Kádrový dotazník režiséra Rudolfa Roučka

* Pane režisére, kdy a kde jste se narodil?

20. srpna v roce 1941 v Praze v 6 hodin ráno. Takže jsem dvojitý lev.

* Vyrůstal jste tedy v Praze a chodil jste zde také do školy?

Ano. Ale školní docházku jsem započal v září 1947 v Kašperských Horách, kam jsme s rodiči jezdili na „letní byt“. Jsem Pražák křtěný Vltavou, mám zde hluboce zapuštěné kořeny. Oba moji pradědečkové byli lékaři, dědeček, po němž nesu své jméno, byl sekčním šéfem na ministerstvu zemědělství a díky němu vlastně mohu dnes absolvovat své zahraniční cesty a věnovat se v současné době plně své mánii cestovat za operou. Dědeček totiž nechal postavit činžovní dům ve Strašnicích a ten nám byl coby dědicům po „sametové revoluci“ vrácen.

* Takže k důchodu máte nájemné?

Na to brázdit svět všemi možnými dopravními prostředky by důchod plus nájemné nestačily, proto jsme se rozhodli společně se sestrou postupně prodávat jeden byt za druhým. I tak se však musím v nákladech hlídat, nemohu žít nijak na vysoké noze.

* Takže rodinu nemáte?

Nemám, jsem už i zřejmě jako lev předurčen k tomu být samotář, a to mi v podstatě vyhovuje. Navíc trpím určitou schizoidní deviací, což znamená na jedné straně tendenci k výstřednosti, na druhé straně k určité zanedbanosti.

* No, to je na vás vidět ze všech stran…

Dalo by se říct, že jsem svým způsobem v podstatě nepraktický člověk, i když na druhé straně si často vynucuju, aby bylo všechno po mém.

* Jak?

Kamkoli přijdu, mám potřebu věci organizovat, zkrátka mám potřebu mít všude první a poslední slovo. Samozřejmě tím narážím na všelijaké překážky a bariéry, zejména pokud jde o mé názory a stanoviska.

* Vraťme se k vaší rodině. Máte tedy jen sestru?

Ano, jsme poslední potomci naší rodiny, která s námi vymře, protože sestra děti rovněž nemá. Ale byla mi vždycky oporou a po smrti rodičů se o mne dokázala postarat, vyřizovala mi korespondenci, dělala vše spojené se správou již zmíněné nemovitosti, vedla domácnost atd. Dnes je bohužel velmi nemocná a musím všechno zařizovat sám, což mě značně vyčerpává. Občas mne sestra pověřovala všelijakými nákupy. Hlavně když zjistila, že mají někde něco zlevněného. Jednou mě poslala koupit máslo do Tesca někam na periférii Prahy. Musel jsem si vzít taxi a řekl jsem si: když už, tak už, a koupil jsem celé dvě krabice másel.

* Kolik toho bylo?

Čtyřicet másel. Pak už mě podobnými úkoly nepověřovala.

* Mluvil jste zatím o vašich praprarodičích a dědečkovi. Co rodiče?

Otec mě samozřejmě, jak už to bývá, velice ovlivnil. Byl to kunsthistorik, celý život byl zaměstnaný jako kurátor v Národní galerii a jeho specializací bylo moderní umění 20. století. Publikoval odborné stati, kritiky a má i několik knih. Ne že by obrazy a sochy přímo sbíral, ale nashromáždil v podstatě náhodně cennou sbírku, např. Ludvíka Kubu, Vincence Beneše, Miloslava Holého, Jana Kojana, Jana Slavíčka, Oldřicha Blažíčka a obdivovali jsme také jedinečné ženské akty Břetislava Bendy a Karla Kotrby. Byla to špičková díla těchto sochařů, o kterých otec psal. A k tomu přibyl Emil Filla, kterého dostala sestra jako svatební dar od Iši Krejčího, Fillova švagra, našeho rodinného přítele. Ten mě také velmi názorově ovlivnil. Denně chodil na hřbitov k hrobu manželky a já vždycky čekal se psem před bránou. Byl to skvělý člověk, významný skladatel, dirigent, šéf opery v Olomouci a Českých Budějovicích, také dramaturg opery Národního divadla. Naše debaty o opeře i estetice by vydaly na několik svazků knih. A sestře šel za svědka na svatbu. Ale zpátky k otcově sbírce. Perlou byl obraz slavného francouzského malíře Dufyho a nádherné barokní plátno Madony s děťátkem anonymního autora.

