Rozsvítila se červená. Zastavili jsme. Čekání se protahovalo. „Umřu na těch světlech,“ řekla. Strašně nerada čekala. Nečekala nikdy a na nic, vše muselo být hned, dokonce i světla na semaforu. Podíval jsem se na ní. Nevypadala jako někdo, kdo zemře. Vůbec ne. Nevypadala dokonce ani jako někdo, kdo jednou zestárne. Podle jejího obličeje by se dalo říct, že je jen tak trochu unavená, ale to se konec konců stává každému. Patřila k tomu typu lidí, kteří vypadají vždy stejně. Svět se kolem nich mění, vždy k horšímu, ale oni ne. Před dvaceti lety byla úplně stejná jako teď, jako by uplynulo pouhých dvacet minut, a ne tolik hrůz: Andropov, Gorbačov, Jelcin, Reagan, Bush, Clinton, Albrightová, Tito, Tudjman, Milošević. Řekla mi, abych odešel. Jenom Fidel Castro je věčný. Jdi, řekla. Už vedle sebe nesnesu žádného chlapa. Hnusí se mi myšlenka, že s nějakým spím v jedné posteli, ve stejném pokoji. Ve stejném státě. Nemá to nic společného s tebou, jsi hodný, ale celkově jste mi odporní, jste schopni udělat cokoliv, jen abyste vládli. Ať spolu mluvíme o čemkoli: košíková, sex, láska, politika nebo umění, pro vás je to všechno stejné, vše co děláte, děláte jen proto, abyste zvítězili.

Víte, co se říká. Že láska má svého vítěze. Bylo to dávno, skutečně dávno, teď už můžu jenom sám sebe klamat, vymýšlet si a pokoušet se vtěsnat těch dvacet let do dvaceti minut. A co to vlastně říkám, jakých dvacet minut, chtěl bych, aby to tak bylo, jenomže uplynulo přece dvacet let a viděl jsem zemřít hodně vládců. Ti mě nezajímali, během těch dvaceti let jsem myslel pouze na ni. A všechna ta léta jsem s ní pomyslně prožíval jeden sice možný, ale neuskutečněný život. Když někoho milujete, není přece nutné, aby ten někdo byl s vámi. Všechno to začalo a skončilo velmi rychle… byl jsem tenkrát nemocný z přebytku lásky. A ze žárlivosti, která přichází tehdy, když pochopíte rozdíl mezi neomezenou láskou k sobě samotnému a láskou, kterou vám dávají druzí a která je vždy nedostačující. Právě s ní jsem to pochopil, a abyste to s někým skutečně pochopili, musíte se rozejít a jít svou cestou. Často si na všechno vzpomínám a pamatuju si všechno velmi dobře, pamatuju si na každou vteřinu, paměť je trvalá přítomnost. Byl jsem pro ni lékem na nějakou jinou, nešťastnou lásku. Její bývalý studoval práva, stejně jako ona, a pocházel také z Nového Bělehradu, znali se spolu od mateřské školky, nemohla mu odpustit, že jí ublížil, a to je vše, co jsem stihl zaregistrovat, nikdy mi neřekla, jak a proč se to stalo. Byl jsem o tři roky mladší než ona. Tři roky v tomto věku znamenají časový světadíl. Když už jsem řekl světadíl, musím dodat, že ona procestovala půlku světa, ukončila gymnázium v Africe, její otec, bývalý slovinský partyzán, byl jugoslávským konzulem někde tam dole, ve státech, jejichž jména jsem znal jen proto, že jsem sbíral obrázky ze sladkostí série Země a města světa. No a já? Ve škole jsem se učil ruštinu: já píši vám, sibiřští oceláři splnili plán pětiletky tři měsíce před stanovenou lhůtou, ruští psi odletěli do vesmíru dříve než kapitalističtí kosmonauti, kyjevský Spartak zvítězil ve finále celosvazového poháru nad mužstvem Mladý komsomolec z Alma-Aty s výsledkem 3:2. Často o svém bývalém mluvila, záleželo jí na něm, dokonce ho zvláštním paradoxním způsobem měla ráda, přes všechnu tu nenávist. Nikdy o něm neřekla jediné dobré slovo, ale věděl jsem, že ji zasáhl v nejhlubším nitru, vždyť to znáte, když vám někdo stále povídá, co by si teď zrovna pomyslel nebo řekl ten a ten, a ona to pořád opakovala, že ten dobytek by se teď určitě zasmál, že ten dobytek by teď určitě řekl: cítím se jako sele v Teheránu… Hm, celkem pěkná definice, sele v Teheránu.

