Sysel, chilli Pavel Třešňák, sudetoněmecky Kirschner, slovensky Čerešňák, se narodil v Praze v roce 1960 prý jako vymodlené dítě. Potěš pánbů. Jestli člověk v 90. letech něco nemusel, tak to byl Sysel. Magor byl taky nesnesitelnej, ale na Sysla v tomhle ohledu neměl. Na každého ale jednou dojde. Rok s rokem se sešel, druhé tisíciletí vystřídalo to třetí, a co čert nechtěl, na to počáteční modlení přece jen došlo. Sysel se zklidnil, což se ovšem lidem na stará kolena stává, a maluje. Nejen maluje, ale navíc maluje – řekl bych výborně, ale neřeknu, protože to by mohl někdo zneužít – dobře ergo pěkně, čímž není myšlena nějaká technika, co se člověk našprtá na akademii a pak neví, co s ní, ale to, že jeho plátna mají všechny atributy umění, tedy činnosti, která věci neklasifikuje jako ve škole, nepřidává jim hodnost jako na policejní akademii, ani je nepočítá či neváží jako v nějakém vědeckém ústavu pro choromyslné, ale od výše uvedeného ztrápené duše naopak osvobozuje.

Kdy a jak začal Sysel malovat, nikdo neví. David Kopelent v přemluvě k Syslovu trhacímu katalogu, tvrdí, že to bylo v letech 1985-1986 a že ho přitom ovlivnily dvě osobnosti – akademický malíř Jaroslav Mayer, který ho měl naučit základům malířství a různým malířským technikám, což mě docela mrzí, protože jsem měl za to, že Syslovo malování je organického původu.

Nevím sice, kdo to Mayer byl a zda vůbec existoval, jestli si ho Kopelent, který leta dělal ve sběrných surovinách, nevymyslel, respektive zda mu to Sysel nenapískal, každopádně tu druhou osobnost, která měla Sysla podle Kopelenta ovlivnit, tedy Ivana Martina Jirouse, řečeného Magor, bych Kopelentovi věřil.

Magorovi se vždycky líbily kraviny, v což počítám i své juvenilní básničky. Ač vzděláním kunsthistorik, rozuměl umění jako koza petrželi, tedy v modu, že když na to přišlo, tak jej sežral jako koza petržel, čímž umění zachránil, protože jakmile se jej chopí kunsthistorie, je z živé tvorby galerie. Sysel měl prodejní galerii svých pláten z protekce na WC ve vinohradském klubu Radost, kde coby hajzldědek úřadoval poradce prezidenta John Bok, když mu tenhle flek dohodil právě Sysel – John měl přijet se mnou, ale dneska má, tedy Šalamoun, slyšení v Parlamentu, tak všechny pozdravuje.

Jestli Magor Syslovi někdy něco s uměním vysvětloval, tipnul bych si, že to bylo podobné, jako když mě Vratislav Brabenec dával kdysi hodiny na klarinet – po úvodních cca tří minutách hraní, tedy pokusu o něj, řekl dobrý, zamknul maringotku, z které hlídal díru do metra hloubeného tehdy na Florenci, a šli jsme na pivo. Při další hodině jsme šli do hospody rovnou, a tak už to zůstalo, dokud komunisti Brabence nevypakovali za hranice, čímž mu bezpochyby o desetiletí prodloužili život.

O generaci mladší Sysel odešel za hranice sám. Několik let si prohlížel Vídeň, aby se pak usadil Skalákovi k jeho nemalé radosti na mlýně. Sysel má velké oči, malé ušní boltce a krátký ocas – popisuje sysla Brehmův život zvířat. Místo nory obývá Sysel starý autobus, který je sice nepojízdný, leta stojí na místě, ale ve skutečnosti, respektive mimo skutečnost, s ním Sysel neustále cestuje – jeho obrazy jsou de facto cestovní deníky. Sysel nedělá umění, ale maluje. Podobně jako malíř pokojů se malováním živí, nebo aspoň podstatně přiživuje, což je dobré, protože jakmile se z umění stane umění, je vymalováno. Sysel si malováním opatřuje finance na nákup dřeva na topení, a nějaký ten chleba a kafe k tomu, a když něco zbyde, tak i něco ostřejšího, chilli atd. Nic víc k životu nepotřebuje. To je základ umění.

Zatímco v životě kolem sebe bez nějaké viditelné námahy udržuje bordel, tak na plátně se Sysel projevuje jako puntičkář – jeho obrazy jsou posety puntíky a tečkami, která se chovají jako špaččí hejno na obloze, různě se přelévají a nečekaně mění tvar. Tenhle způsob malby musí být neobyčejně pracný, vyžaduje preciznost, kterou by člověk od Sysla nečekal. Některé obrazy jsou tak komplikované, prokreslené, vytečkované, jako kdyby Sysel vypouštěl na plátno v barvě namočené mravence.

