V souvislosti s rokem 2018 se mluvilo o osudových osmičkách v našich dějinách. S trochou nadsázky bychom mohli říct, že i pro Vladimíra Boudníka byly osmičky osudové. Na 21. 8. 1968 si naplánoval svatbu s textilní výtvarnicí Věrou Špánovou z Českého Krumlova. Měl štěstí, že z Prahy odejel předem. Spisovatel Bohumil Hrabal, který mu měl jít za svědka, již kvůli tankům město opustit nemohl. Svatba se konala o den později, úřady chtěly i navzdory sovětským vojákům v centru Krumlova zachovat dojem normálního všedního života. Boudník měl prý situaci ironicky komentovat tím, že tanky přijely na jeho počest. Jen několik měsíců poté, 5. prosince 1968, už však nebyl mezi živými. Dnes je tomu přesně padesát let. Jistě bychom našli i několik dalších významných osmiček v jeho životě, nejen roky 1938 a 1948, které zažívá se všemi jejich následky.

Boudník je autorem tří nových grafických technik – aktivní, strukturální a magnetické grafiky. Právem náleží mezi naše přední umělce, ale ani ve světovém měřítku nezůstal pozadu, naopak. Na výstavě PostWar. Umění mezi Pacifikem a Atlantikem 1945-1965, která se konala minulý rok v Domě umění v Mnichově a která podávala přehled o světovém poválečném umění, byl zastoupen vedle Jiřího Koláře a Aléna Diviše čtyřmi pracemi. Konkurence jako Gerhard Richter, Alberto Burri, Willem de Kooning, Lucio Fontana, Emilio Vedova, Jasper Johns či Andy Warhol a mnohá další velká jména byla opravdu nemalá. Boudníka můžeme také považovat za předchůdce akčního umění a je snad i prvním člověkem, který u nás po roce 1948 začal vydávat samizdatovou literaturu. Rakouská literární teoretička Gertraude Zandová totiž označila jako první samizdaty na našem území po roce 1948 právě Boudníkovy Manifesty explosionalismu z roku 1949.

Avšak Boudník je také osoba opředená mnoha mýty a legendami, které kolem něj vytvořil z nemalé části i Hrabal. Za další legendy pak vděčíme Boudníkovým kolegům ze Středočeských strojíren, kde od roku 1952 pracoval jako obráběč kovů a později jako dílenský rýsovač, komunistické umělecké kritice a dalším lidem, kteří, jak napsal historik umění Jiří Šmejkal v 60. letech, jsou ochotni přijmout umělecké hodnoty až tehdy, když už ztratily svoji aktuální platnost. Mnohé výmysly o něm kolují dodnes. Boudník se totiž stal jednou z obětí své doby…

Hrabal si byl své mýtotvorné funkce vědom. V Post Scriptu své knihy Morytáty a legendy, která vyšla v roce 1968, vysvětluje své chápání mýtů a legend a hovoří také o jejich tvoření. Součástí je i Legenda o Egonu Bondym a Vladimírkovi. Vrcholem Hrabalova pábitelství je kniha Něžný barbar, která vznikala v první polovině 70. let, ale u nás poprvé oficiálně vyšla až v roce 1990 a která má být poctou Vladimíru Boudníkovi. Podle Něžného barbara vzniklo několik divadelních představení. Nejznámější bylo asi nastudování Činoherního klubu s Petrem Čepkem v hlavní roli, které mělo mít na 232 repríz. Právě v této době považovali mnozí Boudníka za smyšlenou postavu Hrabalových děl, ne za skutečného člověka a umělce. V roce 1989 byl na motivy novely natočen film, v němž si Boudníka zahrál Boleslav Polívka. Sám Boudník hrál v roce 1964 sám sebe v epizodě filmu Perličky na dně nazvané Automat svět. Film byl natočen podle Hrabalovy literární předlohy a Boudník svým hereckým výkonem posloužil k dotvoření obrazu, který mu Hrabal předurčil.

Díky Hrabalovi a také Spolku přátel Vladimíra Boudníka nebylo Boudníkovo jméno v nelehkých normalizačních dobách zapomenuto. Celou dobu ovšem žilo svým vlastním životem a Boudníkovo originální dílo zatím pomalu ustupovalo do pozadí. Až rok 1989 oživil novou diskusi o Boudníkově grafickém díle, které je nesmírně bohaté a které přineslo nové impulsy nejen naší umělecké scéně 60. let.

I když Hrabalovo literární zpracování má se skutečným Boudníkem a jeho životem jen pramálo společného, vybrala jsem k Boudníkovu smutnému výročí několik ukázek z Morytátů a legend a Něžného barbara, abychom si připomněli Hrabalovýma očima tohoto opravdu výjimečného umělce a člověka. Imaginace a literatura jsou totiž mnohdy krásnější než skutečnost…

První dvě ukázky pochází z Morytátů a legend. V první Hrabal líčí okamžik, kdy nabídl Boudníkovi podnájem u sebe doma v legendární ulici Na Hrázi. V druhé paroduje Boudníkovu teorii explosionalismu, tvoření ze skvrn, pomocí kterého chtěl Boudník udělat ze všech lidí výtvarné umělce. Další ukázky jsou z Něžného barbara a charakterizují Boudníkovou osobnost i osobitost.

