„Podle mého názoru jsou privilegovaní ti, kteří, ať ve smyslu uměleckém či poznávacím, měli co dočinění s uměním. Říkám to proto, že ačkoli jsem prožil dlouhý život plný útrap a mnohých obtíží, nakonec jsem se pokládal za privilegovaného proto, že jsem umělec.“ Alberto Moravia – Alain Elkann, Vita di Moravia, Bompiani, Milano 1990

Milenec z Milána

Jako vdovec a otec velmi pohledné dcery jsem se domníval, že velmi brzy zůstanu sám. Byl jsem opravdu přesvědčený, že se Renata provdá a odejde z domu. Ale nebylo tomu tak: už v osmnácti letech dávala Renata najevo, že rozhodně nemá v úmyslu se vdát; pochopil jsem to z jejích častých a krátkodobých zasnoubení. Mělo to vždy stejný průběh, jako podle nějakého neomylného zákona přírody: Renata mi najednou vykládala o nějakém Paolovi nebo Mauriziovi, Tulliovi nebo Ginovi a vychvalovala ho podivně přízemním, umírněným, a odměřeným způsobem; po několika dnech mi představila mládence, který začal velmi často docházet k nám domů; potom mi sdělila, že se zasnoubili, ale o manželství že se zatím nedá mluvit: prvně se musí vzájemně dobře poznat. Ale tato známost vždycky vyústila do stejného výsledku: Renata mi jednoho dne řekla, že zasnoubení zrušila. Všechno se odehrávalo v atmosféře bezbolestného lhostejného klidu, jako kdyby se místo manžela jednalo o řidiče nebo obchodníka. V celku vzato moc času neuběhlo a Renata mi opět povídala o jiném Paolovi nebo Mauriziovi, Tulliovi nebo Ginovi, představila mi ho, zasnoubila se s ním, vodila si ho domů a nakonec mi sdělila, že mu dala košem. Zmínil jsem se o přírodním zákoně; z přírodních věcí si tato zasnoubení uchovala i ten dramatičnosti prostý charakter tajemna a nutnosti. Zdálo se, že se Renata zasnubuje, jako když na jaře raší pupeny stromů; ne z rozumu, ale instinktivně, pudově nebo spíš ze slepé životní síly.

Nakonec jsem pochopil, že se Renata nechce vdávat; že slovo snoubenec je jemnějším výrazem pro něco jiného, že Renatini milenci, jelikož šlo právě o milence, nemají dlouhého trvání, protože Renata nikdy nemiluje, ačkoli, jak jsem snad pochopil, velmi často milována je. Ale Renatě přece nebylo osmnáct, bylo jí dvacet osm. Byla pořád atraktivní; člověk by si ale myslel, že ten zástup milenců vtiskne nakonec její kráse nehybný, nevýrazný, abstraktní charakter. Podobala se idolu, fetiši, krásnému z vnějšku, ale uvnitř prázdnému; Renata nedávala a nebrala. Aopravdu všichni ti muži nezanechávali v jejím životě ani v její osobě žádnou stopu; ta, jak čas ubíhal, zrála sama, o samotě, samostatně, jako ovoce položené na stolku. Bylo to velmi pomalé zrání, které jsem pozoroval ne už ve tváři, která byla stále stejně jasná a nedotčená, ale na pažích. Každé léto, když Renata odložila šaty s rukávy a začala nosit ty bez rukávů, nemohl jsem si nepovšimnout změny. V šestnácti letech měla paže tenké, tvrdé, svalnaté; ve dvaceti zakulacenější, ale pevné, silné; v pětadvaceti se zdály už širší a něžnější; v osmadvaceti se dalo předvídat, jaké budou v pětatřiceti nebo čtyřiceti; chvějivé, křehké, průzračně bílé, něžně povadlé.

Pokaždé, když mi Renata sdělila, že se zasnoubila nebo že zasnoubení zase zrušila, jsem pociťoval stále větší rozpaky. A tak jsem se jednoho dne u stolu neubránil, abych se nezeptal: „Proč taková komedie? Nebylo by lepší nazvat věc pravým jménem?“

