Nemohu vysvětlovat reakce jiných lidí, ale pokud jde o mne,

jsem zcela posedlý touto proměnou,

která mne vede k vidění mého prostoru a k otázce:

Proč do něho skutečně neproniknout?

(Georg Segal)

V pátek 22. dubna vstoupila do výstavních prostor Suchardova domu v Nové Pace Jana Kasalová. Začlenila jej skrze své pobývání do svých neobvyklých setkání s prostorem, místem. A pokusila se prostřednictvím svých objektů navázat dia-log se souvrstvím zdejší krajiny.

Není se ani co divit, že si pro tuto schůzku zvolila právě Novou Paku. Siločáry vitálních křivek skrývající se nejen ve zdejších drahých kamenech, zkamenělinách, medijních kresbách, ale i v krajině samé jsou „ony záznamy“, s jejichž mnohovrstevnatostí se snaží Jana Kasalová své dílo propojit.

„Nehledejme kořen, jděme po kanále…

(Patti Smith)

Kasalová mapuje krajiny, které byly, jsou a mají teprve přijít. Tvoří je proudy, podzemní toky, které se v jejím díle objevují jako linie různé intenzity. Ty jsou pak vrstveny, členěny, krystalizují a odkazují na sebe. Její zónové toky vytvářejí jakési „mapy“. Nejde v žádném případě o nějakou strukturu, obtisk místa. Skrze čáry cítíme „jakési čarování“, které před námi probíhá a snad jako by ovlivňovalo realitu samu. „Mapy“ jsou pro ni hrou, jsou schopné neustálé modifikace. Umělkyně je vrství, převrací, rozstřihuje, mačká, její linie procházejí skrze veškeré jejich dimenze. Dostává na povrch „spodní vrstvy místa“… Jde o umělecké dílo či jakési meditativní cvičení?

Zcela určitě nám nabízí mnohonásobné vstupy a „linie možného úniku“. Nejsou zde žádné blokace, ta mapa se odvíjí, teče… Proudí jí zvýšená citlivost, dalo by se říct snad „mediumita“, jakási „touha“, jakýsi pochod, který nikdy nemůže dojít svého cíle. Pokud Kasalová ucítí nějakou blokaci, (určité linie jsou zablokovány), probudí se v ní svým způsobem „příklon k animalitě“ a tyto blokace jsou pak vyneseny na mapu, aby je otevřela skrze je samé možným liniím úniku.

Rozhodí tak nová vlákna, podzemní stonky, popraskají vrstvy a tím se vytvoří nová spojení. Vše připomíná divoký růst, hru… Někdy jako bychom v tom viděli dendritické trny nacházející se ve zdejších achátech, které připomínají přírodní fraktál. Jde o jakýsi proces rozpomínání, kde komunikace stále probíhá. Jana sází na papír často jednotlivé odnože, jako by vyhrabávala a produkovala jejich „nevědomé obrazy“. A tato divotvorná řeka, její tok nám tak narušuje model reality a „rýsuje mapu“. Přerývání a neustálé prodlužování prosycené „režimy znaků i stavy neznaků“ je přesné postižení toho, co se tvoří.

Vytyčit linie úniku skrze pohyblivé směry může jen díky metamorfóze, kterou při svém aktu prožívá a otevírá se jí skrze probuzenou animalitu. Ta vytváří právě ten „pohyb úniku“, kdy se obsahy osvobozují skrze čisté intenzity, které díky své autenticitě vše mění. Taková mapa je cirkulací linií s mnohými vstupy i výstupy, je možné po ní jít nazpět, prodlévat v přítomném okamžiku „stávání se – mapování“, vystoupit v ní v budoucí… Je to vibrující oblast intenzit, která může být čtena z jakéhokoliv místa, a my v ní cítíme vztahování ke kterémukoliv jinému místu, ale také poněkud jiný vztah k rostlinnému světu – animálnosti, sexualitě, ke světu jako takovému. Nejde však o vztah stromovitý, který prostupuje naše životy, jde o vztah jiného druhu „stávání se…“ Rozptylování, oddělování, koexistování skrze linie, které jako by nikde nezačínaly a ani nikde nekončily. Skrze jistá zastavení – nomádství v nepohybu, intenzivně prožité, opouští usedlé. Je nepostřehnutelné, odehrává se totiž na místě.