Vladimírek otevřel železné dveře, přehrazená půda, nahozený svažující se strop. Vikýř. „Tady,“ povídám, „vám šlapu po nějakým obraze.“

„To nic,“ řekl Vladimírek, „to je koberec.“

Pak vystrčil hlavu z vikýře a řekl vzdáleným hlasem: „Takhle se každej večer koukám lidem do koupelen, bytů a tak.“ – „No jo,“ povídám, „ale za chvíli začnou mrazy, to tady nemůžete kreslit.“ – „Ale ano,“ řekl Vladimírek a zhroutil se na kolena. „Už to mám vyřešené, zapojuju střídavě jinačí svaly.“ – „To jedině jo,“ povídám, „ale že jste chodili do Malvazu?“  – „Ano, tam jsme se scházívali, já, Reegen, Bouše, Krauer. Nejdřív jsme se ale sešli u rybiček, u kašny s rybičkama, tam u toho kamenného vodotrysku u jedničky na Staroměstském.“ Povídám: „Ale já jsem si v tom vodotrysku každej den myl obličej, když jsem tam ve čtyři hnal na autobus na Kladno!“ – „Ano,“ řekl Vladimírek, „tam jsou naše svaté okresy. V Karlově ulici, ještě teď tam jsou skvrny, který obkresloval Rotbauer, tady jsme jednou zdivočeli dav tak, že lidi skákali po zdích a tyčí si ukazovali ve skvrnách svý tam konkretizovaný vidění, my s nimi od lucerny k lucerně. Krauer, Reegen,“ řekl Vladimírek a vytáhl hromady papírů a fotografií. Pichal tužkou do očí mladíka: „To je Reegen. Jeden čas spával s klukama na Slovance v opuštěném skleníku, tam na dece dospával svůj sen… přes den kouřil, pil pivo, kreslil, jeho hospoda: Peklo na Kampě. V zimě, aby nezmrznul, tak spával ve skleníku v almaře; a aby se neudusil, tak dveře té skříně měl nadzvednuté polínkem.“ – „Víte co,“ povídám, „pojďte k nám bydlet do Libně, budete spávat s truhlářským pomocníkem.“ – „Třeba,“ řekl Vladimírek, „ale tenhle aťas si nechám, já teďka pracuju na meziplanetárním soutěžení, ať vědí, kurvy, že se se mnou musí počítat!“

Hrabal, Bohumil: Legenda o Egonu Bondym a Vladimírkovi, Praha 1968, s. 25-26.

„Co to tady malujete“ řekl Bondy.

Dočekal řekl, že maluje Baušeho, an maluje Vladimírka, který podle naprasklé zdi kreslí Bondyho portrét. Když se optal Bondy Baušeho, Bauše řekl, že kreslí Vladimírka, který kreslí Bondyho portrét. Vladimírek však prohlásil, že maluje explosivní skvrnu.

Egon Bondy šel k Dočekalovi, dal mu facku a prohlásil: „Sutím posílám Bondymu facku“.

Dočekal poslal facku Baušemu, Bauše dal facku Vladimírkovi a Vladimírek dotkl se třemi prsty praskliny a zasmál se příšerně: „Chachachachachá!“

Než přišel Bondy domů, otekla mu tvář. Egon Bondy se díval do zrcadla, třemi prsty si mačkal opuchlou líc a říkal: „To vypadá, jako bych dostal facku.“

Ten večer se sešel Bondy s Vladimírkem u Dvou babiček. Vladimírek se unášel: „Chci udělat ze skvrn a oprýskaných pražských zdí obrazárnu!“

„Jaj, jaj, jajajaj!“ smál se Egon Bondy, míchaje v smích slova německá.

Když vyšli Vladimírek se zastavil u zdi Klementina a vykřikl do soumraku: „Hele!“ A zůstal strnule stát před skvrnou. „Egonku, tady to vypadá, jako by někdo tady stál, ten hrudník, hele Bondíčku, tady ta prasklina vypadá jak oduševnělá tvář.“

Vladimírek se unášel explosionalisticky, pro větší důraz vytáhl tesařskou tužku, obtahoval kontury shodného tvaru na zdi a unášel se dál: „Hele, Bondíčku, ta ruka, jakoby svírala cigaretu, tady ta prasklina vypadá, jako by to byl kouř.“

Tu však se ta skvrna celá pohnula, ze zdi silná ruka dala Vladimírkovi takovou realistickou facku, že Vladimírek upadl, neboť u klementinské zdi sál pekařský pomocník, který čekal na holku, která nešla.

Hrabal, Bohumil: Legenda o Egonu Bondym a Vladimírkovi, Praha 1968, s. 23-24.

