Paní a pánové,

na úvod dovolte krátký prolog: Úžasná umělkyně Ester Krumbachová před lety napsala neméně úžasnému kumštýři Ivanu Vyskočilovi: „Když umřu a požádám v poslední vůli, abys držel nade mnou řeč, jak bys mě označil? Zahajovals mi výstavu obrazů. Copak to jsou obrazy? Jsou, jistě. Ale bez normy, abych se nazvala malířkou. Mohla bych od zítřka skládat a zpívat šanzóny, ale nejsem šansoniérka. Samozřejmě že ne. Pravděpodobně rozumím trochu filmu.“

Vážení hosté,

přišli jste na výstavu vyzrálého, akademicky vzdělaného malíře v nejlepších tvůrčích letech Martina Frinda a o rok mladší Evy Turnové, spisovatelky, baskytaristky, překladatelky a malířky autodidaktky. Pořadí profesí není rozhodující. Frinda mám za ta léta, co se známe, zmáklého, i když i on čas od času dokáže překvapit. Jedno z těch překvapení visí nám v ložnici coby návrh na zrealizovanou monumentální nástěnnou malbu, já na ni civím z postele a stále pátrám, zda v té abstrakci, které se v obrazech autor jinak nevěnuje, opravdu vidím jistý erotický symbol, nebo mi v těch šestasedmdesáti letech už haraší, jak říká moje krásná žena, o pár let mladší než oba dnešní protagonisté. A nyní ke mně náhoda zavála malování Evy Turnové, kterou jsem dosud vnímal především jako skvělou glosátorku a fejetonistku, jejíž texty týden, co týden v pátek poslouchám na Českém rozhlasu Plus pro jejich svěže a bystře pojatý styl s mírně groteskním zabarvením, namluvené jejím příjemným hlasem s dikcí, odpovídající charakteru čteného. Na kytaru jsem ji slyšel hrát několikrát, její obrazy viděl jsem obnažené včera poprvé.

Paní a pánové,

při letmém pohledu na všechna vystavená díla je zřejmé, že tvorba obou umělců je z vizuálního hlediska odlišná, nikoli však až tolik v obsahové novině, tvrdím. Malba Martina Frinda tvaroslovím, barvou ani obsahem, ponoříme-li se do něj s patřičným zaujetím, nevyzařuje příliš skotačivou rozjásanost nad světem. Minulým ani tím současným. Autor obléká své reálné náměty z dneška i historie (i existenciální vhledy z nich), do hávu konkrétních, většinou realistických podob i podobenství do nejrůznějších tvarů a předmětů. Ovšem v souvislosti s dalšími obrazovými prvky, jež svou realitou jsou tomuto nablízku z tvaru i obsahu cítíme, že se občas vzdalují onomu konkrétnu, jak je všeobecně vnímáno. A navíc často v jakémsi nekonkrétním časoprostorovém příběhu.

Eva Turnová je na rozdíl od Frinda střídmější v malířské precióznosti, ovšem ve své především portrétní srozumitelnosti naopak více rozmáchlejší a dynamičtější. V kresebnosti i hýřivější barevnosti, řekl bych. (Až na geniálního Fr. Kafku). Můžeme to přičíst jejímu vnitřnímu pnutí při malování, jakési výbušnější kreativitě. Zároveň však stejně s Frindem vytváří jeden existenciální (nebojme se toho slova) narativ. A je lhostejné, má-li tento zcela realistickou portrétní podobu konkrétní osoby (osobnosti), nebo námětovou jinakost. Tímto je její tvorba spontánnější než u mnohých jiných akademiem neškolených výtvarníků, jež lze mj. zařadit i do výkladového pojmu Art brut, neboli syrového umění, jejichž práce se vyznačují spíše esteticky vypiplanou formou. Navíc obrazy Evy Turnové (nazval bych je spíš svéráznými než neškolenými) lze jen stěží zařadit do nějakých názorově uměleckých škatulek. K jejímu hravě spontánnímu projevu profesionální umělec ve své tvorbě jen stěží dospěje. Respektive jej pomíjí. Podobné je to s obtížností napodobení dětské bezprostřednosti při malování například. (Což už dávno není jen doménou lidí všelijak marginalizovaných.)