* Tak to máte další zdroj na své cesty.

Většina z toho je již pryč, něco rozprodal otec ještě za svého života, něco jsme prodali postupem doby a zbytky jsou v zastavárně. Už jsou dávno přeplacené, ale nemůžu si už kvůli sestře dovolit, aby tento rodinný majetek prohučel, takže zastavárny se na nás pěkně napakovaly.

* No nazdar hodiny, ale vraťme se k otci.

Otec se jmenoval také Rudolf a zbožňoval mimo jiné i hudbu. Spíše koncerty, ale i operu. Nikdy nezapomenu na den, kdy mě, bylo mi asi 10 let, přivedl na odpolední představení Beethovenova Fidelia v Národním divadle. To bylo pro mne osudové a opeře, potažmo divadlu, jsem už zůstal po celý život věrný. Otec žil tak trochu svým životem a o mě se příliš nestaral. Mně to tak vyhovovalo, třebaže mě někdy mrzelo, že ho vůbec nezajímá, jak jsem třeba dopadl u maturity. A na promoci jsem musel v podstatě rodiče dotlačit, abych neměl mezi kolegy ostudu, že o mě naši nemají zájem. A to jsem byl vedle čtyř holek jediný kluk, co obdržel červený diplom.

* Co to přesně bylo?

No, to jste musel mít z hlavního oboru samé výborné, trojka z vedlejšího oboru mohla být jen jedna a celkově nesměl průměr známek přesáhnout 1,5.

* A to museli být na vás rodiče pyšní, ne?

No, maminka možná, ale otcovi to bylo šumafuk. Ale duševně jsme si s otcem dobře rozuměli a když jsem se dostal do nějakého společenského dilematu, byl mi oporou a rádcem.

* A co maminka?

Matka byla dobrou duší naší rodiny, po svatbě se starala o domácnost a měla vždy pro všechny mé „úlety“ pochopení a porozumění. Byl to vlastně osud. Matka byla sestrou otcova kolegy a přítele, také kunsthistorika a profesora dějin umění Františka Kovárny, který si s otcem notoval a zřejmě ho i názorově ovlivňoval.

* Není to ten Kovárna, kterého in memoriam vyznamenal Václav Havel Řádem T. G. Masaryka?

Přesně, je to on. Strýc se exponoval v únorových událostech, byl snad dokonce coby politický exponent národně socialistické strany designován jako ministr kultury, protože všichni věřili, že prezident Beneš demisi ministrů nepřijme. Všichni víme, jak to dopadlo, a tak si s holým zadkem a rodinou stěží zachránili život. Zprvu žil strýc ve Francii a později v New Yorku. Záhy však zemřel, ve svých sedmačtyřiceti letech. Tady byl mezitím in contumatiam odsouzen k trestu smrti. Obvinili ho, že se podílel na atentátu na majora Schramma, který velel četě, jež vtrhla do bytu Jana Masaryka a zřejmě byla příčinou jeho smrti. Nevěřím, že by strýc něco takového udělal, ale v politice to už tak bývá. My jsme se celou dobu třásli, jak to odneseme. Otec nesměl cestovat do zahraničí, ani když se pořádal výlet zaměstnanců NG za Rembrandtem do Amsterodamu, ba dokonce ani do Drážďan.

* Ale vám bylo přece studium na vysoké škole umožněno.

Bylo. A i když se po celý život držím zásady nelhat, tehdy jsem to porušil a v přihlášce na vysokou školu jsem strýce zamlčel. Evidentně to neprasklo a tak jsem se studiem na vysoké škole neměl problémy.

* Co jste tedy vlastně studoval?

