Divadelní projekt hudebně dramatické rekonstrukce barokní opery o kněžně Libuši, který pořádala Musica Florea v čele s uměleckým vedoucím Markem Štrynclem přinesl ve zdánlivě poklidném období letních měsíců nevšední umělecký zážitek, který se dočkal bouřlivého přijetí u přítomného publika. Musica Florea vyvíjí záslužnou činnost v aktualizaci klasických barokních divadelních postupů. V této souvislosti vznikla divadelní scéna FLOREA THEATRUM. Základem jejích uměleckých projektů je scéna vybudovaná dle dobových představ z autentického dřevěného materiálu, na jehož pódiu lze postavit dobovou repliku tehdejších scénografických postupů kombinujících bohatou dekoraci s typicky barokní perspektivou s důmyslnou kombinací bočních kulis, prospektů a sufit i osvětlením propojujícím světlo svíček se zrcadlovými odlesky. Vznikl tak mobilní divadelní projekt, který dokáže provozovat dobové repliky barokních a klasicistních divadelních představení v soudobých divadelních objektech či ve venkovních prostorách, na hradních nádvořích nebo v zámeckých parcích.

V tomto duchu byla ztvárněna i současná reminiscence původní barokní opery Praga nascente da Libussa e Primislao, kterou v podobě pasticcia na hudbu Antonia Vivaldiho vytvořil na dochované libreto Antonia Denziho z roku 1734 významný soudobý muzikolog Eduardo Garcia Salas, který se podílel i na koncepci operního představení. Libretista Antonio Denzi byl v té době v Praze impresáriem Šporkova divadla, kde s úspěchem uváděl operní díla tehdy úspěšných barokních skladatelů – Vivaldiho v prvé řadě.

Antonio Vivaldi (1678-1741) patří k předním barokním skladatelům slavícím úspěchy v široké škále hudebních žánru od komorní a symfonické hudby až k oratoriím a operním dílům, jejichž premiéry měly zpravidla velký divácký ohlas. Antonio Vivaldi má na svém kontě asi 770 děl, z toho přes 40 oper, z nichž se dochovalo toliko 23. Opera Praga nascente da Libussa e Primislao patří k těm nedochovaným. Zachovalo se ovšem libreto Antonia Denziho, takže bylo možno text podložit analogickou hudební partiturou z jiných Vivaldiho oper. Vzniklo tzv. pasticcio, tedy operní dílo, které je sestaveno z již dříve napsaných operních děl. Vivaldi tuto metodu sám používal a dával často volnou ruku barokním operním dramaturgům, aby přenášeli hudbu z dřívějších jeho oper do nových divadelních souvislostí, což vhodně umožňovala typicky barokní podoba dějových schémat operních syžetů, kde hlavními pilíři jsou láska, vzdor a smrt, provázenými oslavou hrdinství, věrnosti a obětavosti ve věčně propukajících bojích o moc. Láska s nezbytnou dávkou žárlivosti a násilí je tak kombinována s intrikami, zradou a urputnou touhou získat trůn, mít v rukou žezlo, prostě užívat si moci dosyta. Toto propojení těchto dvou základních syžetů – lásky a boje o moc – je pak ostatně typické pro celou barokní operní dramaturgii a v různých podobách se adaptuje až do doby, kdy operní tvorbu ovládl naturalismus, symbolismus a impresionismus, aniž by ovšem tato díla zcela vytěsnila ona zmiňovaná témata erotické touhy a potřeny ovládat svět. Dalším typicky barokním prvkem je nezbytná součinnost tragiky a komiky, která se sem zpravidla dostává prostřednictvím všelijakých postav sluhů a často do komických konců vyúsťují i aktivity intrikánů.

Takže operní pasticcio Praga nascente da Libussa e Primislao vzniklo zcela v duchu barokní operní praxe. A zařazení tohoto divadelního projektu do programu Florea Theatrum na letní scéně Hudební a taneční fakulty AMU na Malostranském náměstí v Praze bylo jistě opravdu podnětnou divadelní událostí.

Denziho libreto k opeře Praga nascente da Libussa e Primislao se opírá o pilíře starých pověstí českých – výstavbu Prahy, vládu Krokovy dcery Libuše a její sňatek s Přemyslem, který je základem pro českou bájeslovnou historii, založení slavného panovnického rodu Přemyslovců. K tomu je ještě přidán dějový motiv pozdější dívčí války, opírající se o nenávist Libušiny důvěrnice Vlasty a její „pravé ruky“ Šárky vůči mužům a marná snaha obou těchto žen rozmluvit kněžně Libuši myšlenku na svatbu, ke které ji nutí šlechtický dvůr i požadavek lidu, toužící mít v čele království hrdinného muže. Typické pro postavu Libuše je volba Přemysla za chotě, pro nějž vyšle svého bílého oře navzdory všem intrikám dvorských pánů. Vedle hlavní dějové dvojice jsou to tedy dva šlechtici – princové Chlodmír a Gustav, usilující o vládu nad zemí a s nimi zápasící Libušin tajemník Ctirad, nám posléze tak dobře známý jako vojevůdce v dívčí válce.

