Šest hodin ráno: první den našich seminářů. Vstala jsem brzy. Byla jsem příliš rozrušená, abych si udělala snídani, a tak jsem jen postavila na kávu a pak si dopřála krásnou dlouhou sprchu. Voda mi hladila šíji, záda, nohy, stála jsem pod ní a připadala si zároveň pevná a lehká. Poprvé po dlouhé době jsem prožívala radostné vzrušení nezkalené pocitem úzkosti: nebudu muset procházet mučivými rituály, které poznamenávaly všechny dny mého působení na univerzitě – rituály určujícími, jak se musím oblékat, jak se musím chovat, jakých gest se musím vyvarovat. Na tento seminář se budu připravovat jinak.

Život v islámské republice byl vrtkavý jako dubnové počasí, kdy do krátkého období slunka nečekaně vpadne bouřka a déšť. Byl nepředvídatelný: režim procházel určitými cykly, kdy se tolerance střídala s tuhou represí. Právě teď jsme po časech relativního klidu a takzvané liberalizace opět vstoupili do éry útlaku a strádání. Univerzity se znovu staly terčem útoků ze strany kulturních puristů, kteří ve svém úsilí o zavedení stále přísnějších zákonů zašli až tak daleko, že prosadili segregaci ve vyučování chlapců a dívek a trvali na trestání profesorů, kteří jejich nařízení neuposlechli.

Univerzita Allámy Tabátabáího, kde jsem vyučovala od roku 1987, byla prohlášena za nejsvobodomyslnější univerzitu v Íránu. Šuškalo se, že kdosi na ministerstvu školství položil řečnickou otázku, zda si zdejší pedagogové myslí, že žijí ve Švýcarsku. Švýcarsko se stalo jakýmsi symbolem západní volnosti a nevázanosti: jakýkoli návrh nebo činnost, která byla odsouzena jako neislámská, byla ironicky komentována slovy, že Írán přece není Švýcarsko.

Nejsilnější nátlak byl vykonáván na studenty. Připadala jsem si tak bezmocná, když jsem poslouchala, jak mi moje studentky donekonečna vyprávějí o svých potížích. Dívky byly trestány za to, že se opovážily vyběhnout po schodech, když se někdy na vyučování opozdily, že se na chodbách smály, že se bavily s příslušníky opačného pohlaví. Jednou přišla Sanáz před koncem hodiny do učebny celá uplakaná a mezi přívaly slz se omlouvala, že ji zdržely dozorkyně u hlavního vchodu, protože našly v její kabelce pudřenku a chtěly ji s poznámkou poslat domů.

Proč jsem vlastně přestala učit tak náhle? Nevím, kolikrát jsem sama sobě tuto otázku položila. Protože úroveň univerzity začala upadat? Protože se k sobě učitelé a studenti, kteří na škole zůstali, chovali stále lhostejněji? Protože už jsem nemohla každý den bojovat s despotickými příkazy a omezeními?

Drhla jsem si kůži hrubou lufou a přitom se usmívala, když jsem si vzpomněla, jak vedení univerzity reagovalo na moji písemnou výpověď. Do té doby mě všemožně obtěžovali a omezovali, sledovali, kdo za mnou chodí, kontrolovali, co dělám, odpírali mi dovolenou, na kterou jsem měla už dlouho nárok, ale jakmile jsem chtěla odejít, snad aby mě ještě víc popudili, začali mi najednou projevovat účast a odmítli mou výpověď přijmout. Studenti vyhrožovali bojkotem vyučování a později jsem se ke svému zadostiučinění dozvěděla, že navzdory pohrůžkám nejrůznějšími tresty na semináře mého nástupce opravdu nechodili. Všichni byli přesvědčení, že takový nátlak nevydržím a výpověď stáhnu.

Trvalo ještě další dva roky, než vedení univerzity mou výpověď přijalo. Vzpomínám si na slova jednoho přítele: Ty nechápeš jejich mentalitu. Oni tvou výpověď nepřijmou, protože jsou přesvědčení, že nemáš právo odejít. To oni mají právo rozhodnout, jak dlouho tam smíš zůstat a kdy se bez tebe obejdou. Tento teror byl snad ze všeho nejhorší a nejhůře snesitelný.

