Procházky kolem baráku
Už na samém počátku století kdosi velice trefně poznamenal, že když se ruskému intelektuálovi poštěstí pobýt týden na policejní stanici, při první možnosti se pustí do psaní tlustospisu o strázních, které si musel vytrpět. Takže nepředstavuji žádnou výjimku. Trest mám pravda o poznání delší, a nejenže si nedělám naděje, že se deník podaří vydat, ale nejsem si ani jistý, zda se mi ho podaří zachovat. Je to deník, třebaže všechno, co jsem viděl a slyšel, do něj píšu se zpožděním – dal jsem se do toho až rok po zatčení. (…)
Nedaleko od mého místa ve vězeňském baráku visí na stěně kyvadlové hodiny – bůh ví, kde se tu vzaly a už vůbec mi nejde do hlavy, že je dávno nestrhnul některý ze sloužících dozorců. Jednou k ránu, ještě před budíčkem, jsem se probudil a uslyšel příjemný zvuk jejich pravidelného tikání a dlouho jsem se na ně díval – natolik dokonale jejich domácký a pokojný vzhled kontrastoval s interiérem napůl vězení, napůl kasáren – a znovu jsem uslyšel jejich tikot, ale zněly najednou zřetelně jinak: „Kdo jsi? Kdo jsi? Kdo jsi?“ – odříkávaly hodiny. Dokonce jsem si zacpal uši v naději, že za chvíli zase uslyším jejich obvyklé „tik-tak“, ale vůbec se to nevedlo. A tak jsem ležel až do budíčku a poslouchal jejich nekonečnou otázku, která, jak se ukázalo, nebyla vůbec náhodná. Už dávno ve mně zřejmě zrála potřeba zamyslet se nad tím, kdo jsem a teď se naskytla ta nejpříhodnější chvíle a také místo na zpytování duše. A tak jsem se rozhodl psát si deník, abych se v sobě časem trochu líp vyznal, protože to, co si člověk zapíše o svých bezprostředních dojmech, o něm přeci zdaleka neříká tak málo. Podívám se na sebe ze strany, pomyslel jsem si. A jak se říká, svůj úmysl jsem ještě ten samý den uskutečnil. Dokonce ne bez naděje, že si deník najde i čtenáře, až (a jestli) se mé papírky dostanou na svobodu. (…)
Ve vězení v Zagorsku jsem získal svou první zkušenost snad v tom nejhorším, čemu člověka učí vězení a lágr: že v sobě musí násilně potlačovat pochopení a soucit, že se nesmí nikoho zastávat. O něco později, v Rjazani, kde na cele seděli pohromadě lidé z obyčejného i ostrého režimu, jsem měl příležitost seznámit se na tři dny s inteligentním Leningraďanem středního věku, který jel do vyhnanství. O tom, že bychom se později viděli na svobodě, jsme se při čekání na transport nedomlouvali, i když bychom oba rádi, ale před námi byla ještě celá léta a on věděl, jak lágr mění člověka a mlčel, o adresu si neřekl, a mlčel jsem i já domnívaje se, že nemá smysl se vnucovat. Nicméně o mé budoucnosti evidentně přemýšlel, protože na jedné procházce si mě vzal stranou, zapálil si a řekl takovým velice vážným tónem:
Víš, hochu, ti, co si už něco odseděli v zónách, vidí lidi skrz naskrz, to se ještě naučíš. Ale teď jsi nehledě na svých pětačtyřicet, šediny a vyšší vzdělání naivní jako štěně. V táboře si asi zvykneš, a budeš mít i kamarády, i přátele. Jenom když už spolu mluvíme, rád bych tě na něco hned upozornil. Ty trpíš nevyléčitelnou nemocí, která se zřídka kdy vyskytuje i na svobodě – každému se vnucuješ s dobrem. A na zóně je to nejenom hloupé, ale přímo nebezpečné. Dobro je možné konat jenom v případě krajní potřeby a pokud možno se tomu vůbec vyhnout. Dobrem ti za něj nikdo neodplatí, přinejlepším neodplatí ničím. Ale daleko častěji zlem. To se objevuje samo a odnikud. Teď mě nemůžeš pochopit, musíš mi věřit. Na svobodě jsem se choval stejně jako ty. Ale naučil jsem se. Víš, v kriminálnickém žargonu existuje skvělý výraz: uvíznout v nejasnostech. Ještěs to neslyšel? Aha, slyšel. Tak právě v nejasnostech budeš trčet pořád. Nehrň se do toho sám! Vím, že mi teď nevěříš. Ale copak jsi ve vězení ještě ani jednou neuvízl v nejasnostech?
Uvízl. Jenom jsem mu o tom neřekl. Hned první měsíc v Zagorsku. V naší cele bylo osm úzkých pryčen a sedělo nás patnáct – někdo spal na stole, někdo na zemi. Nějak jsme se směstnali. Všude byla spousta blech a štěnic. Chytali jsme je. A urostlý krasavec Míša měl vyrážku po celém těle – cosi od nervů, jak nám vysvětloval, a každý den ho vodili na ošetřovnu na mazání. Seděl za jakousi rvačku – buď zmlátil souseda, nebo celou jeho rodinu – byl to tak běžný příběh, tolik lidí sedělo za napadení v opilosti, že všichni okamžitě zapomněli, co vlastně vyprávěl. Ale jednou, asi tak za měsíc, mu přinesli obžalovací spis. Znamenalo to, že ho brzy čeká soud. Ukaž, vrhli se na něj všichni v cele. Tyhle předběžné závěry vyšetřování, které pak putovaly k soudu, si všichni navzájem ukazovali. Neřeklo se jim jinak než vojebávka. Ukaž nám svou vojebávku, naléhali všichni, ale on to kategoricky odmítl. Zítra, řekl ponuře, dneska si to budu číst sám. Když zítra, tak zítra. Ale ráno byly ty papíry pryč. Zůstal jenom úplně poslední, na kterém byl seznam poškozených a svědků pozvaných k soudu. Byla tam jména pěti nebo šesti žen, a on přitom, jak si všichni pamatovali, mluvil o starém sousedovi (když říkali starý, mysleli tím mého věku, v cele seděli jenom mladíci).
Celý kolektiv naší cely se rozhořčil jako jeden muž – každý přeci svoji vojebávku ukázal, co tam mohlo být tak zvláštního? Potom všeobecný povyk utichl, ale ticho, to je ve vězení ta nejnebezpečnější atmosféra. Všichni si vyměňovali pohledy a sdělovali si na jeho účet jednoslovné komentáře. On už nic neříkal a ležel na své pryčně obrácený čelem k stěně. Ještě všem řekl, že v noci všechny ty papíry odevzdal dozorci. Ale proč? Byla to jasná lež, která dráždila celou celu. A když pro něj přišli, aby se šel namazat, dva z cely nekompromisně prohlásili, že až se vrátí, dostane nakládačku. Aby si zapamatoval, že narušovat tradici, podle které jsou lejstra k případu přístupná všem, se nevyplácí. Copak to, o samém případu mohl člověk mluvit stručně, v cele klidně mohli být nasazení bonzáci, záleželo na každém, kolik toho chce říct. Ale papíry nikdo neschovával. A co v těch úředních lejstrech taky skrývat? Však to vyklopí, říkali ponuře ti dva a snažili se pro odplatu získat i ostatní. Rozmašlujem mu držku, odrazíme ledviny a kápne božskou. Podpořili je všichni. Kromě mě. Po pravdě řečeno, hlavní roli tu nejspíš sehrálo to, že se mi ti dva zchlastaní vandráci z moskevského předměstí, kteří si najednou v cele začali hrát na ostřílené zločince a zapřisáhlé ochránce vězeňských tradic, pranic nelíbili. Ze všeho na světě jsem vždycky nejvíc nesnášel ochránce, ať už čehokoliv. Třebas toho nejlepšího na světě. Protože ochránci vždycky s naprostou jistotou zvulgarizují a pošpiní vše, co dobrovolně a tak snaživě chrání. A tak jsem si sedl na svůj kavalec a řekl jsem, že by se nejdřív museli zeptat mě. Protože já nikoho zmlátit nenechám. Nechtělo se mu, tak to neukázal. Není to jeho povinnost. Jste uražení? Ale tady se přece uražený prcaj, to je základní vězeňské pořekadlo, sami jste mi ho řekli. A trestat Míšu není za co, přece se nebudem rvát a dělat fízlům posvícení. Něco podobně patetického jsem jim tehdy řekl, ve snaze předejít blížícímu se zúčtování (pak jsem dostal pořádný strach, ale už bylo pozdě z toho vycouvat).
