Poté, co Bělehrad přistoupil na mírové podmínky skupiny G 8, nálety NATO ustaly a do Kosova začaly opatrně vstupovat oddíly KFOR, zatímco ruská jednotka předvedla nečekanou bleskovou akci, rozhořel se spor, kdo vlastně zvítězil. Vzhledem k tomu, že Bělehrad nakonec přijal podmínky NATO, lze alianci, alespoň z krátkodobé perspektivy, za vítěze skutečně označit. Ostatně, s ohledem na gigantickou vojenskou převahu, kterou NATO vůči Jugoslávii (Srbsku) disponovalo, by jakýkoliv jiný výsledek znamenal pro Západ obrovskou blamáž s nedozírnými následky.

Ale cílem akce přece nebylo dát Miloševičovi lidově řečeno „přes držku“ – zásah měl stanovený politický cíl, k jehož naplnění měl vést. Oficiálně deklarovaným konečným cílem bylo autonomní Kosovo v rámci Jugoslávie, zpočátku pod dozorem mezinárodních vojenských sil. Jugoslávské vedení dokonce na jednáních v Rambouillet a v Paříži souhlasilo, ač nepochybně nerado, s autonomním postavením provincie, odmítalo však předat výkon suverenity nad částí území jugoslávského státu mezinárodním silám. Politická reprezentace kosovských Albánců (fakticky vedení UCK) s autonomií Kosova nakonec rovněž souhlasila, leč také nerada, neboť již víceméně sázela na variantu odtržení.

Samotný oficiální politický cíl celé akce je tedy velmi sporný, neboť nabízí řešení, které v oblasti vlastně nikdo nechce a kývne na něj pouze pod tlakem okolností či přímo z donucení. Jelikož v době, kdy se rozhodlo o úderu, nebyly zdaleka vyčerpány všechny možnosti nepřímého nátlaku, vkrádá se neodbytná myšlenka: není třeba spatřovat jednu z příčin leteckého útoku NATO ve snaze vyzkoušet si novou strategii? Neopájelo se vedení aliance představou, že právě drtivá vojensko-technologická převaha jí umožní snadno a hladce řešit věci, které by si jinak vyžádaly roky úmorné práce? Navíc řešit takřka výhradně po svém, bez asistence Ruska a bez složitě dosažitelného mandátu OSN?

Ať tak či onak, po týdnu začínalo být zřejmé, že úder namísto očekávaného triumfu vytvořil velmi nebezpečnou situaci, kterou samo NATO přestávalo kontrolovat, a jež navíc ve svých důsledcích působila proti původnímu záměru. Vždyť právě zásah NATO výrazně přispěl k umocnění srbských represí do katastrofálních rozměrů. Bělehrad totiž vnímal a vnímá rozmístění mezinárodních sil v Kosovu jako předstupeň odtržení provincie, a po zahájení náletů se proto odhodlal k poslednímu šílenému a strašlivému způsobu, jak ji udržet – ke genocidě svým rozsahem nesrovnatelné s tím, co se v Kosovu dělo před zásahem.

Právě neschopnost přímo pomoci statisícům kosovských Albánců, vyháněným a vražděným, představuje jednu z nejsmutnějších položek angažmá NATO v Jugoslávii. A namísto přesných „chirurgických řezů“ na nejcitlivějších místech protivníka muselo nakonec NATO vsadit na jeho vyčerpání, na rozklížení samotných základů jugoslávského státu cestou zničení jeho vojenského, komunikačního a energetického potenciálu. Milošević dal ruce vzhůru teprve tehdy, když mu z jeho Jugoslávie zůstala kůlnička na dříví a když se také definitivně ukázalo, že jeho spojenec Rusko je příliš slabý a příliš závislý na přílivu finanční pomoci ze Západu, než aby mu kvůli Bělehradu otevřeně oponoval.

Jugoslávie rozbombardovaná, Kosovo vylidněné, stabilita, jež by měla být prvotním cílem západní politiky na Balkáně, v nedohlednu. Autonomní Kosovo nekonfliktně dlící v rámci Jugoslávie jakbysmet. Teprve naplnění tohoto cíle by se dalo považovat za opravdové vítězství, je však sporné, zda je něco takového v oblasti zmítané etnickými sváry a nevraživostmi vůbec dosažitelné a zda je to ještě vůbec dosažitelné právě po náletech NATO.

Snaha udržet stávající hranice se ukazuje jako kontraproduktivní, ale pokus vyřešit vše rýsováním nových hranic by mohl vést k ještě horším koncům. Použití síly má tragické následky, její nepoužití však také. Nic příjemného, nic vyřešeného, hlavní díl práce na uklidnění regionu bude ještě třeba vykonat. Těžko však říci jak.

Jedno ze základních dilemat dnešní doby pak zní, zda lze strategii leteckých úderů opakovat i v jiných podobných situacích, jichž se mohou jenom v Evropě a v jejím blízkém okolí vyskytnout desítky. V této souvislosti je nutné zdůraznit, že v případě Jugoslávie původní plán rychlého a přesného „inteligentního“ úderu, zázraku moderní vojenské technologie, selhal. Osamělý, i Ruskem opuštěný a médii zdémonizovaný Milošević byl nakonec úporně udolán v momentu, kdy se již zoufalý Západ začal pomalu přiklánět k předtím striktně odmítané pozemní invazi. Udolán klasicky nejenom ve vojenském, ale i v diplomatickém smyslu, neboť ve finále se ke slovu výrazně dostalo Rusko a vše nakonec zaštítila rezoluce Rady bezpečnosti OSN.

A hlavně – každá podobná akce musí mít stanoven realistický politický cíl. Tvoří-li podstatu kosovského konfliktu otázka státoprávního postavení oblasti, je třeba mít nejprve jasno v odpovědi a teprve od ní odvíjet další kroky. Jak na Balkáně, tak kdekoli jinde.

Lidové noviny, 15. 6. 1999, s. 8.