Co budeš dělat? ptali se mě přátelé. Chceš být jenom doma? No, můžu napsat další knihu, odpovídala jsem. Po pravdě řečeno jsem ale žádné konkrétní plány neměla. Pořád ještě jsem vstřebávala reakce na svou první knihu o Nabokovovi, která před nedávnem vyšla, a když jsem se zamýšlela nad další prací, viděla jsem ji v duchu jen v mlhavých obrysech. Mohla bych se samozřejmě, přinejmenším načas, věnovat svému oblíbenému studiu perských klasiků, ale v duchu jsem se zaobírala ještě jinou myšlenkou, kterou jsem si hýčkala už celá léta: už dlouho jsem snila o tom, že bych ráda vytvořila zvláštní seminář, ve kterém bych si mohla dopřát svobodu, jakou mi výuka na univerzitě v islámské republice neumožňovala. Chtěla jsem vyučovat hrstku vybraných studentů, kteří by byli studiu literatury opravdu oddáni tělem i duší, studentů, které pro studium literatury nevybrala vláda a kteří si anglickou literaturu nezvolili jen proto, že je nevzali na jiný obor nebo protože usoudili, že s titulem z anglistiky budou mít lepší šanci udělat dobrou kariéru.

Učitelství, stejně jako kterékoli jiné povolání, je v islámské republice bezvýhradně podřízeno režimu a vládou stanoveným zákonům a nařízením. Radost z učení mi proto vždy kazila nutnost neustále myslet na různé předpisy – jak může pedagog dobře učit, když vedení univerzity víc než na kvalitě jeho práce záleží na tom, jestli nemá profesorka namalované rty nebo nepodvrací režim tím, že jí zpod šátku vykukuje pramen vlasů? Může se učitel skutečně soustředit na svou práci, když se jeho nadřízení dohadují, jak vymýtit z Hemingwayovy povídky slovo víno, nebo zakazují probírat Emily Brontëovou, protože údajně schvaluje cizoložství?

Musela jsem si vzpomenout na přítelkyni malířku, která na svých prvních obrazech zachycovala scény z běžného života: prázdné pokoje, opuštěné budovy, odložené fotografie žen. Postupně se její malba stávala stále abstraktnější a na poslední výstavě už měla jen plátna s výraznými skvrnami nezkrotných barev. Dva takové obrazy visí v mém obývacím pokoji: tmavé plochy s malými modrými kapkami. Zeptala jsem se jí, jak se dopracovala od moderního realismu k abstrakci. Odpověděla mi, že skutečnost se pro ni stala natolik nesnesitelnou, natolik pochmurnou, že je schopna malovat jen barvy svých snů.

Barvy svých snů, opakovala jsem si v duchu, když jsem vystoupila ze sprchy na studené dlaždičky. To se mi líbilo. Kolik lidí má v životě možnost namalovat barvy svých snů? Oblékla jsem si huňatý župan – bylo příjemné přejít z bezpečného objetí vody do ochranné náruče županu. Zamířila jsem bosa do kuchyně, nalila si kávu do oblíbeného hrnečku s červenými jahůdkami a zamyšleně se posadila na pohovku v hale.

Tenhle seminář má barvu mých snů. I on je vědomým únikem ze skutečnosti, která se stala nepřátelskou. Moc mi záleželo na tom, abych si uchovala tento vzácný pocit vítězství a optimismu. V hloubi duše jsem si totiž vůbec nebyla jistá, jak můj projekt nakonec dopadne. Je ti jasné, zeptal se mě jeden přítel, že se čím dál víc stahuješ do sebe a že teď, když jsi zpřetrhala dosavadní pouta s univerzitou, se tvůj styk s okolním světem omezí víceméně jen na tenhle pokoj? Kam půjdeš dál? řekl. Uzavřít se do vlastních snů může být nebezpečné, pomyslela jsem si a šla se do ložnice převléknout; dokladem toho byli Nabokovovi výstřední snílci Kinbote a Humbert.

Když jsem vybírala studentky do svého kroužku, nezajímalo mě, z jakého ideologického nebo náboženského prostředí pocházejí. Později jsem měla velkou radost, že tak různorodá skupina dívek s odlišným a často zcela protichůdným zázemím jak soukromým, tak náboženským a sociálním zůstala natolik věrná našim společným cílům a ideálům.

Jedním z důvodů, proč jsem vybrala právě tyto dívky, byla zvláštní směsice křehkosti a odvahy, jíž na mne působily. Dalo se o nich říct, že jsou individualistky či samotářky, které nepatří do žádné skupiny nebo sekty. Obdivovala jsem jejich schopnost přežít nikoli navzdory, ale svým způsobem díky své osamělosti. Snad bychom mohly náš kroužek nazvat podle vlastního pokoje Virginie Woolfové naším společným „vlastním prostorem“, navrhla jednou Manna.