Už během střední školy mne přitahovalo divadlo a vábila mě dráha režiséra. Nějak jsem v sobě cítil náboj realizovat své divadelní představy, ale měl jsem smůlu. Nebo to tak bylo dobře. Přihlásil jsem se na AMU na režii, ale zkoušky jsem neudělal. Předložili mi jakýsi obrázek polonahé ženy a měl jsem k tomu vymyslet určitý příběh. Zřejmě čekali nějaké erotické pikantérie a chtěli se bavit, jak se budu červenat. Já jsem řekl, že na onu ležící ženu někdo koukal za plotem, a ta když to zjistila, utekla do domu. Pro komisi to znamenalo, že nemám dostatek fantazie. Ve svých 17 letech jsem vypadal na 14 a když se mě zeptali, jaké mám erotické zkušenosti a jak bych režíroval milostné scény, přiznal jsem, že jsem sice ještě panic, ale mám představy z literatury. Jen kroutili hlavami, a tím celé přijímačky zvadly.

* Ale jste přece režisér?

K režírování jsem se dostal až mnohem později. Přihlásil jsem se posléze na filozofickou fakultu, chtěl jsem studovat divadelní vědu, ale ta zrovna ten rok nebyla otevřená, tak jsem začal se studiem češtiny a historie. A příští rok jsem si studium rozšířil o třetí obor, teatrologii. Myslím si, že to bylo k mému prospěchu. Získal jsem širší rozhled a hlubší znalosti.

* A při studiu jste ale snad nemohl chodit denně na operu?

Ale mohl, dokonce jsem nakazil i spoustu ostatních, takže jsme chodili korporativně. Já jsem ovšem na rozdíl od jiných nezastával studentské krédo, že „risk je zisk“, a protože jsem většinu zkoušek nestíhal v termínu, odkládal je, dokud jsem látku nezvládl. Měl jsem takový zvyk: před zkouškou na operu, před spaním prolistovat celou látku třeba až do rána. Jednou mi to nevyšlo, byla to novověká historie, a když jsem examinátora prosil o odklad, že si musím ještě látku projít a srovnat v hlavě, ptal se: „Tak na kdy to chcete?“ „Odpoledne ve tři, stačí mi dvě hodiny.“ „Vy jste se zbláznil?“ Přišel až v pět, chtěl mě evidentně zkoupat, ale neměl šanci.

* Co jste dělal po ukončení studia?

Asi jedenáct let, nevím už přesně, jsem působil v Ústavu pro českou a světovou literaturu na Strahově a plně jsem se zaměřoval na drama, tehdy z pohledu literárního. Zajímaly mě zejména otázky žánru, a pak jsem se věnoval problematice komedie v druhé polovině 19. století.

* A kdy jste se dostal k režii?

Byla to souhra okolností. Z Akademie jsem musel v podstatě z politických důvodů odejít. Tehdejší vedení potřebovalo místo pro své lidi. Znemožnili mi obhájit kandidátskou práci a tak jsem se octl víceméně na dlažbě.

* Neříkejte, prosím vás?

Když mě nějaká ta komise v ústavu grilovala a nakonec oznámila, že mi smlouvu neprodlouží (v té době platila novelizace speciálně pro akademii věd, že vědečtí pracovníci musí mít toliko termínované smlouvy), bylo to jako blesk s nebe. Ale jak už to v životě bývá, všechno zlé je pro něco dobré. Na vědeckou práci jsem zřejmě neměl ten správný sitzfleisch a divadlo mě mocně přitahovalo, lákalo jak ďáblovo pokušení. Přesto jsem se naštval, ortel komise jsem vůbec netušil.

* A jak jste reagoval?

Řekl jsem jim své, už si přesně nepamatuju co, a půl roku jsem se tam neobjevil. Plat jsem si nechal posílat poštou. Tak jsem měl docela dobrou půlroční placenou dovolenou.

* A co jste potom dělal ?

Stále jsem publikoval v různých periodikách a když mě odněkud „vyhnali“, našel jsem si naštěstí prostor jinde.

* Tak jste to také neměl tak úplně jednoduché?

Neměl, jako ostatně v té době každý. Nedokázal jsem se řídit oním osvědčeným příslovím: „Když chceš něco říct, tak mlč!“ a vždycky jsem dřív nebo později se svými názory a kritickými soudy narazil. Při hodnocení představení mě zajímala vždycky kvalita, navíc názor kritika jsem považoval za čistě subjektivní. Nakonec pravda je vždycky relativní. Ale když se podivíte nad tím, proč zpívá zpěvačka místo autorem předepsaného „h“ v exponovaném místě „a“, je to celkem jasné. A pro pravdu se lidé nejvíce zlobí.

