(…) V Itálii jsme měli dva mistry citací, kteří jsou také zručnými postmoderními manipulátory kulturní minulosti: Umberta Eca a Pietra Citatiho. Jsou to dva protichůdní a objektivně vzato konkurenční autoři.

Umberto Eco je akademický ekvilibrista, universitní profesor specializovaný na jednu z nejpopulárnějších postmoderních věd, vědu o znacích či semiologii. Avšak – a už to je pozoruhodné – semiolog Umberto Eco považuje za důležité zdůraznit, že semiologie, poměrně moderní a postmoderní věda, existovala vždycky, připomíná její ušlechtilý původ, který v mnohém předčí Saussura a Peirceho a prochází celou filosofií, od Aristotela až do dnešní doby. Od Aristotela po silniční signalizaci, od nejstarších traktátů o poezii a rétorice po jazykové studie z dvacátého století. Všechno je jazyk, všechno je komunikace: komiksy, kuchyně, oblékání, politický boj a přirozeně umění, od architektury po román. Staré a nové, vysoké a nízké, Dante Alighieri a Mike Bongiorno jsou analyzovatelní vědeckým i zábavným způsobem, učeným i komickým. Na pomezí erudované citace a anekdoty se Eco celý život snažil změnit universitní přednášku v televizní show a každé kulturní zboží povýšit na předmět studia. Dokonce napsal kratochvilný román Jméno růže: vysvětluje Američanům evropský středověk, jako by šlo zároveň o lehkou náhražku Božské komedie a o detektivku čerpající z přehledné Příručky o evropské kultuře. Unifikoval čtenářskou veřejnost, žánry i úroveň spojením povolání novináře s povoláním přednášejícího a nakonec i proměnou jednoho i druhého v nejatraktivnější postavu současného kulturního průmyslu: v autora bestselleru.

Jako je Eco obratný a vagantský, Citati je zamyšlený a hluboký. Pohrdá současnými universitami a píše do novin nejdelší, nejplynnější, nejrozvláčnější články, nejpřetíženější esoterickými moudrostmi, jaké kdy italské listy tiskly. Když psali recenze a fejetony velcí esejisté jako Eugenio Montale a Mario Praz, byli mnohem skromnější: zachovávali pragmatická pravidla novinářského žánru. Pečlivě a přehledně shrnovali děj, dodávali vedlejší informace, zachovávali příjemný a skromný tón, jako by konali užitečnou informativní službu, která při vší nesporné erudovanosti musí být vyjádřena zřetelně a výstižně. Vyhýbali se nadnesenému tónu, létali nízko nad zemí. V tom spočívala jejich elegance. Ne tak Pietro Citati. Ten citáty velkých klasiků natahuje a nahrazuje parafrázemi. Román neshrnuje přehledně a jednoduchým stylem jako při rekapitulaci; ne, jeho nový přepis je obtížen vlastními literárními ozvuky a každý autor se stává tak trochu Citatim, jako by vrcholná díla umělecké tradice nečekala na nic jiného, než že ožijí v próze Kritika Spisovatele. Tato próza je nabízena čtenáři jako originální a původní, nezaměnitelná tvorba, která nevzniká jako poznámka na okraj děl vybavených vlastní solidní existencí, nýbrž je zbavuje jejich místa, vytlačuje je. V jeho knihách o Kafkovi, Tolstém, Proustovi je tento proces doveden do nejpropracovanější formy. Životopis a díla těchto autorů jsou nám předkládány Citatiho stylem, vždy totožným s jeho mimořádně vytříbeným a vznešeným rukopisem, který všechno tříbí a povznáší. Postmoderní v Citatim je onen pathos del dopo, který nám všechno nahrazuje, všechno dovoluje, všeho dosahuje. Jenom když je kulturní tradice úplně mrtvá, ve všem všudy překonaná našim současným způsobem bytí a psaní, můžeme jí tak globálně a svobodně zneužívat. Citati skoro nikdy nemá potřebu citovat. Tvoří znovu. V jeho jazyce by jiný jazyk, jazyk autora, o němž mluví, rušil, zněl by nepříjemně a falešně: zněl by autenticky. Probudil by nás ze sladkého postmoderního snu, protože by nám připomněl, že texty existují a zní po svém, mimo texty, ve kterých měníme jejich metabolismus.

Není, myslím, vůbec náhoda, že debata o postmodernismu se zrodila ve Spojených státech. Postmodernismus je totiž forma, kterou americké vůdčí postavení vneslo do celé západní kultury po roce 1945. Ve svém eseji Archivy z Edenu Georges Steiner průkazně vysvětlil, v čem byl rozhodující americký kulturní přínos druhé poloviny dvacátého století. Velmi stručně řečeno Steinerova teze spočívá v tom, že americká společnost nikdy nebrala vážně vysokou kulturu, nemůže přistoupit na to, že kultura mohla být jako v řeckém a později evropském modelu hodnotou sama o sobě, samostatným a třeba i společensky zbytečným nebo nebezpečným potenciálem. Ve Spojených státech totiž hodnoty společenského soužití a soudržnosti, etika produktivní práce a ekonomického úspěchu stojí nad jakoukoli jinou hodnotou vzniklou ve filosofických systémech a uměleckých dílech. Proto je americká láska ke kultuře láskou, která přichází ze záhrobí kultury. Velká evropská kultura sice vyprodukovala nebo umožnila existenci nespravedlivé a zkažené evropské společnosti, ale tato kultura je zachována, uložena do archivu a vzývána jako modla. Je však držena v hygienické vzdálenosti od sociálního života v Americe, od american way of life, který je základní hodnotou jenom sám o sobě.

