„Rád bych viděl všechna náboženství na dně moře. Moji lidé se naučí principům demokracie, diktátu pravdy a učením vědy. Pověrčivost patří do minulosti,“ uvedl Mustafa Kemal Atatürk, zakladatel moderního sekularizovaného Turecka, v roce 1926 v jednom novinovém rozhovoru. Atatürk (v překladu Otec Turek) chtěl svou zemi přiblížit vyspělým západním státům, neboť její zaostalost podle jeho názoru způsobovala též vojenské porážky a vedla ke ztrátě velmocenského postavení.

Zaostalost připisoval především na konto náboženství, konkrétně islámu. Zrušil proto chalífát a vyhlásil republiku, zavedl latinku, muži museli přestat nosit fezy a ženy šátek, zato získaly rovnoprávnost i volební právo. V roce 1926 Turecko upustilo od islámského kalendáře, a symbolicky tak přestoupilo ze čtrnáctého do dvacátého století. O tři roky později poprvé proběhla soutěž Miss Turecko – korunku nejkrásnější Turkyně (určitě ne tlusté jak dýně) získala Feriha Tevfiková. Orientální systém měr a vah byl nahrazen desítkovým. Náboženství coby ideový základ společnosti vystřídal nacionalismus.

Ve výčtu „westernizačních“ reforem by se dalo ještě pokračovat. Strážcem sekulárního charakteru tureckého státu se stala armáda, což však často vedlo k omezení demokracie, poněvadž zejména venkov zůstával muslimský a jeho hlasy mohly dostat k moci islámské strany.

Nástup Erdogana a jeho Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP) na počátku nového tisíciletí ale znamenal graduální plíživou islamizaci, která po Erdoganově úspěchu v referendu o rozšíření prezidentských pravomocí možná dokonce zrychlí tempo.

Zhruba po sto letech tak v Atatürkově Turecku postupně vítězí – jeho optikou nahlíženo – „pověrčivost“. V Istanbulu či velkých městech mají možná stále převahu „jeho lidé“, tj. sekularizovaní Turci, leč trend směřuje opačným směrem.

A už poměrně dlouho. Jedním ze symptomů onoho pohybu jsou i snahy po opětovném „zprovoznění“ istanbulského chrámu Hagia Sofia (Boží Moudrosti) coby mešity. Původně křesťanský chrám z šestého století, po tisíc let největší křesťanský kostel na světě, dodnes udivující svou monumentalitou i architektonickým důmyslem, nechal sultán Mehmed II. po dobytí Konstantinopole (dnes Istanbulu) v roce 1453 přetvořit na mešitu (název zůstal zachován – v turečtině zní Ayasofya), což se projevilo též zakrytím původní křesťanské výzdoby (pomocí vápna) a přistavěním čtyř minaretů.

Islám sebe sama považuje za opravenou, leč zároveň poslední, finální verzi judaismu a křesťanství, za konečnou Bohem zjevenou pravdu, čili ono nezboření, ale přetvoření chrámu Boží Moudrosti vlastně mělo hlubokou teologickou logiku.

Jako mešita Hagia Sofia sloužila až do roku 1935 (dle jiných pramenů 1934), kdy z ní „velký sekularizátor“ Atatürk nechal učinit muzeum, kde byla zapovězena i samotná modlitba, což kontrolovali zvláštní hlídači. „Tím, že změnil mešitu na muzeum, z této stavby udělal místo pro všechny lidi,“ vyjádřil se, v článku otištěném roku 2015 v časopise Newsweek, o Atatürkově počinu odborník na byzantské umění z londýnského Courtauldova uměleckého institutu Antony Eastmond. Jeho slova sice na první poslech vyznívají hezky, avšak na druhý naopak hodně problematicky. Místem nebo stavbou „pro všechny lidi“ může být třeba nádraží, tedy budova sloužící nějakému víceméně pouze praktickému účelu. V chrámu se ale shromažďují vyznavači určité víry, která zpravidla znamená specifický výklad světa a místa člověka v něm.

Není divu, že v Turecku sílí hlasy, aby se z Hagia Sofia opět stala mešita. „Ve jménu stovek tisíc věřících požadujeme, abychom se mohli modlit uvnitř mešity Hagia Sofia,“ prohlásil například v květnu 2016 na demonstraci před chrámem předseda Sdružení anatolské mládeže Salih Turhan. A jeho Sdružení údajně v roce 2015 na podporu přeměny muzea Hagia Sofia na mešitu sesbíralo 15 milionů podpisů.

Sám Erdogan zatím zmíněnou konverzi oficiálně výslovně nepodpořil (alespoň jsem nic takového nedohledal), nicméně, ještě jako premiér, na shromáždění, které se uskutečnilo 29. května 2014 u příležitosti výročí pádu Konstantinopole z roku 1453, pronesl: „Dobytí přineslo odstranění pout a okovů z lidských srdcí. S dobytím přišla civilizace.“ Muslim to však těžko může vidět jinak. A počátkem letošního dubna média informovala, že se prezident Erdogan hodlá dostavit s početnou suitou členů své strany i muslimských duchovních do Hagia Sofia a pomodlit se tam – coby součást referendové kampaně. Modlitba měla proběhnout 14. dubna, tedy, dle našeho kalendáře, na Velký pátek. Program byl však nakonec zrušen. Statut muzea zůstává obecně nadále zachován, leč otázkou evidentně je, na jak dlouho.

