Ruský prezident Vladimir Putin navštívil v polovině ledna Srbsko. Jedním z vrcholných bodů symbolické části programu bylo dokončení mozaiky v budovaném chrámu svatého Sávy v Bělehradě. Putin a jeho srbský hostitel prezident Alexandr Vučič totiž vložili závěrečné dva a dva kamínky do mozaiky ve zmíněném svatostánku, konkrétně do svatozáře Krista, vyvedené v modré a červené barvě na bílém pozadí, tedy v barvách ruské i srbské trikolory. Zejména očím našince se onen výjev (video viz zde, pasáž s mozaikou začíná v čase 2:15) musí jevit dost nevkusným, nicméně Putin, jehož domácí popularita kvůli důchodové reformě klesá, potřebuje nějak vylepšit rovněž vlastní „svatozář“. A i v Srbsku, kde se k pravoslaví hlásí skoro 90 % populace, může podobné gesto oslovit tamní veřejnost. A nejen tam. Putinovo Rusko totiž už dlouho používá pravoslavné náboženství coby nástroj své politiky. A právě na srbském příkladu je to zřetelné přímo plasticky.

Rusko a Srbsko pojí letité historické vazby, splétané též na základě slavjanofilství či panslovanství. Srbové považovali Ruskou říší za hlavního spojence v době tureckého (osmanského) útlaku i v době vysvobozování se z něj neboli budování vlastní novodobé státnosti. Rozpad Jugoslávie přinesl krvavou snahu o vznik Velkého Srbska, jež však skončila porážkou, završenou bombardováním Bělehradu v roce 1999 a osamostatněním Kosova. Rusko tenkrát stálo při Srbsku a od té doby se na tom moc nezměnilo. Srbsko netouží po členství v NATO a nakupuje zbraně v Rusku. Do Evropské unie naopak namířeno má, především z ekonomických důvodů, v čemž mu Putin, jak se vyjádřil i během poslední návštěvy, nehodlá bránit. Žádný div, že se ruský prezident v Srbsku těší ze zahraničních státníků největší popularitě (s 57 %), následován prezidentem čínským. Až třetí je německá kancléřka Merkelová.

Srbsko-ruské vazby ale obsahují i důležitou náboženskou dimenzi, neboť jde o pravoslavné země. A náboženství, politika i ekonomika se v praxi často slévají do zvláštního kovu, který může v praxi sloužit jako velice účinný nástroj prosazování politických cílů.

Chrám svatého Sávy v Bělehradě má po dokončení zaujmout pozici jedné z největších sakrálních staveb v rámci pravoslaví. Srbové ho budují od třicátých let minulého století. Výstavbě nepřály i některé nepříznivé historické okolnosti (války, komunismus), a i proto byla monumentální svatyně pojatá v neobyzantském slohu dokončena až nedávno. Tedy, přesněji řečeno, vnější hrubá stavba. Vnitřní výzdoba se teprve zařizuje, čili k úplnému dokončení ještě pár let chybí. Logicky jde o velmi drahý projekt. Ale i v tom dovede „bratrské Rusko“ pomoci, neboť stavbu i výzdobu zčásti financují ruské subjekty.

Srbská pravoslavná církev má v pravoslavném církevním společenství nezávislý (autokefální) status, není tudíž formálně závislá na moskevském patriarchátu. Nicméně představuje jednoho z hlavních spojenců Ruské pravoslavné církve (RPC), což se nejspíše projeví i tím, že neuzná nedávný vznik na Moskvě nezávislé ukrajinské pravoslavné církve.

