Státní opera ve Vídni má Mozartova Dona Giovanniho samozřejmě ve svém kmenovém repertoáru. V současné době se hraje inscenace z roku 2010, viděl jsem již 47. představení. Inscenační tým tvoří  režisér Jean-Louis Martinoty, dále pak výtvarníci Hans Schavernoch (scéna) a Yan Tax (kostýmy). Z dramaturgického hlediska je třeba konstatovat, že se uvádí víceméně běžná podoba kombinující premiérovou verzi pražskou s tzv. vídeňskou. To znamená, že z pražské verze je přejata velká árie dona Ottavia z 2. dějství, ariózo Leporella po sextetu, kdy vyjde najevo, že je Leporello převlečen za svého pána z jeho popudu, a pak závěrečný sextet – z vídeňské verze pak především obě znamenité árie Ottavia a Elvíry. Z toho by se měla poučit Praha, kde se dnes hraje verze s dodanou árií Elvíry, ale bez Giovanniho árie, kde coby převlečený Leporello posílá Masettovy kumpány pryč ze scény, což je o to trestuhodnější škrt, neboť si ho dosud nedovolila žádná z mnoha stovek inscenací, které jsem na různých scénách viděl, a bez závěrečného sextetu, který je pro mozartovskou formu dramatu giocoso typický pro své ideové poslání prezentované všemi účinkujícími postavami coby skutečná tečka.

Kamenem úrazu této inscenace je ovšem aktualizace. Tato zasáhla legendární syžet o potrestaném prostopášníkovi v několika směrech. Jistěže Sevilla v barokní době žila jiným společenským životem, než tomu je dnes, ale podstata je v samotném ději. Komtur se na nezvaného vetřelce vrhá se zbraní v ruce, ale tu samozřejmě vetřelec v tričku a džínách mít meč nebude, stejně tak jako v závěru l. aktu, kdy chce Giovanni zabít Leporella, aby odvedl pozornost od svého pokusu znásilnit Zerlinu, se předpokládá útočení s mečem v ruce. Režie ovšem se pokoušela soudobé kostýmy relativizovat převleky do rokokových oděvů coby součástí maškarního bálu, který Giovanni ve svém paláci chystá.

Tento pel-mel současných a rokokových kostýmů jistě přináší jistou divadelní směsici atraktivnosti a neotřelé režijní invence, ale ve svém celku adaptace juanovské látky do současnosti je absurdní. A nic na tom nemění fakt, že se při závěrečné scéně objevuje v pozadí pomník, kde je hrdina – dobyvatel ženské cti prezentován ve zřejmě rokokovém střihu.

A režie ovšem selhala i v několika detailech, kdy popřela logiku situací. Tak hned v úvodní scéně má Leporello po svém boku nějakou lásku, snad komornou, čímž ovšem jeho stížnost na Giovanniho noční choutky je v zásadě problematizována, taktéž v závěrečném obraze, kdy má nosit Leporello jídlo na stůl, aby pánovi z talířů potajmu něco snědl, což se stává humornou náplní několika replik, a je tak postavena i hudebně celá strofa. Zde, kde je k dispozici četa servírek, s nimiž navíc Giovanni na zemi souloží, se zcela vyřazuje možnost, zda si Leporello něco strčil pokradmo do úst.

Na druhou stranu je třeba ocenit, jak režisér Martinoty pracuje s prostorem, komponuje zajímavé mizanscény, jak vrší v aranžmá vzájemnou komunikaci mezi postavami, kde funkčně střídá naléhavou expresi až zběsilého pohybu s momenty poklidu, spočinutí v až sošných pozicích jakoby se na chvíli zastavil čas. A s tím souvisí i funkční zapojení sboru a komparsu, ať už šlo o vtipně rozehrané scény svatebčanů, či Masettových kumpánů hledajících rozmařilého svůdníka.

A úspěšná byla jistě také hudební stránka večera. Orchestr má bezesporu Mozartovu operu o potrestaném prostopášníkovi dobře zažitou a pod taktovkou dirigenta Saschi Goetzela hrál opravdu brilantně. Také jsme mohli obdivovat souhru tří scénických muzik na plese, kdy Mozart přímo geniálně rozvedl svou melodickou invenci, v kombinaci dobového pojetí zábavné muziky, která rozdělením do tří jevištních muzikantských skupin a poté v kontrastu zvuku divadelního orchestru doslova zvukově ohromila, a nám, kteří se chlubíme tradicí interpretace této „opery oper“, bylo jen co závidět.

