„‚Naše děla jsou dobrá,‘ bručel kapitán. ‚Velmi dobrá,‘ odpověděl flétnovým hláskem poručík. ‚Budeme střílet, všechny postřílíme.‘ ‚Všechny!‘ zaznělo v ozvěnu. ‚Získáme kořist.‘ ‚Velkou kořist!‘ ‚Budeme povýšeni.‘ ‚Velmi, velmi povýšeni!‘ ‚Budeme kouřit perský tabák.‘ ‚Širázský tabák!‘ ‚A popíjet kávu z Arábie.‘ ‚Moka kávu!‘ ‚Všichni Jezídové musí zemřít.‘ ‚Do jednoho!‘ ‚Pobijeme je.‘ ‚Hned zítra ráno!‘ ‚To se rozumí.‘“

Výše uvedená konverzace není přepisem rozhovoru dvou bojovníků Islámského státu, který by odposlechl americký dron a poslal přes družici na základnu. Pochází z románu Karla Maye Divokým Kurdistánem, a odehrává se tedy v devatenáctém století, přičemž kapitán s poručíkem patří k turecké armádě.

Kromě čtenářů „májovek“ a pár expertů na danou oblast u nás o Jezídech téměř nikdo skoro vůbec nic nevěděl – až do léta 2014, kdy se je chystal vyvraždit Islámský stát. Média tehdy najednou začala sledovat tragický osud neznámého národa, jehož před vyhubením zachránili kurdští bojovníci. Pak se nad Jezídy mediální vody opět zavřely. Občas je lehce rozčeřil někdo z českých politických troubů, neboť část z nich seznala jako dobrý rétorický manévr tvrzení, že bychom si mohli ze Sýrie či z Iráku vzít pár „křesťanů nebo třeba jezídů“, kteří by prý byli jakožto nemuslimové lépe integrovatelní do naší společnosti.

Jezídové jsou etnicky Kurdové (mluví kurdsky), leč vyznávají specifické náboženství, které z nich vlastně činí svébytnou nábožensko-etnickou skupinu, přičemž oni sami se považují za zvláštní národ – je tedy též sporné, zda je psát s velkým, nebo malým „j“.

Dle zpráv z poslední doby zahájili Kurdové spolu s Jezídy protiútok v oblasti pohoří Sindžár v severním Iráku. Chtějí na Islámském státu dobýt zpět území, které jeho bojovníci zabrali v létě 2014.

Nicméně není od věci zamyslet se nad tím, jak by mohla vypadat případná integrace Jezídů do západní (české) společnosti, pokud by se jim na válečném poli nedařilo, a museli by tudíž prchnout do Evropy. Odhalí se tak totiž hloubka problémů, které se v souvislosti s migrační krizí i s terorismem (radši ani?) příliš nezmiňují.

Ottův slovník naučný, jeho Třináctý díl z roku 1898, o Jezídech mimo jiné praví:

„Jezídovci, Jezídi, náboženská sekta kurdská v Mesopotamii. Jméno své odvozují od Jezída, jehož někteří stotožňují se známým omajjovským chalífou téhož jména. Nauka jejich jest podivnou směsicí živlů pohanských (kouzelnictví), pársismu (dualismus), muhammedanismu a křesťanství. Vyvinula se snad z některé starší sekty armenské, jak i armenští historikové Jezídovce za odpadlé od církve armenské považují. Uznávají jednu nejvyšší bytost, k níž však se ani nemodlí ani jí neobětují. Vedle této mají svatyni šécha Šamsa (slunce), tak zařízenu, by co nejvíce paprsků vycházejícího slunce tam dopadlo. Slunci zasvěceno jest i stádo bílých volů, z nichž zabíjejí jen o velikých slavnostech. Na druhé straně mluví s největší úctou o ďáblovi (melek táús, melek-ul-kuvvat, anděl páv, anděl mocný), jejž pokládají posud za pána zástupů andělských, a třeba uznávají, že nyní pro svůj odboj trpí, za všemohoucího. Za symbol jeho mají kovového ptáka na žerdi, chovaného jako nejposvátnější předmět v centrální svatyni. Zváni přímo i „ctitelé ďábla“. Často strkají ruce do ohně a líbají je pak, nebo si potírají obočí neb i celou tvář.“