Cela mě brala a ten Míša u nás proležel ještě dva dny a nikdo se ho ani nedotkl. Jenom ti dva čas od času něco vrčeli a házeli po mě zlostné pohledy a já byl, přiznám se, celý hrdý na to, že jsem nenechal zmlátit člověka. A třetí den ráno ho předvolali z cely, aby ho odvezli k soudu, odešel, s nikým se nerozloučil a jen o chvíli později můj soused a kamarád zařval jako Archimedes:
„Chlapi! Já ví, jakej má pragraf. Má sto patnáctku, hajzl! Proto tam má samý ženský!
A hned vzápětí, jak se to stává jenom v životě a ve špatných filmech, otevřel naše dveře dozorce a zavrčel:
„Řikám vám je pryč, dyť jsem ho viděl odcházet. Povídám doktorce na ošetřovně: odvezli ho k soudu, a ona na to – to není možný, ještě mu zbejvaj dvě injekce.“
„Jaký injekce? Dyť se něčím maže, soudruhu náčelníku,“ zeptal se kdosi. Chodbový dozorce si ho s pohrdáním změřil a řekl:
„Balíku venkovskej! Užs někdy viděl, že by se syfilis léčil mastičkou?“
A potěšený naším ohromením ještě dodal:
„Ještě šest jich od něj dostalo dáreček, zkurvysyn. A dokonce jeho stará.“
Znovu cosi utrousil na účet doktorky a zabouchl dveře. Všichni mlčeli a dívali se na mě. I já jsem zaraženě mlčel.
„Máš jediný štěstí, Mironyči,“ řekl temně a zle můj soused, „že seš to ty, protože jinak bys dostal takovou nakládačku, že bys do večera hledal pátej roh.“
„Jak si to ty mizerové můžou dovolit, jak ho k nám mohli šoupnout, dyť je to ten samej trestnej čin,“ drmolil jsem, abych vůbec něco říkal.
„A včera a předevčírem jsme s ním všichni pili z jednoho hrnku,“ prohodil kdosi.
„Hele Mironyči, přestaň se užírat,“ řekl shovívavě soused. (Díky ti, kamaráde, kde asi teď jsi? Vyfasovals osm let. Ožralej kumpán – sám, bez tebe, tys byl ještě ožralejší – traktorem převálcoval zaparkovanýho Záporožce s manželským párem, a když vystřízlivěl a uviděl tu spoušť, posadil tě na svý místo.) „Přestaň se užírat. Seděli jsme s ním skoro měsíc, dozvěděli bychom se to jenom o tři dny dřív, to už vyjde nastejno. A tamti, to jsou opravdu parchanti. Vězení je přece narvaný k prasknutí. Mohli ho dát někam na ošetřovnu. Ale tyhle hajzlové na nás kašlou. Ňák už to přežijem a s pomocí boží to nechytnem.“
V cele to hučelo jako v úle, všichni začali probírat, kam podat stížnost a jaký z toho bude průšvih (pro ty, co si stěžujou, ne pro vedení, tuhle zákonitost už všichni znali), a já dlouho mlčky seděl a kouřil a promýšlel jsem svou první vězeňskou zkušenost s dodržením spravedlnosti.
Smutná moudrost toho Leningraďana, co jsem ho potkal, se na zóně, kde jsem jednu po druhé dostával nadmíru příkladné lekce, ukázala jako pravdivá. Jejich hrdinou se stal Spisovatel – já se na to díval ze strany a byl jsem zděšený – jak bych to přesně vyjádřil – krachem myšlenky humanismu. Ne, k žádným zvláštním tragédiím nedocházelo, jenom se jako zákon vymršťující se pružiny naplňovala logika nevyhnutného trestu za dobro. Oplácelo se pořád tou samou ničemností, jen vražednou hrůzu starých táborů vystřídal marasmus a rozklad člověka v lágrech dnešních. (…)
Pomalu jsme se odnaučovali od toho, co nás učili celý život – od snahy bez rozmýšlení přispěchat s dobrem. Dosáhne zóna se svými lekcemi svého? Zatím nevím. Ale přiznám se, že se toho velice bojím. Protože jasně vidím, že už jsem ve svých dříve nekontrolovatelných vzplanutích daleko obezřetnější. Což je ostatně složitější, ale rozumnější. Nebo to už ze mě mluví tábor?
Zóna mi navždy darovala jeden neobyčejný výraz – dostihy. Nebo jsem ho poprvé slyšel už dřív? No jistě, na tranzitce v Čeljabinsku. Na cosi jsem se zeptal kamaráda, ten byl tak zadumaný, že se ani neotočil, a narkoman Musa, který seděl opodál povídá:
„Neslyší tě. Má dostihy.“ (…)
Stává se to tady často, až moc často – jasně vidíš, jak je člověk najednou schlíplý a jak se uzavírá do sebe. Samotaří , vyhýbá se rozhovoru, ani se nesnaží skrývat, že chce být sám se sebou. (To se na zóně vůbec daří zřídka kdy, a pro někoho, kdo je zvyklý být alespoň čas od času o samotě, je to nesmírně únavné.) O čemsi ztěžka a úporně dumá, je rozlítostněný, zachmuřený, neví, kam by se vrtnul. Všem se vyhýbá, zamračeně kdesi bloumá nebo leží, kamsi nepřítomně zírá, ale nic okolo sebe nevidí a snad ani neslyší. Dostihy. Často je způsobuje dopis. A jindy člověka přepadnou znenadání, bez příčiny – z vyostřeného pocitu nesvobody. Jsou to zvláštní pocity, a nejsou z nejlepších. Já je míval po přečtení dopisu. A čím lepší, čím milejší dopis, tím ostřeji jsem pociťoval krátké dostihy. Dlouhé – dvoudenní – jsem měl po návštěvě. Až když jsem si je sám prožil, přestal jsem se snažit z toho stavu dostávat své přátele. Protože taková pomoc všechno jenom zhoršuje. Člověk si to musí vytrpět sám. Nebo se musí přihodit něco, co člověka přivede na jiné myšlenky díky čemu se otřepe. Přesně to se stalo Zahalečovi.
V pondělí ráno, v půlce září, za ním deštěm přiběhl práskač a mizera, ficka ze štábu. Dřív byl mimochodem hospodářem karantény, doteď si pamatuju, jak se naparoval před nehybně nastoupenými mukly vysílenými transportem. A teď přišel pro Zahaleče, aby ho odvedl na operativu, z čehož nekoukalo vůbec nic dobrého. Seděli tam dva poručíci. Jak se objevil na prahu, začali se vyptávat:
„Co to píšeš domů za dopisy? Tohle nám vrátili z cenzury. Že prej je vesnice vedle tábora maličká ubohá díra, že je to tu jak v medvědím brlohu a všude bažiny, že máš podzimní náladu. Posral ses, nebo co? Počkej, my ti tu náladu zvednem, že nestačíš koukat!“
Poručíkům bylo dohromady dvakrát míň, než Zahalečovi, ale on byl mukl, stál před nimi sklíčeně, čepici v ruce, a pokorně odpovídal na otázky.
