Dvě piva, jeden malej rum u Rakviček. Jsem jako doga, víc už nesnesu, chce se mi spát, prachy na další krasojízdu stejně nemám. Růženka schválně kouká jinam, když loudivě vypouštím na ni voko. Klopotná cesta k Maxovi na Zátiší, vokýnka vinárny lákavě zářejí do tmy Betlémskýho náměstí. Maxa vycejtil, že mám hovno, že už nikdy to nebude lepší. „Maňa!“ volá na svoji štoudovitou ženu. „Max?“ Max ukazuje na mě prstem: „Maňa, tenhle pán má zákaz domu.“ „Ano, Max.“ Maxa vypouští na nás zlýho šatnáře jako psa. „Vy vagabunde!“ volá za mnou Maxa. Šatnář ještě chvíli výhružně postává ve dveřích. „Pudem k Plebánovi,“ navrhuje Zpustlý profesor. Nepudem. U Plebána bába šatnářka ráda krade vožralejm hostům kabáty. Rádi nás tam taky neviděj. Mimoto JVS už nikam nechce, skácel se na chodník jako mrtvej.

Středem Betlémského náměstí přichází skupinka vostrejch mladejch mužů. Řezničtí učňové na vycházce. Rychle zapletli jsme se s nimi do sporu vo nic. Mají nesprávnej dojem, že bijeme JVS. „To je blbost,“ říká Zpustlý profesor, „my ho akorát chcem postavit na nohy.“ „Přece nejsem slepej,“ říká stopadesáticentimetrovej prcek, „viděl jsem, jak do něho kopeš.“ „Ty seš nejenom slepej, ale i blbej, čuráku.“ Stopadesáticentimetrovej prcek se strašně zamračil. „Víš, jak mi říkaj?“ zachrčel na mě ze svýho přízemí. „Nevím.“ „Netrpělivej Mikeš.“ „Třeba kozel Bobeš. Mně je to fuk, jak ti říkaj. Čuráku.“ Na bradě mi vzápětí přistál děsivej hák. Druhá a třetí pecka jdou vobě na pravý ucho. Přestávám s pokusy trefit se do Mikeše a chráním si hlavu. Hlavně neupadnout, nebo mi ten blbec rozkope ksicht. „Vyser se na něj, Mikeši,“ smířlivě navrhuje jeden z těch vostrejch mladejch mužů, „řek bysem, že už má dost.“ „To jenom abysi věděl, kdo je netrpělivej Mikeš,“ říká ten vobr ducha, „jináč nic ve zlým, do smrti dobrý.“

Ráno pod ledovou sprchou myslím na Maxu, starýho dobrodince, kterej po dlouhý léta nalejval mi na dluh od vejplaty k vejplatě. „Vy vagabunde!“ Zasáhlo mě to neobyčejně bolestivě, je jasný, že den vode dne ztrácím i ten poslední lidskej kredit. Bolí to víc než zahanbující výprask vod toho maličkýho Mikeše. V koupelnovým zrcadle vidím svůj vlastní vopilecky přiblblej ksicht tak neúprosně zřetelně jako v tý studánce. Tak takhle vypadá vagabund. Bude se mi stýskat po plachejch švábech, který prodírali se hustou plísní vysráženou na vnitřní zdi pod voknama vinárny Na zátiší. Konec starejch časů.

Nemám prachy na žrádlo. Nemám prachy na nájemný. Nemám prachy na tramvaj. Nemám prachy na pivo. Nemám vůbec žádný prachy. Nemám kredit u Rakviček, nemám úvěr u Maxy. Nevěřej mi. Pronásleduje mě Literární fond. Pošťák vytrvale strká do kastlíku protivný dopisy, ve kterejch požadují, abych okamžitě vrátil zálohu, již mi kdysi poskytli na novou knížku. Věřil by ještě někdo, že jsem se živívával pokládáním písmenek na papír? Sám sobě jsem nedůvěryhodnej. Knížka se jmenovala Levá srdeční komora, vykopli ji z výroby z ideových důvodů. Čtyři tisíce korun! Kde bych je proboha vzal! „Nemám peníze. Jím už jenom brambory, chleba a špek. Chcete, abych ten špek škrtnul z jídelníčku? Taky si občas musím koupit mýdlo,“ pateticky vodpovídám Českýmu literárnímu fondu. Chytrácky přihazuji těžký závaží: „Nepíši vám to proto, abych vás dojmul. Jiní jsou na tom neporovnatelně hůř. Chci jenom, abyste jednou nemohli říkat, že jste o tom nevěděli.“ Těžký závaží zabralo, povolují mi měsíční splátky padesát korun. Kde bych je proboha vzal! Ze svý knihovny vyrval jsem náruč knížek jako vnitřnosti z mrtvýho prasete. Vodhadem asi tak metr románů. Taky básničky. Masochisticky přihodil jsem do tašky milovanýho Georga Trakla. Když jste si mě upekli, tak si mě i snězte. Břichoprdelatej hroch v antikvariátu Na Můstku nabízí vohavně a bolestivě málo, ale po kratičkým pokusu o vodpor s jeho cenami souhlasím. Co mně taky zbejvá? Večer se s hroším čurákem potkáváme ve vinárně Blatnička v Michalský ulici na Starém Městě Pražském. „My knížky nepotřebujem,“ vodbejvá moje nářky s převahou nažranýho, „máme jich dost. Víte, co udělám příště? Nejenomže vám udělám mizernej vodhad, já vám nedám vůbec nic ani za dobrý knížky. Nekoupím je.“ Dramatická pauza. „Dostaneš hovno.“ Holohlavej výčepák soucitně nalejvá mi decko bílýho darem.

