Kádrový dotazník Gorana Petroviče

Odkud pocházíte?

V mé biografii je uvedeno, že jsem se narodil v roce 1961 v Kraljevu, což je na Srbsko středně velké město, 200 km jižně od Bělehradu. Donedávna jsem tam žil a pracoval jako šéfredaktor literárního časopisu Povelja, který se zabývá hlavně vydáváním poesie, tedy tím, čím se velcí nakladatelé nechtějí zabývat.

Vedle řady povídek jste napsal tři romány. Je možno ve vaší biografii nalézt něco, co vás ovlivnilo?

To je to, o čem se většinou píše v poznámkách o autorovi. Co se tam ale nepíše je, že jsem člověk, nebo možná i dítě, které by se sesypalo strachy, kdyby se nedrželo pera. Ve společnosti, ve které dnes žijeme, aspoň z mé osobní zkušenosti, bych to nevydržel, kdybych se nedržel psaní.

Jak jste se k literatuře dostal? Vychovávali vás k tomu rodiče? Co jste studoval?

Studoval jsem jugoslávskou literaturu, tehdy se ten obor jmenoval jugoslávská literatura a srbochorvatský jazyk. Moji rodiče jsou svým vzděláním technického a ekonomického zaměření, tedy nemají k literatuře nijak zvlášť blízko a ani já neměl v tomto ohledu nějaké velké ambice. To znamená, že to nebylo jako v amerických filmech, že bych si už ve třech nebo čtyřech letech přál být spisovatelem. Spíše to bylo tak, že jsem si až řekněme po třetí knížce připustil fakt, že jsem spisovatelem. Musím podotknout, že vše, o čem se tady bavíme, celý tento rozhovor považuji za pouhou paspartu, jakýsi rám literatury. Mně v podstatě zajímá výhradně samotná tvorba, proces tvorby a okamžik štěstí, který se při tom pokouším najít a doufám, že se mi to daří. Tudíž zřídka uvažuji v kategoriích, co mělo vliv na to, že jedna moje knížka je taková či maková, a jak to, že jsem se stal spisovatelem. Je to, chcete-li, jednoduše řečeno nutnost, touha, kterou má každý člověk, dát o sobě vědět, říct – jsem živý, chci vám něco říct, chci vám něco sdělit. Jinak já literaturu vnímám jako jakési tradiční dopisování. Když čteme dobrou knížku, jako bychom dostávali dopisy a máme pocit, že kniha je napsána jen pro nás a určena jen nám, ať je to Dostojevský, Dante nebo Shakespeare. Takže já se také, řekněme, pokouším psaním románu nebo povídky poslat jakýsi dopis.

Jak vzpomínáte na Jugoslávii -na starý komunistický režim?

Mám smíšené pocity. Bývala Jugoslávie byla zemí, které dnes už na světě nejsou – po sociální stránce to byla země, nechci říct, že dokonalá, ale velmi dobře uspořádaná, vzdělávat i léčit jste se mohli bezplatně. Na druhé straně byla Jugoslávie velký klam, aspoň z hlediska mého národa – klam, který přišel draho jak Srbům, tak i všem ostatním národům bývalé Jugoslávie. Ale sjednocení národů jako takové je šlechetná myšlenka a koneckonců EU je založena na velmi podobných zásadách, jako byla jugoslávská federace. Pokud jde o režim, tak v Jugoslávii v podstatě ani nebyl komunismus, ale spíše socialismus. Režim nebyl tak tvrdý, jako tomu bylo např. v Sovětském svazu – vy to ostatně musíte znát velmi dobře. To ale neznamená, že byl mírný vůči odpůrcům a mnohé znaky komunismu se daly pozorovat i v Jugoslávii. Na druhou stranu to nebyla -a teď mluvím o společnosti – konsumní kultura, tedy to, čemu se dnes vznešeně říká civilizace. Byla to společnost, kde se více dbalo o druhé. V tomto to bylo positivní, což ale neznamená, že jsem zastáncem komunismu. V tomto ohledu se neřadím nikam. Jsem spisovatelem – nejsem komunista, ani liberál, ani něco takového.

Do strany vás nikdy nelákali?

Ne. Mimochodem si myslím, že v bývalé Jugoslávii bylo velmi málo případů, že by někdo někoho nutil vstoupit do KS, ale bylo mnoho těch, kteří v tom viděli výhody a sami se do strany hlásili – a v některých případech dokonce stáli frontu na stranickou legitimaci. Prostě to otevíralo mnohé dveře tam, kde by jinak zůstaly zavřené. Moc se to neliší od vícestranického systému v dnešním Srbsku i jiných republikách bývalé Jugoslávie a řekl bych, že dokonce ani ne tolik od stranického systému v Česku, protože všude existují a budou existovat lidé, kteří se skrze členství v nějaké politické straně a konformismus vždy dostanou k tomu, co potřebují. Bohužel se mladým lidem často naznačuje, že je to, pokud ne nutné, tak rozhodně že to není na škodu, když ne vyloženě vhod. Je to děsivé, protože se lidé učí, že nestačí být dobrým spisovatelem, lékařem a nevím čím ještě, ale že je třeba být také členem té správné party. Obecně vzato jak politikou tak politiky pohrdám, i když jsou výjimky.