„Ale vždyť vesnice je tu opravdu maličká, soudruhu náčelníku. A s tím medvědím brlohem, to je jenom takové srovnání, ani jsem to nevymyslel já. Tuším, že to napsal Mamin-Sibirjak. Dokonce už v minulém století. A že je zima a prší, a to s tou náladou – co je na tom tak strašného? Nerozumím tomu.“
„Posedíš si v korekci a hned ti to bude jasný,“ řekl poručík. Co máš co kurva psát o náladě? Náladu máš mít optimistickou. A pomlouvat počasí, na to kurva zapomeň!“
V tu chvíli zašilhal k oknu, za kterým už pátý den bez ustání lilo, chlístal studený déšť. A posměšně se podíval na Zahaleče.
„Z hlediska nápravy je to správný,“ řekl. „Jasný? A v dopisech se o tom psát nesmí. Rozumíme si?“
V tu chvíli Zahaleče napadlo, že pochopil to podstatné – do korekce ho nešoupnou, a upřímně oživeným tónem řekl:
„Jistě, soudruhu náčelníku. Dejte mi ten dopis, hned ho spláchnu do záchodu a napíšu jiný. Že je tu teplo a svítí sluníčko, že na zóně pěstujeme kytičky, že se v sobotu pro všechny promítá v kině, no a náladu že mám výtečnou.“
V tu chvíli se před ním stihnul mihnout uznale pokyvující obraz dobrého vojáka Švejka a navíc ještě bůhví proč univerzitní vojenský školitel, který často pro všeobecné obveselení opakoval, že „máme se výborně, dokonce by se dalo říct dostatečně.“
Poručík nicméně o Švejkovi neměl tušení, protože idiotem Zahaleče nenazval. Ale ani se nerozčílil.
„S těma kytičkama, to už je přehnaný,“ řekl blahosklonně. „A dopis napíšeš, až vylezeš z korekce. Teď běž za službou na vrátnici, ať tě šoupne dolů na pět dní. Příkaz mu napíšu pozdějc.“
„Ale za co?“ řekl smutně Zahaleč. „Já ten dopis přepíšu, soudruhu náčelníku.“
„Ať tě tu nevidim!“ zařval poručík a vzteky až nadskočil na židli. Druhý poručík zvedl hlavu od papírů. A v tu chvíli byl Zahaleč na chodbě. Najednou ho napadla velkolepá, spásonosná myšlenka. Jednou do týdne si u něj vedoucí politického úseku objednával referáty pro táborové důstojníky. Byly to krátké svodky z novin na pět sešitových stran, které se potom vždycky ve čtvrtek, kdy probíhala politická osvěta, četly v útvarech. Tyhle referáty se objednávaly přímo u muklů, co měli nějaké vzdělání. A pro tři čtyři důstojníky z útvaru je vždycky ve středu psal Zahaleč. Psal vždycky jenom jeden exemplář, ze kterého se potom přepisovaly tři nebo čtyři další, úhledným písmem, aby se důstojníci při čtení nezadrhávali. A Zahálka okamžitě vyrazil do kanceláře majora Timonina, což byl mimochodem v lágru jediný důstojník, který muklům dovoloval při rozhovoru sedět, který nikdy nikoho nebil a vůbec neztratil lidské rysy, takže se mezi ostatními vyjímal velice podivně. Myslím, že právě proto to jako major nedotáhl dál než na vedoucího politického úseku v zastrčeném malém táboře uprostřed tajgy, kde mu šéfa dělal obyčejný kapitán.
„Dovolíte, soudruhu majore?“ zeptal se Zahaleč když vešel, ani se nehlásil podle všech formalit, že vězeň ten a ten se dostavil a dovoluje si požádat o to a o to, nýbrž jen co pozdravil, řekl:
„Soudruhu majore, referáty do čtvrtka v žádném případě nestihnu napsat, protože mě poručík Rešetnikov šoupnul do díry na pět dní.“
„Ale, a za co?“ zeptal se major přívětivě. A pokynul směrem k židli. Ale Zahálka si nesednul, teď bylo potřeba zatlačit a vyřídit to co nejrychleji. V rychlosti a přesně vysvětlil, že měl špatnou náladu, a že opravdu prší jak z konve, a že se teď z korekce dostane až v sobotu, protože dneska je pondělí, a referát může napsat až na příští týden, protože tenhle v žádném případě napsat nezvládne.
A major Timonin, který si ho měřil s otcovskou zpytavostí, řekl přesně to, co si od něj záludný vězeň Zahaleč přál slyšet.
„Běž teď zpátky k oddílu, vezmi si noviny a začni připravovat referát, já s poručíkem promluvím, a že je to poprvé, tak ti to odpustíme. Protože den politického školení nemůžeme v žádném případě nahrazovat nebo rušit. Odchod!“
Zahaleč šel ze štábu, jako by mu narostla křídla. A na to, že měl včera nějaké dostihy, si se smíchem vzpomněl až večer.
Ale od té doby se už nikdy, ani jedinkrát nezatáhla obloha nad vesnicí Horní Tuguša a nepršelo, vítr nezafoukal a svítilo optimistické slunce. A proto všechny naše dopisy došly komu měly.
A pokud jde o dostihy, musím tu ještě napsat o té vpravdě odporné záležitosti, kvůli které na mě přišly a na kterou by bylo vůbec nejlepší zapomenout, jenomže já jsem si dal čestné slovo, že se potrestám jejím zveřejněním.
Ráno, to samé pondělí, jsem sám sebe přistihl při činu – v hlavě se mi zrádnou rychlostí začaly honit myšlenky, které mou duši nutily reagovat na život kolem tak, jak to vyžaduje lágr. Ještě mátožné a pomačkané z nedospání nás hned za prahem profoukl studený a sychravě vlhký vítr, a teď jsme stáli u dveří a čekali, až nás pustí do jídelny, abychom se vzápětí odpotáceli na rozvádění do práce. Tři kluci řekli brigadýrovi, že dneska do práce nepůjdou, že je včera na ošetřovně uznali.
„No, o tom nějak nic nevím,“ povídá. Ale ostatní to potvrdili. Je to tak, včera, když byli všichni na prohlídce (v táboře řádil svrab), tyhle tři uznali na týden.
„No tak to potom vaši sanitáři předali seznam službě, to už není moje věc, a vy si buďte pro mě za mě nemocný,“ pokrčil rameny brigadýr.
A najednou jsem se zcela zřetelně přistihl, jak se ve mně vzdouvá nenávist k těm třem, potřeba rychle do toho zasáhnout a říct, že jsem tam včera taky byl, a že jim prostě jenom řekli, aby se chodili celý týden po směně na ošetřovnu mazat dehtem, ale že je v žádném případě nikdo, vůbec nikdo neuvolňoval z práce. Pak jsem celý vychladl, změkl, opustily mě síly, stál jsem a s hrůzou jsem se do sebe zaposlouchal. Co je to za hanebnost, kde se ve mě vzala, co je mi do toho, že se jim podařilo vyvlíknout z práce nebo že se o to pokoušejí? Stejně je to jedno, jestli služba dostala seznam, do práce nepůjdou, jestli nedostala, prostě za nimi zaběhnou na barák a budou mít ještě štěstí, když dostanou za zdržení nástupu do práce jenom vynadáno. Ale co je do toho mně? Kde se vzalo to naléhavé a nechutné přání, aby všem bylo tak těžko, jako mně, odkud ve mně vyvřela ta špína, když se někomu podařilo ulíznout? Mně by ostatně jejich přítomnost nijak nepřitížila, pracovali jsme na různých místech, ani tohle nebyla omluva. A z toho krátkého puzení k čistě lágrové ničemnosti se mi udělalo strašně zle. Ano, sžil jsem se s místními poměry, teď už to bylo jasné. Měl jsem si na sebe dávat daleko větší pozor. A s takovými myšlenkami jsem nastoupil do práce. A to jsem se ještě na nástupu přesvědčil (služba zakřičí příjmení, odpovíš jméno a jméno po otci a uděláš krok vpřed), že je na ošetřovně opravdu uvolnili z práce, kvůli příšerně zanedbanému svrabu, prostě nebylo místo a zatím je nemohli přijmout. Ale to už mi bylo všechno jedno.
A horší dostihy mě asi na zóně nepřepadly. Snad jenom po setkání s ženou. Ale to bylo z jiných důvodů.
