Hever pil na rychlou smrt. Nestihl si vyběhat modrou, měl odklad na rok a do práce se mu nechtělo. Respektive práce nechtěla jeho. Jakmile strčil hlavu do dveří kádrového oddělení, vzniklý průvan mu rozcuchal háro a vehnal mu vlasy do tváře. Vypadal jako hrozivý anarchista, vylosovaný k výkonu třídní msty.
Heverovi hrozil prokurátor za příživu. Blížila se zima, neměl kde bydlet. Domů na vesnici? Krmit čuníka a pak ho sežrat? Posměváčkové šířili oběžník, informující je o bezpečném způsobu odmítnutí nebezpečného elementa. Podřezat žíly, ale šikovně, aby to šlo sešít, jinak si neubalíš ani cigáro, radili mu zkušení basisti. Skoro se styděl, že ještě ve svých dvaceti neseděl. Zasloužilí kriminálnici mluvili úsečným slangem, vyvalovali tetovaná břicha a kralovali společnosti, i když nic neříkali. Šuškalo se, že to jsou jenom převlečení fízlové. Měl za úkol obsadit stůl a dát do okna květináč na znamení, že už odešli. Výčepní je vypoklonkoval a sedl si vedle něj. Skončí odpolední a z úřadů a škol se vyhrnou solventní kunčofti.

Čekal na Hany. V hlavě mu ještě duněl refrén Ou hanyhany, dountbí fany. Z nudy si na okraj tácku maloval profily pijáků. Zažral se tak do vlastní tvorby, že na ni zapomněl. Nahlédla mu přes rameno a kysele se zasmála: To má bejt chlap nebo ženská? Portrét, nebo karikatura? Hany zaregistroval na utajeném koncertu, o kterém věděla půlka vlasáčů a pár vlasatých udavačů, speciálně školených pro pohyb mezi závadovou mládeží. Byli vybaveni přešitými outfity, které v německých sekáčích vybírali pověření spolupracovníci s osvědčeným nevkusem. Postávali tiše v chumlu pogujících. Školení v tanci jim chybělo. Vybaveni legitimací mohli občas vyskočit na umakartové stoly a sem tam si střihli protirežimní výkřik. Prozradili se nezvyklou mírou zásobení alkoholem. Nabízeli hořčák s rumem, míchaným v nezvykle intenzivním poměru. Sledoval ji, když vycházela postranním vchodem z činžáku, který ostentativně nápadně hlídali esenbáci. Nešla přehlédnout. Zrzavé vlasy, modré oči a bledá pleť z ní činily kandidátku na roli bělogvardějské revolucionářky. Návštěvy krčmy pravidelně střídala s bytovým seminářem. Hever se k ní nachomýtl zasmušile mileneckým omylem: doprovázela docenta Merdla, který se ocitl v silné indispozici poté, co mu jakýsi nezbedník zcizil doklady. A Hever doprovázel ji. Všichni tři vystoupali tiše po schodech, boty v ruce. Po spikleneckém zaklepání se před Heverem zjevil úplně nový svět. Vlasáči, které si matně pamatoval z tupého tlachání u Brabanta, seděli nachýleni nad xeroxy, které rozdával evangelický farář, její nevlastní otec. V jistých kruzích bylo nepsaným zvykem udržovat myšlenku absolutní svobody rozhodování i za cenu bourání domácích krbů.
„Nežehrejte na osud. Každého čeká jedinečná příležitost. Každý může spasit svět — nebo ho uvrhnout do záhuby. Jdi a dívej se kolem sebe. Až přijde tvá chvíle, vzpomeň si na dnešní zpověď. Není malých lidí. Jsou jen malé úkoly.“

