„Jak je možné, že v židovském státě na občany demonstrující v obavě o politický osud své vlasti, používá policie agresivní prostředky typu světelných dělobuchu a vodních děl, i když mezi demonstrujícími jsou starší lidé i kočárky s dětmi?“ Nedávno mi tuto otázku položil Rafael M., izraelský důchodce, povoláním vodohospodář, který je rozhořčen nynější situací v Izraeli do té míry, že zvažuje emigraci.

Vlny naléhavého protestu proti ultrapravicové vládě a jí prosazované reformě justice, která má za cíl podřídit Nejvyšší soud v Izraeli volenému Knesetu, trvají již dva měsíce a jsou vypjatější než kdy předtím. Velice široký a rozmanitý segment veřejnosti, včetně armády, je přesvědčen, že hrozí diktatura moci, že jsou v Izraeli ohroženy základy demokracie. Přičemž celkový stav země se může v tomto víru dále vyhrotit. Možnost občanské války připouštějí v místních televizích a rádiu. Opravdu nejde jen o zhrzené voliče levice, demonstrují i voliči středu, mnozí jestřábi a paradoxně demonstrují i některé skupiny, které patří k samému elektorátu ultrapravice, konkrétně poněkud méně agresivní skupiny ve Straně národních sionistů, jako jsou stoupenci rabína Porata či Furmana. I ti se hrozí nebezpečí občanské války, sinat achim (bratrská nenávist) je pro ně náboženský hřích číslo jedna. Navíc jsou zhrzeni a diví se, že právě jejich konstituenci representují ve vládě ti nejradikálnější z nich. Nemluvě o tom, že se obávají o svou bezpečnost, ježto mnoho z nich žije na Západním břehu.

Jsou-li židovští ultranacionalisti, konkrétně Ben Gvir (v minulosti trestaný) a Smotrich, ministry ve vládě Benjamina Netanjahua, zdá se tedy, že je to až příliš pro valnou část Izraele, kromě oněch opravdu kovaných extremistů. Situace, kdy paní ministrová Ben Gvirová chodí se samopalem na oficiální setkání a ministr vnitřní bezpečnosti Ben Gvir vytáhne bouchačku na parkovací službu poté, co byl řádně upozorněn, že parkuje nepovoleně, netěší mnohé. Takovým osobám, jako je Ben Gvir a Smotrich pak jistě nelze věřit, že prosazují jen „demokratickou“ reformu justice.

Ben Gvir je misionářský fundamentalista, stoupenec trestaného Meira Kahany, který se stal na konci 70. let prvním ultranacionálním poslancem v izraelském parlamentu Knesetu, byl to šílený rabín z Brooklynu, typický příklad mesianisty, který byl ochoten bít se za ten pustý Západní břeh obývaný Araby a Beduíny ve svaté válce s nežidy. V podrobném profilu v časopise New Yorker se popisují momenty z Ben Gvirova života, od mládí na hraně mezi řádným občanem a teroristou a nyní je tento vůdce extremistické partaje HaBajt HaJehudi (v překladu Židovský domov) v politických výšinách Ministerstva pro vnitřní bezpečnost. Jeho kumpán ministr financí Becalel Smotrich representuje nejstarší fundamentalistickou polickou stranu National Religious Party/Národní pobožnou stranu, která je jednou z nejstabilnějších politických sil na pravici a jejíž plán obnovit židovskou suverenitu nad celým Západním břehem prosazuje od svého vzniku. Sám Smotrich bydlí na Západním břehu v nelegální osadě.

Mají-li voliči těchto nebezpečných politiků možnost již nyní spálit, byť v odvetě na teroristický útok, celou ulici, včetně několikaposchoďového domu, jak se tomu stalo nedávno v arabské Hawaře na Západním břehu, a Policie Izraele jim v tom nijak zvlášť nebrání, jde o překročení hranice přijatelnosti.

Tvrdá linie proti Arabům, tlak na jejich kompletní marginalizaci a masovou emigraci čili de facto etnickou čistku v regionu, kterou doporučuje jakožto řešení izraelsko-palestinského konfliktu Smotrich a Gvir, či jejich kolegové Levin a Rothman, se za této vlády nepochybně stává realitou, především, bude-li ochromena pravomoc Nejvyššího soudu, který se jako instituce snaží hájit lidská práva, jak Židů, tak Arabů, žen a jiných minorit a ctí mezinárodní právo. Zbaví-li vláda Nejvyšší soud této moci, bude to zelená nevázané bitce a vlnám dalšího bezpráví v oblasti.

Protestující viní Bibiho, který tuto koalici s ultranacionalisty sestavil, že vymyslel justiční reformu primárně z osobních důvodů, aby ovládl Nejvyšší soud, skrze legislativu, tj. prostřednictvím parlamentu, který ovládá, a mohl tak ovlivnit jmenování soudců tak, aby byl zproštěn viny za úplatkářství a za nekalé ovlivňování médií.