Na zóně už jsem se naučil takových nových slov! A některá z nich mě teď budou provázet. Vyskytuje se tu například překrásné slovo – táhnout se. Nikoliv ovšem ve smyslu vyčerpaného pomalého pohybu, nýbrž ve významu spokojenosti, blaženosti, odpočinku a klidu. Člověk se táhne po vodce a po čaji, po dryjáku a magoráku, táhne se od tepla a slunce nebo prostě od toho, že se na půl hodiny natáhne, na všechno zapomene a… táhne se.
Takhle jsem se dneska táhnul na průmyslové zóně v maličké kůlně za naším cechem – v tepláku neboli trakači, kde stojí kamna svařená z kovového sudu a kde jsou podél stěn úzké lavice, na které se dá sednout, nebo, když je málo lidí, i lehnout, dát si pod hlavu špalík, dívat se do ohně a táhnout se. Nebo na hodinu usnout bdělým lágrovým spánkem, kdy člověk slyší každý krok kolem trakače, aby byl hned na nohách, když se objeví někdo z vedení. A do té doby můžeš spát. Ale táhnout se je daleko příjemnější. Navíc někdo vyšrouboval žárovku (na zóně je jich katastrofální nedostatek, takže je kradou všichni a všude) a zadýmenou tmu ředily jenom slabé odlesky plamene. Zrovna odešla brigáda, která se tu stačila ohřát, a já tu zůstal а dělám se – předstírám, že hlídám nářadí. Veškeré nářadí přitom sestávalo ze sekyry, kterou bylo třeba vrátit do skladu, ale já ji vrátit nešel, protože jsem tu schválně zůstal, abych se potáhl. S naším brigadýrem máme přátelské vztahy, takže jsem si to mohl dovolit a kluci se taky neurazili, protože se sami budou dělat u hranice z prken – vydařil se takový krásný den, že nikde není nikdo z vedení.
„Tak co, dokázal bys to popsat, Spisovateli?“ zeptal jsem se ho dneska ráno, když celá naše brigáda, třicet chlapů, všichni pěkně po kupě, seděla ve tmě a čekala, až se kamna rozhoří a trakač se naplní tak toužebně očekávaným zadýmeným teplem. Škvírami mezi prkny prosvítaly proužky světla – později sem začne profukovat a trakač zase rychle vychladne, a tak jsme se rozhodli škvíry ucpat, jenomže tady se všechno, co se dá, odkládá, nechali jsme to na pozdějc a zatím naše zmačkané, bledé a přepadlé obličeje osvěcovaly jenom tyhle proužky a ještě blikání cigaret.
„Kdepak, to nejde,“ odpověděl tiše Spisovatel. „Víš, jak je mi to líto? Ale to bych nedokázal. To už musí být člověk jó umělec, aby dokázal popsat tu naši zpustlost, tu, jak to říct, zvláštní odcizenost, a přitom nejrůznější radosti, které nemůže vůbec pochopit někdo, kdo tu nebyl. No třeba teď, podívej, vždyť jsme skoro šťastní. Snědli jsme právě třetinu misky vařeného zelí s kouskem mazlavého chleba, zapili to půlkou hrnku sotva oslazené teplé vody, sytí budeme dvě hodiny, budeme čekat na oběd, netrpělivě ale s příjemnou jistotou, že určitě bude. A tady je teplo, není co dělat, jsme tu bezpečně schovaní před vedením, kuřivo taky je. Všem je nám teď nepopsatelně příjemně a pokojně. Když si to vezmeš, tahle bývá zřídka kdy i na svobodě, vždyť tu nejsou žádné starosti ani spěch, nemusíš nic plánovat ani řešit žádné zmatky, naše hlavy jsou odsouzené k odpočinku. A teď se rozhoří oheň a zapraskají polena, zapálíme si druhou, beze spěchu. Jakými slovy to všechno popsat, aby vůbec někdo uvěřil, že jsme v tuhle chvíli šťastní – upřímně, hluboce a plně? Nevím. Já je nenajdu. A jak asi vypadáme z postranního pohledu – ty naše roztrhané hadry, naše obličeje, už dávno kriminálnické, ta kůlna a kamna. Ne, to bohužel nesvedu. Ale když bude příležitost, zkusím to. Slibuju.
A teď jsem ležel a táhnul jsem se a bylo mi strašně dobře, a nemyslel jsem vůbec na nic, jenom občas se útržkovitě objevovaly myšlenky spojené s něčím příjemným: že už brzy přijede na návštěvu žena, že tabáku je zatím dost a že ze sedmi rublů, které můžu utrácet na krámku, jsem ještě všechno neutratil, a že mám ještě povidla a že si je dáme dneska večer, až budeme popíjet magorák, a že prý má hospodář z pátého oddílu jakousi knížku, budu si ji muset půjčit, co to je za knížku je jedno, hlavně, že bude jeden den co číst. A bude potřeba skočit na ošetřovnu k chirurgovi Jurkovi, sliboval, že mu dovezou čaj a že se podělí. Přibližně takové to byly myšlenky – ani vyšší ani nižší – a žádné jiné. Táhnul jsem se. Stěží by ve mně někdo poznal toho nedávného člověka, kterého pokládali za zajímavého partnera k rozhovoru, který nikdy nezkazí zábavu, a vůbec úspěšného v mnohém, co bývá pokládáno za životní úspěch. A ještě doplním, že jsem byl včera v lázni, byl jsem vymydlený a měl jsem čisté spodní prádlo, a i o tom bylo příjemné krátce zapřemýšlet a přitom tak nějak pocítit sebe sama, to, že život jde dál a já jsem v pořádku.
Lágrové ženy – teplouši – jsou páriové a mučedníci zóny. Tuhle cestu většina z nich nastoupila už dávno, ještě ve vězení. Nejčastěji jako trest – za krádež v cele, za udání, ze kterého je usvědčili (někdy stačilo i podezření), za nějaký vroubek ještě z dob, kdy byli na svobodě, který se prosákl do vězení. A další, spousta dalších – bez důvodu, podle pravidel hry, která ve vězení existuje odpradávna a kterou si oblíbili hlavně mladiství. (…)
Někdy to bývá úplně jednoduché: starý mazák navrhne nováčkovi: hele mladej, pojď, zahrajem si dámu. Pro zábavu? Ne, na férovku. A v tu chvíli se cela proměňuje v nastraženou šelmu. To „na férovku“ znamená, že se hraje o to, jestli bude z nováčka teplouš, což vědí všichni kromě něj – až se to dozví, bude pozdě. A už to nedokáže odmítnout. Protože donucovací pákou je bití, které je v tomto případě podle vězeňských tradic jakoby posvěcené zákonem. Je to bití kolektivní, dlouhé, nemilosrdné. V přestávkách ho budou přesvědčovat, že to přeci není nic strašnýho, stačí jednou a s mlácením přestanou. Nechceš? Stačí vykouřit! A tahle nabídka kupodivu zláká mnohé, kteří už jsou otupělí bolestí a ponižováním, kteří propadli zoufalství a chtějí se z toho dostat za každou cenu.
Ale chyba lávky, bití nepřestane. Teď už je z něj někdo jiný, je to kohout (tak se na zóně říká teploušům), a jeho osud bude až do konce trestu jeden beznadějný zlý sen. Ta jeho nová přináležitost ho teď ode všech odděluje, každý ho může mlátit, každý ho může ponižovat, můžou ho donutit udělat cokoliv si zamanou. A on se za chvíli úplně podvolí a takový už pojede na zónu. V táboře kohouti vykonávají ty nejtěžší práce, a ještě musí nejdřív ze všech vstávat, aby na dvoře zametli špínu nebo odklidili sníh, vydrhli všechny kouty a zákoutí v baráku. A jedí stranou od všech ostatních, mají i jiné nádobí a všichni pohromadě také odděleně spí. Kdekdo je z nudy mlátí, kdekdo se jim vysmívá, pro pobavení je nutí, aby se spolu rvali, většina z nich přitom úplně ztrácí lidský vzhled. Jsou zastrašení, skleslí a zakřiknutí a ukazuje se, jak nemilosrdný dokáže být ublížený člověk, který sám v sobě zahubil mnoho lidského.