Situace ve světě se neměnila. Rozložení mezinárodních sil směřovalo k udržení stability ve střední Evropě. Dohoda — nedohoda tajných služeb dopadla tradičně v neprospěch malých států. Praha? Kde to vůbec je? To je tam, kde se jednou zjeví duch sám.
„Tak jako tehdy promluvil Bůh k Mojžíšovi, promlouvám já k vám. Je to totéž boží slovo?“ Auditorium ztichlo napětím. Hever se pokoušel zasunout své pavoučí nohy co nejvíc pod dlouhý stůl, kolem kterého seděli. Bál se nesmyslně, že ho farář vyvolá jako kdysi na základce. Ale otázka zapadla do ticha. Mezi posluchači se tyčila hora dobrot, jež upekly manželky jako dosvědčení myšlenky pohostinné slavnosti agapé. Po přednášce se navíc objeví karafa s vínem, aby se dostálo humanitárnímu ideálu podobojí. Nejen chlebem živ jest člověk… pronesl Merdl nedvojsmyslně. Účastníci odpustí svým hříšníkům. Poté se navzájem pozdraví rukoudáním (bezvěrci mohou použít neutrální Pokoj tobě. I s tebou vole. Všichni se už na tu chvíli těšili. Ajajaj — chyba hlávky! Příběh pokračoval jako v seriálu.
„Co vlastně umí Bůh? Má nějakou profesi? Je to sochař, tesař, zahradník, chovatel, lovec nebo stavitel? Postav mi příbytek tak a tak, ale v sobotu ne, tu musíš světit, jak jsem řek dřív. Bůh si na hoře Sinaj povídá s Mojžíšem jako rovný s rovným. A Mojžíš mu jako rovný rovnému naslouchá. Pak mu předá dvě kamenné desky svědectví, psané Božím prstem. To si napište.“
Hever si nestačil zapsat posloupnost vět, které se z improvizované katedry řinuly jako vody z protržené přehrady. Maloval si biblickou hodinu jako komiks. Co nestihne, dodělá si na příští biblické hodině. Nebo někdy jindy, nebo nikdy. Z Desatera znal mlhavě nepokradeš. Nepožádáš manželky bližního svého mu splývalo s nesesmilníš. Bratr farář, zaujatý sám sebou, přecházel nad skloněnými hlavami žáčků, ale nesnížil se k tomu, aby boží slovo kontroloval. Umí bůh česky? Mluví stejným jazykem, jakým píše, zeptal by se, ale nestihl ani zvednout ruku. Dějeprava se řítila dál, hledala nové mytologie v ohmataných spisech. Nové postrádaly závažnost.
„Kdo zná pokračování příběhu, největšího velkofilmu všech dob?“ zeptal se farář. Jeho dcera se snaživě přihlásila, aby Hevera vytáhla z tísnivé situace, do níž se nešťastně vmanipuloval. Trochu smrděl, ona voněla.
„Mojžíš snesl kamenné desky do tábora.“ „Ano. A dál?“ „Lid vzýval zlaté tele.“ „A to jak? Respektive čím?“ Hever věděl, ale raději si to nakreslil. Smilstvím. Co mohli dělat jiného? Posilovali svůj kmen. Podle hesla milujte se a množte se.
„Můžu to ukázat tátovi?“ Nečekala na odpověď a už obcházela s komiksem dlouhý stůl. Heverovi nezbývalo nežli zoufale přikývnout. Souhlasil tiše, trpně a naštvaně s příkořím, jemuž byl vystaven. Farář ho veřejně pochválil a zbavil se nepříjemného tématu tím, že převzal jeho ledabylý slang.
„Milej pámbu se rozlítil do běla. Fláknul s deskami o zem. Rozbil boží zákon na cucky. Co na to Bůh?“
„Lusknul prsty, udělal mu kopii!“ Dvakrát totéž umí jenom laser, vyřízne kopii do šutru v cuku letu.
Proč by nemoh kopírovat sám sebe? Je všemocnej: Nebo snad už zase ne? Žádný desky nebyly. Mojše si je vymyslel. Kde se prst boží naučil psát? „Nespi. Přijdeš o pointu.“ Farář znechuceně uzavřel diskuzi poukazem na symbolický význam podobenství a ohlásil přestávku. Ale had učené diskuse už se svíjel pod nohama účastníků a jízlivě sahal po slovu Písma. Doslovný smysl Mojšeho příběhu mohl zatemnit ďábel, skrytý v každém z nás. Ale jeho poslání je zjevné: Bůh je ochoten se opakovat. Nezáleží na originálu. Jeho pravost ověřuje teprve kopie.