Vaši rodiče se angažovali ve straně?

Ne.

Byli křesťané?

Křesťané… Ne v plném toho slova smyslu. Jakási křesťanská stopa v nich zůstala, ale spíše v podobě křesťanských a národních zvyků. Nedá se zcela říct, že byli věřící.

Jaký máte vztah k pravoslavné církvi?

Stejný jako ke katolické církvi nebo protestantským církvím, jen s tím rozdílem, že jsem pokřtěn v pravoslavném kostele. Nevím, proč vám tato otázka přijde zajímavá – pro mě to není podstatné, protože to nevystihuje, jací lidi jsou. Můj vztah k církvi obecně… Je to v zásadě úcta a vůči jednotlivým praktikám naopak neúcta, což se týká všech církví, nikoliv jen srbské pravoslavné církve. Když v nich rozeznám známky korporativního ducha a systému, vyvolává to ve mně pocit zhnusení, ale když uvažuji o církevních základech v rámci Božích přikázání, tedy o tom, co tvoří morální zásady, a to nejen křesťanské, ale obecně lidské, tak mám před tím veškerou úctu.

Jak jste prožíval rozpad Jugoslávie, válku, jak se na to díváte s odstupem dneška?

Celý rozhovor je založený na politických a částečně politických dotazech. A co literatura? Kde je literatura?

V Babylonu se rádi ptáme na věci, které nesouvisejí s oblastí, kterou má dotyčný zmapovanou a naučenou. Nemusíte na to ale odpovídat.

Je to období chaosu – doba války, víte. Existuje opravdu řada dobrých spisovatelů, kteří popsali válku a válečné období bez ohledu na to, kde a kdy se udála. Je to doba obrovské propagandy, což je charakteristické pro každou válku, jenže propaganda ve 14. století se odehrávala prostřednictvím dopisů, kdežto dnes máme všichni doma televizi, která řídí náš svět a životy. Myslet si, že dálkový ovládač v rukách člověka něco mění, je velmi zavádějící. Naopak, dálkový ovládač je kdesi za obrazovkou a jeho stisknutím se lidmi hýbe, hýbe se jejich emocemi, i národním cítěním a všemi jinými pocity. Válka je doba chaosu a propagandy, jak to dobře vystihl spisovatel Ivo Andrič – je to doba, kdy každý moudrý člověk zmlkne a promluví lůza. Takový byl rozpad Jugoslávie a dnešní odstup na tom nic zásadně nemění. Už jsem řekl, že Jugoslávie byla šlechetnou myšlenkou, která nefungovala, a je mi velmi líto, že její rozpad doprovázelo veliké utrpení lidí. Chtěl bych také zdůraznit, že tím vším nebyl vinný jen srbský národ, jak to propaganda vtloukla do hlavy mnohých lidí na Západě.

Jste pro, aby se Srbsko stalo členem EU?

Upřímně řečeno je mi to jedno, a to z několika důvodů. Předně si myslím, že EU přece jen není unií rovnoprávných národů, společností a států, někteří tam mají větší práva než jiní a byl bych nerad, kdyby moje země nebo země kohokoliv jiného byla vnímána jen v jakési národopisné rovině jako jakási exotika. Například víme, že v Česku je výborné pivo a dejme tomu v Srbsku čevapčiči anebo sarma, a aby to byla věc, kvůli které si nás nějaký Francouz, Angličan nebo Němec možná bude vážit. Ne. Jestli EU znamená toto, tak pokud vůbec bude nějaké referendum, já se jej nezúčastním. Nebudu hlasovat proti, ale nezúčastním se ho.

Jak z tohoto ohledu vnímáte Turecko?

To je záležitost Turecka a tureckého národa, je mi to úplně jedno.

Jak se díváte na Kosovo? Jak by šel tento problém vyřešit?