Posadím tě k prvnímu stolu (kde, přímo u vchodu, sedí kohouti) je v lágru ta nejrozšířenější výhrůžka. Udělat z někoho kohouta je ten nejhorší trest. Je to strašná msta. Neboť neexistuje cesta zpět, návrat do původního stavu. Někoho sundat neboli udělat z někoho teplouše se toleruje, ale zapomenout na to, smazat to nikdo nedovolí. Jako první sám nešťastník, který ví, co s ním bude, když někde na nové zóně zamlčí svou bývalou příslušnost k opovrhované kastě. Má ještě štěstí, když po nevyhnutném zúčtování zůstane jen mrzákem, ale většinou ho umlátí k smrti. Protože dokonce ty, kdo se s ním stýkali, když ještě nevěděli, že je kohout, teď mohou také potrestat a posadit je k prvnímu stolu. Ne, nikdo si nedovolí to tajit. (…)
Jednoho kohouta si budu pamatovat celý život. Setkali jsme se v Kalužském tranzitním vězení, kde nás v cele sedělo jako obvykle třikrát víc, než na kolik byla uzpůsobena, a na zemi i na pryčnách jsme byli namačkaní jako sardinky. Bylo horko, všude špína a dusno, i když stropy byly v tomhle vězení z dob Kateřiny Veliké neobyčejně vysoké. Sešly se tu transporty, které mířily na východ z různých vězení, mimo jiné i z proslavené vězeňské nemocnice Smolenské oblasti, která byla všeobecně známá svými úděsnými zvyklostmi. Trestem i za tu nejmenší neposlušnost byly injekce s koňskými dávkami haloperidolu a sulfazinu, které způsobovali příšerné bolesti svalů po celém těle – člověk po injekci ležel několik hodin jako mrtvola a pak se z toho ještě pár hodin dostával. Několik takových, co dostali dávku před odjezdem, chodili jako mátohy, jako by je někdo praštil po hlavě, usínali kdekoliv a jenom pomalu se vzpamatovávali. Ukázalo se, že v tomhle transportu jsou tři kohouti – spali odděleně od všech ostatních, na zemi, úplně u záchodového kbelíku, a celý den tam seděli a neodvážili se ani hnout. Dva byli starší a třetí byl sotva dvacetiletý mladík s vysokým čelem a širokými ústy v pěkném obličeji. Bylo nás tam šedesát sedmdesát, a když si v cele všichni zvykli a našli si místo, v rohu se kupodivu ještě našlo volné místo. Zatáhli ho závěsem z roztrhané deky, na zem hodili špinavou matraci a večer se tam pak sešli ve dvou ve třech, houkli na toho chlapce jako na psa, a on pokorně přispěchal. Dostával za to dvě tři cigarety, někdy kousek cukru nebo sušenku – někomu nejspíš ještě zbylo z vězeňských balíčků. A pak nás vyvolali, seřadili, tři hodiny nechali trčet v na příjmu, přidělili nám chléb a šproty (mám dojem, že pro jednou to byly opravdu šproty a ne treska), narvali nás do antonů, tu železnou korbu námi nacpali tak, že na poslední, co se tam nemohli vejít, museli pustit psy, přivezli nás na nádraží kde nás umístili do jednoho ze stolypinských vagonů přistavené vlakové soupravy. Byl to velice těžký transport, vezli nás tři dny do Čeljabinsku. A vyšla na nás prostě příšerná eskorta – při takových přejezdech všechno závisí na charakteru a náladě eskorty. V kupé, které vypadalo jako klec, nás bylo osmdesát a spali jsme střídavě na prostředních a horních lehátkách, kde se dalo natáhnout, a ostatní seděli dole, podřimovali a čekali, až na ně přijde řada, aby si mohl blaženě natáhnout nohy. Mladí vojáci z eskorty nám jako trest za nějakou drzou poznámku zavřeli větrací okénka, která byla zvenčí, takže uvnitř bylo nesnesitelné dusno. A za cosi, už si nepamatuji za co (někdo na ně asi vykřiknul nějakou nadávku) nám celý první den skoro nedávali vodu. A to jsme jedli chleba a šproty, a venku bylo navíc vedro, červen. Zkrátka to byl těžký transport. Vcelku si ho pamatuju špatně.
Ten chlapec se ocitnul u nás v kleci a ležel nehybně na podlaze pod lavicí, pevně přitisknutý ke stěně, aby ho ti, co seděli, nekopali, když o něj zavadili a rozčílili se – byl jediný, na kom si mohli vylít zlost, která nás dusila tak, že se nám dělaly mžitky před očima.
Až ke konci druhého dne se nám během chvíle a podstatně ulevilo. Na jedné stanici vyvolali a vysadili ty, co jeli do vyhnanství, ostatní trochu rozhodili po vagónech a naše cela byla najednou prostorná a už se tam docela dalo dýchat. A v té době už přestal zuřit i unavený doprovod; z pootevřených okének zavanul do vagónu čerstvý vzduch, a už nás nesužoval žízeň, právě nás z roznášených kýblů napojili, co hrdlo ráčí; a už nás pustili na záchod, patnáct vteřin na člověka, a pak šťouchanec do hlavy nebo do zad, když se někdo zdržel; a za okny se objevily měkké letní červánky a ti, kdo teď zrovna leželi nahoře, mohli pozorovat, jak se v oknech dál a dál bez konce odvíjí neustále pokračující a všudypřítomný život. Jenom ouvej, nekochali jsme se dlouho, všechny nás rychle zmohl spánek – první opravdový spánek za celou tu dobu, a ne těžké dřímotné bezvědomí.
A zdálo se mi – spal jsem nahoře – že sedím s kamarády, popili jsem vodku a někdo z nich hraje moji oblíbenou píseň. Ve vězení i později na zóně jsem slyšel spousty různých písní, ale ty, které jsem měl rád, nezpívali – byl jsem skoro dvakrát starší než všichni ostatní a ty písně, které jsem měl rád, pro ně byly včerejší. Je to zvláštní, ale mladí zpívali většinou totéž, co slýchali v rádiu nebo v kině. Že by jim nešlo o obsah? Nevím. Ale o to teď nejde. Protože mě se zdála jedna z tamtěch, jedna z písní mého mládí. V pantografech ji zpívali zmrzačení žebráci v námořnických tričkách. Probudil jsem se, a píseň zněla dál. Někdo ji zpíval, úplně potichu a krásně. O tom, jak za války „on byl ze štábu škrabákem, já rozvědčíkem pluku, já za vlast bil se s bodákem a on mi přefik holku“. Nahlédl jsem dolů otvorem vyříznutým v prostředním lehátku.
Trochu vysunutý zpod spodního sedadla tam s hlavou opřenou o ruku tiše zpíval ten nešťastný mladý teplouš. Hlas měl nádherný – ne, nevyznám se v kvalitě pěveckého hlasu, prostě se to příjemně poslouchalo, dobře s tou písní ladil.
Přesoukal jsem se přes spící a seskočil dolů. Uviděl mě, zpozorněl, ztichnul, ale neschoval se – evidentně už citlivě a bezchybně rozlišoval lidi podle toho, jak jsou pro něj nebezpeční. Poprosil jsem ho, aby píseň zazpíval od začátku, a poprvé jsem na jeho obličeji uviděl slabý úsměv. Velice ho zkrášlovala a zlidšťovala – většina kohoutů má místo obličeje nehybnou masku. Obezřetnost, zmořenost, strach. Zazpíval. Zpíval potichu, ale postupně se začali probouzet naši spolucestující. Když jeden z nich začal říkat cosi ponižujícího na jeho účet, prudce jsem ho přerušil, mohl jsem si to dovolit, v té kleci s námi jeli moji staří známí z předchozích transportů. Ve zpěvu už mu dál nikdo nebránil.
