Letos v červenci spatřil světlo světa pozoruhodný literární počin, kniha s názvem Antologie běloruských povídek. Tato kniha si klade za cíl seznámit českého čtenáře se současnou běloruskou literaturou, která, stejně jako Bělorusko samé, izolované Lukašenkovým režimem od zbytku světa, zůstává pro běžného obyvatele České republiky neprobádaným teritoriem.
Antologie nabízí výběr děl sedmnácti předních současných běloruských prozaiků a kromě literární hodnoty představuje i určitou hodnotu historickou. Ve společnosti, kde jsou skutečné dějiny, historická paměť národa v rozporu s těmi oficiálními dějinami, literatura zpravidla supluje historii (jak to ostatně potvrzuje česká totalitní zkušenost s fenoménem samizdatu). A tak se v antologii objevují po léta tabuizované motivy: scény bolševických represí, popravy komunistických i nekomunistických oponentů ve 20.-30.létech (Vasil Bykau, Žlutý píseček), rudoarmějci, znásilňující venkovskou učitelku jakoby v odplatu za údajnou kolaboraci s německými nacistickými úřady během 2. světové války (Vjačeslav Adamčyk, Leandra), nebo reflexe epochy stalinismu a kultu osobnosti (Vincenc Mudrov, Cesta dlouhá dvacet kroků).

V poslední povídce děda ukazuje vnukovi místo v řece, kam byla po Stalinové smrti a „odhalení kultu osobnosti“ vyhozená socha hrozivého despoty. Vnuk, vedený veskrze zištnými pohnutkami zpeněžení sovětského artefaktu, Stalinovy sochy, organizuje její vytažení a restaurování. Tato událost rozvíří stojaté vody vesnického života, ale taky vzpomínky starého muže. Událost přiláká zájem úřadů, pravověrných komunistů, kteří spolu se státními médii začnou uvádět dějiny na pravou míru, ale i pozornost vesnických dětí. Příznačný je rozhovor starého muže s malými chlapci: „Dědečku, a kdo to je?“ — „To je, chlapci, Stalin.“ — „A kdo to je?“ — „Tak teda… No, zkrátka jeho se všichni báli. Za něj byl pořádek — jejej! U nás v depu se stalo, že jeden přišel pozdě do práce a dostal za to dva roky… s právem dopisování.“ — „A dědečku, vy jste se taky bál Stalina?“ — „Jakpak by ne… já taky.“ — „A von byl kdo? Terminátor?“ (str.165). Dialog přesvědčivě ilustruje nepředatelnost historické zkušenosti — muž a chlapci, jak se zdá, mluví zcela jinými jazyky, nemůžou se dorozumět.

Celkem humorná zápletka, na pozadí které se odehrávají vzpomínky starého pána, však má nešťastnou dohru. Když už je dojednána výměna monumentu za dvě basy vodky (vnuk je nucen slevit ze svých původních požadavků), dojde při manipulaci se sochou k smrti dělníka z místní pily. Zdá se, jakoby autor chtěl tragickým koncem své povídky naznačit, že není radno vyvolávat duchy z temné minulosti; to, co bylo jednou pohřbeno, má tak zůstat.

Tato povídka není svým smutným zakončením nijak výjimečná. Popisy všední reality každodenního života na běloruském venkově či v maloměstě, kde bují alkoholismus a narušené mezilidské vztahy (Vjačaslau Adamčyk, Karol Òaboža, Sjarhej Fedarenka, Tyvado, Ales Astašonak, Prazdné láhve nebo Maryja Vajcjašonak, Seděla jsem naproti), dozvuky černobylské katastrofy (Sjarhej Fedarenka, Tyvado), alegorický obraz postindustriální krajiny (Aleh Minkin, Kráva) nebo života v totalitní společnosti (Ihar Sidaruk, Autobus barvy lila, Uladzimir Arlou, Řád bílé myši) — to vše nabízí čtenáři poněkud děsivý a depresivní obraz Běloruska. To ostatně přiznává i editor a překladatel části povídek, běloruský filolog-bohemista Sjarhiej Smatryčenka. Editor k tomuto tématu poznamenává, že „…běloruská historie i dnešek neposkytují tvůrcům hodně důvodů k optimismu…“ (str.10).

Častým námětem jsou motivy běloruské agrární venkovní kultury, odkazující k archaické společnosti. Zde se klade důraz na archetypální činnosti, všední a nevšední rituály, které pomáhaly Bělorusům uchovávat vlastní identitu, aniž by poslední měli svůj vlastní stát. Několikrát se objevuje motiv zabijačky (Andrej Fedarenka, Tyvado), jedna povídka se tak přímo jmenuje (Michas Stralcov, Zabijačka). V povídce Pjatra Vasjučenka Pryč je popsaná pouť koledníků mrazivým, zimním městečkem během nejdelší noci v roce. Koledníci jsou přestrojeni do masek a svými zpěvy a průpovídkami přinášejí do domů, kam vstupují, veselí, smích a kousek hřejivého lidského tepla. Karnevalový průběh koledy odkazuje k pohanským oslavám slunovratu, kdy se po imitaci prvotního chaosu rodí na svět s prvními paprsky nového slunce i nový řád, příslib jara a lepšího života.

Jedna z mála věcí, která by se dala Antologii vytknout, je kolísavá kvalita překladu. Odráží se zde fakt, že texty nebyly z větší části překládány rodilými Čechy (výjimku tvoří snad jen Františka Sokolová). Překlady Františky Sokolové a Sjarheje Smatryčenka lze považovat za ty zdařilejší. V ostatních případech, kdy se jedná o práce mladých a nepříliš zkušených překladatelů (většinou Smatryčenkovych současných nebo bývalých studentů), tak leckteré slůvko nebo fráze „zatahá za ucho“. V této souvislosti nezbývá než vyjádřit naději, že česká slavistika snad v budoucnu ještě bude mít příležitost vychovat nejednu generaci šikovných bělorusistů.

Alexej Sevruk (1983), student ukrajinistiky a slavistiky na FFUK

Antologie běloruských povídek, uspořádal Sjarhej Smatryčenka, Větrné mlýny, Brno 2006

Babylon 4/XVI, 18. prosince 2006