Dlouze se na mně zadívala svýma nádhernýma lesknoucíma se prázdnýma očima: „Ne, nebylo by to lepší.“ „A proč?“ „Protože chci zůstat u tebe. Ty jsi ale můj otec a ve světě, ve kterém žijeme, nemůže být pro tebe muž, kterého miluji, ničím jiným než snoubencem. Kdybych nazvala věci pravým jménem, musela bych odejít z domova a žít sama za sebe.“ „Nikdo ti nebrání, abys to udělala.“ „Ale já chci u tebe zůstat.“ „Proč?“ „Nevím. Možná mám strach mít rodinu.“ Atak Renata zůstala doma a dál mi představovala svoje snoubence; od jednoho snoubence ke druhému stávala se stále křehčí a povadlejší. S konečnou platností jsem se smířil se zásnubní komedií, aniž bych se ani v nejmenším bouřil. Jak zvláštní bylo přiznat si, že rodinný život držel pohromadě, ačkoli se stále víc vyprázdňoval. Nejenže zůstávala Renata skoro celý den mimo dům a vracela se velmi pozdě, často v prvních ranních hodinách, ale občas odcházela na den na dva; přesto jsem se nedomníval, že bych měl její nepřítomnost přičítat jiným důvodům než těm zřejmě běžným a lživým, které sama uváděla. Poprvé jsem si uvědomoval, s jakou hloubkou a jak automaticky působí staré tabu, které si žádá, aby byl vztah mezi rodiči a dětmi prostý jakýchkoli sexuálních dopadů. Renata byla tady před mýma očima; viděl jsem, jak přichází a odchází s těmi muži, o kterých jsem věděl, že to jsou její milenci; viděl jsem její bledé tváře, unavené oči a ústa, výraz plný touhy; přesto jsem nebyl schopen překročit magický kruh tabu. Ať dělala cokoli, neochvějně jsem se cítil puzen k tomu, abych to přičítal, aniž jsem si to téměř uvědomoval, nevinným a přijatelným příčinám. Nejen že jsem neviděl to, co pravděpodobně bylo každému zřejmé; ale já byl, můžu-li to tak říci, vrozeně neschopen představit si Renatu, které teď bylo devětadvacet let a která byla už tolikrát zasnoubená, jinak než jako holčičku ještě školou povinnou, která nikdy zasnoubená nebyla.

Potom se najednou zákon přírody sám vyvrátil. Renata mi poprvé představila snoubence o sedm nebo osm let mladšího než ona. Byl to nějaký literát a jmenoval se Enrico; žádnou knihu nikdy nevydal; mají-li ale literáti své typické chování, pak se jím Enrico řídil na jedničku. Ke mně byl pohrdavý a mlčenlivý, a zřejmě stejně pohrdavý, ale ne tak mlčenlivý byl k Renatě. Tento postřeh jsem si ověřil nedlouho po rituálním obědě, při němž mi byl představen, když Renata u stolu jen tak mimochodem oznámila: „Angažované umění, jaká otrava!“ Samozřejmě že to nebyla její myšlenka, až potud na tom nebylo nic divného: každému se stává, že opakuje názory na věci, o kterých nic neví. Co mě však překvapilo, nebyla ani tak fráze, kterou řekla, ale její tón: nevinný, bezmocný, bojácný, neprozřetelný, svědčící o značné pošetilosti, která byla patetická a nerozvážná zároveň. Nemohl jsem se ubránit dojmu, že je to pošetilost poblázněných smyslů, která se projevovala jako to, čím byla, bez zábran, beze studu, nevědomky, skoro neslušně. Tato slova způsobila to, co početné známky lásky na Renatině obličeji a těle ještě způsobit nedokázaly: porušila tabu, otevřela mi oči. Podivil jsem se, že ta slova mě pohoršila mnohem víc než zřetelná fyzická stopa, jako například známka kousnutí na krku nebo na rtu. Vskutku mě bylo tak, jako kdybych omylem vešel do pokoje své dcery a přistihl ji v náručí nějakého muže. Zachvěl jsem se a pocítil, že se červenám, sklonil jsem hlavu a snažil se nedívat Renatě do obličeje.

Pak jsem znovu přemýšlel o svém pocitu studu a pohoršení. A pochopil jsem, že jsem dosud věřil v Renatinu nevinnost, jelikož její lásky byly úspěšné, vítězné. Doposud to byla ona, kdo kraloval, kdo pohrdal. Nyní poprvé jsem z těch neobratných zmatených slov cítil, že ona sama je ovládána, že ona sama snáší pohrdání. Enrico byl silnější než ona, ona skutečně nevědomky přejala jeho způsob vyjadřování.

