Sochař Václav Gatarik (1962–2020) patřil k výrazným výtvarným umělcům své generace. Dokazoval to svou veskrze originální osobností, z níž vycházela ucelená koncepce díla vyjadřující schopnost velkorysé práce s hmotou a prostorem. Jeho dynamické plastiky, jež v minulosti hutně zaplnily například prostředí sálu v tepelském klášteře nebo barokního kostela v Klatovech, jako by v prostředí církevních památek byly doma a vznikly právě pro něj. Komunikovaly s jejich duchovním rozměrem, atmosférou i architektonickým řešením. Příkladem provázání a vnitřního souznění s křesťanstvím může být Gatarikova stálá instalace monumentální Křížové cesty, která vznikla před několika lety právě pro klášter v Teplé.

Vždy dokonale promyšlenou instalací se proměňoval i výklad jednotlivých figur. Hlídač – ochránce oltáře, připomínal kněze – dávného oranta – oslovujícího věřící a roztaženýma rukama přijímajícího vyšší energii. Jeho zašpičatělé dřevěné ruce s jakoby ohořelými konci ale mohou také evokovat pocit nebezpečí. Je to snad odkaz na pohnutou historii střední Evropy? Této interpretaci by napovídal také sekyrou opracovaný znepokojivý rudý reliéf. Reliéf plný cest, s vypálenými místy, reliéf mapující zemi a vzpomínky. Další z Hlídačů může vyjadřovat chtění vstát, jít, nevzdat se ani v zoufalé situaci – s nadějí jako dalším prvkem propojujícím dílo s duchovním místem. Vznášející se Palác ve výšce ztrácí hmotnost a působí jako bizarní květ nebo tvor letící vzduchem. Znepokojuje nás osamělost Sfing nebo rudé rány v tělech stylizovaných postav, témata lovců a lovu, vítězů a poražených, atributy zápasu, bytí: Zasažený, Lovený lovec nebo Poražený vítěz, u nějž nevíme, jestli na zádech nese úlovek, parazita či jakousi raketu. Plastika Palác pro princeznu si podmaňuje prostor, nechce zůstat při zemi, ale rozletět se minimálně ke stropu, pod kterým visí, či spíš ještě dál…

V tvorbě Václava Gatarika se často objevovala témata piety, mateřství a mateřského lůna, tolik blízkého tvaru mandorly oblíbeném ve středověkém křesťanském umění. Všechna tato díla nesou známky rafinovanosti. Některé jejich detaily nejsou na první pohled zřejmé, při různě dopadajícím světle se ovšem náhle vyjevují: například další skryté figurální motivy. Figurace ve figuraci, jak říkával autor. Protipól výše zmíněných plastik můžeme vidět v početné sérii štíhlých figur Lidská zahrada. Vyjadřují umělcovu touhu po čistotě projevu a oproštění se od dosavadní syrovosti, ale bez dekorativnosti a líbivosti. Nejen v těchto totemických postavách-sloupech, ale v celé Gatarikově kolekci cítíme dotek archaických časů, uložené archetypální vzpomínky, které všichni sdílíme.

V České republice nejlépe známe autorovy realizace v kameni, zejména díky sympoziím a stálým prezentacím v krajině. Ale i díla v keramice – zásluhou každoročních výstav Letní keramická plastika konaných v Bechyni, Klenové a Roztokách u Prahy, jíž býval Gatarik léta pravidelným účastníkem, s přítelem Petrem Ladou často spolutvůrcem prostorové koncepce a několikrát i kurátorem. Každý materiál dával tomuto umělci něco jiného. Dřevo lehkost, pohyb a možnost skládání, kámen různé struktury, pískovec příležitost měkkých stínů, žula tvrdost a celistvost. Zvolený materiál ukazoval tvůrci cestu. V kameni se Gatarik vyjadřoval razantněji, což vyplývalo z vlastností a způsobu opracování. Z kamene u něj často přecházela témata do keramiky. Občas se oba materiály kombinovaly. Výsledkem je zemitý a zároveň lyrický výraz. Díla jsou vrstevnatá jako odkrytá stěna v kamenolomu, kde měkká půda završuje tvrdý podklad.

Sochy Václava Gatarika vznikaly jako výsledek důkladné studijní přípravy – od myšlenky přes kresbu a modely, ovšem se schopností neztratit spontaneitu a uměním vybrat si z množství nápadů tu nejsprávnější cestu. Nebylo to ale hledání cesty nejsnadnější, ale komplikovaný, bolestně prožitý proces podložený bohatou životní zkušeností nejen z emigrace a studia u prof. Jana Koblasy v německém Kielu. Ostatně odkaz slavné profesorovy tvorby Václav Gatarik s úctou přijímal a celoživotně osobitě rozvíjel.

Vedle soch nesmíme zapomenout na Václavovy deníkové záznamy různým způsobem vnímané reality pevně spojené s exotickými místy. Z Egypta až kaligrafické črty na novinách, z Japonska kvašem přemalované komiksy – manga. V ploše se ozývají výkřiky a provokují erotické motivy. Autor v denících použil jisté charakteristické momenty z každého prostředí, aniž by se jimi přímo inspiroval, rozdílně pojal pohyb a stylizaci. Nahlédl do hloubky dvou naprosto rozdílných kultur z perspektivy kultury třetí. Zcela po svém a velmi temně Václav Gatarik pojal také knižně vydaný komiks na motivy novely Proměna Franze Kafky.

Přes robustnost a monumentalitu Gatarikova díla komunikují sdělnou intimitou. Umělec nám vypráví příběhy z kamene, dřeva a hlíny či na papíře, které jako by vyňal z hloubi země a prastaré historie. Nezapomenutelné, silné příběhy nahlížené citlivou chlapskou duší.

Mgr. Milan Hlaveš, Ph.D.,

kurátor sbírek, Uměleckoprůmyslové museum v Praze

Václav Gatarik

*17. 2. 1962  †10. 1. 2020

1976–1978 studium na keramické škole v Bechyni, Československo

1978 emigrace do Německé spolkové republiky

1981 studium sochařství v Norimberku, Německo

1982–1988 vysokoškolské studium sochařství u prof. Jana Koblasy na akademii Muthesius Hochschule v Kielu, Německo

1988 pracovní a studijní stáž v New Yorku, USA

od roku 1990 tvorba ve vlastním ateliéru v Norimberku, Německo