ušklíbl pod vousy. Vždyť věděl, že to skončí právě tak, že pucflek nasměruje básníka k téhle ženské.

Žehlička byla těžká. Dnešní žehličky ve srovnání s touto žehličkou nejsou vůbec žehličky. Tahle žehlička byla jako pudové závaží. Kondrát Timofejič dřív říkával:

„Když touhle žehličkou praštíte toho nejhouževnatějšího hřebce jakýhokoli druhu, tak určitě natáhne brka.“

Taková to byla žehlička.

Poéma a ne žehlička.

Pro tyto neobyčejné vlastnosti paní Elizabeta oddaně milovala svou žehličku.

Koupil ji už její praděd v minulém století.

Žehličku si praděd přivezl z Bulharska. Rozjel se tam, když uslyšel, že v městě Sofii, v obchodě s domácími potřebami vyhodili žehličky. A koupil ji ke svému neštěstí. Jeho žena, která se stejně jako ta nynější jmenovala Elizabeta, ho při jakékoli vhodné příležitosti tloukla žehličkou po hlavě. Hlava se pánovi rozpadla na dvě poloviny. A to měl nejtvrdší hlavu v celých Karlových Varech. Dalším panům Jaroslavům se hlavy rozpadaly na čtyři, osm a šestnáct částí. Hlava pana Jaroslava, manžela nynější paní Elizabety, byla ze všeho nejvíc podobná žínce. Tak taky žil, s žínkou na ramenou místo hlavy. Pan Jaroslav mladší a pan Karel zatím jen přihlíželi a připravovali se na velkou událost. Když rodiče náhodou odcházeli za prací nebo na návštěvu, vehementně, jakoby náhodou, jeden druhého tloukli žehličkou po hlavě.

A tak se Puškin žehličce vyhnul, generalissimus se ušklíbnul, pucflek mu pohrozil pěstí.

Kolem domu se seběhl dav čumilů, který z části tvořili místní obyvatelé, z části rekreanti a cizinci.

O davu Kondrát Timofejič nejspíš věděl, a nejen to – sám ho zorganizoval. Nikoli sám osobně, ale prostřednictvím nastrčených osob. Jak později, když se všechno pomaličku utišilo, někteří ujišťovali, nebyly to osoby, ale pstruh, kterého sám generalissimus vylovil z říčky Teplá.

I když dav vřískal a vyl nedbale, přesto bylo cítit, že vřískal a vyl určitým způsobem. A to právě nejvhodnějším pro Kondráta Timofejiče.

Dál řeknu, že za žehličkou vypadla z okénka na ulici i sama paní Elizabeta.

Svého času generalissimus říkával:

„Ech, to by bylo, kdybychom na tuhle paní poslali eskadru vojáků spolu s hřebci. To by byla zábava!“

Za paní Elizabetou z okna vypadl pan Jaroslav, za ním pan Jaroslav mladší a za ním ještě pan Karel.

Dál se o nich už zmiňovat nebudeme, abychom naše vyprávění nepřetížili.

Náměstí před domem paní Elizabety se nečekaně vylidnilo. Lidé se vrhli k minerálním pramenům, aby je smetli z povrchu zemského, aby je vyhodili do vzduchu, překopali, zakopali. Jenže lid se jako vždy přepočítal. Jen co dorazili k pramenům, spatřili tam sedící paní Elizabetu, jak se ohání žehličkou.

Lid, se přirozeně uklidil stranou. Komu by se chtělo dávat vlastní palici pod žehličku. Za hromování se dav vrhnul zpustošit Národní divadlo, jenže tam stály kulomety.

„Zradili nás!“ (Hlas jedné poloviny davu.)

„Kdo zradil?“ (Hlas druhé poloviny.)

Kdosi vyslovil domněnku, že je udala paní Elizabeta – kdo jiný, když ne ona?

„Proč ona?“

„Protože ona! Sčuchla se s nějakym černovlasatcem!“

Vrhli se vyslýchat udavačky. Cestou zpustošili Tuzex, zbourali tři vícepodlažní domy, v nichž bydleli Češi, co měli bony. Potom lid upadl do šílenství, lezl na zdi, proklínal a opěvoval.

A paní Elizabeta si spolu s Alexandrem Sergejičem prohlížela pamětihodnosti lázní číslo jedna, kde byla zaměstnána u koupelí. Puškin si pomlaskával a přešlapoval na místě a nečekaně plesknul paní Elizabetu po zadnici. Všechno živé kolem na chvíli strnulo strachy. Generalissimus pozdvihl jedno obočí v tušení, že teď paní Elizabeta praští básníka po palici žehličkou. Jenže paní Elizabeta k ještě většímu údivu publika nejen, že Puškina nepřetáhla, ale tak nějak zvláštně smyslně prudce otočila zadkem.