Tak jsme pokračovali asi rok a já jsem se samozřejmě snažil ukrýt své dvojznačné a tíživé pocity, které kolísaly mezi soucitem, odporem a žárlivostí. Nemohl jsem se ale ubránit přání, aby Renata brzy, velmi brzy opustila Enrica a našla si jiného snoubence: neobratné a vášnivé užívání laciného literární hantýrky, za níž jsem stále pociťoval sexuální vztah, se mi zdálo nesnesitelné.

Konečně se jako ostatní vytratil i tento snoubenec. Lépe řečeno, ne jako ti ostatní: po rozchodu jsem ke svému překvapení viděl, že Renata je skleslá, sklíčená, smutná, a má oči zarudlé od pláče a v obličeji je ztrápená. Uplynuly dva měsíce. Snoubenec se neobjevoval. Potom se ke mně jako obvykle donesla nahodilá, shovívavá, lhostejná zmínka o nějakém Carlovi. Kdo byl Carlo? Byl to sportovec, automobilový závodník. Kolik mu bylo let? Osedm let méně než jí. Co dělá v Římě? Trénuje na nějaké závody.

Tu zprávu jsem nijak nekomentoval, jak už jsem měl dlouho ve zvyku. Carlo byl povinně pozván na oběd; byl to blonďatý mladík se světle modrýma očima a hovořil útočným milánským přízvukem. Tento přízvuk vytvářel zvláštní, ale nikoli nepříjemný protiklad s přízvukem Renatiným, který byl něžně a vznešeně, ale zcela pevně římský. Ty hlasy byly jako dvě barvy, jako dvě velmi odlišné hudby, které společně setrvávají v citové a spoluvinické atmosféře, touží po sobě a milují se.

Potom jsem se jednoho dne vrátil domů, a zatímco jsem si u dveří odkládal kabát, slyšel jsem hlas Renaty, která na konci chodby mluvila do telefonu. Mluvila s Carlem; na chvíli jsem dokonce pomyslel, že to není ona. Jelikož ten patetický, nemotorný, vynucený milánský přízvuk se cíleně, zmateně a nezdařile snažil nahradit přízvuk římský. Ten nepovedený přízvuk mi prozradil, že Renata je Carlovou otrokyní, a to mnohem víc, krutěji a ostudněji, než kdyby měla řetěz ovázaný kolem kotníků a hrdla. Rozhovor ještě chvíli pokračoval, pak se s ním rozloučila se slovy: „Tak ahoj a zavolej zase“ a šla chodbou ke mně, aby mi dala ranní políbení. Viděl jsem jí sklíčenou, zesláblou, třesoucí se, křehkou jako nikdy předtím; a v duchu jsem se provinile zeptal: „Kolik je mi let? Kolik je to let, co bylo Renatě šestnáct?“ Přišla ke mně, objala mně kolem krku. Nejradši bych jí řekl: „Alespoň ten přízvuk, alespoň nemluv s tím milánským přízvukem.“ Ale k tomu jsem se neodvážil. Odevzdaně jsem jí nastavil tvář.

Věci, které rostou

Od jisté doby mě zajímá vše, co roste, nebo abych se přesněji vyjádřil, do značné míry mě to znepokojuje. Objevil jsem, že se věci na světě dělí do dvou velkých kategorií: na ty, které se nepohybují a nemění, snad kdyby jimi pohyboval nebo je měnil někdo jiný; a naopak na ty, které mají v podstatě nevysvětlitelnou schopnost dělat všechno samy, dokonce se rodit, žít, růst a umírat. Kovy, kameny a všechny předměty zhotovené z kamene a kovu nerostou; naopak rostliny, zvířata a lidé rostou. Nejenom že rostou, ale díky potravě se nenuceně mění jedny v druhé: rostlina v živočicha, živočich v rostlinu, oba dva v člověka a naopak člověk v oba dva. Dobře si uvědomuji, že toto je život, jak se říká; je však jasné, že zatímco si můžeme být jistí, že věci z kamene a kovu se nemění, tudíž se nemění vztah, který k nim máme, to, co se může dít mezi námi a rostlinami, mezi námi a zvířaty, mezi námi a lidmi je přinejmenším tíživé. Koupíš si jen tak květinku a po čase zahalí celý dům listím, a jestli nejsi opatrný, vleze ti i do pokojů; chceš malé štěně a neuteče ani rok a skáče na tebe velké psisko jako utržené ze řetězu; nakonec se oženíš a…