Vladimír nechával přepadat do slunce svoje blonďaté kučery a ta ženská odbíhala k dítěti, někdy vytáhla prs a dala dítěti pít… Navečer Vladimír, když se loučil a vymiňoval si, že zítra přijde zase, tak ženská myslela, že zase chodí po zemi Kristus, a políbila Vladimírkovi hřbet ruky… ale jindy zase, když Vladimírek složil do dřevníku na dvorečku uhlí a začal důchodkyni vykládat o svých problémech a o své práci, stařenka neklidněla čím dál tím víc, pak dlouho se dívala na sekyru zaseknutou do špalku a v zoufalství sundala zástěru a přikryla tu sekyru… a oddychla si, až když jsme s Vladimírkem odešli, ještě vyběhla a dívala se, zdali jsme opravdu zahnuli k Hausmanům, zda už jsme pryč…

Z odstředěného mléka vyráběl smetanu, z uhelného mouru brilianty, z vrabce ptáka Fénixe, z chromého udělal závodníka, vždycky, kde něčeho bylo málo, tam vrhal svůj talent, aby dokázal, že omnia ubique a v minimu je maximum, že každý bod na světě je středem rajské zahrady, zatímco visuté zahrady se zvolna mění v rozvaliny a prach a v tom prachu všechna krása odolává, v té špetce hlíny všechno začíná znovu…

Hrabal, Bohumil: Něžný barbar, Praha 1990, s. 40-41.

Jednou jsme s Vladimírkem kráčeli polabskou krajinou, osamělý strom trčel a nabízel se slunci do všech stran, za ním byl temný les. Vladimírek se zase díval s pohnutím, usmíval se, přikyvoval si shodně sám ve shodě se sebou. Hele, řekl, tenhle strom, to je Goethe, měl podmínky, rozkošatěl, nabral si helenského slunce ze všech stran, jeho kořeny si vzaly ze země do sytosti to, co potřebovaly. Já jsem ale strom z támhle toho lesa, ramena mám odraným musím počítat jen pro svojí štíhlou korunu s tolika sluncem, kolik ho na mne vyjde, jeden druhému v tom lese vadíme, jeden druhému zavazíme, však žijeme. Já povídám, pokračoval Vladimír, že dík imaginaci a hmatovému prožitku jsem zrovna tak košatý – ukázal na osamocený strom – jako tamhle ten Goethe. Zrušil jsem rozdíl mezi silnou individualitou a masou… chachacháááá! Ten čas jsem začínal chápat, že Vladimírovy grafické listy jsou apoteózou čtvrtého stavu, lesa, dělnické třídy, že dotýkajíce se větvemi jeden druhého, jsme odsouzeni žít na útraty Vesmíru a Krásy. A Vladimír ještě stál pohnut před tím osamělým stromem a něžně hovořil: Tak jako tady ten strom, tak já mám všecko taky v listech uzemněný… Ten strom je pro mne ze skla, vidím, jak míza stoupá sklem pně, šťáva trubicemi je rozváděna větvemi, vidím květ, vidím plod… i země je pro mě průhledná a ze skla, sleduju přesně, kam jsou kořeny a vlásečnice, vidím, jak sají ze země a z vody, vidím celý ten skleněný strom, vidím každou jeho fázi ve kterékoliv roční době, teď i tady vidím ty kružnice, po kterých se každá součástka stromu otáčí, vidím tu harmonii sil a šťáv… troška imaginace a všechno se stává jasnější, a tedy lidštější, víte, doktore? Chápete? Doktore..! A já jsem si v té chvíli uvědomil, jak grafické listy Vladimírovy jsou tak krásně ukostřeny, tak dobře uzemněny, jak každé dobré rádio, jak každý telefon, jako by cisterny nákladních aut s benzínem, které courají za sebou po dláždění jiskřící řetízek, aby hořlavina nevyletěla při hřmění do povětří. Viděl jsem, jak i Vladimír, když je rozbitý, jak se vždycky znovu zvedne, když se nakloní a prstem se dotkne země, která mu dává čerstvých sil a se kterou se spojí v mystické a přece tak realistické komunikaci. Egon Bondy, když se dozvěděl o tom, co Vladimír na procházce řekl, kopl do žebra ústředního topení, a drže si v ruce roztrženou botičku, poskakoval v automatu Svět a křičel: S tím stromem, to je starej Jacob Böhme, ten geniální prťák ze Zhořelce, kterej taky odhrnoval hlínu stromů, aby poznal, jak souvisí hmota s myšlením, aby vynašel větu: Der als Mensch gewordene Gott! Jejejej! Já jsem si snad ukopl celej prst! Ale to ten Vladimír! Dyk je to subsrtrát Hegelovy celý filozofie, ten strom! Já to musím rok študovat a Vladimír, ta bestie, to přesně řekne jen tak na procházce, jako by se vysmrkal! Já říkám, čistá paranoia!

Hrabal, Bohumil: Něžný barbar, Praha 1990, s. 75-76.