Jde o toky, které proudí, nemajíce začátku ni konce…

Zahledíš-li se ve zdejší mnohovrstevnatý obraz místa, jako by tě relativizoval. Vždyť Novopacko není tím běžným místem k pobývání, tedy pobytu… Siločáry vitálních křivek obdařené svou barevností jej prostupují snad všemi směry. Když se člověku stane určité místo „místem návratů“ tedy domovem, tak je zaznamená v jakýchsi „kaligrafických záznamech“, zmapuje jej. Aby se tam mohl navrátit, aby tam snad zase trefil… Zaznamenává jej různými mapovými obrazy, zakresluje výsek části Země, centralizuje jej většinou k sobě, do pomyslného středu. A snaží se jej pak uchopit skrze tento záznam. Aby jej ovládl a pocítil tak pevnou půdu pod nohama. Vytváří si tak iluzi ovládnutí místa. Domnívá se, že snad o něm skoro vše ví, že ho zná.

Ale místo není jen mechanický takt znaků, místo je vitální rej symbolů, z kterého povstává genius loci. A takové místo neuchopujeme jen vizuálně, ale také skrze taktilně-haptické podněty, tedy celým svým tělem jej prožíváme, jak se o to snaží i Jana Kasalová. Jako bychom jej „větřili“ na stezkách zvěře…

Když zasáhl její tělo „ten zvláštní stav“, vnímala jeho dynamizující proměnu a ještě více pocítila jistou animalitu, která dává tělo do spoluúčasti se vším živým. Zaznamenává ji a skrze ni pociťuje svou tělesnost a vnímá tento posvátný stav jako výzvu ke spontánnímu aktu „tvořit jím…“ Své mateřství dává ze sebe a „mléčná voda“ „nesoucí světlo“, které je obsaženo ve všech živých organismech a dává život, pokud je ho hodně, tak ho bere, skrápí papír, aby se na něm rozsvítila její Mléčná dráha.

Obraz krajiny „se děje“, něco nám sděluje i skrze příběhy, které jsou v ní uloženy. Je stále proměnlivý, mnohoznačný.  Skrze pouhou znakovost se ti neotevře. To jím jenom projdeš, domnívaje se, že jej znáš… Skrze rytmus čar a stínů se snad k ní můžeš přiblížit. Jediné, co ti zbývá, „otevři tento záznam a nech jej tak vyvstat v jeho celosti.“ Beze slov se jím nech pronikat… A to neustále v přítomném okamžiku. To můžeš udělat skrze hru, (kombinací prvků, které sice samy nic neoznačují), kdy určité vrstvy necháš zaniknout, aby se ti objevily „ty jiné“. Necháš je promluvit… Prostřednictvím citlivosti nejen své ruky, ale celého svého těla ten obraz můžeš otevřít. Projde to tebou „jako světlina, jako blesk…“

Drát se ven a pryč…

Svým zásahem do obrazu nejen tištěné mapy se o to pokouší i Jana Kasalová. Některé vrstvy upozaďuje, aby jí jiné silo-čáry vyvstaly, aby tak povstala jiná vrstva krajiny, aby ji otevřela jinému vhledu. Neexistuje struktura, která by nenesla sdělení, podivuhodný, zázračný záznam krajiny skrytý v jejím obrazu. Nechá svou ruku vést stejně jako člověk, který nedbá cest a jde tam, kam ho nohy vedou…  K tomu si napomáhá i volbou podkladové barvy, retušováním, vrstvením dvou záznamů na sebe, překrýváním, kdy dochází k jejich mentálním i vizuálním posunům, hraním si s typografií písma, ale i s jeho obsahem. Taktuje své čáry snad jakýmsi rytmickým odříkáváním, které se jí stává samotným bytím. Svým způsobem se tak vrací k prapůvodu kresby, kdy skrze vitálnost silo-čar, se skutečnost měnila v přítomnost volajícího. Což můžeme dodnes vnímat u některých přírodních národů.