Vězí za tím nejen ruské peníze. Srbská pravoslavná církev je totiž své ruské sestře podobná, i pokud jde o charakter teritoriálního rozprostranění. RPC za své kanonické území považuje kromě Ruské federace též Bělorusko, Ukrajinu (kde kromě pravoslavné církve, jež nedávno obdržela samostatnost z Konstantinopole, působí pravoslavná církev spadající pod moskevský patriarchát), Kazachstán či Moldavsko neboli významnou část území někdejší carské říše. Srbská pravoslavná církev pak spravuje pravoslavné nejen v Srbsku, ale například i v Černé Hoře nebo v Makedonii. Druhá zmíněná země však tvoří jablko sváru, poněvadž tu srbské církvi konkuruje makedonská pravoslavná církev, která nárokuje autokefalitu (samostatnost). RPC podobně odmítá uznat nezávislost ukrajinské pravoslavné církve. V ruském i srbském případu se tedy církev vymezuje jako nositelka širší, nábožensky pojaté ruské či srbské civilizace, jež překračuje aktuální hranice daného národního státu, Ruské federace i Srbské republiky.

Ruský kněz Ioan Stefanovič Beljustin zachytil v padesátých letech 19. století církevní poměry své vlasti bez příkras a když jeho spis nazvaný O venkovském duchovenstvu v Rusku vyšel (bez autorova vědomí) v zahraničí, čelil velkému průšvihu. Není divu, ve zmíněném díle například poznamenává: „Ze stovky vesnických mužů jich maximálně deset překoktá Věřím a dvě či tři krátké modlitbičky (aniž pochopitelně sebemíň vědí, co právě četli). Z tisícovky mužů budou maximálně dva či tři znát Desatero Božích přikázání; o ženách radši nemluvit. A to že je pravoslavná Rus? Jaká ostuda, jaký skandál! A naši farizejové halekají do všech stran, že jenom v Rusku se zachovala víra neposkvrněná, právě v Rusku, kde dvě třetiny lidí nemají o víře sebemenší ponětí!“ O nějakých sto padesát let později je (Putinova) pravoslavná Rus zase tam, kde bývala v časech Beljustinových.

V sociologických průzkumech se cca 70 i více obyvatel Ruské federace hlásí k pravoslaví, účast na bohoslužbách je však mizivá, tak asi pět, maximálně deset procent. Pravoslavní sice obecně vykazují horší disciplínu návštěvy bohoslužeb než katolíci, ale i tak mezi tenkou vrstvou těch skutečně věřících (či praktikujících) a masou těch, co se hlásí k pravoslaví coby k historickému nebo kulturnímu odkazu, k základnímu rysu národní identity, zeje právě v Rusku docela propast. Korunu (či spíše čapku kolchozního traktoristy) zmíněnému jevu před lety nasadil běloruský diktátor Lukašenko, když se označil za pravoslavného ateistu. Většina „národně-kulturních“ pravoslavných sice asi nepatří přímo k ateistům, spíše k agnostikům nebo lidem váhajícím, ovšem možná tím spíše na ně má ona vnějšková forma pouhé tradice velký vliv, zvlášť použije-li se ve státní propagandě, jako takzvaná „soft power“. (Těm skutečně věřícím naopak často spíše vadí.)

A Putinovo Rusko pak jako obhájce víry či konzervativních hodnot dokáže vystupovat i na mezinárodní scéně. Průzkum organizace Pew Research Center zaměřený na náboženské vyznání a národní příslušnost v zemích střední a východní Evropy nedávno (zpráva vyšla v roce 2017, data jsou z roku 2016 i starší, podrobně viz zde) zjistil, že v řadě pravoslavných zemí převládá přesvědčení, že Rusko má povinnost chránit pravoslavné křesťany mimo vlastní hranice (například v Arménii tak soudilo 79 % dotázaných, v Srbsku 74 %, v Bulharsku 56 %; pouze na Ukrajině jenom 38 %). S větou „Silné Rusko je nezbytné, aby vyvažovalo vliv Západu“ souhlasila v pravoslavných zemích nadpoloviční většina dotázaných, například v Srbsku 80 %, v Řecku 70 %, v Gruzii 52 %. Pouze na Ukrajině činil zmíněný ukazatel 22 %.

