Republika andělů

Znovu a znovu jsem se snažil představit si hranici prostoru nebo jeho neohraničenost, čas s počátkem a čas bez počátku a konce

Martin Buber

V libeňské synagoze v Praze na Palmovce je aktuálně možno shlédnout urbanistické vise záhadných měst a andělských světů slovinského autora židovského původu Boruta Hollanda. Borut netvoří, ale studuje, není umělec, ale tálibán, čili student. Ve své lesní akademii, v poustevně na hoře nad slovinským městem Celje od rána do večera, den co den, rok za rokem studuje, nova et vetera, píše metateologii a k tomu maluje, protože minimálně od středověku platí, že forma je důležitá, má svou podstatu, stejně jako ji má obsah. Borutovy obrazy jsou zápisky, rozvrhy, náčrty, plány. Jsou to taháky ke zkoušce z metateologie, kterou musí obhájit na lesní akademii před letitými duby a javory, plchy a kameny, před vším živým i neživým, protože vše se počítá a během studia nelze nic vynechat, přeskočit či obejít, protože pak by se člověk ničeho nedobral a musel by se zase vracet.

Borutova vidění a průhledy do nadzemských, starověkých či budoucích civilisací, jeho ztvárněné rozvrhy studia teologie, filosofie, geometrie, architektury, perspektivy, Akvinského angelologie zpřesněné pozorováním živé i neživé přírody, by postrádaly přesvědčivost, byly by pouhou intelektuální či duchovní hříčkou nebo manýrou, kdyby nebyly spojeny s přítomností. Fantastická barevnost Borutových obrazů pochází z obalů zboží v nákupních zónách obchodních center, z barvy plechovek, oblečení, všelijakého pestrobarevného konzumního smetí, reklamních letáků a módních či erotických časopisů, z kterých dělá Borut koláže, protože vše, co je, je, má své místo a hodnotu.

A tomu všemu dává či vytváří prostor synagoga, ne snad jako nějaká kulisa, ale zcela svébytná součást „výstavy“. Stavba a obraz, jedno přechází organicky v druhé, jako kdyby synagoga byla postavena pro obrazy a obrazy byly malovány pro synagogu. Nejde přitom pouze o formu, ale stejně tak i obsah, který se změní v tvar, a ten se naplní obsahem. Zašlá libeňská synagoga je to málo, co zbylo z vise města, společnosti, kultury. Žije, protože je na periferii, mimo kulturní či jiný provoz, který místo aby věci oživoval, tak je umrtvuje – vytváří z nich artefakty.

Templ ovšem přežil tak, že se za bolševika změnil ve skladiště, tedy předpokládám, čímž se ovšem zachránil před nárokem tradice, která je sice dobrá proti diktátu aktualizace (každá změna k horšímu), ale když se z tradice stane tradice, tak je z ní koště k metení, které se k ničemu jinému nehodí, zatímco z oprýskané libeňské synagogy vane duch z každé škvíry a pukliny ve zdi jinak, a když slunce za mostem přes řeku zapadá, nahlédne okny do svatostánku Amon jako za časů staré Babylonie.

Když člověk na Palmovce vyleze zcela zblblý z metra, udělá pár kroků, vstoupí do libeňské synagogy a ožije, protože se ocitne v centru starověké civilisace, kterou všenárokující si poušť naší vyšeptalé civilisace nepohltila. Synagoga, v dotyků věků, které teprve nastanou, pluje hvězdným prostorem jako nějaká Vesmírná odysea, přičemž v měsíčním světle dopadajícím okny na podlahu nebeského korábu tančí princezna Dejah Thoris jak ji hvězdy stvořily, jako na nějaké módní přehlídce, na pastvině mezi ovcemi ve filmu Jany Šteflíčkové o jejím setkání s Borutem. Blízká setkání třetího druhu a Vzpomínky na budoucnost, Stalker a Zamjatin. Borutova lesní akademie je ve skutečnosti komiks, který sen nahradil skutečností, která se teprve stane. Nebo už se kdysi odehrála a nyní putuje ke hvězdám, aby se od nich odrazila a vrátila se zpět, abychom ji konečně prožili.

Už dlouho jsem neviděl tak zdařilou výstavu. Ona to vlastně není výstava, ale brána na cestě z budoucnosti do minulosti v přítomnosti světa za světem, pod světem nebo nad světem, bez kterého, jeho vědomí, nemá existence de facto význam.

Tedy Šolom neboli Amen čili Howgh.

(popisky pod obrazy jsou redakční)