* Tak jste se setkal s odvetou potrefených?

Reakce jsou různé podle nátury, některé „potrefené husy“ se mě snažily zkorumpovat, všelijak podplatit, jiné vytáhly do boje. Dřív nebo později se jim to podařilo, jeden režisér, dnes už odpočívá na pravdě boží nebo se smaží v pekelném kotli, mě dokonce osobně vykazoval z hlediště ústeckého divadla. A jedna zpěvačka, která měla prominentní postavení, ale byla na štíru s výškami, mě dokonce způsobila, že jsem měl načas s psaním utrum. Pak se objevila v seznamech jako agentka StB, což zpětně vysvětlilo mnohé. Já se na ni ale nezlobím, každý má právo na sebeobranu, byla to už taková doba.

* A co jste potom dělal?

No, svým způsobem jsem měl pocit zadostiučinění, časem to vyšumělo do ztracena a našli se lidé, kteří mě ochotně, po dobu, co jsem nemohl publikovat, propůjčili své jméno a samozřejmě, s vědomím redakce, jsem mohl ono embargo přečkat.

* Ale pak jste nakonec zakotvil u divadla, nemýlím se ?

Naskytla se mi možnost nastoupit jako dramaturg, myslím v roce 1976, do Krajského divadla v Příbrami. Zde jsem se taky po několika letech dostal konečně k režii. Splnil se mi tak můj životní sen a bylo mi jedno, že se tehdy říkalo, že sláva příbramského divadla končí u benzínové pumpy. Ostatně většinu mých inscenací jsme odehráli i v Praze.

* Měl jste tedy možnost pracovat svobodně v době normalizace?

Jak se to vezme. Samozřejmě jsme jako krajské zařízení byli pod trvalým dohledem, ale vždycky se našla možnost realizace mých představ, aniž by člověk zradil sám sebe. Šlo o to, aby se člověk neponížil příliš a neobtížil své svědomí a aby zůstalo ono biblické: „Dej císařovi, co jest císařovo, a Bohu, co jest Boží.“

* Měl jste nějaký „program“? A co jste třeba hráli?

V té době bylo v módě divadlo „malých forem“, tzv. sklepní divadla s poetikou civilismu a s představou, že herec „jde“ za sebe a tlumočí prostřednictvím divadelní formy jakési generační názory a myšlenky. Já jsem měl představy jiné. Snad to ovlivnila i má láska k opeře. Miloval jsem tedy naopak divadlo „velkých forem“ a tudíž velká plátna a klasiku.

* To mi ale na Příbram moc nesedí.

Bylo tam velké jeviště. Větší než např. ve Stavovském divadle. Ale máte pravdu – se svým názorem jsem vybočoval z běžného stylu tehdejší doby.

* To jest…

V první řadě jsem respektoval autorův záměr a styl. Snad se zde projevila i má strukturalistická příslušnost. Jsem jedním z posledních žáků Jana Mukařovského a zastáncem jeho názoru, že primárním obsahotvorným i formotvorným apelem ke vzniku jakéhokoliv uměleckého díla je tzv. sémantické gesto, které tvoří hierarchii jednotlivých složek a určuje v tom kterém díle jejich vzájemný poměr.

* Jak se to projevilo v přístupu k režii?

Jsem přesvědčen, že režisér je interpretem díla, a tudíž jsem se snažil v prvé řadě rozkrýt všechny myšlenkové i tematické vrstvy určitého díla a poté je převést do divadelních obrazů.

* A v čem jste tedy narážel?

Stál jsem někde jinde, než bylo v té době – a patrně i dosud je – běžné a obvyklé. Prakticky jsem v textech autorů neškrtal. S pokorou jsem přistupoval ke každé větě a každé myšlence díla. Nerežíroval jsem s hodinkami v ruce a tak představení, kde jsem nechával prostor i na pauzy a doznění, dosahovala na tehdejší dobu neobvyklé délky. V Příbrami byla představa, že už dvě hodiny je moc dlouho a víc že divák nevydrží. Má představení trvala v průměru přes tři hodiny, což je naprosto běžný čas. Má první režie – Zeyerův Radúz a Mahulena, také i díky Sukově hudbě – dokonce trvala tři a tři čtvrtě hodiny. A to bylo pozdvižení. A o to větší překvapení, že diváci neprotestovali. Dokonce se Radúz hrál i pro základní školy a děti ani nedutaly. Taky vadilo, že jsem požadoval bohatou účast komparsu, který jsem zakomponovával do jevištního obrazu tam, kde jsem to cítil.