No a co se týče mě, byl jsem tenkrát velmi přecitlivělý a neuměl jsem to skrývat, a kdyby si té mé přecitlivělosti všimla, určitě by řekla promiň, nemyslela jsem to tak. Prostě jsem žárlil, že stále vzpomíná na toho Dobytka, jen tak mu říkala. Zdá se mi, že ještě předtím, něž ho nechala, jsem ho zahlédl v autobuse; nikdy dřív jsem ho neviděl, ale hned jsem věděl, že je to on, věděl jsem, nevím jak, ale jednoduše jsem to věděl, to se hned pozná. A pak, po několika měsících platonické lásky mi řekla: dobře, jsi hodný, ale jdi, bude lepší, když půjdeš. Co jsem měl dělat? Odešel jsem, ale nikdy jsem na ni nepřestal myslet. Vládci pro mě nebyli vůbec důležití, však i oni časem zemřou, i když dokud jsou u moci, asi je to nenapadne, kromě Fidela samozřejmě. Potom odjela do Afriky, pak se vrátila, zase odjela a zase se vrátila, aby pohřbila otce, a znovu odcestovala, a tak pořád dokola, až jsem ztratil přehled nad jejími odjezdy a příjezdy. Existuje pouze jediná věc, která je ještě horší, než odchod do jiné země, do exilu, a tou věcí je návrat. Nevěděla zřejmě, co si se sebou počít, všude je stejně, i v Africe i v Pohorské ulici někde v Novém Bělehradě, někde kdekoliv. Ráno vstaneš, naliješ do sebe horkou kávu, tlačíš se v dopravních prostředcích, v práci do sebe naliješ horkou kávu, pak něco děláš, možná ještě jedna káva, vracíš se z práce, tlačíš se v dopravních prostředcích, čekáš na semaforech, sníš něco studeného, usneš po svačině, probudíš se, naliješ do sebe horkou kávu, mluvíš po telefonu se stejnými ztroskotanci, jako jsi ty sám, vynecháš večeři, prý kvůli zdraví a také proto, že jsi líný uvařit si večeři jen pro sebe, zíráš na televizi, dokud neusneš, knihu, kterou chceš už několik měsíců přečíst, stále přesouváš z jedné police na druhou (kdo dnes čte knihy a proč bys měl být jiný), pak padneš do tradičně neustlané postele, spíš a přitom chrápeš, probudíš se v noci, jdeš něco vydolovat z lednice, aby sis vynahradil vynechanou večeři, a ráno vše od začátku… Jaký je v tom rozdíl – Afrika nebo nějaké jiné místo.

Právě proto jsem pořád tady a nikam se odsud nehnu.

Ano, byla to láska, pokud vůbec vím, co to je, a pokud to není jen tak trochu pozměněná lhostejnost. Alespoň si myslím, že pro mě to byla láska, a pro ni – jak to mám vědět a jak se to vůbec pozná. Dvakrát se mi zdálo, že to vím. Poprvé, když jsem jako student poslouchal nějakou nudnou přednášku. Seděl jsem v přízemí v posluchárně, jejíž okna vedla do dvora Kapitan-Mišinovy budovy, kde se nachází filosofická fakulta. Byl to začátek léta a ona přišla, aby na mě počkala: spatřil jsem ji v denním letním světle, jak sedí pod velkou lípou, a věděl jsem, že to je láska. Podruhé, když jsem se najednou rozhodl, že ji půjdu navštívit, jen tak, aniž by o tom věděla. Byl jsem zrovna nedaleko od jejího domu, na okraji Nového Bělehradu, vedle starých pavilonů, a když jsem zrovna přemýšlel, jestli ji vůbec zastihnu doma, uviděl jsem ji z okna autobusu, jak čeká na stanici na můj autobus, aby se s ním svezla do města. Vystoupil jsem zadními dveřmi, přistoupil k ní zezadu a objal jsem ji. Otočila se a usmála se: „Právě jsem na tebe myslela,“ řekla, „a proto jsem tě šla hledat.“ I tenkrát jsem věděl, že to je láska. Pak se všechno změnilo, zapomněl jsem, ale ty dva okamžiky ve mně navždy zanechaly stopu, stejně jako zanechaly stopu všechny ty, které jsem kdy miloval. Bez ohledu na to, jak skončily všechny ty příběhy… To, co se mezitím odehrálo, sem nepatří.

Včera mi zavolala, ani nevím, po jak dlouhé době.

„Umírám,“ stěží vyslovila, „musíme se hned vidět. Chci se s tebou vyspat.“

To mnou úplně otřáslo. Naprosto jsem ztratil řeč. Sluchátko mi vypadlo z ruky. Pak jsem na druhé straně drátu slyšel její tlumený pláč, něco jako nářek.