Už si nevzpomínám, co říkal – nejspíš litoval, že nemá kytaru. Na něco jsem se ho zeptal, on odpověděl. Úplně rozumně, úplně klidně. Zběžně se zmínil o kamarádech, na večírcích ho vždycky prosili, aby zazpíval. Říkal ještě něco, vjel do něj život, na chvíli z něj spadla jeho bojácná strnulost a já jsem najednou uviděl, že ještě docela nedávno byl oblíbencem party, měli ho rádi, v jeho životě bylo všechno zajímavé a jak má být. A potom krádež. Náhodná, drobná, hloupá. Dva roky. Kde a jak ve vězení škobrtnul, jak se dostal do Smolenska, proč začalo bití, které nemohl zvládnout? Kdybychom spolu byli sami, zeptal bych se ho na to, ale takhle mi ho bylo líto: nevyhnul by se vysmívání a ponižování a mohly vyplynout najevo okolnosti, za které by ho tady znovu začali tlouct, a to bych nemohl zastavit, podle vězeňských zákonů jsem na to neměl právo. Takže jsem se ho pořádně nevyptal. A on brzy s citlivostí příznačnou pro všechny pronásledované a ponížené pochopil, že toho bylo dost, a mlčky zaplul hluboko pod lavici. Ještě jsem si zakouřil a jednu cigaretu jsem dal i jemu – vzal si ji opatrně, aby se nedotknul mých prstů – to má kasta kohoutů přísně zakázáno, a kouřil, s hlavou blaženě a nedbale zakloněnou na špinavé podlaze vagónu. Oba jsme mlčeli. Pořád jsem o něm přemýšlel, představoval jsem si jeho předešlý život a s hrůzou jsem si uvědomoval, že mu nemůžu nijak pomoci – tihle lidé jsou odsouzení. I kdyby tam, kam přijede a kde ho nikdo nezná, zatajil svoji vězeňskou barvu, stejně se na to dřív nebo později přijde, nevyzpytatelné jsou cesty spojující tábory. A pak by se nevyhnul trestu – kolektivnímu bití, které velmi často končí smrtí. Sám jsem to později viděl. Kývnul jsem na něj abych mu dodal odvahy a poděkoval mu, a vyšplhal jsem se nahoru ke svým.
A za sedm osm hodin už byl Čeljabinsk, kde nás čekala eskorta, dřepy, psi, antony a vězení z dvacátých let. Postavili ho snad bílí pro rudé nebo rudí pro bílé, jak mi řekl dozorce, kterého jsem se zeptal. Jako obvykle nás nechali stát na příjmu, kde jsme měli tři čtyři hodiny čekat, než nás prošacují, zavedou do lázně a roztřídí do cel a náš transport smáčknutý tělem k tělu zaplnil usazovák do posledního místečka. Ale v rohu se stejně našlo místo – skupinka mladíků ho ohradila tak, že si stoupli těsně vedle sebe zády k ostatním, a chodilo se tam po jednom. Jedni s nestoudným a křivým úsměškem, jiní soustředění a zamračení. Řetěz stojících se čas od času rozestoupil a jednou jsem zahlédl svého spolucestujícího zpěváka. Klečel v rohu na kolenou a opíral se zády o zeď. Přirozeně mi padla do oka jeho ústa s ostře rudými zanícenými rty. Odvrátil jsem se a protlačil jsem se na vzduch, který proudil přes mříž. Víckrát jsem ho už neviděl.
Buď zdráva! Zase ti píšu dopis, který neodešlu. Mám teď skvělé místo, kde můžu psát a schovávat své papíry. Dřív to bylo strašně komplikované, co jsem se na zóně jenom natoulal ve snaze najít nějaké skryté místečko. A teď jsem ho našel. V naší táborové nemocničce, na ošetřovně. Ne, neboj, jsem úplně zdravý. Řekl bych dokonce beznadějně zdravý (kuš, kuš, kuš, protože tady člověk nesmí onemocnět). I v nemocnici bývají šťáry, jenomže moje skrýš je dokonalá.
Jde o to, že celá naše nemocnička stojí na felčarovi Jurovi, bývalém chirurgovi z Norilska. Má naducané tváře rozmazleného dítěte a ve chvílích únavy odulý obličej římského patricije z dob úpadku císařství. Pravděpodobně to není špatný chirurg, ale peněz na všechny životní radovánky se mu evidentně nedostávalo, a on má k těmhle radovánkám sklony, takže jako vášnivý milovník hudby začal kšeftovat s čímsi kolem hudby a pak nastalo nevyhnutné: od někoho si vzali peníze předem, nesplnili co slíbili, peníze nevrátili, abych to zkrátil – čtyři roky za podvod. A tady ho hned vzali na ošetřovnu, oficiálně je tu jako zdravotník, ale civilní doktoři jsou tu jenom dva (a k tomu ještě jedna ošetřovatelka a náčelník, který se pitím vyřadil z provozu), takže od pěti, kdy odcházejí civilní lékaři, je Jura plnoprávným pánem nemocničky. Spřátelili jsme se s ním a pobývat u něj je pohodlné a příjemné. A hlavně tu mám skrýš na své zápisky. Pamatuješ, jak jsem se ti v Moskvě s oblibou něčím chlubíval, když bylo čím (a konec konců i když nebylo), a tys mě poslouchala s pousmáním, ale nebránilas mi, abych si načechral peří, protože ses domnívala, že poslouchat takovéhle věci patří k povinnostem manželky? No, takže krátce a jednoduše: zaregistroval jsem dva nové pacienty, jinými slovy vzal jsem dvě lékařské karty, napsal jsem na ně dvě příjmení a zařadil jsem je do obrovské lágrové kartotéky. Nikdo je tam nikdy nenajde, protože v našem táboře není nikdo přesně téhož jména, příjmení a jména po otci (pro jistotu jsem to i ověřil), a i kdyby se tam někdo náhodou podíval, je tam první stránka se stížnostmi pacientů. A právě v těch složkách leží mé zápisy. Zeptáš se mě: a kdo jsou ti pacienti a na co si stěžovali? Tak těmi pacienty jsou moji vyšetřovatelé! Stanislav Petrovič Beljakov, ten samolibej hajzl – napsal jsem mu tam ischemickou chorobu, to je něco se srdcem. Stěžuje si na bolesti, nespavost, na vyčerpání a impotenci. Patří mu to, pamatuješ si přeci, kolik svinstva napáchal a s jakou radostí. A Galinu Fjodorovnu Nikitinu jsem musel předělat na Gleba Fjodoroviče, bolí ho ruka (jako jí samotnou, postěžovala si mi ten poslední den, kdy na ní najednou přišla upřímnost a přiznala se mi, že ví, že jsem nevinný, ale nemůže s tím nic dělat, slabá žena s nízkým postavením). Odpustil jsem jí (tedy spíš jsem to pochopil, což je jedno a totéž), takže ruka bolí Gleba Fjodoroviče jenom trochu. A mým zápiskům je myslím velmi příjemné skrývat se pod těmito jmény a cítit se v bezpečí a teple (ne jako dřív) – sám jsem tím svým nápadem nadšený jako malý kluk. A tak jsem se ti rozhodl pochlubit a pozval jsem do tohohle deníku tvůj obraz. Že tě mám rád a abys všechny pozdravovala už jsem ti dnes napsal do dopisu, který jsem odeslal.
„Stačí, aby náhodou zafoukal jenom trochu příznivý vítr a tahle jiskra zažehne plamen,“ řekl Pracant.
