V roce 2013 bylo dvojité kulaté výročí Richarda Wagnera: v tomto roce uběhlo 130 let od jeho smrti a 200 let od narození. V rámci tohoto jubilea některé operní domy uvedly skladatelova raná operní díla, která se do tohoto roku hrála buď málo (Rienzi), nebo téměř vůbec (Die Feen a Das Liebesverbot). V Evropě se samozřejmě v roce wagnerovských oslav dávaly všechny jeho opery, v tomto příspěvku se však zaměříme především na opery zřídka uváděné, z nichž některé se objevily na několika evropských operních scénách a evidentně díky výše jmenovanému výročí se hrají první dvě Wagnerovy scénické kompozice častěji a častěji (Víly – Die Feen – byly na jaře 2017 uvedeny např. i v Košicích pod taktovkou Roberta Jindry). Operní scéna ve Wagnerově rodném městě Lipsku připravila v rámci wagnerovského výročí všechny tři rané opery. V lipském nastudování byly rovněž přeneseny v roce 2013 i do Bayreuthu. A lipská opera také uvedla na rozloučenou na jaře 2016 tato díla ve třech večerech za sebou ve dnech 20. – 22. 5. v rámci Wagner Festtage der Oper Leipzig 2016.

Prvním Wagnerovým dokončeným scénickým opusem je velká romantická opera Víly (Die Feen) z let 1832–1834 na text skladatelův. Jako předlohu si Wagner zvolil komedii La donna serpente Carla Gozziho, v níž se mísí commedia dell´arte s orientálními pohádkovými motivy. Víly nebyly za Wagnerova života nikdy provedeny, premiéra se uskutečnila v Mnichově až pět let po jeho smrti. Děj je ve zkratce asi takový: Král Arindal na lovu zbloudí do říše víl a do jedné se zamiluje. Nesmí se však 8 let zeptat na její jméno. Král ovšem zákaz otázky nevydrží, a musí proto podstoupit těžké zkoušky, v nichž zprvu neobstojí a víla Ada je proměněna v kámen. Nakonec však dobří duchové vítězí nad zlými, víla je vykoupena, ale král musí navždy opustit svět lidí a zůstat ve světě víl.

Přestože pohádková říše víl ve spojení s orientem nabízejí nepřebernou škálu možností jak dílo po výtvarné a kostýmové stránce uchopit, myslím, že této nabídky ani režisér Renaud Doucet, ani autor scény a kostýmů André Barbe náležitě nevyužili. Zatímco kostýmy pěvecky slušných tří víl (Magdalena Hinterdobler jako Zemina, Jean Broekhuizen jako Farzana a hlavně Christiane Libor jako Ada) byly stylizovány do éry módy biedermeieru, tedy do doby, kdy opera vznikla, úbory sestry krále z Tramondu Lory (Dara Hobbs) a její komorné Drolly (Jenifer Porto) připomínaly spíše dobu alžbětinskou a král pozemské říše Arindal (Endrik Wottrich) vystupoval v současném civilním domáckém úboru, přičemž celou dobu upoutával pozornost publika jeho dokonale neslušivý oranžový pulovr navlečený přes kostkovanou košili.

Králův kostým měl zřejmě navodit dojem, že Arindal vypadl ze své role ve světě víl – porušil typicky pohádkový, Wagnerem v pozdějších dílech často použitý zákaz otázky, a navíc nedodržel přísahu – musí tedy podstoupit zkoušky. Tento výklad se prvoplánově nabízí jako nikoli špatný režijní záměr. Horizontálně a v některých obrazech i vertikálně rozdělená scéna zobrazovala jak současný děj, tak prehistorii; proč ne, avšak pohled na muže v domáckém oděvu, který se povaluje na kanapi a čte noviny, rozhodně neevokuje postavu pohádkového krále, byť by byla kdovíjak pochybila. (Jiný výklad by mohl být, že muž, který se rozvaloval na kanapi se ve své mysli převtělil v krále a stal se součástí příběhu mimo svět lidí, přičemž jeho nápadný kostým má stále připomínat jeho identitu.) Zkrátka podobné úlety divákovi jen zamotávají hlavu a odvádějí jej od toho nejpodstatnějšího – hudby – a to především tehdy, kdy jde o díla málo provozovaná, tedy posluchači ponejvíce neznámá. Představení nastudovala Oper Leipzig ve spolupráci s Bayreuther Festspielen, BF Medien GmbH, slavný Gewandhausorchester podal standardně skvělý výkon, řídil jej Friedemann Layer, velmi dobrý byl také Chor der Oper Leipzig (sbormistr Alessandro Zuppardo). V Lipsku jsem viděl Víly celkově čtyřikrát, ale teprve na jaře 2016 jsem slyšel v roli krále Arindala výše uvedeného tenoristu, který zpíval výborně a tuto postavu hodně oživil.

