Míra degenerace zdejšího veřejného života vyplyne přímo děsivě na povrch, srovnáme-li současnost s posledním korunovaným českým králem. Poslední korunovace českého krále proběhla už dost dávno, v září 1836, a svatováclavská koruna spočinula na hlavě panovníka, jenž byl jako rakouský císař Ferdinandem Prvním, jako český král však Ferdinandem Pátým. Nesl přízvisko Dobrotivý, které získal pro své laskavé a příjemné chování. Ale dle některých mělo též ironizovat jeho údajně méně rozvinuté duševní schopnosti.

Ferdinand se narodil 19. dubna 1793, jako prvorozený syn císaře a uherského a českého krále Františka a Marie Terezie Neapolsko-Sicilské. Od dětství trpěl rachitidou a epileptickými záchvaty, které byly údajně způsobeny porodním traumatem. Do devíti let nezískal téměř žádné vzdělání, neboť tehdy se věřilo, že fyzická a duševní námaha vede ke zhoršení stavu epileptických pacientů. Panovaly oprávněné obavy, zda může být následníkem trůnu. Ferdinand to tedy rozhodně neměl v dětství lehké, avšak pod dohledem vychovatelů se opravdu vypracoval. S následky svého postižení bojoval statečně, například se musel dva roky učit, jak se napít z plné sklenice a nevybryndat ji.

Vzhledem nijak nevynikal – měl velkou hlavu a roztřesené krátké nohy i ruce. Na billboard se tedy opravdu nehodil. Měl ale hudební nadání, hrál na klavír a na trubku a často navštěvoval operu. Nadšeně se zabýval botanikou a zajímal se o vývoj techniky. A plynně hovořil šesti jazyky – německy, maďarsky, česky, italsky, francouzsky a latinsky – takže za slabomyslného ho označit rozhodně nelze.

V roce 1830 byl Ferdinand v Bratislavě (tehdejším Prešpurku) korunován jako Ferdinand V. na krále uherského. Při korunovačním ceremoniálu pronesl řeč v maďarštině a stal se tak po Marii Terezii druhým a posledním habsburským králem, který při tomto obřadu hovořil v mateřštině svých poddaných.

V únoru 1831 se oženil s princeznou Marií Annou Savojskou. Šlo samozřejmě o sňatek politický. Pár děti neměl a prameny uvádějí, že Marie Anna byla Ferdinandovi spíše ošetřovatelkou než manželkou. Byla však velmi zbožná a svůj úděl tato poslední korunovaná česká královna pojala jako oběť vyššímu poslání. Císařský pár proslul svou štědrostí a na charitativní činnost vynakládal značné částky, jak ze státní pokladny, tak z vlastního majetku.

Způsob, jakým někdy vznikaly pověsti o Ferdinandově slabomyslnosti, lze dokumentovat i na jednom detailu, trvale provázejícím soužití manželského páru. Někteří povrchní pozorovatelé tvrdili, že Ferdinand se v přítomnosti manželky chová jako hlupák, neboť všechny otázky, které jsou kladeny jim oběma, neustále opakuje. Nebyla to pravda – Ferdinand své ženě otázky překládal, poněvadž se nikdy nenaučila německy. Oni dva spolu komunikovali jen italsky a francouzsky. Jak vidno, údajně slabomyslný panovník nejen že nepotřeboval tlumočníka, ale ještě ho sám dělal.

V roce 1835, po smrti Františka I., se Ferdinand stal rakouským císařem a 7. září 1836 se nechal korunovat na českého krále jako Ferdinand V. Jeho otec před smrtí fakticky složil vládu do rukou kancléře Metternicha a Státní rady, které předsedal Ferdinandův strýc arcivévoda Ludvík a jejímž členem byl i hrabě František Antonín Kolovrat. Právě Kolovrat očekávanou roli císaře Ferdinanda shrnul příměrem, že by měl být někým jako dalajláma v Tibetu. Šlo však o evidentní hloupost, neboť údajně slaboduchý Ferdinand projevoval nebývalé pochopení jak pro nové ideje, tak pro výsledky bádání učenců různých oborů.

Habsburská tradice velela, že následník trůnu se musí vyučit i nějakému řemeslu. Ferdinand se vyučil zahradníkem. Ovšem zájem o botaniku ho neopustil a věnoval se jí velmi pečlivě celý život. Stejně tak i numismatice a heraldice. Zajímal se též o vědecké poznatky a technické vynálezy – v roce 1847 nechal založit Akademii věd. Podporoval však i zavedení výsledků vědeckého bádání do praxe. To lze ilustrovat jeho pionýrskými zásluhami o rozvoj železniční sítě v Rakousku – jeho jméno nesla Severní dráha císaře Ferdinanda, spojující Vídeň s Haličí (a vedoucí tedy přes Moravu). Šlo o první železnici s parními lokomotivami v Rakousku.

Politicky proběhlo prvních dvanáct let Ferdinandovy vlády v relativním poklidu. Ale na jaře roku 1848 zasáhla celou monarchii i Čechy revoluční vlna přicházející z Francie. Na sklonku revolučního roku 1848 Ferdinand Dobrotivý předal – v arcibiskupském paláci v Olomouci – vládu svému synovci Františku Josefovi pro něj tak typickými slovy: „Bůh ti žehnej, jen buď hodný a Bůh tě ochrání, rádo se stalo!“ Nový mladý panovník měl sehrát roli „hrobaře revoluce“, což se mu sice povedlo, ale jen dočasně. Nakonec zvítězily demokratické ideje, vůči nimž Ferdinand Dobrotivý choval značné sympatie.

Zbytek života strávil Ferdinand se svou ženou Marií Annou v Praze. Pražané ho jakožto posledního opravdu korunovaného českého krále, neboť František Josef ke korunovačnímu obřadu nikdy nesvolil, při jeho projížďkách a procházkách po městě uctivě zdravili.

Měli ho rádi i pro Ferdinandovo chování v roce 1848 – kvůli vyhlášení ústavy, zrušení poddanství a roboty i vstřícným postojům k českým národním požadavkům. Popularitu si dobrotivý „panovník v invalidním důchodu“ získal též tím, že při každodenních procházkách rozdával dětem bonbony a chudým almužnu. Praze postupně věnoval na 450 000 zlatých. Ferdinand Dobrotivý, byť mu lékaři věštili krátký život, zemřel na Pražském hradě až 29. června 1875, ve věku 82 let.

Nevím, který současný politik se může pochlubit tím, že hovoří pěti jazyky, vyučil se poctivému řemeslu (například zahradničení), jednoznačně podporuje rozvoj občanské společnosti, školství, vědy a techniky, přispívá neokázale na charitu a nepodporuje či nekryje lumpy z vlastní partaje nebo rovnou mafiány. Snazší je najít jehlu v kupce sena než někoho takového v dnešní politice, takže ke slabomyslným posměškům na adresu Ferdinanda Dobrotivého opravdu není sebemenší důvod. Jeho památku si uctíme v sobotu 5. ledna tradičním Pochodem za monarchii a předáním ceny nesoucí jeho jméno.

Babylon 4/XXI, 17. prosince 2012