Sbírám vodvahu přede dveřima bytu Šílenýho císaře Rudolfa. Mám zazvonit hned, nebo až za chviličku? Co je lepší? Potřebuji si pučit na přežití, na pivo do pozejtří. Strašně dlouho se nedokáži vymáčknout. Nejde mi to ještě vod huby, bejt žebrajícím vagabundem vyžaduje cvik. Připadá mi, že z psychologickýho hlediska ještě nenastala ta pravá chvíle. Vydělávat peníze umí každej blbec, pučovat si prachy je vysoký umění, jež není dáno jen tak každýmu, kdo si vzpomene. Manželka Šílenýho císaře Rudolfa okamžitě správně vycejtila, proč jsem přišel. „Lidi, já jsem úplně mrtvej,“ vydechl jsem, když jsem vysíleně dopaď na židli, „já jsem mrtvej, mrtvej, dokonale mrtvej.“ Vopakuju to pořád dokolečka, abych získal čas, potřebnej k překonání studu. „Jsem šíleně unavenej. Já už nemůžu. Jsem mrtvej člověk.“ „Všichni jsme mrtví,“ protáhle zamečela manželka Šílenýho císaře Rudolfa. Žádost o půjčku jsem ze sebe nevysypal. Byla zamítnuta, aniž by o ní bylo padlo jediné slovo.

Houslista je v telefonu svolnej, půjčí mi talíř. Tisíc korun! Do městského autobusu nevočekávaně přisedá Sborovej zpěvák. „Náhodičkou tam dneska taky musím něco vyřídit,“ volizuje si rty. Houslista dnes hlídá dítě. Suchá jehla je na tahu v Praze. O čem dětská duše snila, vůle Boží vyplnila, Houslista mi skutečně vyplatil neuvěřitelnejch tisíc kaček! Žádá vyprahlým hlasem, abych ještě zůstal, připadá mi, že je nezdravě vzrušenej představou pozdního návratu svý zákonný manželky Suchý jehly.

Přifrčela posledním nočním autobusem. Je ve formě. S brutální rozkoší uráží a ponižuje Houslistu na nejkreativnější způsoby, je výtvarnice, tedy tvoří. Mně se na Suchý jehle líbí, že je takovej dobytek, řekl kdysi Západovýchodní díván. „Máš malýho ptáka. Smrdí ti z huby.“ Štípe ho do paže rozžhavenejma krbovejma kleštěma. Vyčítá mu Flétnu. „To je úplná blbost,“ brání se Houslista, „dyť Flétna už před patnácti lety skočila z vokna.“ Suchá jehla konečně se vodpotácela, vodněkad dolehl k nám pekelnej rachot a třesk. „To byla moje sbírka lidovejch hrnečků,“ podivně spokojeně konstatuje Houslista. Září. „Pánové. Já vás upozorňuju, že moje poslední milenka se ke mně chovala neporovnatelně hůř.“ Lící přehnal se mu ješitně hrdej úsměv.

Sborovej zpěvák zamýšlí využít Houslistovy uvolněný nálady. „Chtěl bysem o vás natočit dokumentární film.“ „To jste se dobře rozhod,“ přikyvuje Houslista. „Nafilmuji vás v nějaké intimní tvořivé chvilce!“ rozpaluje se Sborovej zpěvák a furt se tak blbě voblizuje. „Tak jo,“ souhlasí Houslista, „budu si honit ptáka před svou poslední sochou. Vona je tak krásná.“

úryvek z knihy Petra Chudožilova Lahvová pošta. vydalo Nakladatelství Jan Placák – Ztichlá klika, Praha, říjen 2008 Kniha je k dostání v antikvariátě Ztichlá klika, Betlémská 14, Praha 1; cena 200,- Kč