„Kdepak, tady je bezvětří, tady to chce myšlenku,“ namítl Zahaleč. Já jednou na takovou myšlenku narazil. A měl jsem radost, že je ještě málo rozšířená. Ale co není, může být. Absolvoval jsem jednu skvělou besedu. S ruským dědičným intelektuálem. Velice jsem tehdy pomohl tuhle myšlenku rozvinout. Byl by hřích nepomoci.“
„Přestaň to natahovat,“ řekl Pracant
„Vůbec to, hoši, nenatahuju, prostě je příjemné se na to beze spěchu rozpomenout. Nebo snad někam spěcháte?“
„Bohužel ne,“ řekl Spisovatel. „Nikam. Vyprávěj, stará vojno, a dej si klidně načas. Pošmákni si na detailech, rozváděj podrobnosti, v zajímavých místech se odmlč. Užij si to.“
„Nic vám není svatý,“ řekl Zahaleč. „Ale co naděláte, stejně vám to budu vyprávět.“
Bylo to před pár lety v Leningradu, kam přijel Zahaleč na pár dní, aby si prošlápnul své oblíbené město. A přátelé přišli s tím, že se u nich ve filmovém studiu nedávno objevil nový zajímavý redaktor. Už otiskl pár krátkých povídek, byl to literát a filosof každým coulem a hlavně – neskrýval… co neskrýval, nahlas prohlašoval, že prý Židé v Rusku nemají co dělat. To je přeci hotová vzácnost, aby někdo něco takového ve slušné společnosti nahlas prohlašoval, místo aby to pečlivě tajil a skrýval. Tenhle krom toho, že proklamoval svoje přesvědčení, byl ve vztahu ke konkrétním autorům Židům dokonale korektní. Tedy nejenže je neodmítal, ale naopak je sám zval ke spolupráci a pečoval o ně, pokud věděl nebo se dohadoval o nějakém jejich opravdovém talentu. Jeho antisemitismus byl tak nějak čistě teoretický a viditelně se živil a vyrůstal z jakéhosi hlubokého přesvědčení.
Zahalečovi nabídli, že ho s tím redaktorem seznámí a on na to se zájmem přistoupil. A seznámili je.
Rozhovor byl zpočátku zamotaný, váznul, hledali společné známé – hledání společných známých hraje v prvních rozhovorech intelektuálů stejnou roli jako očichávání u psů – člověk si přibližně ujasní, s kým má co do činění. A poté (to očichávání je na sebe navzájem velmi naladilo) se začali bavit o samizdatových knihách, o tom, kdo co přečetl a co si o tom myslí. To už nemohla nezajít řeč o Rusku obecně a o jeho dnešním špatném stavu a Zahaleč v tu pravou chvíli šikovně zmínil směšnou větu jedné velice kulturní stařenky. Tahle přestárlá matka jednoho starého vědce to zformulovala s dokonalou přesností: „Rusové přičinili Židům tolik zlého, že se nehodí, aby se ruští lidé uráželi, že Židé udělali v Rusku revoluci.“
V tu ránu redaktor spolkl návnadu nastraženou Zahalečem, vjel do něj život jak do válečného oře, který nasál pach střelného prachu, a chlapec se pustil do neuvěřitelného monologu. Když to zkrátím, spočíval v dokonale jednoduché a přesvědčivé myšlence.
„Vtípky stranou, ale revoluci opravdu udělali Židé,“ řekl. „Stačí se podívat, kolik Židů bylo u bolševiků, menševiků a eserů – přičemž hlavně ve vedení. Bývaly časy, kdy to byla třetina, a vůdcové a významné osobnosti kam se člověk podíval. Ani není potřeba vyjmenovávat příjmení, každý je zná. „Jenom o tohle vůbec nejde,“ řekl celý rozrušený a nervózní z toho, že vysvětluje něco prověřeného tradicí, tajného, uleželého a důležitého. „Jde o výsledek revoluce a všechno, co bylo potom. Vždyť Rusko se na sobě dopustilo jakéhosi sebevražedného zmrzačení. V podstatě provedlo samo na sobě genocidu, protože zabilo své nejlepší syny – nejen v oblasti inteligence a ducha, ale i ty, kdo jí po staletí živili. Podívejte se pozorněji zpět. Inteligence se rozprchla nebo zahynula. Tady musíme počítat jak ty, kdo emigrovali, tak ty, kdo zahynuli v důsledku čistek, umořené v táborech a věznicích, i ty, kteří byli násilně vyhnáni. A co vykořeněná šlechta? A vyvražděné duchovenstvo? A padlí na obou stranách občanské války? Teď mluvím o dědicích intelektu a duchovnosti a zároveň, což není o nic méně důležité, o ochráncích svědomí a cti. A co kulaci, nejaktivnější část rolnictva? A ta nenávist a pohrdání prací, které jsou dnes tak zjevné a patrné – myslíte, že je to jenom tím, že v ruském člověku zahubili zájem o práci, chuť pracovat? Ne, to není jenom tím. Věřte mi, to už je dědičné. V Rusku byli nemilosrdně vyhubeni nositelé nejlepších ruských genů. A cožpak to není třeba nedokonaná, zato sebevražedná genocida? Dát něco takového do pořádku trvá generace a generace, pokud se to vůbec podaří, to vám může říct každý sadař, a nemusí to být zrovna vědec genetik. A o tom právě mluvím. Protože právě to je ta nejhorší rána zasazená revolucí. Celý obrovský národ znehodnotil své plemeno, to je ostatně vidět i dnes, nepoučeným okem… A teď o Židech a jejich vině. Já přeci neobviňuji zvlášť každého z vás. Znáte takový pojem nadvědomí? To je, pokud se dobře pamatuji, jakýsi plán zformulovaný na vyšší úrovni, který si každá osobnost zvlášť neuvědomuje, ale přispívá nevědomky k jeho naplnění. Takže, všechno, co se stalo s Ruskem, způsobili Židé, cizinci, kteří v něm zapustili kořeny. Nebo se na tom alespoň zásadně podíleli. A protože nás v budoucnu čekají nevyhnutné a rozsáhlé změny, vždyť musíte uznat, že v takovém průseru, v jakém se dnes nacházíme, nemůže naše velká země dlouho žít, pro Židy v ní není místo. Nedovolí jí aby se vzpamatovala a probrala. Samotná vaše duchovnost je Rusku cizí a škodlivá, ať už to s ním myslíte jakkoliv dobře. Doufám, že jsem vás neurazil.
„Ale prosím vás,“ řekl ohromený Zahaleč. Narazil na natolik dokonalou konstrukci, že by s ní nehnul, ani kdyby mu na to stačily faktické znalosti. Sbíral síly, aby něco namítnul, ale s hrůzou jistil, že se mu do hlavy tlačí naopak nejrůznější důkazy v její prospěch. Bůhvíproč se mu vybavila „Duma o Opanasovi“ Bagrického, kde komisař zásobovacího oddílu Kogan byl přímo ilustrací řečeného. Vzpomněl si na komisaře z „Porážky“, potom na Trockého a Sverdlova, za kterými už se vynořovala a hlásila o slovo řada dalších, zcela bezesporu potvrzujících tuto šílenou teorii. A zapáchlo to i idejemi Solženicyna. Ať si je jeho figura, díky odvaze a talentu, jakkoliv velkolepá, jeho jednotlivé ideje jsou zlovolné. Že by měl redaktor ty šílené nesmysly od něj?
Zahaleč si zakouřil, dlouho si pohrával se sirkami, až se nakonec vzpamatoval. O čem mohl přesvědčit tohoto šťastného, zcela rozvinutého ruského člověka nejnovějšího formátu, osvíceného znalostí dějin? O ničem.
Jediné, po čem nesmírně, prudce, netrpělivě zatoužil, bylo dovést tuto koncepci k absurditě. Nebo v ní alespoň něco dotvořit, aby se ještě více přiblížila k tomu, k čemu směřovala. Zachtělo se mu tolik, že v sobě pocítil divoké, veselé nadšení. A už sám sebe s chutí poslouchal, protože do té doby ho nic takového ani nenapadlo.