* A jak jste to řešil?

Často jsem si musel kompars zaplatit ze svého, samozřejmě že tajně. Dokonce k Radúzovi, kde mi ředitelka navrhovala z „ekonomických“ důvodů pouhý klavír, jsem si zaplatil orchestrální nahrávku, kterou mi udělal za přijatelnou cenu Rudolf Krečmer s hradeckým orchestrem. A na to jsem si musel půjčit od známých i ze spořitelny.

* A měl jste nějaké dramaturgické záliby, které ovlivňovaly i váš režijní rukopis?

Dával jsem přednost klasice, ale režíroval jsem i soudobé hry, naše i zahraniční. Vždycky v mých představeních dominovala jistá hyperbolizace, z duše mi bylo protivné tehdy oblíbené, že „méně je více“. Přitahoval mě vždy opulentní divadelní výraz, divadelně exponované situace i herecká nadsázka. Proto mi byla bližší stylizace a divadelní barvitost, i když na druhé straně jsem vždy hledal výrazný, dá se říci, až naturalistický detail, který zmnožoval myšlenku a téma dané hry, dané situace. Slabost jsem měl především pro situační komedie, ze všeho nejvíce jsem miloval frašky a vůbec důmyslné divadelní konstrukce, ať už šlo o frašky francouzské provenience nebo slavnou detektivní komedii Agathy Christie Deset malých černoušků. Zde jsem vyžadoval na pár minut absolutní tmu, nevíte ani, jaký to byl problém, hlavně na zájezdech, vypnout i nouzová světla.

* Měl jste ovšem svou hlavu?

To je pravda. Často se mi tou „tvrdou hlavou“ zeď stávajících praktik podařilo prorazit. O délce představení již byla řeč, poprask také způsobilo, že jsem požadoval namísto jednoho autobusu na zájezdy, kvůli komparsu, aby jely autobusy dva, do jednoho se prostě můj kompars nevešel. Dokonce jsem v určité věci zřejmě předběhl dobu.

* A to bylo ?

Měl jsem v jedné inscenaci nahého herce. Dnes je nahota v módě a nahými muži i ženami se inscenace doslova hemží. Já jsem přímo zbožňoval frašky a situační komedie vůbec. Fascinoval mě ten mechanismus, ono sepětí zákonitosti náhod a omylů, nepravděpodobnosti a „spuštěné motyky“. Hodilo se mi – šlo o Feydeauova Brouka v hlavě -, aby jeden muž, notně vyplašený, vběhl na scénu úplně nahý, při pohledu na publikum se lekl, rukama si zakryl „nádobíčko“ a odběhl. Byl to tehdy šok, tzv. komický šok, ale právě to jsem potřeboval. To je v komedii, a ve frašce tuplem, cílem předchozího jednání, zápletka se zamotává a rozmotává vždy od jednoho gagu k druhému. Strukturou komedie jsem se zabýval deset let ještě v akademii. Tady se mi moje poznatky z vývoje tohoto žánru dobře hodily.

* A to jste v té době nenarazil?

Publikum řičelo smíchy, ale hned druhý den po premiéře přišel z krajského výboru strany příkaz toho nahého chlapa zakrýt.

* Co vy na to?

No, nerad ustupuji, tak jsem se snažil orgány a potažmo i ředitele, který mi to dal příkazem, obejít. Z domova jsem přinesl takový kostkovaný ručník, herec si ho držel před sebou a pak se jako lekl publika a jeden cíp pustil. Všichni věděli, která bije, ředitel Kamínek, jinak opravdu slušný člověk, dělal mrtvého brouka.

* A co ten herec, ten se nebál?

Víte, v divadle, a to platilo i za normalizace, je nepsaným zákonem, že maminka a režisér mají vždycky pravdu. A pak herec se nesmí na jevišti stydět, to je podstata profese, každý se rád předvádí, každý je tak trochu exhibicionista. A, teď už to můžu přiznat, v nesnázích pomáhají i „peníze“. Role byla alternovaná a jeden z nich chtěl po divadle příplatek za to, že se ukazuje, jak ho pánbůh stvořil – ve filmu a v televizi to tak v té době chodilo. Já jsem pochopitelně v této situaci nemohl po divadle něco takového požadovat.