Tady se musím zastavit, je to na mě příliš intenzivní. Někdo by mi mohl říct, že jsem špatný vypravěč a že to, co je příliš intenzivní, se sem nehodí. Hm, já si ale myslím, že to tam naopak všechno patří, jenomže se musí najít způsob, jak to vyjádřit. Nikdy jsem takovým způsobem neuvažoval, ne tak fatálně. Roztřásl jsem se tenkrát, když jsme spolu mluvili, ani dnes mi to není lhostejné, jenom jsem si časem na tu bolest zvykl, když vás něco dlouho bolí, pak se ten pocit nějak otupí, zmizí někde uvnitř nebo kdoví kde, zvyknete si, ale nechci vás s tím dále obtěžovat. Pak mi došlo, že všechno to bylo obrovské nedorozumění, které jsem nazýval láskou. Nebo se tomu říká trápení? Ano, s láskou je to takhle. Jen co přijde, hned myslíš na ten hrozný den, kdy tě opustí a nechá tě, aby sis morbidně užíval to své nové trápení. Dokonce to bylo tvé vlastní přání – mít nikoliv lásku, ale trápení. Na dalších dvacet let. Takže když jsem konečně pochopil, že to je nedorozumění – nebo trápení, kdoví – následoval náhlý zvrat, zřejmě vyvolaný strachem před smrtí, strachem, že už ji nikdo a nikdy nebude milovat. Umřu, pomyslela si, a vzpomněla si na to všechno, co v životě promarnila, a pak si přála, aby ji navždy milovali všichni ti, kteří ji milovali dřív, a ti, kteří ji teprve milovat budou, a ona je… kdo ví… jako by se láskou mohla vykoupit.

A byl jsem to já.

Myslím si to.

A pak jsme se zastavili na těch světlech. Ještě předtím jsem šel za ní. Čekala na mě v parku, naproti nemocnici. Kradmo jsem se na ni podíval a až teď, po tolika letech jsem konečně pochopil, do koho jsem se tenkrát zamiloval. Vypadala, vypadala jako, jako, jako, nic vhodného mě zrovna nenapadá, ani nemám, s kým bych ji mohl porovnat, v každém případě byla dokonalá, v černém kostýmu a s šedým melírem vypadala na svých padesát let jako holčička, něžná a mazlivá jako vždy a jako vždy nedosažitelně vzdálená nehledě na to, že fyzicky je velmi blízko. Připomínala tu, o níž se člověku zdá, ale se kterou opravdová láska není možná. Pak můj pohled sklouznul níž a nemohl jsem uvěřit svým očím, na nohách měla mužské boty, opravdové mužské boty nejméně o tři čísla větší, její štíhlé nádherné kotníky – vždy jsem obdivoval ženské kotníky – její štíhlé nádherné kotníky v hedvábných punčochách končily v černých obrovských botách se strakatými tkaničkami, ne, to se mi jenom zdá, řekl jsem si v duchu, to není pravda. Konečně se rozsvítila zelená, přešli jsme ulici, pak jsme přešli ještě nějaké a stále jsem se nemohl odvážit pohlédnout znovu na její nohy, na ty boty ušité pro Gulivera. Na Slávii jsme nastoupili do taxíku a jeli k ní, měla byt v nejstarší části Nového Bělehradu, velmi krásný byt ve velmi ošklivé budově.

„Co můžu dělat,“ řekla, „vím, že je to hrozné místo, ale mám to tady celkem ráda, vyrostla jsem tu.“

Nic jsem neřekl. Stále jsem se nemohl vzpamatovat z těch jejích slov. Pokud si vzpomínám, odpověděl jsem jenom, že pro ni hned přijdu. A když jsme se konečně setkali, náhle jsem si uvědomil, že na tomto světě existuju jen tolik, kolik je minimálně zapotřebí, abych dýchal a abych jedl, a ten zbytek času jsem byl myšlenkami někde jinde. Tamaře, mé kolegyni z práce, se kterou si hrajeme na lásku, jsem řekl, že jdu odpoledne trénovat, a tak jsem po dvaceti letech dostal šanci uhasit svou největší touhu, kterou jsem kdy měl, a chtěl jsem to udělat, i když jsem věděl, že splněné přání nikdy neuhasí samotné přání do konce. Stáhla rolety, zatáhla závěsy, svlékla se v polotmě a přistoupila ke mně. „Byla jsem tak hloupá, byla jsem tak hloupá,“ opakovala mezi vzlyky. Pak vzala mou ruku a položila si ji na bedra, byla hladká a studená, zatočila se mi hlava, jak je to všechno pozdě, nejméně o dvacet let, pomyslel jsem si. Něžně mě povalila na postel a lehla si na mě, něco nebylo v pořádku, ale samým vzrušením jsem to nepostřehl, později si mé oči zvykly na polotmu a přes její ramena jsem mohl zahlédnout několik afrických masek. Dívaly se na nás ze zdi svými prázdnými očními průřezy a jejich rty strnuly v nějakém němém úsměšku. Dělali jsme to trochu zmateně, ale vřele, tak jak to dnes dělávají dvě a půl miliardy lidí středního věku, a až v okamžiku, kdy se začala mlčky oblékat, jsem si všiml, že má pouze jedno ňadro s bradavkou připomínající čokoládový bonbon. Vedle postele stály její, ehm, mužské boty.