Hudební partitura k této barokní Libuši se tedy opírá o typickou dramatickou formu barokních oper. Těžištěm jsou velkoplošné árie, které zabírají maximální plochu opery a kde se prezentuje buďto psychické rozpoložení té které postavy, anebo se probírá doširoka hodnocení událostí již proběhlých s přemítáním o postojích k nadcházejícím dějovým situacím, které stojí jako neodvratné okamžiky v rozhodování jednajících postav, aby tak divák mohl posléze konfrontovat úmysly postav s vývojem dramatických situací.

Pro někoho jistě bylo překvapením, že dvě klíčové postavy děje – Přemysl a Gustav – byly obsazeny ženskými hlasy. Souvisí to jistě s dominancí kastrátů v rozložení hlasových oborů, které pro svou vysokou polohu a náročné koloraturní bravury jsou dnes čistě z provozních důvodů obsazovány ženami, ale má to i vazbu na charakteristiku postav, skladatelovou hudbou rozvedenou v často niterné škále lyrických prodlev vhodných dnes pro ženské hlasy spíše než pro muže.

Hudebně nastudoval představení Marek Štryncl. Pod jeho taktovkou zazněly všechny hudební pasáže Vivaldiho hudby s náležitou dramatičností i lyrikou, kombinoval ve zvuku výrazně monumentalitu Libušina dvora i lyrickou atmosféru jejích zpovědí. Pro postavu Přemysla volil specifický vokální projev, opírající se o typicky barokní koloraturní pasáže, které představovaly nejen pěveckou virtuozitu, ale i citové rozpoložení postavy, která zde na rozdíl od běžné tradice úděl sedláka-oráče považuje za svoje osobní neštěstí, a to, že se může stát panovníkem, je pro něho splněním zdánlivě nesplnitelné touhy. Milostný vztah Přemysla a Libuše zůstává ve vokální interpretaci se vší barokní obřadností, tady právě Marek Štryncl dokázal vytěžit maximum z Vivaldiho majestátní zpěvnosti. Vedle toho ovšem dává prostor i dramatickým zvratům v dynamickém exponování kontrastních tempových poloh, jedinečně využívá u těch míst, která ve scherzu nabízejí komické proměny lyriky a patosu, které pochopitelně dílu dominují, do nečekaných záblesků veseloherní polohy.

Režie, která ozvláštnila české Amazonky i vtipnou choreografií, se ujala Andrea Miltnerová. V době, kdy je celý operní svět již po řadu let zavalen nesmyslnými aktualizacemi, lze toto nastudování považovat za závažný počin v otázce, jak přistupovat k interpretaci dobově podmíněného díla. Andrea Miltnerová, samozřejmě že v souladu s koncepcí divadelních projektů Florea Theatrum, volila stylizovanou dobovou podobu, a to jak v dekoraci, tak především v kostýmech. Každá postava tu našla adekvátní výrazovou polohu, režisérka vršila dramatické scény výraznými pohybovými akcenty. Ani árie, které zde samozřejmě převažují a předpokládají jistou statičnost, nebyly jenom odzpívány na jednom místě, ale režisérka se pokoušela dle možností árie rozehrávat v prostoru, dát jim napětí a vnitřně expresívní stavbu. Nikdy ovšem na úkor pravdivosti jednání a prožitku. Je tedy třeba vysoce hodnotit scénografickou podobu inscenace, kde jak výprava (scénografové Jiří Bláha a Václav Krajc), tak kostýmy (Christopher Vinz) přesně postihovaly barokní ráz díla s jeho určitou pompézností i charakter jednotlivých postav, jejich jistou majestátnost i sociologickou příslušnost, a to vše ve výrazné jevištní stylizaci, která se týkala nejen kostýmů a dekorací, ale i kterékoliv rekvizity, která tu vždy měla své situačně vyjádřené postavení.

Obsazení jednotlivých postav bylo velice vyrovnané, odpovídalo pěveckým stylem barokní době a přitom výrazově odlišovalo vnitřní proměnlivost jednotlivých výstupů. V čele stála pochopitelně Sylva Čmugrová jako majestátní kněžna Libuše (v italském originále Libussa), která ve vztahu k Přemyslovi nalézá hlubokou citovou vroucnost. Obdivuhodně zvládla náročnou postav Přemysla (v orig. Primislao) Michaela Šrůmová. Dramatické party, které přinášely možnosti výrazné citové exprese i naléhavosti, ztvárnily Marta Infante jako bojechtivá Vlasta i Eva Benett jako citově rozpolcená, dívčím půvabem oplývající Šárka (Sarca). Vedle těchto klíčových rolí nelze zapomenout ani na komediálně pojatou dvojroli Gustava (Gustavo) a služebné Děvíry (Dievira) v podání Lucie Knotekové a nejdramatičtější postavu opery Chlodmíra (Clodomiro), kterou ztvárnil Manuel Gómez Ruiz, jakož i bojovně naladěnou postavu Ctirada (Stirado), kterou ztělesnil Hasan El Dunia, a burleskní roli sluhy Lesbina, kde zazářil Filip Dámec.

Takže summa summarum je třeba ocenit náročnou přípravu inscenace barokní opery Praga nascente da Libussa e Primislao i jednotlivé sólistické výkony a pochopitelně i dokonale připravené hráče orchestru Musica Florea i provedení sborových a tanečních úloh. Věřím, že právě úspěch takovýchto divadelních počinů pomůže rozptýlit představu, že historické kostýmy už patří jenom do muzea a nikoliv na dnešní jeviště.