Podobné malůvky, ne tedy podobné, ale podobně pedantické, dělal třeba Adolf Wölfli, jehož otec byl notorický alkoholik a matka pradlena, zatímco Adolf celý život prožil ve švýcarském ústavu pro choromyslné, kde ho objevili surrealisté, následně kunsthistorici, sběratelé atd.

Wölfli se svým pedantickým kresebným puntičkářstvím snažil vnutit své choré mysli řád. Nic ovšem nemůže být Syslovi vzdálenějšího. Sysel se svými puntíky nesnaží uchopit neuchopitelné, pochopit nepochopitelné. Vyšinutý Wölfli celý svůj život v blázinci usiloval o to pomocí barev, čar, bodů, svět kolem sebe strukturovat, dát své pomatené hlavě řád, ve kterém by mohl jakžtakž fungovat. Je každý pokus o řád projev choré mysli? That is the Question.

Sysel má v tom jasno. Nemaluje – nemiluje řád, ale je ne-řád. Syslovo puntičkářství není projev ne-moci, ale naopak moci – duševního zdraví. Jeho puntičkářství je o to pozoruhodnější, že Sysel je vedle mě jeden z mála duševně zcela zdravých lidí v blízkém i vzdálenějším okolí, což se zdaleka netýká jen umění, ale vůbec způsobu existence, druhu a způsobu bydlení, vztahu k ženám, sama k sobě, ke kariéře, k dějinám, nejen umění, stejně jako ke státním orgánům, školství, fotbalu, k české vlajce a podobným rekvizitám bláznů pro blázny včetně peněz, i když tam to možná někdy malinko vibruje. Všechno je dobrý, i když není, protože to ve výsledku vyjde nastejno, včetně způsobu rozmnožování syslů. Viz Brehm. Šimone, promiň. (To je vtip, tedy napůl.)

Zkrátka chci říct, že na Syslovy obrazy je radost a pohoda se koukat, protože nemají ambici něco vyjadřovat: nesnaží se vnucovat druhému své utkvělé představy, jak to dělají armády různých druhů cvoků na sociálních sítích a v blbých chytrých telefonech.

Člověk neví, co sysel maluje, a podle mne to neví ani sám autor. Obraz se prostě maluje, až je v jednom okamžiku hotov, a pak teprve mu Sysel přidělí jméno, což je často úplná kravina: Dilina s měkkým i, Hlídač v modrém lese, Krajina s Č, Hvězdy jsou prsa mrtvých žen, Klanění se zlaté opici, Mameluk a Tajtrdlík – to je na přebalu, co jsem nově vydal Fízla, nebo Lepší ségra v bordelu než brácha na Yamaze. To by člověk podepsal.

Do Babylonu kdysi psala sympatická Francouzka Virginie Béjot, učila se v běhu, tedy psaní, česky a ptala se, jak se tuzemsky řekne smysl. Řekli jsme jí, že sysel, a to byl pak sysel toho a sysel tam toho, jaký to má sysel, a to nedává sysel. Sysel tím najednou dostal smysl. Sysel smysl svými obrazy nebuzeruje, neznásilňuje jej, nemaluje to, co vidí nějaký retardovaný senzitiv, ale naopak smysl, a tedy i mysl osvobozuje od systému zvaného okolí, obrazů a vědomostí, které byly člověku vnuceny během výchovného – převýchovného procesu z tvora stvořeného k obrazu Božímu v občana francouzské či jiné republiky.

Achillova pata umění je umění samo. Sysel vyjel z Neumětel na oslovi. Vše je tak, jak je, nebo jak není. Zvonečky cinkají.

CO BŮH? ČLOVĚK?
Kdokolivěk?
Co já? Co ty?
Bože svatý?
Já hřích, pych, lest:
Tys sláva, čest:
Já hnis, vřed, puch:
Tys čistý duch

Veršoval Magorův předchůdce Bridel. Sysel vrátil umění před renesanci, kdy to bylo poctivé řemeslo, a malíři obrazů stejně jako pokojů, těch pozemských i nadzemských, se jen snažili, s pomocí tradice, pro větší slávu Boží.

V rámci výše řečeného přispívám Syslovi na dřevo. Kupuju si od něj obraz v intervalu cca jeden kus za rok, aby Sysel moc neztloustl. Naposled to byl obraz Modré hlavy, protože bez modrých hlav bychom komunismus, stejně jako kapitalismus, vztahy k druhým či jiným pohlavím, neřku-li sami k sobě, nepřežili.

Sepsáno 12. dubna v hostinci U Trumpety s několika místními v židovské čtvrti v Třebíči a hned na to předneseno při vernisáži Syslovy výstavy na zámku tamtéž (z poloviny, protože to bylo moc dlouhý). Výstavu je možno shlédnout do 4. června t.r., doporučuju, Třebíč vůbec, včetně Trumpety.