Tyto myšlenky mi přišly na mysl poprvé před pár dny, když má žena večer nalévala mně a našim dětem polévku. Ničím nevybočující úkon, který dělá už patnáct let; a kytičkované talíře z porcelánu s věnečky, kvalitní postříbřené příbory, sklenky z tenkého skla jsou stále stejné jako před patnácti lety; stejný je i mosazný lustr, jenž se se svými baňkami a rameny vzpíná nad stále stejným kulatým stolem z ořechového dřeva vyřezávaným s úmyslem napodobit styl patnáctého století. Proti všem těm předmětům vyrobeným z neměnných a nehybných látek, které zůstaly takové, jaké byly před patnácti lety nebo i dříve, ale stojí, jak jsem si povšimnul, rodina velmi odlišná od té, jež se v minulosti v této místnosti dvakrát denně scházela. Tento objev na mne těžce dopadl, jako by mě zasáhla nějaká nečekaná rána; jako když od narození slepý najednou prohlédne. Z ničeho nic mne uchvátila myšlenka: „Co se to proboha stalo? Kdo mi vyměnil ženu a děti? Kdo mi na místo té mladé okouzlující ženy, s níž jsem se oženil, předhodil takovou obtloustlou zavalenou fúrii? Amísto mých roztomilých dětí tyhle nevděčné puberťáky, kteří jsou samý chlup a beďar? Kdo na můj úkor nemístně žertuje? Aco já mám co společného s těmihle šesti lidmi?“

Obtěžkán těmito myšlenkami jsem se sklonil nad talíř, nabral lžíci, přiložil ji k ústům a jako obvykle usrkával polévku rty; u toho jsem vydával jistý zvuk, který se mi po pravdě řečeno líbí a bez něhož si polévku tak nevychutnám. Má žena mě okamžitě rázně napomenula: „Nevydávej takové zvuky, když srkáš polévku ze lžíce. Jednak to není slušné, a přece víš, že to děti nemají rády.“

Rozhlédnul jsem se kolem sebe, abych viděl, jestli se po té nevhodné poznámce, která byla ke všemu tak nezdvořilá, děti postaví na mou stranu. Kdepak, bylo to přímo naopak! Gina a Livia se tvářily jako elegantní slečinky pohoršené otcovým hrubiánstvím; a synové, čtrnáctiletý Giuliano, patnáctiletý Luciano a šestnáctiletý Massimiliano, ti si ze mě doslova tropili žerty. S chichotem pokrytecky odporovali: „Ale ne, mami, nikdo nikdy nic takového neříkal. Nám se to líbí, když táta při jídle vydává tyhle zvuky; podívej, my to taky svedeme;“ a okamžitě si nabrali lžíce a začali hlučně srkat a napodobovat mě. Řekl jsem manželce: „Tak dost. Poznámky o tom, co mám nebo nemám dělat, si líbit nenechám! A už vůbec nestrpím, aby se mi děti na tvůj popud vysmívaly.“

Odpověděla s klidem člověka, který je přesvědčen o tom, že má pravdu: „Kdyby ses choval slušně, děti by se ti neposmívaly.“ „Ve svém domě si budu dělat, co se mi líbí.“ „Ne, nikdo si nemůže dělat, co se mu líbí. Všichni musíme mít ohled na druhé.“

Znovu jsem se podíval kolem sebe. Ty dvě přihlouplé holky mi dávaly ještě víc najevo, jak je to obtěžuje. Akluci si ze mě začali dělat znovu legraci. Opakovali: “To je jasné, jak pak ne. Každý má dělat, co se mu líbí.“ A jeden se drbal oběma rukama na hlavě; druhý si strkal prsty do nosu; třetí se důležitě rýpal v zubech. Má žena mi řekla: „Vidíš, co by se stalo, kdyby všichni dělali to, co se jim líbí.“

Rozzuřilo mě to, ale ještě jsem se dokázal ovládnout; sundal jsem si brýle a předstíral, že si čistím ubrouskem skla; pak jsem pomalu a důrazně pronesl: „Před deseti lety seděla tady u tohoto stolu hodně rozdílná rodina: šťastný otec, jelikož byl milován a ctěn, dobrosrdečná, oddaná žena, která milovala své děti. To všechno se změnilo. Asi se něco stalo.“

„Já ti teda řeknu, co se stalo,“ promluvil Massimiliano, jediný z kluků, který se už holí, ačkoli má sem tam na tváři a nad horním rtem pár chloupků, „nejsme už malé děti a tak soudíme. To je to, co se stalo.“

V duchu jsem si představil Massimiliana před deseti lety, srovnal ho s dnešním Massimilianem a přesvědčivě jsem odpověděl: „Ne, to není proto, že už nejste malé děti. Soudíte, jelikož už nejste takoví jako dřív.“