Opětovná proměna z muzea v mešitu by ale rozladila nejenom turisty. Na prvním místě by asi pobouřila pravoslavné křesťany, pokračovatele východní (byzantské) křesťanské církve, a ze států hlavně Řecko a Rusko, jež se historicky považovalo za následníka Byzantské říše a za hlavního podporovatele a strážce východního křesťanství. Ruská říše měla ještě za první světové války jako jeden z válečných cílů dobytí Konstantinopole (Istanbulu) a její navrácení do křesťanských rukou. Pro pravoslavné je nynější sekulární muzeální status starobylého chrámu každopádně stále příznivější než opětovné spuštění „provozního režimu“ mešity. Vědí, že o podmanění Istanbulu (Konstantinopole) si zatím mohou nechat jen zdát.

A pro celou současnou Evropu by pak asi bylo lepší zachování sekulárního charakteru celého Turecka. Ovšem evropské (západní) sympatie pro turecký sekularismus jsou zároveň dosti povrchní. Jak to řekl Atatürk v roce 1926? – „Rád bych viděl všechna náboženství na dně moře. Moji lidé se naučí principům demokracie, diktátu pravdy a učením vědy. Pověrčivost patří do minulosti.“

Jistý Vasil Biĺak však na plenárním zasedání předsednictva ÚV KSČ v říjnu 1972 hovořil velmi podobně: „Socialistický člověk, aktivní, uvědomělý tvůrce nové společnosti, musí být osvobozen od předsudků a tmářství. Patří k nim náboženství, které je po staletí spojeno se sociálním útlakem. Je založeno na slepé víře a strachu, spoutává síly člověka, omezuje možnosti jeho všestranného rozvoje a duchovně ho deptá mravními zásadami, jež nemají nic společného se skutečným lidským štěstím.“ Otec Turek by to asi podepsal.

Západní (a tedy i naše) podpora tureckého sekularismu tudíž vyjadřuje spíše neschopnost duchovně se vypořádat s islámem, připustit, že náboženství není už jen muzeální (popřípadě výhradně individuální) záležitostí, pouhou pověrou, že se neocitlo na smetišti dějin. Neporazili ho ani bolševici, ani vládci typu Atatürka s jejich pilami-sekulárkami, věda ho nahradit nedokáže. Z toho samozřejmě neplyne nutnost islám přijmout – jen vzít ho, spolu s ostatními věroukami, vážně a začít vážně přemýšlet o tom, která věrouka je ta správná, popřípadě dejme tomu vytvořit i nějakou novou, prostě: přestat strkat hlavu do písku před mezními otázkami lidské existence. Moderní západní civilizace je totiž postavena právě na neutralizaci, na „zmuzejnění“ těchto otázek, neboť jsou nepříjemné, ba drásavé, a vlastně brání hladkému provozu trhu a konzumu. Biľakovými slovy vyjádřeno, zejména člověka, jenž si život rád užívá, deptají „zásadami, jež nemají nic společného se skutečným lidským štěstím“.

Muzejní noc neutralizace ducha v dějinách však nyní patrně končí. Ostatně, těžko čekat, že Boží Moudrost bude zachovávat neutralitu, že se spokojí s ohrazeným výběhem, který jí Člověk-Titán vykázal v ZOO vyhynulých druhů. I proto sledujeme reislamizaci Turecka, přičemž v kontextu předchozích odstavců nelze tento pohyb traktovat jako vyloženě nezdravý.

„Neutrální humanistické království, jež se chtělo zabydlet uprostřed mezi nebem a peklem, se rozkládá a nahoře i dole se rozevírá propast. Proti Bohočlověku nestojí člověk neutrálního či prostředního království, nýbrž člověkobůh, člověk, jenž se postavil na místo Boží. Vystupují protikladné póly bytí a nebytí. Náboženství nemůže být soukromou záležitostí, jak tomu chtěl novověk, nemůže být autonomní, stejně jako nemohou být autonomní ani jiné sféry kultury,“ napsal ve dvacátých letech dvacátého století ruský myslitel Nikolaj Berďajev ve studii nazvané „Nový středověk“. A v „Úvahách o ruské revoluci“ na to téma mimo jiné dodává: „Nejsou žádné důvody pro přílišný optimismus. Ale křesťanství mu ani nikdy neučilo. Svět směřuje k tragickému rozdělení a boji protikladných duchovních sil.“ Což vlastně platí od stvoření světa a bude to platit až do jeho konce. Avšak kolik lidí, kteří se dnes, často ze strachu před uprchlíky z muslimských zemí, tolik ohánějí křesťanskými tradicemi, dovede tuto základní křesťanskou pravdu přijmout?