Charakteristika Jezídů jako uctívačů ďábla nejspíše pramení z nepochopení jejich kosmologie a teologie. Podle nich sice Bůh stvořil svět, ale zůstává nečinný, hlavním „aktivním hráčem“ je Melek Táús, nejlepší ze sedmi Bohem stvořených andělů, ztělesňující božskou sílu a moudrost. Když sestupoval na zem, vzal na sebe podobu páva, proto se též označuje za Pavího anděla. Avšak, co čert nechtěl, jiné jméno Meleka Táúse, Šajtán, je v Koránu označení ďábla. Navíc mají podobný příběh, neboť se oba odmítli poklonit Adamovi. Ovšem zatímco v islámu je to interpretováno jako andělova vzpoura proti Bohu, a tudíž i důvod jeho pádu, u Jezídů je tomu právě naopak, poněvadž uctění Adama by údajně znamenalo popření monoteismu (Bůh si Meleka Taúse jen zkoušel).

Sami Jezídové se za vyznavače ďábla rozhodně nepovažují (ostatně, plameny pekla prý uhasil Paví anděl svými slzami, jež shromažďoval po sedm tisíc let v sedmi nádobách), nicméně tato skutečnost jim v minulosti nebyla moc platná – nařčení tvořilo jednu z hlavních příčin jejich pronásledování muslimy. Za pár posledních staletí tak bylo vyvražděno až několik milionů Jezídů. Rozšířené mínění o Jezídech jakožto „satanistech“ prezentuje v románu Divokým Kurdistánem i Karel May, kde jsou svými nepřáteli označováni jako „uctívači ďábla“, ale May je líčí jako poctivé a ušlechtilé bytosti, zatímco Kurdové jsou v jeho podání lstiví válečníci posedlí zákonem krevní msty.

Na druhou stranu, není nutné si Jezídy idealizovat. Jejich teologie například obsahuje jakýsi „genderový rasismus“. „Podle jezídské legendy si Adam s Evou v ráji uspořádali soutěž o to, kdo z nich dokáže zplodit dítě sám ze sebe. Každý tedy vložil své sémě do džbánu a čekali, co se stane. Zatímco z Evina džbánu vylezl pouze odporný hmyz, z Adamova se narodil krásný chlapec, který je praotcem všech jezídů. Tím se tedy liší od ostatních obyvatel Země, kteří pocházejí z pohlavního spojení Adama a Evy. Jezídové jsou si své výjimečnosti dobře vědomi a mají přísně zakázáno se ženit nebo vdávat s nejezídy; obecně se doporučuje kontakt s vnějším světem omezit na minimum,“ uvádí v článku zveřejněném na webových stránkách FFakt Barbara Oudová Holcátová. Nutno dodat, že Adamův „samosyn“ zplodil první Jezídy pravděpodobně s huriskou, neboli, zhruba řečeno, s vílou z ráje.

Pro detailní rozbor komplikované jezídské teologie zde není místo, už jen proto, že jde o religii velmi synkretickou, mísící prvky starých perských (íránských) náboženství, křesťanství (Jezídové mají křest), islámu i jiných věr s naukou o reinkarnaci.

Celkový počet Jezídů je nejasný, nyní se zpravidla odhaduje na několik set tisíc. Většina z nich žije v Iráku, ale jezídské komunity jsou i v Sýrii, Arménii nebo Gruzii. I Jezídové emigrují, v Německu jich údajně žije přes sto tisíc. Je však zřejmé, že jde o prazvláštní kmen, o reprezentanta tradiční společnosti, který musí žít na svém historickém území, kolem svých svatyň, dle svých zvyků. Nelze ho jakožto živý organismus snadno přesadit někam jinam. I stále početnější jezídská diaspora, jež se poslední dobou rozrůstala, a to dávno před současnou „migrační krizí“, se bez opory národního jádra v iráckých horách, bez vazby k němu, po pár generacích rozplyne (ostatně, rozmnožovat se Jezídi mohou jen mezi sebou) a Paví anděl nad tím bude moci jenom hořce zaplakat.