No ovšem, už nejsme takoví jako dřív, protože už nejsme malé děti.“

To už jsem nevydržel a zlostně pohlédl na svou ženu, ukázal na ni ukazováčkem a strašlivým hlasem vykřiknul: „Kdo je tahle matrona, tenhle sud, tenhle hroch? Já ji nepoznávám. Žena, kterou jsem si vzal, byla úplně jiná.“

Aby bylo jasno, svou ženu jsem nechtěl urazit, ale jenom jí říct pravdu. V tom okamžiku jsem měl opravdu pocit, že se všichni změnili. Má slova však nebyla pochopena. Žena se na mne za chvíli překvapeně podívala; potom se chytila rukama za hlavu a začala plakat; dcery k ní přiběhly a snažily se ji utěšit; synové se vzepřeli tak prudce, že jsem se začal strachovat o své zdraví. Pak Massimiliano, ze všech tří nejrozzlobenější, vykřikl: „A ty si vážně myslíš, že ses sám nezměnil“ Copak ses nikdy nepodíval do zrcadla?“

Zůstal jsem ohromen, jak moje vlastní argumenty obrátil proti mně. Vykoktal jsem ze sebe: „Zakazuju ti takhle mluvit o tvém otci.“

„Co ty mně máš co zakazovat. Máš odvahu říct mámě, že už není, co bývala. A co ty?“

Najednou jsem se polekal a vykřikl jsem: „Tak už dost, dost, dost. Odcházím. Vrátím se teprve tehdy, až se uklidníte.“ Stěmito slovy jsem vstal a vyšel z místnosti. Když jsem si v předsíni oblékal kabát, byl jsem nucen se řídit ne zrovna láskyplně míněnou radou Massimiliana: v rychlosti jsem se podíval do zrcadla nad stolkem. Dvě sošky z ebenového dřeva zdobené bronzem, které nesly zrcadlo, byly stejné jako před patnácti lety: černé, kovové, pohřební. Ale tvář se změnila, a docela dost: nažloutlá, žlučovitá, s dvěma dlouhými výraznými vráskami ve vysušených tvářích a spoustou šedivých vlasů nad čelem. Ze vzteku jsem pohodil hlavou a potom vyběhl do zahrady a odtamtud na ulici.

Bydlím ve staré vilce blízko Santa Agnese. Byla vlahá noc a vlál teplý jihovýchodní vítr, který bývá v Římě obvyklý; a tak jsem si šel sednout do parčíku v ulici Nomentana, abych se zklidnil a mohl přemýšlet. Z lavičky jsem na protějším chodníku zahlédnul mezi dvěma vysokými bílými sloupy černou mříž: vrata vily Torloniů; zase věci z kamene a kovu, neměnné, pevné dnes jako včera, opak mé ženy, mých dětí a mně. Napadlo mě, že dalším znakem věcí, které rostou a mění se, je pociťovat bolest; a přál jsem si být kamenem na dně řeky, a ne člověkem z masa a kostí schopným trpět a směřujícím kdoví k jakým strašlivým proměnám. Vten moment jsem uslyšel: „Ale my se přece známe.“

Obrátil jsem se a uviděl vedle sebe na lavičce staršího žebráka, kterého jsem opravdu znal; ale ne v tom smyslu slova, jak tvrdil on.

Už dřív, jak jsem přicházel a odcházel z kanceláře, jsem si tady v tomto parku všiml jeho obtloustlé postavy v hadrech, která měla v sobě něco přísného. Obvykle jsem se mu vyhnul; jeho zjev se mi ošklivil. Teď jsem s ním měl ale soucit, ačkoli jsem pochopil, že ve skutečnosti mám soucit sám se sebou, jelikož jsem starý a šedivý jako on. A řekl jsem: „Ano, to je pravda, ale odkud?“

Z takového neobvyklého přijetí byl vyveden z míry.. Zakoktal: „Odkud? Netuším, někde jsme se viděli.“

„V nějakém jiném životě. V onom životě, kdy já jsem byl mladý a vy jste byl mladý a kdoví co jsme dělali a čím jsme byli. V tomto životě už nejsme mladí a já jsem advokát a vy žebrák. A neznáme se. Tady máte a nashledanou.“

„Nerozumím vám, ale stejně pěkně děkuju,“ volal na mě, když jsem odcházel.