* A jak jste to vyřešil?

No, jako obvykle v takových situacích. Holt jsem sáhl do kapsy a byl jsem každé představení o padesátikorunu chudší.

* A jak jste dlouho v Příbrami působil?

Zůstal jsem zde plných 14 let, což je kus života, a na řadu představení i na spolupráci s herci a výtvarníky dodnes rád vzpomínám.

* To jste ale nemohl být každý večer v opeře, jak činíte posledních dvacet let? Dalo se to vůbec vydržet?

To jsem samozřejmě nemohl, šel jsem z režie do režie, příprava na zkoušky byla náročná a navíc jsem na zájezdech nikomu nepřenechával režijní dozor, chtěl jsem si každé představení ohlídat sám. Přesto jsem každý volný večer v Praze využil k návštěvě opery a také jsme měli v Příbrami možnost organizovat divadelním autobusem pravidelné divadelní zájezdy do Drážďan, Berlína, Lipska, Chemnitz (tehdy Karl-Marx-Stadt) či Budapešti. Lidi jezdili povětšinou za nákupy a já se s hrstkou „věrných“ dobýval do operních domů. A každým rokem nejméně jednou jsme využívali možnosti jezdit za divadlem do tehdejšího Sovětského svazu a Polska za výhodných finančních podmínek. To byly pro mne injekce a zážitky, z nichž jsem žil vždycky dlouhou dobu.

* V Příbrami jste tedy skončil po roce 1989? A jak k tomu došlo?

Jak už to v divadle bývá, měl jsem samozřejmě v divadle své příznivce i odpůrce. Co se týče kvality jsem neznal bratra a zastával jsem názor, že obecenstvo chce kvalitní výkon, charismatické herce, a nezajímá ho ani politická, ani sexuální orientace, ba ani to, jak je na tom ten který herec či herečka s kázní nebo s alkoholem. V divadle totiž zbavit někoho práce znamená dotknout se ho na nejcitlivějším místě. To se stalo i mně, protože shodou okolností se dostali po „sametové revoluci“ k moci dva z herců, kteří si se mnou potřebovali vyřídit osobní účty. A tehdejší ředitel neměl odvahu tomu čelit. Tak jsem jako dárek ke svým padesátinám dostal výpověď. Ale přijal jsem to se stoickým klidem. Ještě dva roky jsem dostal příležitost působit v Klicperově divadle v Praze-Kobylisích, než ho dostali zpátky Salesiáni, chvíli jsem byl na podpoře v nezaměstnanosti, ale začal jsem znovu psát kritiky a záhy jsme dostali zpátky barák. Začal jsem jezdit za operou po Evropě: nejdřív to byla Vídeň, Drážďany, Berlín a Mnichov, samozřejmě všechny důležité letní festivaly a posléze občas i Metropolitní opera. Do Příbrami jsem se ještě jednou vrátil na režii Molierova Zdravého nemocného, kde si mne protagonista Rudolf Leitner vymohl jako režiséra představení ke svým šedesátinám. Z toho jsem měl dobrý pocit.

* Ale to už jste měl zpátky barák…

Ano, vždyť také mnozí závistí pukali. Hlavně ti, kteří mě chtěli vidět někde v kanále. A já se vrátil do Příbrami jako multimilionář.

* Na začátku rozhovoru jste říkal, že tak tak vyjdete.

To je pravda. Chybí mi likvidní kapitál, z kritik by si člověk nevydělal ani na slanou vodu. Na jednu stranu jsem rád, že mohu publikovat svobodně své názory, ale často zadarmo či za pár šupů. Také mi pomohla náhoda, že jsem potkal člověka těžce závislého na hazardu a ten mě přivedl do kasina. Ale za mnohé mu vděčím, mockrát mi pomohl i jinak.

* To jste teda dvojka, vy jste těžce závislej na opeře a on zase na hře…

To asi jo. Nevidím sice na displeje, ale mám v sobě nějakou intuici. Vytuším často čísla, která padnou, a hlavně vím, kdy přestat. Je to samozřejmě riziko, ale jsem jako jeden z mála, kterému v době nouze štěstí přeje. Jednou jsem z náhodné výhry ve Varšavě dokázal žít prakticky celý rok.