Představení pochopitelně dominoval v titulní roli Adam Plachetka, který tu rozehrál širokou škálu výrazových poloh, jimž vévodila vždy účelově zbarvená přetvářka v dokonalé syntéze předváděné elegance či předstíraného milostného vytržení. Každá fráze měla svou specifickou tvářnost, dostávala napětí, vášnivé zaujetí kontrastovalo se sžíravou sebeironií. A řetězec nezdařených milostných aktivit, které vždy naruší nečekaný zásah zvnějška, mu umožňoval vytvořit až tragikomický řetězec komediálních scén, kdy musel vždy reagovat spontánně na nečekaný zvrat situace, který mu znemožňoval docílit kýžený závěr. A tak Plachetka stále mohl stupňovat tento smolný den záletníka, kdy se mu nic nedaří, až do zpupného si zahrávání s osudem ve výstupu s komturovou sochou, kde na svou pyšnou vyzývavost doplatí svým životem. Smolný den je tak završen Juanovým pádem do pekel, ale i tam dokázal Plachetka vygradovat téma postavy až do osudového vzepětí, kdy cynicky odmítá pokání, aby i ve chvíli poslední dominovala pýcha a výsměch. Znovu se tak potvrdilo, že mozartovské role jsou Plachetkovou dominantou, že basbarytonová poloha jeho hlasu plně vyhovuje charakteru těchto klíčových rolí mozartovského repertoáru a že také jeho výrazová proměnlivost plně vyplňuje razanci recitativů, které vyžadují napětí a lapidární prezentování pointy u každé fráze.

Plachetkovi po boku stál Robert Gleadow jako Leporello, který v sarkastickém výraze vyjadřoval na jedné straně skepsi a na druhé straně cynický výsměch i potřebu se přiživit, najít alespoň kousek místa pro sebe v užívání si rozkoší, jež přinášejí do života vše lákavé, a to nejen ženy, ale také jídlo a pití. Ve vášních a emocích se ovšem zmítaly i všechny ostatní postavy – ať už sveřepá Donna Anna (Irina Lungu), která nebýt příchodu komtura by nejspíš Giovannimu docela ráda podlehla, nebo její snoubenec Don Ottavio (Benjamin Bruns) s nenaplněnou touhou a závistí. Vrcholný výkon v roli Donny Elvíry podala Dorothea Röschmann, která vyhrotila vnitřní svár postavy zmítané mezi nenávistnou touhou po pomstě a nenaplněnou vášní, a to zejména ve chvílích, kdy proti svému přesvědčení pro potřebu opakovat chvíle rozkoše je ochotna vše zapomenout a postavit se svému strůjci příkoří po boku a vsadit na obhajobu svůdce, aby pak o to víc mohla akcentovat své zklamání a nenávist. Dorothea Röschmann ve svých áriích i recitativech dosáhla maximální hlasové účinnosti v propojení s pěveckou technikou a hereckou působností. Zmíněné sólisty pak ještě doplňovala Andrea Carroll jako Zerlina v přesvědčivé kreaci nenaplněné potřeby milostného libida, jakož i hromotlucký Ryan Speedo Green coby Masetto a pochopitelně také Sorin Coliban v roli komtura, který s dramatickou přesvědčivostí stupňoval specifickou pěveckou i hereckou polohu této role.

Škoda, že aktualizační manýra znehodnotila představení této Mozartovy „opery oper“, která má spolu s Prahou ve Vídni své domovské právo, a bohužel dnes tyto scestné režijní a scénografické koncepce poznamenaly onu legendární účinnost této výjimečné opery do té míry, že tak byla zcela zpřetrhána interpretační tradice v obou operních domech, a my dnes zborcenou strukturu musíme stavět znovu ze vzpomínek a střípků dnešních emocí, abychom mohli vychutnat genialitu tohoto díla a umělecké výkony představitelů, kteří přes pochybenou inscenační koncepci se pokoušejí zachovat v interpretaci jednotlivých postav to podstatné.