Vrátil jsem se zpátky, vešel do zahrady, a v nejasném světle pouliční lampy spatřil groteskní stín mé manželky, jak stojí před mramorovou sochou představující nymfu nebo nějakou nahou bohyni, která stojí uprostřed nádrže na umělém útesu porostlém netíkem. Určitě s napětím čekala na můj návrat. Tu jsem si pomyslel: „V jiném životě by nás podobná hádka snad rozdělila. Ale v tomto životě, mezi těmito stromy, které byly před patnácti lety keři, před touto sochou, která naopak zůstala stejná, jaká byla, nám nezbývá než se smířit.“

Abylo to tak. Akdyž jsme po chvíli spolu seděli před nádrží a dívali se na vodu, v níž se zrcadlila bílá socha, neubránil jsem se, abych hlasitě neřekl, co mi proběhlo hlavou: „Ach, jaké je to utrpení být člověkem: narodit se, růst, trpět a umřít. Chtěl bych být z mramoru jako tahle socha.“ A moje žena už zase podrážděně řekla: „Nemysli si, že říkáš něco neobvyklého. Kamenné srdce už máš. A to, co je důležité, je srdce.

Lov

Nikdy jsem nebyl lovcem nebo přesněji řečeno byl jsem jím jen jednou, a to poprvé a naposled. Byl jsem ještě dítě; jednoho dne, ani nevím, jak se to přihodilo, jsem se se svým otcem, který držel v ruce pušku, octnul za nějakou křovinou a pozoroval ptáka, který seděl nedaleko na větvi. Byl to velký šedivý, možná hnědý pták s dlouhým nebo možná krátkým zobákem, už si nevzpomenu. Vzpomínám si jenom to, co jsem v ten moment, jak jsem se na něj díval, pociťoval: jako bych se díval na ptáka, jehož vitalita a energie získala větší sílu právě proto, že jsem ho sledoval potají a že pták nevěděl, že se na něj potají dívám.

V ten okamžik mi vstoupil do mysli pojem divokost a už z ní nikdy nevymizel; divoké je vše, co je nezávislé a neočekávané a co na nás nezávisí. Najednou jsem uslyšel výstřel a ptáka jsem už neviděl, myslel jsem, že odletěl. Otec ale vykročil vpřed a prodíral se přede mnou hustou křovinou. Nakonec se sehnul, něco zvedl a dal mi to do ruky. Ucítil jsem něco teplého a měkkého a sklopil zrak: na mé dlani ležel pták a roztříštěná hlavička s hřebínkem zalitým rudou sraženou krví mu visela dolů. Dal jsem se do pláče a mrtvolku upustil; a to byl konec mých loveckých zkušeností.

Na tuto dávnou příhodu mého života jsem si vzpomněl právě dnes, když jsem prvně a také naposledy špehoval svou manželku, jak kráčí ulicemi města. Ale vezměme vše po pořádku. Jaká moje žena byla a jaká je teď? Byla, abych to krátce shrnul, „divoká“, to znamená zcela samostatná a nepředvídatelná; v poslední době „zdomácněla“, to znamená, že se stala předvídatelnou a závislou. Dlouhou dobu byla podobná tomu ptáku, kterého jsem toho dávného jitra svého dětství viděl sedět na stromě; říkám to nerad, ale v poslední době se začala podobat slepici, o které se ví všechno dopředu, jak se pohybuje, jak žere, jak snáší vejce, jak spí a tak dále.

Nechtěl bych ale, aby se tím myslelo, že divokost mé ženy spočívala v drsné, odměřené a vzpurné povaze. Moje manželka je nejenom velmi krásná, je rovněž tím nejpřívětivějším, nejjemnějším a nejušlechtilejším člověkem na světě. Ne, její divokost naopak spočívala ve zdání okouzlující nepředvídatelnosti, základní samostatnosti, se kterou se v prvních letech manželství objevovala před mýma očima doma a venku. Divokost vyjadřovala intimitu, soukromí, tajemství. Ano, když moje žena seděla před zrcadlem a česala si dlouhé rozpuštěné vlasy a upřeně se dívala na svůj obraz, byla stejně tak divoká jako osamělá křepelka cupitající brázdou ozářenou sluncem nebo jako chytrá liška, která vběhne na mýtinu, zastaví se a podívá se kolem, než se dá zase do běhu. Byla divoká, jelikož když jsem se na ni díval, nedokázal jsem nikdy uhodnout, kdy si naposledy projede kartáčem vlasy, kdy vstane a přijde ke mně. Byla divoká do té míry, že někdy, když vešla do naší ložnice, připomínala mi její vůně, jak se tak linula vzduchem, výrazný pach doupěte.