Analytici, kteří toto tvrzení považují za přetažené, se pokoušejí diskusi vyvážit a protestujícím kontrovat.  Říkají: Jak velký trest Bibiho čeká? Upřímně řečeno, asi nevelký. Boris Johnson například má nyní na krku mnohem závažnější obvinění, Bibi je v tomto ohledu jen troškař. Viděno globálně, Bibi si nestojí až tak zle ve srovnání s jemu podobnými například v Evropě, a to jak v míře korupce a sebeobohacování tak v ovlivňování médií. Je-li izraelský premiér srovnáván s Orbánem, pak Bibiho apologeti hbitě připomínají, že Orbán není Putin. A proti Berlusconimu či Babišovi je Bibi přece jen někdo. Apologeti vyzdvihují Bibiho ekonomické úspěchy. Ty jsou však nyní též ohrožené, jak se nechávají slyšet přední ekonomičtí tahouni, kteří taktéž demonstrují. Šekel padá. Bibiho diplomatické úspěchy, v poslední době s Čadem, Turkmenistánem, což je důležitá muslimská země, či průlom ve vztazích se Spojenými arabskými emiráty v rámci Abraham Accords, domluvené v tandemu s americkým prezidentem Trumpem, katastrofální vliv doma také nevyváží. Apologeti Bibiho jsou přesvědčeni o „nepřiměřené hysterii“ jeho odpůrců. Ti se však už nedají ničím uchlácholit. Ani posledními Bibiho pokusy zmírnit napětí a naznačovat ochotu ke kompromisu ohledně reformy před židovskými svátky Pesach. „Bibiho největší problém totiž je, že je amorální,“ jak tvrdí i vyložený jestřáb, profesor strategických studií, Danny Shueftan a bezpečnostní poradce mnoha premiérů, který byl nedávno v Praze. A lidem teď dochází, jak daleko to s takovým lídrem může dojít.

Proto na nikoho už nepůsobí ani odborná tvrzení, že justice je v Izraeli dosud ještě nezávislejší než ve vyvinutých demokraciích, jak spěchal upřesnit americký právník a odborník na ústavní právo Alan Derschowitz na Facebooku, podle nějž by některé navrhované změny izraelský justiční systém údajně měly spíše posunout k obvyklejším demokratickým modelům, jako třeba v Kanadě nebo na Novém Zélandu. Dershovitozovy analýzy bývají přesvědčivé, ale Izrael není ani Zéland ani Kanada. Tato země je de facto ve válečném stavu a role Nejvyššího soudu je o to víc klíčová.

Kontinuální, nyní velmi často se projevující eskalace vztahů s palestinskými Araby, které nezabránila ani šílená zeď vystavěná za Bibiho na Západním břehu, se tedy bude dále vyostřovat. Ostatně za Bibiho se vyostřuje již od dob, kdy tento exemplární populista takřka odfouknul popel z pušky, která zabila Jicchaka Rabina. Neodpovědným počínáním v boji o politický kapitál nese zodpovědnost za vzplanutí situace již v roce 1995, která vedla k onomu hroznému atentátu, a která pokračuje dlouhodobě, v bezpečnostní, politické i etnické rovině, a v zemi vrcholí nyní. Svým populistickým tancem s osadníky a pobožnými získal Bibi politickou moc a tu drží stále, nyní konečně se to promítá ve složení jeho vlády zcela explicitně, a poněkud se mu to vymyká z rukou, jak se domnívá i ředitelka Herzlova centra izraelských studií, Irena Kalhousová. Bibi teď završí své largo desolato. S pohodlnou většinou 64 křesel ve stodvacetičlenném Knesetu v tom může pokračovat až do konce volebního období, zvláště projde-li ona justiční reforma. Odejít by pak mohl do důchodu s čistým trestním rejstříkem.

Nutno podotknout, že za tuto nedůstojnou a nebezpečnou partii nese zodpovědnost také levice, která je nesmyslně rozdrobena do frakcí, které si říkají strany, ale nemají specifickou agendu, v podstatě jde o kohoutí boj primárně mezi několika přestárlými bývalými hvězdami mediálního prostoru, kteří zjevně nechápou politiku jako poslání, ale jako nějakou scénu pro presentaci osobních antagonismů a boje o jakousi pravdu. Jinak by se museli chovat pragmaticky, tedy najít cestu, jak se spojit, společně Bibiho porazit a vyšachovat ultranacionalisty ze hry. Jinak totiž mají spolu s Bibim na svědomí hrozící konec liberální demokracie v Izraeli.

Zvrat by snad mohl být ještě možný, soudě podle rozměrů současných protestů a diversity protestujících, ale ne dlouho. Demografické trendy jsou neúprosné. Jak demografové na Hebrejské universitě spočítali už před mnoha lety, kolem roku 2050 již budou mít pobožní nacionalisté v Izraeli jasnou většinu. Ultranacionalistický a klerikální Izrael bude v budoucnu realitou. Současné dění je jen předehrou.