Toho prvního rána jsem si déle než jindy vybírala, co si obléknu, zkoušela jsem různé šaty, až jsem se rozhodla pro červeně proužkovanou halenku a černé manšestrové kalhoty. Pečlivě jsem se namalovala a zvýraznila rty jasně červenou rtěnkou. Když jsem si připínala malé zlaté náušnice, náhle jsem propadla panice. Co když to nezvládnu? Co když nepřijdou?

Nech toho! Zapomeň na všechny svoje strachy, aspoň na příštích pět nebo šest hodin, prosím, prosím, zapřísahala jsem se v duchu. Obula jsem se a zamířila do kuchyně.

Jednoho čtvrtečního dopoledne, kdy žhoucí slunce rozpalovalo dokonce i chladné nitro našeho klimatizovaného domu, jsme si před začátkem semináře v našem sedmičlenném kroužku jen tak nezávazně povídaly. Bavily jsme se o Sanáz. Předešlý týden chyběla, aniž se telefonicky omluvila nebo svou nepřítomnost vysvětlila, a ani toho dne jsme nevěděly, zda přijde. Žádné z nás, dokonce ani Mitře, se neozvala. Dohadovaly jsme se, jestli jí neuchystal nějakou novou léčku její problematický bratr. Sanázin bratr byl vděčným námětem našich rozmluv jakožto zástupce dlouhé řady mužských padouchů, o nichž jsme týden po týdnu debatovaly.

„Níma tvrdí, že nechápeme potíže, se kterými se zdejší muži potýkají,“ poznamenala Manna s lehkým nádechem ironie. „Oni taky často nevědí, jak se mají chovat. Někdy jednají jako nadřazení samci, protože si sami připadají zranitelní.“

„No, to je do jisté míry pravda,“ přisvědčila jsem. „Koneckonců, na každý vztah jsou zapotřebí dva, a když učiníte polovinu populace neviditelnou, ta druhá tím nutně musí trpět také.“

„Dovedete si představit muže, kterého by sexuálně vzrušil pouhý pohled na jediný můj vlas?“ zeptala se Nasrín. „Muže, který ztratí hlavu při pohledu na ženský palec… no tedy!“ pokračovala. „Můj palec coby smrtonosná zbraň!“

„Ženy, které chodí zahalené, se podřizují a napomáhají režimu,“ prohlásila Azín vzdorně.

Mahšíd mlčela a upírala zrak na kovovou nožku nízkého stolku. „A co ty, které si malují rty na rudo a flirtují s profesory?“ poznamenala Manna a zatvářila se chladně. „Tím nenapomáhají režimu?“ Azín se začervenala a neodpověděla.

„Co takhle muže vykastrovat?“ navrhla Nasrín s ledovým klidem. „To by jim mohlo zatnout tipec!“ Nedávno četla knihu Naval al-Sadávíové o krutostech páchaných na ženách v některých muslimských kulturách. Sadávíová jako lékařka dosti obšírně popisovala hrůzné následky dětské obřízky prováděné malým holčičkám s cílem utlumit jejich sexuální pud. „Zkusila jsem si ten text přeložit -“ „Přeložit?“ „Nepamatujete si? Řekla jsem přece otci, že pomáhám Mahšíd s překládáním islámských textů do angličtiny.“

„Ale já jsem si myslela, že je to jenom záminka, abys mohla chodit sem,“ podotkla jsem.

„To taky byla, ale já jsem se nakonec rozhodla, že přece jenom překládat budu – aspoň tři hodiny týdně nebo i víc, když někdy víc zalžu. Je to takový kompromis s mým svědomím,“ dodala a usmála se.

„No, a musím vám říct, že sám Chomejní nebyl v sexuálních záležitostech žádný zelenáč,“ pokračovala. „Právě překládám jeho veledílo Politické, filozofické, společenské a náboženské principy ajatolláha Chomejního a našla jsem tam docela zajímavé postřehy.“