Potom se má choť změnila z divokého tvora v tvora domáckého. Jak jsem už podotknul, do té doby jsem měl doma křepelku, lišku; jednoho dne jsem si však všimnul, že mám slepici. Jakým dojmem působí slepice na toho, kdo ji pozoruje? Působí dojmem stroje v ptačí podobě: strojové jsou krátké rychlé kroky, jimiž se pohybuje, strojový je pohled kulatých očí v pokyvující a otáčející se hlavě, strojové je odhodlání, s jakým se schoulí pod kohouta, strojové je vejce, které snese, ať je kdekoli, a kdákání, jímž ohlašuje, že ho snesla. Nashledanou liško, sbohem křepelko. Aco se týká vůně: teď už mi vůbec nepřipomínala běžný pach divokých zvířat; spíš jsem v ní poznával vyumělkovanou jemnost nějakého francouzského parfému.

Náš byt se nachází ve druhém poschodí činžovního domu v moderní čtvrti města; naše okna ústí na náměstí s menším veřejným parkem, který se stává rájem chův, dětí a psů. V těchto dnech jsem jednou stál u okna a posmutněle sledoval, co se děje v parku. Těsně před tím se má manželka oblékla na vycházku; a jak jsem ji pozoroval, znovu jsem si všimnul specifického a svérázného projevu jejích pohybů a její osobnosti: něčeho, co ve mně vzbuzovalo dojem, že jsem to u ní už někdy viděl, a že už to dělala, a proto to nebylo zachytitelné běžným pozorováním. A zatímco jsem sledoval dění v parku a v duchu se ptal, proč ta milovaná dřívější divokost tak zcela zmizela, má drahá se znenadání objevila v mém zorném poli a svižně kráčela parkem směrem k autobusové zastávce. Když jsem jí viděl jít, zachvěl jsem se radostí; v pohybu, kterým si nad koleny konečky dlouhých špičatých nehtů popotahovala a urovnávala ohyb sukně, v tom pohybu jsem poznal znovu tu divokost, pro niž jsem ji kdysi miloval. Byla to chvíle a v té chvíli jsem si řekl: je zase divoká, jelikož je přesvědčená, že nejsem doma a že ji nemůžu vidět. Pak jsem se vzdálil od okna a vyběhl ven.

Ale na autobusové zastávce jsem ji nedohonil, nechtěl jsem, aby mě zahlédla. Místo toho jsem běžel ke svému autu, které stálo nedaleko odtud, nasedl jsem a čekal, až přijede autobus. Přijel autobus, ona spolu s ostatními lidmi nastoupila, autobus se rozjel a já se rychle vydal za ním. A jak jsem sledoval autobus, v mysli mi vytanula vzpomínka na ten jediný lov, jehož jsem se jako dítě účastnil, a pochopil jsem, že autobus je zarostlá křovina a spleť stromů a má manželka je ten pták, co sedí na větvi, kterého já, neviděn, sleduji, jak před mýma očima žije. A jako zázrakem se přitom mém honu celé město měnilo v přírodu, jako na venkově: z domů se stávaly kopce, z ulic údolí, auta představovala ploty a lesy, dokonce i lidé na chodnících byli obdarováni něčím nepředvídatelným a nezávislým, takže divokým. A z mých úst se za zaťatými zuby dral kupředu výrazný kovový pach lovu; a mé oči obvykle znuděné a neúčastné se probudily, napjaly, zpozorněly. Jakmile autobus dorazil do konečné stanice, moje oči zacílily na dvířka, kterými se vystupuje. Z autobusu se vyhrnula spousta lidí, pak jsem uviděl svou ženu. V pohybu, jímž se vyprostila z davu a nasměřovala si to do vedlejší ulice, jsem znovu rozpoznal tu divokost, která se mi tolik líbila. Vyskočil jsem z auta a dal se za ní.

Vykračovala si přede mnou, aniž omně věděla; žena vysoké, elegantní postavy s dlouhýma nohama, úzkými boky, širokými zády a hnědými vlasy, které jí splývaly na ramena. Muži se za ní obracel; snad zpozorovali to, co já nyní cítil s takovou prudkostí, že se mi až srdce rozbušilo a sotva jsem popadal dech: nespoutaný, vzrůstající a neodolatelný charakter její tajemné divokosti. Šla rychle, zřejmě sledovala nějaký cíl, oněmž jsem nevěděl, a tento fakt ještě umocňoval její divokost: neměl jsem tušení, kam jde, právě tak jako jsem onoho dávného rána neměl tušení, co udělá pták sedící na větvi. Na druhou stranu, jak jsem tak uvažoval, divokost se zvyšovala a narůstala také tím, jak se pomalu ale jistě blížila kcíli své tajemné procházky, rostlo v ní, jak to jen říci, biologické napětí, čisté vzrušení, životní energie. Pak se náhle, jako ve filmu, objevil cíl.