Život dle jezídských pravidel je samozřejmě v mnohém zcela rozporný se zásadami západní liberální společnosti. Například v roce 2007 média informovala o případu ukamenování jezídské dívky, neboť se údajně zamilovala do muslima a konvertovala k islámu, aby se za něj mohla provdat. (Muslimové pak v odvetě usmrtili až několik stovek Jezídů.)

Jezídský svět je tedy ve srovnání s tím naším navenek malebný a exotický, avšak zároveň velmi přísný a tvrdý. Nicméně navzdory staletím pronásledování Jezídové jako společenství stále žijí. Vyhubit je mohou buď fanatici z Islámského státu, který se středověkem nemá zas tolik společného, jak se soudí, poněvadž jeho přívrženci používají islám spíše jako moderní totalitní ideologii. Anebo je, byť sametově, vyhladí integrace do nynější západní společnosti.

Ta jim sice poskytne střechu nad hlavou a sociální zajištění, později též práci a blahobyt i technologie v podobě praček, myček nádobí či automobilů. Ale smysl života jim nenabídne.

Staré kultury jako Jezídové mají především propracovaný vztah k transcendentnu, které je ústředním bodem života jejich společenství. Jedinec se musí jeho řádu podřídit, jinak zahyne.

Moderní západní společnost však zametla mezní otázky lidské existence pod koberec, do soukromí. Možná je právě proto tolik hmotně úspěšná, je ale sporné, jak dlouho – z hlediska historického času – může západní blahobyt vydržet. Migranti ze Středního východu nebo Afriky na tuto „civilizační bezduchost“ narážejí, tvoří pro ně velkou překážku, a nejspíše právě i proto ve druhé či třetí generaci vyrůstají z některých potomků muslimských migrantů radikálové a fundamentalisté. Není tomu tedy tak, že už jako fundamentalisté přicházejí, byť část z nich jistě ano, poněvadž západní společnost si fundamentalisty – v určité míře – též spoluvytváří sama, svým duchovním vakuem. Nemohou-li se totiž náboženství historicky vkomponovaná do tradiční, převážně zemědělské společnosti na Západě rozvíjet původním tradičním způsobem, projevují se pak tím spíše formou, kterou my označujeme za islamismus, fanatismus, extremismus a podobně. Přitom jde vlastně o produkt „pohlavního spojení“ Adama západní modernity (pozor, v davu se nedá snadno poznat, jelikož vypadá jako obyčejný metrosexuál) s huriskami tradičních věr.

Krom individuálního lidského neštěstí konkrétních lidských bytostí je tak situace na Středním východě rovněž tragédií civilizační, jelikož mnohým z tamních nábožensko-etnických menšin (zpravidla islámským, křesťanským nebo synkretickým menšinovým společenstvím či sektám) hrozí vyhubení, ať už v důsledku řádění Islámského státu, nebo následné migrace na Západ. Hrozí tudíž něco podobného jako když vyhnuly celé vzácné přírodní druhy, třeba vakovlk tasmánský, delfínovec čínský či syrský divoký osel, vybitý za první světové války, kdy ho lovily britské a turecké vojenské jednotky. Ony staré komunity jsou přitom navzdory své – z našeho hlediska – „teoretické zaostalosti“, ale i sociální tvrdosti, ba někdy až krutosti nositelkami (konzervátorkami) duchovních hodnot, které západní společnosti zoufale chybí a jejichž náhražku mnozí jedinci hledají v astrologii, u televizních věštců či třeba v józe dle příruček ze supermarketu.

Nicméně si lze položit i otázku, co by se dělo, kdyby byl jezídismus v oblasti Středního východu převládajícím náboženstvím – nepotýkali bychom se pak s „jezídským fundamentalismem“, nestali by se z obětí útočníci? Možná ano. Každopádně jeden z klíčů k pochopení současného konfliktu mezi Západem a islámem leží na dně hluboké studně, na jejíž hladině se matně odráží výbušná relace mezi duchovním vakuem modernity a duchovnem příliš zakořeněným v tradičních formách.

Josef Mlejnek jr.

Babylon č. 4/XXIV, 11. 12. 2015