„Ale to už je přece přeložené,“ namítla Manna. „Jaký to má smysl?“ „Máš pravdu,“ přisvědčila Nasrín, „některé pasáže přeložené byly, ale od té doby, co se kniha stala terčem politických vtipů, zvlášť když naši velvyslanci v zahraničí zjistili, že ji lidé čtou pro pobavení, místo aby v ní hledali poučení, není překlad k sehnání. A kromě toho, já ji překládám poctivě – uvádím totiž i odkazy na jiná díla ostatních ctihodných vůdců. Jestlipak jste věděly, že jedním ze způsobů jak vyléčit muže z nadměrné potřeby sexu, je ukájet se se zvířaty? Jenže pak je tu problém při pohlavním styku se slepicemi. Nabízí se otázka, jestli muž, který měl pohlavní styk se slepicí, smí potom tu slepici sníst. Náš vůdce nám dává jasnou odpověď: Ne – on, nejbližší příbuzní ani soused z vedlejšího domu maso takové slepice jíst nesmějí, zato soused o dva domy dál už je jíst může. Myslíte, že by si můj otec přál, abych raději trávila čas nad takovýmhle textem než nad Jane Austenovou nebo Nabokovem?“ dodala trochu zlomyslně.

Nasríniny podrobné citace z díla ájatolláha Chomejního nás nijak nešokovaly. Hovořila o jeho nejslavnějším spise, náboženském pojednání, jaké musí sepsat každý duchovní, jenž dosáhne hodnosti ájatolláha, kde vysvětluje rozpory a odpovídá na otázky, které by mu mohli položit jeho žáci. Mnozí Chomejního předchůdci psali prakticky totéž. Znepokojivé ovšem bylo, že lidé, kteří nám vládli a kteří drželi v rukou osud nás i naší země, brali tyto texty vážně. Každý den nás ve státní televizi a rozhlase strážci morálky a kultury zásobovali podobnými prohlášeními a učenými disputacemi, jako by to byla ta nejpodstatnější témata k vážnému zamyšlení.

Uprostřed této hlubokomyslné debaty, opepřené hlasitým smíchem ze strany Azín a stále chmurnějším mračením Mahšíd, jsme zaslechly skřípot brzd -uhodla jsem, že před domem vystupuje z bratrova auta Sanáz. Chvíle ticha, bouchnutí dvířek, zvonek a za několik okamžiků Sanáz vpadla do pokoje. Už ve dveřích se omlouvala celá zoufalá, že jde pozdě a že minule chyběla. Měla slzy na krajíčku. Začala jsem ji utěšovat a Jasí odběhla do kuchyně a přinesla jí čaj. Sanáz mi podala velkou krabici se zákusky. Co je to, Sanáz? Minulý týden jsem byla na řadě, vypravila ze sebe zajíkavě, a tak jsem je přinesla dnes. Vzala jsem jí krabici z rukou – měla je úplně zpocené – a ona si rozhalila černý hábit a sundala šátek. Vlasy měla pevně stažené za uši a sepjaté gumičkou. Její tvář vypadala nahá a ztracená.

Nakonec se usadila na své obvyklé místo vedle Mitry, v ruce svírala velkou sklenici studené vody, čaj stál na stolku před ní. Všechny jsme čekaly, co nám poví. Azín se pokusila odlehčit ticho žertem. Už jsme si říkaly, že jsi odjela do Turecka na zásnubní hostinu a zapomněla nás pozvat. Sanáz se nuceně pousmála a místo odpovědi upila doušek vody. Vypadala, jako by zároveň chtěla promluvit i neříkat nic. Hlas se jí chvěl zadržovaným pláčem a vzápětí jí z očí vytryskly slzy.

Byla to stará známá historie. Před čtrnácti dny se s pěti dalšími kamarádkami vypravila na dvoudenní výlet ke Kaspickému moři. Hned první den šly všechny společně navštívit snoubence jedné z dívek, který bydlel v sousední vile. Sanáz opakovaně zdůrazňovala, že byly všechny náležitě oblečené, měly šátky i dlouhé čádory. Seděli venku na zahradě, šest dívek a jeden mládenec, v domě nebyly žádné alkoholické nápoje, žádné zakázané kazety ani cédéčka. Říkala to, jako by chtěla vzbudit dojem, že kdyby tam něco takového měli, mohlo by být zacházení, jehož se jim dostalo od revolučních gardistů, zasloužené.