*

Rozháraný estét se zadrhávajícím errrr a věčně ucpaným nosem začínal kariéru jako svazácký vůdce. Říkali mu náš malý Frantík Merda. Neznal nic nežli školu. Ještě před promocí se uchytil jako pomocná vědecká síla. Asistent by znělo příliš troufale a vychloubačně. Neskromná snaživost mu zůstala.
„Imaginární rozhovor? S Kunderou? Na to nemáš. Tak si to konečně přiznej a nemontuj se furt do někoho, kdo to dokázal. Umění je schopnost postavit před sebe splnitelný úkol. Ne chiméru,“ sprdla ho žena během nekonečně nudné půlnoční hádky. Důležité vzkazy mu psala růží na zrcadlo, nebo je přicvakla na ledničku magnetky s Kačerem Donaldem. To ho ještě víc zprudilo. Zorganizoval a ze školního grantu zaplatil studentský zájezd do Paříže. Z povinné prohlídky Sorbonny studenti utekli, ale on si pobyt prodloužil (bylo léto, doba kurzů tvůrčího psaní letmých literárních lásek, sledujících v Pokorných opisech kruhy svých oblíbených a nikdy zcela nepochopených postav). Prošel přísně střeženou zónou, dělící profesionální demonstranty od movitějších turistů. „Bezvýrazné tváře, ostře řezané rysy bez obličejové mimiky, se snad pohybovaly duchovně někde úplně mimo, snad bloudily s horkým osvěžujícím vánkem na poušti, prapůvodní domovině jejich kmene,“ zapsal si na okraj Paris Soir, který sebral z volného sedadla v metru. Držel výtisk před okatě rozevřený jako vstupenku do bájného ráje osvícenců. Co se dělo, že se stal náhle neviditelným? Jediný z celého zájezdu špitavých literátek se zanedbanou pletí, trvale neúčinnou trvalou a špatně sladěnými doplňky vytahaných svetříků a blůz, sestoupil do samého středu Kunderovského kruhu věrných.

*

Důvod k napití se vždycky najde. Řeč se stáčela k tomu, co není, ale jednou bude.
„Je úplně fuk, kdo co kdy kde podepsal. Je jich tolik, že ty udání ani nestihnou přečíst. Sem tam něco pozapomenou, ztratěj, hoděj do koše… aby měli alibi, až to praskne.“
„Kdo se to dozví první? Zase jenom oni. Bez nich to nepůjde.“
„Jo, vítr svobody vane z Moskvy. A prezidentem má bejt Mlynář.“ „Dubček se posere.“ „Ten to zas vobrečí. Slováci se daj k Rusákům.“ „Držej při sobě. Komoušská mafie.“ „A nejvíc teplý komouši.“ „Zbavili nás šeckého. Zme eném onuce,“ přisadil si děda v hubertusu. Sami ste se jim nabídli k vytření. Chleba podraží. Jest sa holt mosí. Aj pit.“
„Chybíte mi v evidenci. Co jste dělal celý ty roky, ptá se bába. Boural jsem režim, já na to. To ale bylo zakázaný, ona na to. Co já teď s váma? Nemáte v rodině invalidní sourozence? To jsme byli všichni, já na to. Co jsem jí měl taky říct? Že jsem se válel v kotelně? Eště že v Bohnicích vyštrachali že jsem na hlavu. Ale těch starostí! To bych fakt radějc dělal popeláře. Jak jsem si vysnil jako kluk: vezeš se, na čerstvým vzduchu, můžeš bejt špinavej až za ušima, a v poledne máš padla.“