Blonďatý mladý muž v kožené lehké bundě a v sametových kalhotách ke kolenům stál ve starobylé uličce a opíral se o zeď jednoho domu. Aby si zkrátil dlouhou chvíli, kouřil a díval se před sebe. V okamžiku, kdy se objevila má žena, rázně odhodil cigaretu, vykročil vpřed a dal jí ruku pod paži. Čekal bych, že ho překvapená odstrčí, že se mu vytrhne; nic takového se ale nestalo; moje manželka se asi podřizovala pravidlům nějakému rituálu. Šli spolu vedle sebe a pak se má žena, jako by chtěla stvrdit svou spoluvinu, po několika krocích přivinula ke svému nápadníkovi; ten učinil totéž.

Najednou jsem si uvědomil, že i neznámý, který si začal s mou ženou, byl přitahován onou divokostí. Místo aby si s ní dal běžnou milostnou schůzku, aby s ní šel do kavárny, aby ji přátelsky a uctivě přivítal, dal po dohodě spiklenecky přednost tomu, že ji z ničeho nic zastihne nebo spíš bude předstírat, že se s ní setkal náhodou na ulici, když jde sama, jakoby o ničem nevěděla a byla zdánlivě cizí. To všechno jsem pochopil, jakmile jsem si povšimnul, že právě vmomentě, kdy jí vyšel naproti a vzal ji pod paži, vyskočila její divokost nahoru jako ručička rtuti. Kolik let jsem svou manželku neviděl tak živou; důvod tohoto probuzení bohužel nevycházel ode mne.

Štrádovali tak v objetí a potom, bez jakékoli přípravy, jako dvě divoká zvířata, udělali něco neočekávaného: skryli se do jednoho z těch tmavých průjezdů a začali se líbat. Zastavil jsem se a z dálky je pozoroval; pátral jsem zrakem ve tmavé chodbě. Moje žena byla ke mně obrácená zády a jak se prohýbala pod tíhou jeho těla, vlasy jí padaly do zadu. Nemohl jsem se odtrhnout od pohledu na tu hnědou, dlouhou, hustou hřívu, která se stále víc vzdalovala od jejích zad, jak se zakláněla, a cítil jsem, že v ten moment její životní energie dosahovala nejvyššího stupně, stejně jako u pářících se zvířat, když je jejich obvyklá divokost ještě znásobena prudkostí lásky. Dlouho jsem se na ně díval, a potom, jelikož si dali polibek, u kterého se mi zdálo, že nikdy neskončí, a že přesahuje mou schopnost snášet utrpení, uvědomil jsem si, že něco musím udělat.

Znamenalo to, že mám přiběhnout, vzít svou manželku za paži nebo přímo za ty vlasy, co jí padaly dozadu a evidentně tak vyjadřovaly ženskou pasivitu, a pak se vrhnout na blonďatého mladíka a dát mu co proto. A po bitvě si odvést svou plačící, poraženou, zahanbenou, rozzuřenou a zlomenou ženu a vše jí vrátit výčitkami a urážkami.

Co by ale takový zásah znamenal jiného než výstřel mého otce na nic netušícího volného ptáka sedícího na větvi? Výčitky, zmatek, ponížení, ostuda, které by pak následovaly, by navždycky zničily ten jedinečný, vzácný okamžik divokosti, který jsem v tmavém průjezdu domu tajně sledoval. Pravda je, že tato divokost je vždycky a všude zacílena proti všemu a všem. Po zbytečných scénách bych možná znovu svou ženu ovládl, ležela by ale v mém náručí zraněná a bez života jako pták, kterého mi dal do ruky otec, abych ho hodil do lovecké brašny.

Ten dlouhatánský polibek mi přišel nekonečný, byl to polibek lásky, o tom žádná. Počkal jsem, až skončili a vyšli z průjezdu; šli dál a objímali se kolem pasu. Potom jsem se vrátil domů.

z italského originálu Una cosa e una cosa, vydaného nakladatelstvím Bompiani, Milano 1967

Vybral a přeložil Ivo Krobot jr.