Vidím jej jako teritoriální otázku Srbské republiky. Je to území Srbska, kde jsou určité problémy – velká část obyvatelstva chce oddělit od země, které patří, nehledě na to, že jde o jinou národnost. Jak by se tento problém dal vyřešit? Musím se přiznat, že nevím. Myslím, že málokdo může přijít s řešením, se kterým by obě strany byly spokojené. Musím vám ale připomenout, že Kosovo je to, čemu říkáme srdce Srbska. Vznik středověkého srbského státu je spojován právě s Kosovem. Je tam spousta historických a kulturních památek, které to dokládají. Nechtěl bych vás zatěžovat výklady na toto téma a spíše se jednoduše zeptám: jak byste se asi cítili vy Češi, kdyby se část ČR z jakýchkoli důvodů chtěla oddělit od zbytku země? Mám úctu k jiným národům a vírám a ke všem lidem a chápu některé jejich důvody, ale nemůžu pochopit z jakého důvodu se k této otázce nepřistupuje stejně jako jinde. Proč se v případě Kosova používá dvojí metr. Srbsko je poměrně malý stát, který byl kdysi součástí větší federace Jugoslávie, a pochopitelně všechny malé národy a kultury jsou závislé na velkých národech a často jsou jen malou mincí v kšeftech velkých národů. Myslím, že to na sobě pocítil každý menší národ, včetně vás, Čechů.

Jaké máte rád autory?

Je jich opravdu hodně a nejde na to jednoduše odpovědět… Myslím si například, že nikdo nemůže psát povídky a pokoušet se být dobrým vypravěčem, aniž by měl rád Čechova. Pokud jde o současnou literaturu, jako čtenář mám rád velmi různorodé autory, které se svojí poetikou úplně liší od toho, co píšu já. Mám rád řadu jihoamerických spisovatelů – od Borgese přes Cortázara po Fuentese, mám rád amerického spisovatele Raymonda Carvera, potom Alessandra Baricca, Salmana Rushdieho, Tatjanu Tolstoj… Je jich spousta. U někoho mám rád celé jeho dílo, u někoho třeba jen jednu knížku.

Pamatujete si, co jste četli jako kluci?

Teď si zrovna nevybavuji, co jsem četl já a co celá generace. Možná je to neslušné, ale jsem v tom asi dost specifický. Když všichni něco čtou, mám k tomu určitý odpor, takže ať už moje generace četla cokoli, já jsem to pravděpodobně přečetl buď předtím a nebo až potom. Taky jsem se nikdy nezabýval teorií literatury a podobným bádáním. Jsem samozřejmě vděčný historikům a teoretikům literatury, ale domnívám se, že literatura, ostatně jako každé jiné umění, musí v sobě obsahovat určité množství toho, čemu říkáme tajemství. A jsem toho názoru, že se literatura ani nedá do podrobna vysvětlit, což je dobře, protože kdyby se dala vysvětlit, přestala by být uměním, stala by se průmyslem, i když v literatuře samozřejmě existuje i to, co by se dalo nazvat průmyslem. Jinak, některé knížky, údajně určené dětem, mám rád stále. Jedna z mých oblíbených knih určených mladším čtenářům je Haroun a moře příběhů od Salmana Rushdieho, po které i dnes rád sáhnu a znovu si ji přečtu. Vždy jsem se snažil – a myslím si, že je to i hodně důležité v poetice mých knih – zachovat si určitou dětskou podobu. Každý člověk má v sobě větší nebo menší kus dítěte a já se jej snažím v sobě zachovat. Bohužel dnešní civilizace spěje k tomu, že se vše stává známým a zcela předvídatelným, že nejsou žádná překvapení. Základem dobrého příběhu je ale to, že se vám překvapením rozšíří panenky. Dobře si pamatuji pocit, když jsem poslouchal vyprávění dědečka. V podstatě, ať už píšete cokoliv, pokud se vám nepodaří u čtenáře vyvolat údiv, docílit toho malého posunu, tak je to k ničemu. Proto je důležité, aby v nás zůstalo kus dítěte, protože dítě v nás je ten, koho lze pořád ještě překvapit. Naše civilizace ale spěje k tomu, že je vše předem spočítané a vypočítané do těch nejmenších podrobností a umění představuje útočiště, kde si od toho můžeme na chvíli oddechnout. Jsou to takové trochu zastaralé disciplíny, které ale pořád ještě fungují.

***

Goran Petrovič (1961), jeden z vůdčích autorů střední generace srbské literatury, spisovatel výrazné poetické a fantaskní imaginace. Vydal mj. tři romány, Atlas opisan nebom (Atlas popsáný nebem), Opsada crkve Svetog Spasa (Obležení kostela Svatého Spasitele), Sitničarnica oko srecne ruke, a čtyři sbírky povídek – Saveti za lakši život (Rady pro snadnější život), Ostrvo i okolne priče (Ostrov a okolní povídky), Bližnji (Bližní) a Razlike (Rozdíly). Petrovičovy romány byly přeloženy do francouzštiny, španělštiny, italštiny, ruštiny, polštiny, slovinštiny, makedonštiny a bulharštiny a v Srbsku získaly významná ocenění – Cenu časopisu NIN, cenu Ivy Andriče, anebo cenu za nejčtenější knížku v knihovnách Srbska, kterou uděluje Národní knihovna Srbska.