A pak tam na ně vpadli „oni“ – ozbrojení příslušníci mravnostní policie, kteří zničehonic přeskákali nízké zídky. Tvrdili, že byli upozorněni, že se zde provozují nedovolené činnosti, a chtěli prohledat dům. Když neshledali na dívkách a jejich oblečení nic závadného, prohlásil jeden z gardistů, že jak se tak na ně dívá, s jejich prozápadními postoji… Co je to prozápadní postoj? přerušila ji Nasrín. Sanáz se na ni podívala. Já se ho příště zeptám, řekla a pak se pousmála. Pravda byla taková, že při prohlídce domu žádné alkoholické nápoje, kazety ani cédéčka nenašli, ale měli úřední příkaz a nechtěli odejít s prázdnou. A tak je všechny odvezli do zvláštního vězení, kam se zavíralo za přestupky proti morálce. Dívky navzdory protestům zavřeli do malé, temné místnosti, kde strávily noc s několika prostitutkami a narkomankou. Během noci vešli dozorci několikrát do cely, dívky, které si aspoň na chvíli zdřímly, vzbudili a častovali nadávkami. V cele je drželi osmačtyřicet hodin. Ani na opakované žádosti jim nevyhověli a nezatelefonovali rodičům. Kromě krátkých dovolení na toaletu ve stanovenou dobu opustily dívky celu jen dvakrát – poprvé, když je odvedli do nemocnice, kde je gynekoložka za přítomnosti studentů medicíny vyšetřila, zda jsou panny. Protože gardisté nebyli s výsledkem vyšetření spokojeni, odvedli je znovu na druhou prohlídku na soukromou kliniku.

Třetího dne se znepokojení rodiče, kteří se v Teheránu po svých dcerách marně sháněli, od majitelky pronajaté vily dozvěděli, že dívky možná zahynuly při automobilové nehodě. Okamžitě se vypravili do přímořského letoviska a začali po nich pátrat, až je nakonec našli. Dívky byly postaveny před hromadný soud, donuceny podepsat výpověď, ve které se přiznaly k hříchům, jež nikdy nespáchaly, a jako trest jim bylo vyměřeno pětadvacet ran holí.

Drobná a hubená Sanáz měla pod čádorem tričko a dozorci pokládali za dobrý žert poznamenat, že ji bití nebude skrze dvě vrstvy oblečení bolet, a tak jí naložili víc než ostatním. I tak pro ni nakonec byla fyzická bolest snesitelnější než ponížení, jemuž byla vystavena během lékařského zkoumání jejího panenství, a ze všeho nejhorší byl pocit sebeopovržení, když byla donucena podepsat vynucené doznání. Podle zvláštní zvrhlé logiky tělesný trest vítala, protože jej vnímala jako odplatu za své podlehnutí všem ostatním potupám.

Když byly dívky konečně propuštěny a rodiče si je mohli odvézt domů, čekalo na Sanáz další pokoření v podobě bratrových výčitek. Co vlastně čekali? Jak si to představují, dovolit šesti nezdárným děvčatům odjet na výlet bez mužského dozoru? Proč ho nikdy nikdo neposlechne? Jen proto, že je o několik let mladší než jeho pitomá sestřička, která by měla být už dávno vdaná? Sanázini rodiče, i když dceru litovali za všechno, co si vytrpěla, museli s bratrem souhlasit, že pustit ji s kamarádkami na výlet samotné nejspíš nebylo moudré; ne že by jí nevěřili, ale na podobné neuváženosti nebyla v zemi vhodná doba. Takže vrchol všeho je, uzavřela Sanáz, že si za to můžu sama. Odteď nesmím jezdit sama autem a můj moudrý mladší bratr mi dělá gardedámu.

Nedokážu na ten Sanázin příběh zapomenout. Stále se k němu po čase vracím – dokonce i po těch letech -a znovu si jej přehrávám: představuji si zahradní zídku, šest dívek a jeden mládenec spolu sedí v altánku, možná si povídají vtipy a vesele se smějí. A pak přicházejí „oni“. Vidím ten incident stejně živě jako celou řadu dalších z mého vlastního života v Íránu; v duchu vidím dokonce i příhody, o kterých mi lidé psali nebo mi je vyprávěli až poté, co jsem svou vlast opustila. Je to zvláštní, ale i ty se zařadily mezi mé vzpomínky.

Snad teprve teď a z odstupu jsem schopná o těchto zkušenostech hovořit otevřeně a beze strachu, teprve teď je začínám chápat a postupně se učím překonávat ten příšerný pocit bezmoci. V Íránu jsme tuto každodenní blízkost krutosti a ponižování vnímaly s podivnou otupělostí a o svých zážitcích jsme mluvily, jako by se nás netýkaly; podobně jako schizofrenici jsme se odmítaly znát ke svému druhému já, které nám bylo zároveň tak důvěrně známé i cizí.

Ázar Nafísíová, Ukázku z knihy Ázar Nafísíové Jak jsme v Teheránu četly Lolitu, kterou právě vydalo nakladatelství Paseka, z angličtiny přeložila Zuzana Mayerová