Po týdnech a měsících trvajících protestů, které zachvátily celý arabský svět, je zřejmé, že jsme svědky událostí, které zakládají novou podobu arabského světa na příští desetiletí. Jak na tyto přelomové události reagoval Západ?

Neprozíravě a alibisticky. Jinak řečeno„úřednicky“, tedy standardně a korektně – s absencí jakékoli vize, politického či kulturního rozhledu, jak je ostatně v Unii zavedenou normou – ne-li přímo podrazácky.

Když vypukla revolta v Tunisku, nabídla Paříž tamnímu autokratovi Abidínu bin Alímu, že mu pomůže zvládnout situaci. Poté, co se protesty rozšířily do sousedního Egypta, Itálie velebila prezidenta Mubaraka jako prozíravého státníka a po krvavých událostech v Lybii předpovídala, že revolta skončí nastolením islámského emirátu. Ještě1. února vyzývala šéfka unijní diplomacie baronka Ashtonová prezidenta Mubaraka k bezodkladnému zahájení rozhovorů s protestující opozicí. „Ten dialog by měl Egypt posunout dál,“ řekla Ashtonová a dodala, že Evropská unie je připravena s prosazováním demokracie a lidských práv v Egyptě pomoci. Vůbec jí nedošlo, že těmito „knížecími radami“ de facto podkopává legitimitu občanských protestů, jejichž hlavním požadavkem bylo dosáhnout odstoupení Mubaraka. „Je to na Egypťanech,“ opakovaně zdůrazňoval italský ministr zahraničí Frattini s tím, že EU se musí vystříhat toho, aby zvenčí nějak zasahovala. Bezradnost Západu v konfrontaci s občanskými protesty ukončil až 11. únor, kdy Mubarak pod tlakem občanských protestů, které podpořilo i velení armády, odstoupil.

Slabá reakce Západu na dění v Tunisku se dala pochopit – nikdo, včetně tajných služeb, podobný vývoj neočekával. O neschopnosti adekvátně reagovat na události v Egyptě už ale lze mluvit jako o promarnění příležitosti Západu posílit své postavení ne mezi arabskými autokraty, ale v arabském veřejném mínění, které bude ve světě internetu asociálních sítí v brzké době rozhodující.

Zdálo by se, že po všech těch událostech to bude s protesty v Libyi jinak. Akceschopnost mohly Západu usnadnit jak krvavé zásahy armády proti civilistům,tak psychopatická osobnost plukovníka Kaddáfího, který protestující občany označoval jednou za agenty amerického imperialismu, po druhé za agenty Al Kajdy, po třetí za udrobovanou mládež – sám podle všeho pod vlivem drog.

Během krvavých střetů, kdy armáda použila proti demonstrujícím střelné zbraně nejrůznějšího kalibru,letadla i tanky, ale britský premiér David Cameron označil chování libyjského režimu za „kontraproduktivní“. Televizní magnát Silvio Berlusconi, sexuální skandalista a italský premiér v jedné osobě, který se do politiky připletl díky svému mediálnímu impériu, se osobně obrátil na Kaddáfího slovy: „Nechci svého dlouholetého přítele rušit prosbami o umírněnost.“ Rovněž Ashtonová nabádala v souvislosti s libyjskými masakry ke klidu a zdrženlivosti. Podobně vyzýval ke „klidu na práci“ ústřední list ÚV KSČ Rudé právo během demonstrací Palachova týdne v lednu 1989.

Jistě, manévrovací prostor diplomacie v mezinárodních vztazích je přesně vymezen, ale jsou věci mezi nebem a zemí, kdy je třeba jít nad rámec diplomatických zvyklostí. Největší znepokojení představitelů Evropy ohledně situace v arabských zemí ale vyvolal možný dopad tamních událostí na ilegální imigraci. Italský ministr zahraničí Frattini z toho důvodu také přímo varoval Unii před otevřenou kritikou Tripolisu.

Druhou starostí Západu pak byla obava z možného vzrůstu vlivu islamistův arabském světě. Jenže islamismus, o kterém se mluví a který vyvolává obavy, není nic jiného než ideologický instrument v boji o moc. Dosaďme si za něj nacionalismus, který Arabové také vyzkoušeli, stejně jako socialismus, a jsme doma. V Evropě stačí sebemenší problém, nesrovnatelný s tím, co byli léta nuceni snášet Egypťané aj., a nacionalisté operující s xenofobií získají ve volbách 20 % hlasů. Výsledky egyptských voleb v roce 2005 přinesly pětinu míst v parlamentu členům islamistického Muslimského bratrstva, kteří ovšem museli kandidovat jak nezávislí.

Problém s podporou arabských autoritativních režimů jako hráze proti politickému extremismu je dvojsečný. Právě tyto režimy nahánějí vodu na mlýn radikálům. Islamisté sice vykřikují, že ďábel je Amerika, ale spadeno mají na domácí autoritářské režimy ne snad proto, že by chtěli osvobodit společnost od vrchnostenské knuty, ale že to je největší konkurence v boji o moc.

V tom také spočívají limity a omezení extremistů zaštiťujících se islámem. Jestliže komentátoři poukazují na to, že úspěch revoluce v Íránu, vedené pod heslem reislamisace společnosti, dal příklad ostatním protestním hnutím v muslimském světě, je třeba vidět i druhou stranu věci – současný režim islámských teokratů, kteří nechávají vynášet zvěrské rozsudky smrti nad ženami, které se dopustily „zločinu“ cizoložství, přičemž druhá strana je z obliga, je vskutku extrémně odpudivý. Je to režim, který jistě mnohým imponuje, že se dokázal „postavit“ Západu, ale který také miliony muslimů, bezpochyby muslimek, nenávidí. Jestliže nejvyšší íránský duchovní vůdce ajatolláh Alí Chameneí vydává dnešní revoluci v Egyptě za dítě islámské revoluce, které byla zažehnuta v roce 1979 v Íránu, tak to je jeho zbožné, respektive bezbožné přání, bohapustá propaganda.

Egypťané atd. vyšli do ulic proto, že chtějí důstojně žít, chtějí chodit do práce, mít co jíst a nechtějí být přitom otravováni státem přes míru únosnosti – tím méně nějakými shora nadirigovanými náboženskými předpisy. To jistě neznamená, že jejich frustrace nemohou ke svým cílům zneužít radikálové, kteří se vždy snaží pasovat do role mluvčích nespokojených.

Podstatné ovšem je, že se Západ zachoval opět jako Jidáš, jako už tolikrát v minulosti. Do značné míry promrhal ohromnou a jen tak neopakovatelnou příležitost, jak vylepšit svůj obraz v arabském světě a tím posílit i svůj vliv v prostoru, který bezprostředně souvisí s Evropou a je klíčový pro její bezpečnost. Přitom události, které se tam dnes odehrávají, rozhodnou o podobě této oblasti v první polovině 21. století.

Petr Placák

Babylon č. 1/XX, 7. března 2011