*

Na Věčnosti byl sudý čtvrtek vyhrazen spolku vyškrtnutých. Oslovovali se pochybnými akademickými tituly honorabilis, pane vrchní rado, Vaše slovutnosti, či kolego soudruhu bývalý děkane. Vaše excelence již znělo příliš oficiózně. Závist se zde, mimo akademickou půdu, rozptýlila ve všeobecném pofňukávání. V nevětrané zadní místnosti, kam číšník chodil nerad, vysedávali nad zteplalým pivem samí bývalí. Někdejší straníci, předělaní na čerstvé monarchisty, se častovali s jistou dávkou recese falešnými šlechtickými tituly. Každej jsme odněkud, žejo. Vyhozený docent Merdl zeza Budějic, svobodný pán na statcích olympských, byl jeden z nemnoha věrných, kteří se sveřepě drželi své pokleslé vědecké kariéry, počaté za vlády jedné strany. I v hospodě dbal na akademické zvyklosti: spisovnou češtinu, erudici, výslovnost cizích slov, dostatek citací původních i převzatých pramenů. Snažil se udržet setkání na úrovni, jíž ovšem sám stěží dosahoval.
„Stejně skončíte u nás v blázinci. Jako doktor Vont,“ prorokoval mu přednosta psychiatrické kliniky, zaměřené na výzkum změněných stavů vědomí a jím způsobených problémů spojených s depersonalizací.
„Nic nepotěší českého intelektuála víc nežli drobné neštěstí druhého.“ Až do chvíle, kdy se role obrátí. Společenství tolerovalo různé projevy psycho-existenciálních krizí, které zachvátí zemi po změně režimu. Naučili se nevyzvídat, nevědět, neslyšet. Redukcí smyslového vnímání postupně zakrněla i činnost zlenivělé kůry mozkové. Kolektivním úradkem došlo k založení nového Lycéia. Z recese postupnou erozí zbyla mírně zastydlá hra na co by bylo, kdyby.
Předsedal Pan Korouhvička, Mr. Vektor. Před osmašedesátým byl nepostradatelný, na roztrhání. Jeho podřízení mu na tělo vypisovali konkurzy, ve kterých pak jako jediný uchazeč slavně vítězil. Jmenování do odborné sekce, která se většinou ani nesešla na své ustavující schůzi v plném počtu, bylo na světě. Vektor se dobral své přezdívky planým rozumováním plus pravidelnou konzumací piva v konkurenční partě samozvaného spolku Křižovnické školy, z níž byl vyloučen pro nadměrné užívání latiny. Změnil si už kdysi pogermánštěné židovské jméno Landsman. Kádrovákům připomínalo landsmanšaft. Automaticky jej vyřadili hned v první fázi prověrek. Zvolil tedy nepříliš exotický, husitstvím zavánějící, a přesto nenápadně povýšený český adekvát Zeman. To zní hrdě. Dokud se na výsluní politické moci držel jeho vzdálený přítel stejného jména, stoupal po žebříčku akademických hodností zcela bez problémů a zásluh. Vzhlíželi k sobě se směsí obdivu a pohrdání. Má něco společného s tím… nikdo se už dál neodvážil pokračovat. Nomen omen! Kouzelný klíč, přezdívka, po jejímž původu se pro jistotu nepátrá, se Na věčnosti ujala. Nedokázal se jí zbavit. Koneckonců co není, může být. Kdykoliv jindy. Příště. Aby duševně nezakrněli, připravil si každý pětiminutové expozé, co se v jeho oboru šustlo ve světě.
„Amíci už maj na poušti kadibudky pro transsexuály. A válku nespustí náhoda, black-out, hightech, ale neočekávaný úder z čistého nebe.“ „Čisté nebe?“ „To je básnický příměr, docente.“ „Kdo ho má?“ „Hergot, nerušte porád!“ Merdl kazil hospodu. Byl zvyklý rozebírat větu podle Peirceovy teorie pěti vzájemně se vylučujících kritérií. Dovedl zcela otrávit kolegy, zmást protivníka a rozmetat každý smysluplný plk.
„Jděte po smyslu. Ulpíváte na detailech, celek vám uniká.“ „Celek je složen z částí.“ „To není celý… pokračuju: …který si vymyslí jenom totální idiot.“ „Takže máme šanci?“ „My ne. Spíš oni.“ „Kdo jsou dnes oni — a kdo my?“ „Ty genderově předělaný. Jsou rozlezlí všude po světě, měněj barvy podle počasí, ale budou tu nafurt. Lidstvo skončí jako zmutovaný virus.“ „Já myslel, že nás ohrožujou komouši. “ „Jen primitiv nevidí hegelovskou dialektiku vnitřních rozporů. Jaká je dějinná role vosiny v prdeli? Nutí nás zaujmout postoj. Minulost je výslednicí, vektorem budoucnosti.“ „Nebo naopak.“ „Lidstvo se musí naučit žít se zlem. Vybudovat si imunitu proti blbosti.“
„To chce ovšem práci. Práce vyčpěla, je bezcenná. Dělníci produkují jen nepotřebný šrot.“ „A my je za to platíme.“ „Ne. Dělaj, že dělaj, a my děláme, že je platíme.“ „My, nebo rudoši?“ „To vyjde na stejno. Až vyrazej do ulic, máme mašli na krku.“ „Kdo my? Jakou mašli?“ „To je básnický obrat, tropus, topos prvního stupně. Blbýmu napověz…“
„Strana je naučila, jak se organizovat. Ne my jim, voni si škoděj sami!“ „My tady ne. Nás odsoudili živořit se prací.“

: Vladimír Merta, Popelnicový román, Galen, 2020

Kniha je k zakoupení  zde👇