Sirény jsou v antické mytologii zrádné bytosti, lákající svým neodolatelným zpěvem námořníky ke svému ostrovu, kde pak jejich loď ztroskotá na útesech. Zobrazovaly se buď jako napůl ženy, napůl ptáci, nebo jako mořské panny. V češtině pro ně existuje i kouzelný výraz ochechule. Jde zároveň o výstižnou metaforu toho, kam mohou člověka zavést jeho tužby, vášně i ambice, zvlášť jsou-li nekalé či třeba kalé, ale realizované neopatrně nebo hříšně.

Donald Trump nedávno nařídil raketový útok na leteckou základnu režimu Bašára Asada v Sýrii. Asadova protektora Putina upozornil předem, takže Bašár mohl skoro všechna letadla včas uklidit. Rusko a jeho „syrský spojenec“ Írán však nyní zuří a varují: „Od této chvíle budeme reagovat na jakoukoliv podobnou agresi nebo překročení mezí silou, ať už se ho dopustí kdokoliv.“

Význam útoku je každopádně spíše symbolický: jde o pádné bouchnutí pěstí do stolu, které lze přeložit následovně: „Amerika je v Sýrii zpět a musí se brát vážně.“ Za prezidenta Obamy totiž Američané ze Sýrie vycouvali a její další osud spoluurčovaly pouze mocnosti jako Rusko, Írán či Turecko, což je situace pro dosavadní supervelmoc ostudná a ponižující. Ale – není touha po návratu oním příslovečným vábením sirén?

Chemický útok, jemuž padly za oběť i děti, tvořil spíše záminku než skutečný motiv úderu. Vzhledem k situaci na syrském bojišti, k tomu, jaké „bojové metody“ Asadův režim, ale i jeho protivníci používají, bylo totiž jen otázkou času, kdy se něco podobného přihodí. Co však bude dál? Pomůže situaci v Sýrii urovnat případná vlna amerických vojenských zásahů, opětovná ingerence USA do tamních poměrů? Sotva, řada důvodů velí spíše ke skepsi.

O víkendu uplynulo čtrnáct let od 9. dubna 2003, kdy americká armáda dobyla Bagdád. Tehdejší americkou invazi a zejména její důsledky výstižně charakterizuje následující citát: „Když se ve skutečnosti zamyslíme nad ‚válkou proti teroru‘, ona údajně nábožensky založená Bushova administrativa často nečekaně ignorovala ústřední význam náboženství. Jen velmi málo lidí v Bílém domě před invazí do Iráku vědělo, jaký je rozdíl mezi šíity a sunnity. Ve své obsesi státními sponzory terorismu a předpokladem, že léčba demokracií může lidi odradit od radikálního islámu, Bushova administrativa podcenila důležitost náboženství, což mělo zničující následky. Ukázalo se, že svatí bojovníci žádné státní sponzory nepotřebovali, zatímco demokratizace hrála do karet populárním náboženským hnutím. … Bushově administrativě se podařilo přehlížet náboženské otázky dokonce i ve chvíli, kdy v Iráku vypukla náboženská válka.“

Citát pochází z knihy Johna Micklethwaita a Adrian Wooldridgeho Bůh se vrací. O tom, jak globální oživení víry mění svět, která vyšla česky roku 2014, v originále však již v roce 2009. John Micklethwait byl do roku 2014 šéfredaktorem časopisu The Economist, Adrian Wooldridge působí v témže časopisu na různých vedoucích pozicích. Jeden je římský katolík, druhý ateista. Nejde o nějaké náboženské fanatiky ani o zavilé levicové kritiky všeho amerického. A citovaná slova mimo jiné svádějí i k trochu provokativní otázce, zda to nejsme my, tedy Západ, kdo má velký problém s náboženstvím, nikoliv muslimové.

Západní sekularizovaná civilizace totiž projevuje či donedávna určitě projevovala silný sklon náboženské otázky bagatelizovat, včetně toho, jak pevným tmelem může náboženství být pro danou komunitu a jak silně dovede formovat její identitu. Náboženství tudíž skoro vždy znamená fenomén nejen duchovní, ale právě i bytostně politický – a tedy výbušný. Nicméně i ve veřejném životě Spojených států hraje náboženství zásadní roli, tím spíš je však zarážející ona (dosavadní) přezíravost Američanů ke složité náboženské i etnické struktuře Blízkého východu. Jaképak sirény je asi ošálily?

Snaha o export demokracie do Iráku v roce 2003 vyústila letos v hořký paradox, když se Irák ocitl na Trumpově „černé listině“ států, jejichž občanům hodlal zakázat vstup do USA. Nejde o stabilizovanou zemi, naopak, navíc část jejího teritoria ovládá Islámský stát, na jehož vzniku se velkou měrou podíleli důstojníci tajných služeb svrženého diktátora Saddáma Husajna. Politicky naprosto nepromyšlená a nezvládnutá americká invaze do Iráku z roku 2003 zažehla požár, který stále plápolá, či který plápolá stále silněji, a jehož důsledky mohou být nedozírné.

Jednu z ústředních os syrského konfliktu rovněž, podobně jako v Iráku, tvoří boj mezi šíity (kam paří i Asadovi alavité) a sunnity. Ovšem situace v Sýrii byla a je etnicky, nábožensky, politicky i vojensky snad ještě zamotanější, ba vlastně zapeklitější než v Iráku. A do bojů tamních armád, bojůvek, milic a frakcí jsou zapojeni hráči zvenčí – Rusko, Turecko, Írán, Saúdská Arábie a nyní opět i USA. Vyhlídka na nastolení trvalého míru dnes v podstatě neexistuje, a pokud někdy v dohledné době boje utichnou, tak nejspíše kvůli tomu, že mezi válčícími mocnostmi a jejich syrskými klienty bude dosaženo jistého vojenského i mocenského ekvilibria, jež vyznačí sféry vlivu. Ostatně, protiasadovskou opozici tvoří též (byť ne výlučně) různé militantní islamistické skupiny, které se, mimochodem, použití sarinu, dostane-li se jim do rukou, také nebudou štítit.

Donalda Trumpa teď skoro všichni chválí, že se vložil do hry. Nicméně cílem Obamova prezidentství bylo vycouvat z bažin, v nichž Amerika, a z velké části vlastní vinou, uvízla za prezidentství George Bushe mladšího. I proto Obama nechtěl položit ruku na další rozpálená, tentokrát syrská kamna, nechtěl ztroskotat na syrském útesu. Avšak ukazuje se, že Americe asi nic jiného nezbývá, ovšem nikoliv kvůli Sýrii, jež jako nějaký celek už stejně neexistuje, ale kvůli uchování velmocenského statusu, což je pro ni fatálně důležité. Leč, a v tom spočívá hlavní potíž, ať již Američané přikročí k čemukoliv, vždy to bude v něčem špatně.

Vábení různých nebezpečných sirén evidentně podléhají skoro všichni. A skoro všichni, Američané, Rusové, Turci i ostatní jsou na syrském bojišti nyní v pasti a ať dělají cokoliv, vzájemně vytvářejí, byť samozřejmě ne každý stejným dílem, peklo. Hrozí tedy, že se Sýrie stane „Balkánem 21. století“ neboli že zavdá příčinu k daleko rozsáhlejšímu konfliktu. Už zkrátka nežijeme v devadesátých letech minulého století, kdy si nikdo netroufal postavit se Americe na otevřeném bojišti. A v Sýrii bohužel mezi tamními válečníky téměř nejsou kladní hrdinové.