„Bezpochyby,“ řekl. „Něco na té myšlence je. Ten závan pravdivosti a smysluplnosti, který člověk pocítí hned, i když s ní třeba ve všem nesouhlasí. Jenom víte co? Není úplná. A já vám teď sám vysvětlím v čem. Vy si přeci jistě pamatujete, koho na konci minulého století obviňovali z rozpoutávání skrytě narůstajících nepokojů? To si určitě pamatujete! Židy, Poláky a studenty. Se studenty je všechno jasné, ti vždycky uvádějí do praxe jakékoliv ideje změny, které visí ve vzduchu. O Židech jste to právě vysvětlil sám, že to ani lépe nejde. A co Poláci?! Snad si nemyslíte, že násilné připojení, rozdělení, nejrůznější ústrky, potlačování jakéhokoliv rozvoje země – že to Rusku všechno odpustili? A koho myslíte, že neměl rád Dostojevskij, ten nerv ruské duše? Právě Židy a Poláky. Proč neberete Poláky v úvahu, když mluvíte o těch, kdo se podílel na ruské genocidě? Hned můžu nazvat dvě jména: Dzeržinskij a Menžinskij.
V tu chvíli se Zahaleč na okamžik zadrhl, protože chápal, že aby vše bylo věrohodné, potřebuje ještě třetí zvučné jméno a nemohl žádné vylovit z paměti – a existuje vůbec ještě nějaké? Ale když uviděl zapálený pohled spolubesedníka, náhle mu svitlo.
„A co Vyšinskij?!“ řekl vítězoslavně. „Andrej Januarovič. Vždyť nejenom že předsedal všem těm monstrprocesům, ale byl také organizátorem, teoretikem, autorem a hybnou sílou úplně nového zákonodárství a nových forem vyšetřování. Byl to přeci on, kdo úplně odvrhl a zneuctil celou světovou praxi soudnictví, když ustanovil, že pro odsouzení stačí přiznání vlastní viny! Kolik muk to způsobilo milionům, kolik lživých udání zafungovalo jako ocelová past!“
„A Vyšinskij byl Polák?“ zeptal se dýchavičně redaktor. Dokonce trochu zbledl.
„Čistá práce,“ řekl pevným hlasem Zahaleč. Že to tak skutečně je se dozvěděl až o něco později, ale v tu chvíli tomu upřímně a s jistotou věřil.
„Fantastické,“ řekl redaktor. A rozešli se, neobyčejně spokojení jeden s druhým a především sami se sebou.
Nu což, je na čase udělat v deníku poslední zápis. Nesmyslně a bezcílně už několik dní bloumám mezi baráky, sem tam si s někým sednu a zakouřím a zas už jsem na nohou, jako bych někam spěchal. A zase bloumám. V hlavě se mi neodbytně melou verše, které se vzaly bůhví kde:
Rty svobodou mu namazali,
ni doušek nedali ochutnat.
Nevím, kdo je napsal a ani si nejsem jistý, jestli jsem je dříve znal, něco takového jsem si mohl vymyslet i sám. Není to tak složité. Všechno začalo tak, že mi někdo pošeptal, že když se náčelník lágru vrátil z lovu, odmítl mě propustit, chystá se to s kýmsi konzultovat (já moc dobře věděl s kým), někam volat a čekat na rozkaz, a rozhodnutí výjezdního soudu hodlá napadnout. Potom vyvěsili seznamy těch, koho soud osvobodil a kdo bude v nejbližších dnech eskortován na určené stavební práce. Já tam nebyl. A pak odjely skoro hned po sobě tři transporty a začalo být jasné, že můj případ zostra přibrzdili, že už můžu trest zase počítat na roky, a ne na dny, jak jsem začal doufat po soudu. Zdálo se mi, že to zoufalství a smutek, které se mě zmocnily, už odněkud znám, a zábavné je, že právě snaha vzpomenout si, kde se vzala vzpomínka na ten ostrý pocit beznaděje, mě rozptylovala a ulevovala mi. Nicméně vzpomenout jsem si nedokázal. Nikdy jsem nezažil tak intenzívní spojení pocitů nespravedlnosti, prohry, zhroucení nadějí (jak vzplanuly, potvory!), nedostatku sil umožňujících cokoliv vymyslet nebo podniknout. Nezažil. Protože po zatčení jsem pociťoval něco jiného: lapili mě! Jako bych byl v zajetí. A nic víc. Jako bych to dávno čekal. Ne, nic takového jsem dřív nezažil. (…)
A ještě jsem si vzpomněl na jeden příběh. Bylo v něm něco biblického. Slyšel jsem ho nedlouho před zatčením. Do Izraele odjížděl stařík, patriarcha rodu s celým svým rozvětveným příbuzenstvem. A už po celní kontrole, už už se mělo nastupovat do letadla, najednou pohraničníci někde při kontrole dokladů staříka zadrželi a odebrali mu výjezdní vízum. Snad v něm byla nějaká chyba a druhý den, až by ji opravili, by mohl odletět – ale v tu chvíli to nemohl vědět. A jeho dcery a synové, zeťové a snachy, vnuci a dokonce pravnuci, kteří už od něj byli odděleni nepřekročitelnou neviditelnou čárou, zpomalili krok, zastavili se a nevěděli, zda mají jít dál nebo ne. A podle toho, co mi vyprávěli, jich tam bylo hodně. Odjížděl celý jeho život, celý smysl jeho života a stařík nevěděl, jestli je ještě někdy uvidí. Ale když se všichni zastavili, setřásl ze sebe rozpaky a nahlas a jakoby rozkazem zakřičel:
„Děti moje, neotáčejte se!“
Když jsem si na ten příběh vzpomněl, už ho nebylo komu vyprávět. Protože včera po večerní prověrce za mnou přišel jeden chlápek a řekl – zítra. Času zbývalo málo. A v mrazivém vzduchu se v tu chvíli rozplynuli moji věrní lágroví spolubesedníci. I Pracant, i Spisovatel i Zahaleč. Protože nikdy nebyli, protože na všechny ty historky jsem si vzpomínal já, když jsem se sám nebo ve společnosti procházel kolem baráku, protože přesně tak bych se pojmenoval v těch třech životech, těch třech řečištích, kterými už mnoho let plynul můj roztrojený osud. To já jsem sbíral ikony, a psal nejrůznější knihy, a skoro celou dobu pracoval jako inženýr, a požádal o výjezd do Izraele, a mě najednou předvolali a nabídli mi, abych udal své přátele. Přemlouvali mě, podbízeli se, hrozili. A vážně se rozzlobili, když jsem jim odmítl podepsat prohlášení o mlčenlivosti. A slíbili mi, že toho ještě budu litovat. Jako sběratel jste přeci pěkně zranitelný. A našli dva hajzlíky, kteří mě udali (v kriminálnickém prostředí něco nevídaného), že když jsem u nich kupoval ikony, že jsem věděl, že jsou kradené. A brzy se konal ten smutně proslulý a jasně vykonstruovaný proces. Musím se teď smát, když si vzpomenu, jaký jsem byl tehdy cucák.
A už teď vím, že i vězení a lágr, tuhle nenahraditelnou zkušenost, kterou člověku nedá nic jiného na světě, budu časem vnímat nejednoznačně, přes vědomí těch tří.
Ale teď už musím s psaním zápisků končit, musím je ještě zabalit. Právě jsem seděl uprostřed zmateného všeobecného halasení loučících se lidí a fyzicky jsem pociťoval, jak ze mě padá tíže z přetažení, které se na mě tak zničehonic svalilo. Na zóně se velice správně říká: dny se vlečou, a roky letí. Můj trest uteče, tohle těžké období bude za mnou, přijde zase svoboda, a zbylá léta života budou o to naplněnější a intenzivnější. A teď, když už se beze vší pochybnosti rozplynul přízrak svobody, který se tak najednou objevil, znovu se ponořím do reality lágru, která je tak výživná pro procházky kolem baráku. Trochu si vydechnu a zase začnu psát. To mi nikdo nevezme. I kdyby nebylo čím, na čem a kde. A tobě, starý deníku, přeju hodně štěstí. Mám na mysli, neztrať se mi nikde, prosím!
Přeložil Jan Machonin
Ukázky byly vybrány a přeloženy z knihy Igor Guberman – Procházky kolem baráku, Moskva, Glagol, 1993.
Text byl otištěn v Židovské ročence za rok 2013/2014.