„Vida ji, kurvu!“ pronesl generalissimus.

Puškin, který se ocitnul v lázních, propukl v nadšení a začal skákat jako kozel z jedné kabinky do druhé.

Tomu bylo hej. V každé vaně byla jedna ženská. Aleksandr Sergejič ze sebe začal sundávat některé části oděvu, jenže se přihnala paní Elizabeta a odvlekla básníka od hříšných úmyslů. Nahé ženské začaly grandiózně řvát. Nicméně nejhlasitěji řvala paní Elizabeta, která kolem sebe zuřivě máchala žehličkou. Ale nahé ženy se hbitě vyhýbali, očividně každá touto zbraní vládla dokonale. Takže rány dopadaly především na nebohého Puškina. Hlava hučela tak, jako by to ani nebyla hlava, ale drtička kamene.

POLICEJNÍ KOMISAŘ. Už mám těch lázní plný zuby, sou s nima samý nepříjemnosti. Lezou sem samý hanebný lidi. A přitom u vchodu visí vyhláška:

NEPOVOLANÝM VSTUP ZAKÁZÁN!

Tuhle přilez jeden s dlouhejma knírama a s nárameníkama. Servis, jen si račte všimnout, se mu nelíbí. Prej, ať mu dám metlu a žínku, míří na mě knírama. No, ale já nemám nejmenší ponětí, jakoupak žínku? Pro každej případ mu vysekávám poklonu, jako každýmu slušnýmu gentelmanovi, a on si žádá knihu stížností: „Veš,“ praví, „jí leze po břiše.“ A já mu na to odpovídám, že nám je jedno jestli je generál nebo mládenec! Máme svoje velení. Chtěl jsem mu dát do držky, ale rozmyslel sem si to. Obával sem se mezinárodního skandálu.

PUCFLEK. Podivej se, co ti povim, měls říct, že to neni veš, ale znamínko. Uklidnil by se a povýšil tě.

POLICEJNÍ KOMISAŘ. Případy v našich světoznámých lázních bývají různé. Nedávno přijel jeden vynikající básník ze severních krajů a jak to tak bývá, začalo se mu stýskat. Prošel se po prošpektu a pronesl, že prošpekt neni takovej jako u nich, že je tam málo ledu. Kde by se u nás vzal led? Museli sme na něj poslat paní Elizabetu. Uklidnil se. Navrhl jí, aby jela do Tuvy, pást jeleny. Muž paní Elizabety se rozčílil. Vzal žehličku a majznul básníka po hlavě. Prý, po týhle události básník napsal geniální dílo s názvem Don Ivan. No a teď je tady další rvačka. Budu jim muset všem bez rozdílu přišít čtrnáct dní, abych tak řekl na památku na naše slovutné lázně.

Puškin a paní Elizabeta byli už daleko. Vyrvali jednu z nejlepších van v lázních, spustili ji na říčku Teplá a odpluli (nepodařilo se přesně určit kam) směrem k Černému nebo Rudému moři.

Dále vše probíhalo následovně.

Když se uprchlík a uprchlice dostali k Tichému oceánu, nabral je kolem plující (ve směru Šanghaj – Machačkala) škuner naložený sušenými jádry kokosových ořechů. Vál příznivý vítr.

1) Paní Elizabeta kolem sebe rozprostírala sexuální fluidum s takovou vášní, až se záhy celá posádka začala málem bouřit, že potřebuje krev.

2) Přestože byl kapitán velkým ctitelem básníka, obzvlášť se mu líbilo místo, kde „Pirohy peče švec nebo naopak“, neboť on sám byl velkým milovníkem pirožků, zejména se zelím, vysadil zamilovaný páreček na jednom z ostrovů v Tichém oceánu.

Smrtelná nuda. Ostrované se každý večer scházeli u domu, v němž se ubytovali naši cestovatelé, a celé hodiny civěli na paní Elizabetu. Alexandru Sergejiči se zastesklo po rodných smrčcích a lipkách. A rozhodl se, že se vrátí do rodných míst.

Puškin a paní Elizabeta plavou v královských lízních číslo jedna. Paní Elizabeta jako rybka. Puškin za ní. Ona uniká, uniká, proměňuje se v sotva ulovitelný přízrak. A lid kolem lázní bez přestání povykuje, až vrány jako podťaté padají na zem. Lid si přeje uzřít paní Elizabetu a Alexandra Sergejiče. Lid potřebuje podívanou!

 

Z knihy Igor Cholin: Izbrannaj proza, NLO, Moskva 2000, vybrala a přeložila Alena Machoninová

Babylon 9/XV, Literární a výtvarná příloha, 29. května 2006