Paní a pánové,

nevím, v čí hlavě obou vystavujících zrodil se název dnešního výstavního projektu „Něžné surovosti“, spíš ve Frindově mysli, řekl bych, neb on své autorské výstavy pojmenovává podle převažujících námětů: Zrcadlení, Ohlédnutí, V tichu, Místo doteku a podobně. Ostatně mohl to být nápad i Evy Turnové, připomeňme si třeba její Turnový háj, nemýlím-li se. Ale autorství názvu je nepodstatné. On vystihuje vlastně i jistou podobnost obou autorů v jejich vnitřním pnutí. Ovšem při výrazné nejen vizuální odlišnosti. Slovy autorky: „Něžné surovosti, protože obojí do života patří, a když se člověk do malování ponoří, obojího se přirozeně dotkne. Při malování jsem v jakémsi transu a dřív, než se část mého nitra do obrazu přenese, nejsem schopná přestat,“ a dodává „Magorovi by se ten název určitě líbil.“ Zcela s autorkou souhlasím a dodávám, že by se mu nepochybně líbila i její malířská poetika. On vždy vyhledával nevšednosti v životě i v tvorbě. I v pojímání současného světa.

A proč zrovna Magorovi, tedy Ivanu Martinu Jirousovi, básníkovi a historikovi umění, ptáte se možná? Na to vám odpoví kolega, já jen dodám, že svět reálný i ten veskrze umělecký lze vnímat v kontrastech harmonizujícím pohledu, z něhož vyzařuje laskavost a klid, naproti tomu i temná číhající nebezpečí úskalí a tíseň. Každý z nás je v životě vystaven obojímu pojímání světa, potažmo umění, a je na vás, paní a pánové, abyste si z obrazů obou umělců vyhmátli pro sebe ve chvíli dnešního rozpoložení to pro vás správné vidění a cítění.

Na závěr snad ještě charakteristiku, jež oba dnešní protagonisty i částečně spojuje, jak už bylo řečeno, nezávisle na rozdílnosti jejich tvůrčího konání: Srozumitelná řeč obrazů bez nesrozumitelně přebujelých metafor. Na Frindových obrazech ctím jeho dvojí zobrazení reality v podobě expresivního a naopak i meditativně statičtějšího výtvarného projevu, někdy s upřednostněním jen pro něho významného detailu ve výrazu, jindy v celkové dramatičnosti události (příběhu).

Eva Turnová i při zjednodušených často kresebných portrétech dokáže nejen vystihnout podstatné rysy fyzické podoby zobrazovaného, snaží se střídmou formou i o jeho osobnostní charakteristiku. Čili umí namalovat bytost v jejím momentálním vzdoru či rozpoložení někdy přehoupnuté až do grotesknosti. Neboli v Něžné surovosti. (U Frinda grotesknost není.)

Paní a pánové,

na úplný závěr mi dovolte ještě krátký epilog: Keith Haring, kdysi výrazná postava newyorské umělecké scény, řekl čtyři roky před smrtí v roce 1990: „Malíř by dnes mohl být důležitější než kdykoli jindy v historii člověka, protože má kvality, které jsou pouze lidské. Lidskou představivost nemůžete neprogramovat počítačem. Naše představivost je naše největší naděje na přežití. Myslím, že je velmi důležité milovat život.“ Vím, že oba vystavující Eva Turnová i Martin Frind nedostatkem představivosti netrpí a život, i při vší skepsi z některých člověčích selhávání, miluji dostatečně.

Frindovy obrazy mají schopnost dotknout se divákova citu i intelektu, obrazy Evy Turnové mají mimo jiné i schopnost být možná trochu nadsázkou, mystifikací. Kdo ví?

Tolik tedy k dnešnímu výstavnímu projektu!

Prosloveno při zahájení výstavy 4. 2. 2022 na zámku v Dačicích