Jindy hněte mapový list, aby vyvstal v úplně jiné podobě, vrství jej jako pradávný demiurg. Svým zásahem nám v naší mysli ustálený prostor relativizuje a snaží se nás pozvat „za něj…“ Méně hmoty více obrysu, který dává skrze lyričnost rytmů tvar. Přibližuje se tak jeho živelnosti. Stejné živelnosti, kterou vnímáme „v mapách“ zdejších achátů, zkamenělin a medijních kreseb, ale i obrazu zdejší krajiny.

Jeden z těch kamenných mapových záznamů, zdejší achát se svou kresebnou strukturou, který zde kdysi nějaký člověk nalezl, se snaží rozpohybovat. A pokud se pak vydáte pozorovat kresbu v kamenech i tu medijní do vedlejší budovy Městského muzea, místní Klenotnice, objevíte onu podivuhodnou, divotvornou zemi Jany Kasalové, která vám tato „mentální nomádka“ skrytě otevřela. A je z toho patrné, že jde o její „cestu na místě, cestu v intenzitě prožívaného, jakýsi „mlčenlivý diskurz…“

Domnívám se, že její vstup skrze naši výstavní síň do tohoto místa, prostoru, není pro ni jen „být jinde“ a ucítit v pospolitosti určité „sváteční povznesení“, ale bytostně cítí, že se tomuto místu nešlo vyhnout. Jsem rád, že se tak děje zcela náhodně, v čase, kdy se před dvaceti pěti lety otevřela v budově místní Klenotnice expozice Spiritismu zaměřená na medijní kresbu. Asi to tak mělo být. Výstava měla totiž již dávno proběhnout, ale nakonec musela počkat. Jak Jana sama říká: „Poslední dva roky byly léta ztrát a noření do vlastního nitra…“ Což intenzivně prožívala při odkrývání svých posledních prací. A tyto „otisky“ prostoupené mnohovrstevnatou místní kresbou, představuje poprvé právě u nás.

Věčně procházíme sami sebou a není jiné krajiny, než-li ta, jíž jsme.

(Fernando Pessoa)

V rámci výstavy Terra Mirabilis Jany Kasalové probíhá v prostorách výstavní síně Suchardova domu „časosběrná interaktivní mapa“. Návštěvník se tak může stát součástí vzájemné komunikace skrze zdejší  „červenicí“, červenou půdou a její křemenná zrna. Může tak spoluvytvářet svým dotykem stálé plynoucí a proměnlivý obraz, který vytváří zajímavé interakce s dílem umělkyně.

Jeho poselství je v neukončenosti, stále probíhající dějovosti, jisté fragmentárnosti. Obraz bude postupně zaznamenáván na facebookovém profilu Muzea.

Snem k očistě…“

Výstavní síň Suchardův dům, Nová Paka, Městské muzeum, 23.4. – 19.6.

9:00 – 16:00, mimo pondělí

Jana Kasalová (*1974 Turnov) pochází z železnobrodské sklářské rodiny. Vystudovala Střední umělecko-průmyslovou školu textilní v Brně, poté pokračovala ve studiích v ateliéru malby na Fakultě výtvarných umění v Brně, nejprve u profesora Miloslava Štolfy a poté u profesora Jiřího Načeradského, u kterého také svá studia ukončila v roce 1999. Následně navštěvuje University of Southampton, Winchester School of Art ve Velké Británii a potom pobývá rok ve Španělsku. Následuje studijní stáž v New Yorku a opět studium ve Španělsku. Poté žila a tvořila v Londýně a Paříži. Je zastoupena v řadě veřejných a soukromých sbírek v Evropě a v USA. Věnuje se především kresbě, malbě a tvorbě audiovizuálních instalací, videoartu a fotografii.