Druhou Wagnerovou operou je velká komická opera Zákaz lásky aneb Novicka z Palerma (Das Liebesverbot oder Die Novize von Palermo) z let 1834–1836, která měla premiéru 1836 v Magdeburgu. Text si opět napsal skladatel sám, v tomto případě volně podle Shakespearovy komedie Measure for Measure – Veta za vetu. Uveďme zde stručný obsah: v Palermu vládne v nepřítomnosti krále německý místodržící Friedrich, který zakáže karneval a za opilost a volnou lásku hrozí trestem smrti, čímž proti sobě postaví sicilský lid. Po mnoha zápletkách se přes Friedrichův zákaz karneval koná a strůjce zákazu padá do pasti, kterou nastražil sám na sebe, ale nakonec vše dobře dopadne. Režisér Aron Stiehl bohužel postavil představení tak, že pokusy o komiku nevyznívaly příliš přesvědčivě a publikum také smíchem nereagovalo – jednalo se po výtvarné stránce o grimasy a žertovné nalíčení pěvců, což je však patrné pouze z prvních řad či z fotografií. Byl to spíše humor, kterému nerozumí snad nikdo kromě jeho tvůrce. Těžkopádné ironii odpovídala i scéna (Jürgen Kirner) a kostýmy (Sven Bindseil). Představení nastudovala opět Oper Leipzig ve spolupráci s Bayreuther Festspielen, BF Medien GmbH, slavný Gewandhausorchester pod taktovkou Robina Engelena byl sice dobrý, stejně jako Chor der Oper Leipzig pod řízením sbormistra Alessandra Zupparda, avšak souhra orchestru se sborem místy pokulhávala.

Dá se s jistotou říci, že lipské hudební provedení Zákazu lásky nedosahovalo úrovně Víl a Rienziho, nutno ovšem dodat, že se jedná o extrémně náročný kus. Pěvecky standardní byla Lydia Easley v roli Isabelly a Olena Tokar jako Mariana. V mužských rolích se dobře osvědčili Tuomas Pursio (Friedrich), Paul McNamara (Claudio) i Dan Karlström jako Luzio. Škoda, že se v této inscenaci nepokusila režie představit divákům komickou operu v pravém slova smyslu, tedy aby byl v publiku slyšet také smích. Právě komické scény a nadhled nad věcí se na scénu prakticky nedostaly. A ani v závěrečné scéně karnevalu, která k humornému podání přímo vybízí, režijně ku prospěchu věci využito nebylo.

Poslední Wagnerovou operou z ranného období, tedy z doby, kdy autor hledal vlastní výraz, tvořil v různých stylech a zkoušel různé operní typy, je velká tragická opera Rienzi, poslední z tribunů (Rienzi, der letzte der Tribunen, běžně uváděná pod zkráceným názvem Rienzi), komponovaná v letech 1838–1839 v žánru francouzské grand opéra a poprvé uvedená roku 1842 v Drážďanech. Text, jako ostatně u všech svých oper, si napsal skladatel sám podle stejnojmenného románu Edwarda Bulwer-Lyttona. Jedná se o tragédii historické postavy Cola di Rienziho, který se ve 14. století pokusil obnovit v Římě starou římskou republiku, dosáhl jmenování papežským notářem, nechal se zvolit lidovým tribunem, ale později se lidu znelíbil a byl zavražděn.

Tři roky po provedení v Lipsku a v Bayreuthu v roce 2013, které bylo po hudební stránce fantastickým zážitkem (tehdy dirigoval Christian Thielemann), naštěstí v roce 2016 vypustili scénické obrazy a nejapné video a došlo dokonce k výměně režiséra: Matthiase von Stegmanna nahradil Nicolas Joel, a nutno říci k lepšímu. Též scéna a kostýmy (Andreas Reihardt) chvílemi zapadaly do dané doby a místa, rekvizit bylo ku prospěchu věci málo. Hlavní postavy vystupovaly povětšinou v kostýmech dobových, vedlejší pak v současných, ty však byly alespoň barevně odlišeny (např. příslušníci znepřátelených rodů). Představení nastudovala opět Oper Leipzig ve spolupráci s Bayreuther Festspielen, BF Medien GmbH. Dirigent Matthias Foremny byl sice velmi dobrý, stejně jako Gewandhausorchester Leipzig, ale jemných odstínů, které dokázal vytvořit s tímto orchestrem Ch. Thielemann v Bayreuthu, přece jen nedosáhl. Nutno pochválit také zpěváky: Stefan Vinke, představitel titulní role zaujal svým hrdinským tenorem, který pouze v závěru této obtížné role poněkud tremoloval. Velice dobrá byla též Vida Mikneviciute, sestra Rienziho Irene, dále pak Milcho Borovinov jako Steffano Colonna a mezzosopranistka Kathrin Göring v kalhotkové roli Adriana, jejíž hlas zněl stejně skvěle v hlubokých i vysokých polohách. Zvučným basem zaujal v roli papežského legáta kardinála Orvieta Sejong Chang, byť je tato role v podstatě epizodní. Vynikající byl rovněž sbor Chor und Zusatzchor der Oper Leipzig pod vedením sbormistra Alessandra Zupparda a souhra všech hudebních složek: sólistů, orchestru i sboru. Opera Rienzi byla po hudební stránce v květnu 2016 provedena nejlépe a nejpečlivěji.

Je velká škoda, že tyto tituly již lipská scéna stáhla ze svého repertoáru, protože nastudování všech tří Wagnerových raných oper se hned tak žádná scéna asi nezmocní. Při provedení těchto děl během tří večerů za sebou jsem si znovu uvědomil, jak již tyto opery naznačují Wagnerova další různá působivá řešení. A především skutečnost, že tyto opomíjené opusy jsou stejně geniální jako mistrovy opery pozdější, které svého autora náležitě proslavily.