A u nás? Česká republika v průzkumu Pew Research Center zaujala specifickou jednočlennou kategorii zemí bez náboženské většiny, nicméně potřebu silného Ruska coby vyvažovatele Západu tu cítilo 49 % dotázaných. Výše uvedené údaje souvisí i s názorem, že existuje konflikt mezi „tradičními hodnotami naší země“ a hodnotami západními – souhlasilo s ním například 78 % respondentů v Srbsku, 73 % v Rusku, 70 % v Řecku, ale i 52 % v katolickém Polsku. V „ateistické“ České republice pak 51 %. Pro srovnání, v převážně pravoslavné Ukrajině jen 37 %. Nízká ukrajinská čísla pochopitelně odrážejí konflikt s Ruskem, v němž je Západ vnímán jako spojenec. K uvedeným údajům je tudíž nutné přistupovat opatrně, neboť se v nich odráží řada skutečností, nikoliv pouze náboženský faktor. A i ten je sám o sobě velmi komplikovaný a propletený s historií, politikou i třeba s rodovými vazbami. Co si ale pomyslí třeba „statisticky průměrná“ srbská (ruská, gruzínská, moldavská…) žena, když vidí v televizi Putina, jak zapaluje svíčku v chrámu a žehná se před ikonou, kterou pak políbí? Určitě to v ní vyvolá pocit sounáležitosti, jenž je i v politice stokrát důležitější než mudrování nad programy nebo zdlouhavé diskuse o mezinárodních událostech, na které zmíněná „statistická Moldavanka“ stejně nemá čas.

V co věří Vladimir Putin? Těžko říci, jak ale nedávno upozornil polský esejista a publicista Grzegorz Górny, jehož článek jsme přinesli v Babylonu: „Mnoho pravicových uskupení na Západě věří kremelskému výkladu, podle nějž by Rusko mělo být poslední baštou křesťanství a Vladimir Putin ‚poslední nadějí bílého člověka‘. Týká se to nejen politických hnutí jako Národní fronta ve Francii, ale také mnohých pro-life a pro-family hnutí v západních zemích. … Podobné koncepce jsou šířeny i v samotném Rusku. V některých pravoslavných kruzích je Putin dokonce líčen jako katechón – jako ten, kdo v souladu se známým úryvkem z 2. listu sv. Pavla Soluňanům (2,6-7) oddaluje příchod ‚člověka nepravosti‘, Antikrista. V tomto chápání je Rusko poslední překážkou nastolení Nového světového řádu (New World Order, NWO) – bez Boha, víry a morálky.“

V současných debatách o ruské propagandě a trollingu se klade velký důraz na potřebu distribuce pravdivých, nezkreslených informací ke všem občanům, zejména pak k těm, na které ruská propaganda nejvíc působí. Tento přístup, jakkoliv dobře míněný, však opomíjí jednu podstatnou věc. Lidé si informace zasazují do svého hodnotového rámce a „věří“ zpravidla jen těm, jež podporují jimi již zastávaný soubor názorů a postojů. V zásadě jde o zcela normální, byť vlastně nebezpečné chování, takhle to homo sapiens zkrátka dělá odnepaměti. A nelze čekat, že s tím exploze informačních technologií nějak pohne. Mimo jiné i kvůli skutečnosti, že lidský mozek má prostě omezenou kapacitu a snese jen určitý objem informací. A většina lidí onen denní objem vyčerpá (i na sociálních sítích) řešením problémů typu: kdo z kamarádů má kdy narozeniny, kde bude oslava a kdo všechno asi dorazí. Nebo: kde zrovna prodávají nejlevnější brambory. Nepohoršujme se nad tím, je to zcela přirozené.

Závěrečná otázka tudíž zní následovně: jaký má současná západní společnost (či, úžeji vymezeno, současná česká společnost) hodnotový rámec? Má vůbec nějaký symbolicky snadno vyjádřitelný, spojený též s nějakými pozitivními emocemi? Jeho absence se totiž právě i v informační válce jeví jako citelný handicap.