* Není pohyb v hernách nebezpečný?

Jistěže je. Ve Varšavě za mnou přišla ochranka kasina s tím, že s výhrou nedojdeme živí ani k východu. Ale že oni nás ochrání. Dokonce mě doprovázeli i na záchod a při odchodu se vytvořila celá fronta zaměstnanců kasina s nastavenou dlaní. Až když jsem zjistil, že ti první jdou do fronty znovu, zavřel jsem peněženku a oni mezitím zavolali taxi, že prý bychom nepřešli ani náměstí. Neměl jsem ovšem důvěru ani k taxikáři, a tak jsem ho nechal přejet pouze náměstí, kde jsme měli své auto, a pod určitou záminkou jsme rychle přesedli do našeho vozu. Ujížděli jsme co nejrychleji z města. Můj řidič trpící paranoiou byl přesvědčen, že nás neustále někdo pronásleduje, ale asi tomu tak nebylo. Problém byl ten, že v té době nebraly naše banky polské zloté a my jsme museli tak jednou měsíčně jezdit do Polska a vyměňovat je za marky.

* Jak vás znám, přesto jste často bez peněz.

Máte pravdu, nejsem zvyklý počítat a jakýkoli obnos dokáži rychle prošustrovat, ani nevím jak. Nepíšu na počítači a jenom to mně stojí opravdu dost.

* Takže teď to hlavní: vaše závislost na opeře. Dáváte některým titulům přednost anebo jen hltáte představení do počtu?

Takových lidí, co jezdí po operách po světě, znám celou řadu. Někteří, jako třeba pánové Bazire nebo Mattes, jezdí výhradně po raritách, jedna dáma z Vídně, Frau Holzer, zase miluje moderní extravagantní režie. Jiní jen touží po tom sledovat významné operní pěvce a jezdí všude za nimi. Každá hvězda má své fankluby, ať už organizované, či nikoliv, a ti zaručují svým způsobem její věhlas. Najdou se i takoví, pro které je návštěva opery jen „čárkou na pažbě“, takového znám taky. Je to jeden pán z Drážďan, který si na cesty přivydělává tak, že nabízí na určité trasy místo podílníkům v autě, a ten se mi chlubí, že má v počtu shlédnutých představení rekord. Jezdí ovšem i na balety a stíhá to proto, že se snaží navštívit odpolední i večerní představení v jednom dni, což si vyžádá důkladné plánování. Já toho stihnu také dost, nemám ani prázdniny. Tehdy se konají prestižní operní festivaly, ty jsou pro mě nejnáročnější a i tak zápasím neustále s časem. Já osobně se řídím samozřejmě touhou poznávat tituly málo hrané či vůbec nehrané, barokní operu i soudobou operu. Ale to všechno musím mít prošpikované operními evergreeny, samozřejmě ve špičkovém provedení. Nepohrdnu ani takovou Toscou nebo Traviatou, což výše jmenovaní pánové nedokážou pochopit. Navíc rád srovnávám inscenační přístupy k českým operám a tak se snažím stíhat všechny janáčkovské inscenace, Rusalky a Prodané nevěsty. Dnes se zejména s Rusalkami roztrhl doslova pytel.

* Dá se tedy říct, že sbíráte Rusalky, to je zvláštní typ sběratelství…

Sbírám, co k tomu dodat. Navíc musím mít z každého představení program. Ale k tomu, spočítat kolik představení jsem už viděl, jsem se ještě nedostal. Programů mám tak na dva stěhováky, zatím je to ve sklepích a navíc něco mi po dobu provizorního uskladnění v pronajatých garážích sežraly myši. Přesto mám stále představu, že tyto materiály ještě někdy nějak zpracuju.

* Takže jinými slovy, hodláte žít ještě dalších sto let.

