Málem vypukla válka. Donald však na poslední chvíli couvnul. Možná ale i to jeho couvnutí, zdůvodněné humanisticky, že chtěl ušetřit 150 životů, byla předem připravená hra. Poslední varování íránskému režimu.

Co by ale měl Teherán udělat, aby se Donaldovi zavděčil? Předně asi sklonit hlavu a poskytnout záruky, že se nestane jadernou mocností. On už jeden Kim stačí, a teď ještě Íránci, mocnost ve srovnání se Severní Koreou reálně a hlavně potenciálně mnohem silnější. Navíc přímo ovládající bohaté ropné zdroje a schopná uzavřením Hormuzského průlivu přetnout jednu z hlavních tepen, odkud do světa proudí černé zlato neboli ropa.

Írán chce prostě patřit do elitního mocenského klubu a držení jaderných zbraní by mu poskytlo vstupenku. Což je vidět i na Kimovi. Stačilo, aby jednu dvě atomovky vyrobil, naznačil, že má nějaký ten nosič, a hle, už s ním americký prezident pořádá summity. Miloš Zeman se do Bílého domu nepovídá, speciální summit s ním žádný americký prezident neuspořádá ani náhodou. Má to své příčiny, asi i tu, že Zeman je ruský agent. Nicméně rovněž tu, že nedisponuje atomovou bombou. Kdyby ji měl, v Bílém domě už by byl nejméně pětkrát.

18. května 1974 se Buddha zasmál obzvlášť silně. Toho dne provedla Indie první jaderný test a zařadila se mezi jaderné mocnosti. Krycí jméno testu znělo Smějící se (usmívající se) Buddha, poněvadž proběhl v den svátku Buddhova narození. Tehdy asi zatrnulo hlavně Pákistánu, leč svého úhlavního rivala časem dohnal. „Vyrobí-li Indie bombu, budeme žrát trávu nebo listí, anebo budeme dokonce hladovět, ale my ji získáme taky. Nemáme jiné volby!“ prohlásil onehdy Zulfikár Alí Bhutto, jenž zastával funkci pákistánského premiéra i prezidenta. A na jeho slova došlo v roce 1998, kdy Pákistán otestoval první vlastní atomovou zbraň. Kolik státníků pronese, či dokonce bude muset v příštích padesáti letech pronést něco podobného? Třeba pouze kvůli různým soupeřům svých zemí, kteří se časem „dovyzbrojí“ podobně jako Indie, jako Severní Korea… jako Írán?

V tomto ohledu není zas až tolik podstatné vnitřní uspořádání daného režimu, jelikož velkou roli mohou hrát geopolitické zájmy, přístup ke zdrojům a podobně. V současnosti vlastní jaderné zbraně USA, Rusko, Čína, Francie, Velká Británie, Indie, Pákistán a Severní Korea. A také Izrael, byť se k tomu oficiálně nepřiznává. Tedy jak demokracie, tak polodemokracie, tak diktatury. Tlak na Írán, zvláště jde-li o režim vybudovaný a ovládaný islámskými fanatiky, je pochopitelný. Nicméně nemusí vést k cíli, ani formou diplomacie a vstřícnosti, což preferuje EU, ani silou, což preferují USA za Donalda Trumpa.

Vždyť jaderná zbraň vlastně představuje technologii čtyřicátých let minulého století, čili ji brzy může mít, s mírnou nadsázkou řečeno, skoro každý. Ve výhledu příštích dvaceti třiceti let určitě. A zatímco za studené války existovala smrtelně ledová parita dvou supervelmocí, nyní asi nastává doba daleko pestřejších kombinací. S rostoucím rizikem, že to někdo překombinuje a lidově řečeno něco někam hodí.

Samozřejmě, existuje stále obrovský rozdíl mezi mocností, která má k dispozici tisíce jaderných hlavic, a státem, jenž jich má dejme tomu deset. Ale i tak hrozba stoupá. „Když si nějaká země za pár let řekne, že si svou územní integritu a suverenitu pojistí atomovou bombou, a mezinárodní společenství se ji pokusí odradit s tím, že se samo stane garantem, může tato země namítnout: podívejte se, jak to dopadlo s dohodou z Budapešti,“ konstatoval v září 2014 v rozhovoru pro Lidové noviny ukrajinský analytik a vojenský expert Myhajlo Samus. Mínil dohodu, jíž se Ukrajina zřekla vlastních jaderných zbraní výměnou za garance neporušitelnosti hranic, které pak jeden z garantů, Rusko, porušil a ostatní s tím moc nezmohli.

Popřípadě si nějaká země může říci – vida, jak ten malý, byť šílený Kim pěkně cvičí se silákem Trumpem. A pořídit si atomovku. Bohužel, náš svět bude čím dál tím méně bezpečné místo.