Zapálila si cigaretu.

„Musela jsem tě vidět,“ řekla. „Utekla jsem z nemocnice, z ozařování, podplatila jsem jednoho chlapíka z přijímacího oddělení, aby mi dal šaty. Nestihl ale najít moje boty, přišla vrchní sestra, a tak mi ve spěchu strčil první, na které sáhl. Pozvala jsem tě, pořád jsem totiž myslela na to, jak jsem ti tenkrát ublížila a jak moc si přeju uvidět tě znovu.“

No jo, pomyslel jsem si, vždycky chtěla, aby ji někdo miloval, ale sama nikdy neudělala nic, aby ty city opětovala. „Počkej,“ řekl jsem náhle, a ona upustila gumičku na kalhotkách, kterou se snažila narovnat pod šaty. Gumička pleskla o břicho. Musím přiznat, že to působilo dost eroticky a znovu jsem zatoužil vidět kůži na jejích ramenou. „Pojď sem,“ řekl jsem přiškrceným hlasem, a ona se ke mně poslušně přivinula, právě tehdy nám bylo znovu dvacet, jí třiadvacet a mně dvacet. Byla připravená a teplá. Čas se najednou smrštil, teď vím, že to je možné, ne vždy, ale je to možné, následujících dvacet minut se stalo věčností. Hned jak jsme skončili, začala zvracet. „To jsou cytostatika,“ řekla pak, „brzy mi začnou padat vlasy.“

Pak odešla do koupelny, slyšel jsem, jak se sprchuje, nakonec vyšla, oblékla se takovými navyklými, absolutně neerotickými pohyby, i když oblékání někdy může být dokonce smyslnější než svlékání, zdálo se, jako by to přede mnou dělala každé ráno, pak si obula své směšně velké mužské boty, její malá chodidla hned utonula v těch obrovských lodích, boty jsou jako lodě, hm, není to špatné přirovnání, boty nás unášejí po ulicích jako po proudu řek a po náměstích jako po mořích, upravila si vlasy a řekla: „Jsem připravená. Chceš mě doprovodit? Vracím se do nemocnice.“

„Jistě, jen mi řekni, proč si nevezmeš nějaké svoje boty?“

„Je mi to jedno, tyhle stejně musím vrátit a v nemocnici už jedny mám, a ani ty nebudu brzy potřebovat.“ „Ale nech toho, co to povídáš,“ řekl jsem, abych vůbec něco řekl. A co jsem měl říct, aby to neznělo hloupě? A zbytečně?

Když jsme vyšli ven, už se stmívalo. Tam, na okraji Nového Bělehradu, naproti Bežanijské kose, mezi věžáky, slunce jako velký červený kompaktní disk zapadalo do mraků. Proto jsem věděl, že zítra nebude pěkné počasí. „Chceš, abychom si vzali taxíka?“ navrhnul jsem. „To by bylo nejlepší,“ odpověděla, ale za okamžik si to rozmyslela: „Anebo ne, chtěla bych nejdřív vidět Dunaj.“ „Dobře,“ řekl jsem, „jdeme tedy k Dunaji.“

Mezi několika bloky budov, ulicí J. Kennedyho, která odděluje Nový Bělehrad od Zemunu, a tedy jeden svět od jiného, protože prokletý svět začíná hned za touto ulicí, a je jedno, na kterou stranu, sem nebo tam, záleží jenom na tom, odkud se díváte, krok za krokem, mlčky, bez jediného slova, za dvacet minut jako za dvacet let, během nichž zemřeli všichni vládci a během nichž jsem se několikrát domníval, že vím, co je láska, ale jenom Fidel Castro je věčný, jsme přišli k Dunaji. Dunaj není jen obyčejná řeka. Dunaj je Bůh. Hladina byla v tomto ročním období neobvykle vysoko, voda se přelila na nábřeží a šplouchala o sloupy s neonovými světly. Zastavili jsme se pod jedním z nich. Veliké hejno ryb, přilákané světlem, si hrálo na mělčině. Nevím, jak dlouho jsme se dívali na to hejno ryb, snad vyléčeni z lásky, nebo naopak tou láskou příliš okouzleni… kdo by to mohl vědět… dívali jsme se na to velké hejno, jak plave a stále mění svůj vzhled, jako by něco psalo na vodě. Rybí hejno a Bůh jsou nějak provázaní, to jsem věděl.

To bylo to jediné, čím jsem si byl doopravdy jist.

Převzato z knihy Ztracen v samoobsluze přeložila Světlana Tenzerová.