Jsem vděčný za každý den života, ale mnozí mi říkají, že se chovám, jako bych tu už zítra neměl být. Ale tak to neberu. Jsem odevzdán osudu a rozhodně, pokud to půjde, tak se operních představení nehodlám vzdát. Nechtěl bych ovšem dopadnout jako ten stopětiletý stařec z Werflova románu Verdi, který si jenom dělal čárky do notesu a bylo mu jedno, na čem je – jen když byl denně v opeře. I když nezapírám, že k tomu nemám daleko. Jsem-li v Praze, jdu vždycky, ať hrají, co hrají, bez ohledu na to, kdo zpívá a kdo diriguje. Prostě každý večer musím být na opeře.

* Nejsem psychiatr a nevím, zda byla popsána závislost na opeře…

To vám sám neřeknu, ale podle mne závislost může být prakticky na čemkoli. Ostatně to vidíte sám… Jo, když už jsme u těch závislostí. Nevím, kdy to vlastně vzniklo, ale jsem také těžce závislej na kávě. Piju ji zásadně černou, na mléko jsem od dětství alergický, smetánky nosím sestře, která je sbírá, ale cukr si dám.

* A kolik těch kafí za den uděláte?

No, přesně to spočítaný nemám, ale tak dvacet třicet jich bude.

* Proboha, to vás ještě neklepla pepka?

Ráno, hned jak vstanu, na lačno si dám dvojitýho „smrťáka“ a pak už to jde jak na běžícím páse, a když shodou okolností nemám možnost si kafe dát, mám těžký absťák, třese se mi mozek a asi i ruce.

* Jak taková závislost vůbec mohla vzniknout?

No, když jsem byl ještě mladší, tak jsem psal zásadně v noci, a tady to asi vzniklo. V šest ráno jsem zalehl a vstával až po poledni. Prostě jsem noční pták.

* V divadle to ovšem nešlo?

Raději jsem zkoušel odpoledne, ale samozřejmě běžně se zkouší dopoledne, aby měli odpoledne herci čas na rozhlas a jiné kšefty. Dabing se tehdy odbýval před zkouškama, časně ráno. V Příbrami se zkoušelo běžně od devíti do jedný, do dvou. Rekvizitářky, Boženka Reslerová nebo Marie Střelová, měly za úkol hlídat a kontrolovat moje kafe, jakmile jsem jedno dopil, přinesly další. Ani nevíte, pane doktore, jak mi to kafe pomáhalo, vybudilo mi mozek k maximální výkonnosti.

* A kolik jste jich udělal za takovou zkoušku?

No, já to nepočítal, dělaly si čárky, platilo se vždycky až při gáži. Dnes už jich vypiju patrně méně, ale při představeních musím mít vždycky jedno předem a pak o každé pauze další.

* A to můžete potom vůbec usnout?

Na spaní nemá u mě kafe žádný vliv, naučil jsem se spát na povel, jako když Stanislavskij učil adepty herectví na povel se rozplakat.

* A co tomu říká váš krevní tlak?

No, ten asi trpí, mám tlak totiž kolísavý. Onehdy, když nás honila policie za překročenou rychlost a řidič předstíral, že mám zřejmě infarkt, tak mi v ústecký nemocnici naměřili 250. Beru samozřejmě prášky, ale je mi po nich spíše hůře – zřejmě mi ten tlak srážej moc.

* A co alkohol ?

Alkohol mi nikdy problémy nedělal, i když samozřejmě nejsem abstinent. Nikdy jsem nevypil najednou víc jak tři piva. Chutná mi červené víno. Doporučuje mi ho lékař i zdravotně. Nepohrdnu ani panákem anebo dobrým šampaňským, přímo zbožňuju vaječný koňak.

* A co jídlo ?

Dokud jsem byl mladší, tak jsem se s gustem přejídal. Vycházel jsem totiž z toho – a v době totality to bylo jakési modus vivendi -, že to, co člověk sní a uvidí, to mu nikdo nevezme. Všechno ostatní vám mohli vzít.

* Takže přejídání je další vaší velkou vášní.

Ano, ale dnes už to nezvládám. Ale přece jsem ani v mládí nedosáhl takového formátu jako skladatel Rossini, který přišel do restaurace, objednal si tucet jídel, a když se ho ptali, kdy už přijde ta společnost, aby mohli začít servírovat, řekl: Společnost jsem já, můžete nosit na stůl. zaznamenáno na přelomu března a dubna 2011

 

Původně vyšlo v papírovém vydání časopisu Babylon 20. 6. 2011