Americká kulturní scéna sice byla, jak říká Steiner, scénou „epilogů modernismu“, je sice v podstatě jen menším a podružným ramenem evropské kultury, avšak na druhé straně se z jejího pojetí kultury zrodil postmodernismus. Jinými slovy, jenom ve Spojených státech je objektivní vedoucí postavení trhu také vedoucím postavením kulturním, je základem a etickým rámcem každé kulturní aktivity.

Postmodernismus v mnoha aspektech (i když, jak uvidíme, ne ve všech) splývá s oním zvláštním žánrem aldila (záhrobí), které americké hledisko vnáší do úvah o modernosti, modernismu, a tudíž do dalšího trvání variant, studia, zachování a komercializace jeho dědictví. To, co Steiner nazývá „americkým kulturním počinem“, tvořeným muzei, divadly, knihovnami, universitami, nakladatelstvími, se živí evropskou minulostí: stejná modernost je plným právem součástí i této minulosti, povýšila na klasické dědictví. To umožňuje neobyčejnou „rozmanitost konzervace a přenosu“.

* * * * Z postmodernismu jsme už vyrostli. Všechno končí, i móda konce. Vždycky je něco, co přijde po konci, a také po konci konce. Také po postmodernismu bude něco následovat. Také postmodernismus skončí, končí, ba dokonce už skončil.

Trval opravdu až příliš dlouho. Dnes jsme ho pochopili, víme, co znamená, byla vydána spousta knih, které ho definují, historicky zachycují, zvažují. Už toto silné povědomí svědčí o jistém opotřebování. Postmodernismus byl ostatně vždycky ve svém pojetí slabý. Jeho idenita se rodila odvozováním, prodlužováním a úpravou modernismu. Ale modernismus trval neuvěřitelně dlouho. Datuje se od objevení Ameriky nebo od Koperníka, od dobytí Bastily, od počátku dvacátého století…

Ať je tomu jakkoli, všichni jsme teď pochopili, že modernismus skončil před více než půl stoletím. Jistě, někdo určitě ještě má svůj vlastní uspokojující modernismus. Například my Italové: a začínali jsme v šedesátých letech. Ale jde o znovunabytí, o podružné uspořádání. Kolik národů a zemí světa vstoupilo do západního modernismu, aniž kdy vyšly ze středověkých nebo předhistorických podmínek? Pochopili jsme i toto: modernismus není pokrok, demokracie, rovnost, vysoká produktivita a vysoká spotřeba pro všechny. Několik desetiletí postmodernismu objasnilo tento bratrský vztah mezi rozvojem a zaostalostí. S koncem dvacátého století jsme dospěli, jak kdosi řekl, „na planetu ztroskotání“. Globalizace neglobalizuje právo na přežití, nechrání před smrtí hladem. Postmodernismus pochopil, že modernismus vytvářel vždycky víc problémů, než kolik byl schopný řešit, a že tudíž situace byla velice příznivá, totiž zoufalá, a bylo lépe na to nemyslet.

To je tečka za postmodernismem. S modernismem skončila i víra v pokrok, ta víra žije jen v rétorické a publicistické formě, zaujímá prostor na kongresech a summitech. Ale nikdo tomu nevěří, dokonce ani ten nejméně zkušený čtenář novin. V tomto smyslu Historie skončila: protože od této chvíle se nikdo nebude zabývat ani teoreticky dodržením vlastních slibů. Jurgen Habermas odpověděl rozmrzele obhájcům postmoderny, že modernita je překonána, protože zůstává „nedokončeným projektem“. A je to pravda. Ale na druhé straně je pravda, že projekt racionální emancipace, formulovaný za osvícenství, už není na konci dvacátého století, v poslední fázi postmoderny, pro nikoho směrodatný. Představa, že celá planeta vstoupí do rájů rozvoje a demokracie, už není součástí západní kultury, jejích programů ani jejích utopií. Je pravda to, co řekl Gándhí: když se ho kdosi zeptal, co si myslí o západní kultuře, odpověděl, že by to „mohla být dobrá myšlenka“, tedy že západní kultura zůstala jen na úrovni iluzorní ideje.

Postmodernismus byl jen krátkou, ale už příliš dlouhou fází, v níž se význam dopo (po) stal dominantním. Časově spadá přibližně do druhé poloviny dvacátého století a tudíž teď končí. Byla to doba autorů jednoznačně „post“. Je jasné, že Camus přišel po Kafkovi a po Hemingwayovi, Auden po Eliotovi a Yetsovi, Canetti po Krausovi a Brochovi, Adorno po Freudovi a Weberovi, neorealismus po realismu, nové avantgardy po avantgardách, Kubrick po století historie filmu. V Itálii byli autoři jako Montale, Morantová, Calvino, Fortini, Pasolini, Zanzoto, Volponi, Giudici posedlí otázkou dopo, otázkou konce nebo začátku, excesů dějin a jejich vyprázdněním. Ti nejmladší často na dějiny úplně zapomínají nebo jimi jsou semleti, aniž o tom vědí, nebo je snášejí a užívají si jich v jejich akademicky specializované, subkulturní a znecitlivělé verzi.

Postmodernismus by také mohl být definován slovy „jak končí dvacáté století“. Protože jsme zde a oznamujeme, že postmodernismus skončil, končí právě v tuto chvíli, kdy mluvíme o jeho konci.

Fascinace myšlenkou konce je nekonečná. Nezadržitelně k sobě poutá pozornost. Poslední nedokončená práce Ernesta De Martina je hora materiálu týkajícího se konce světa. Günter Anders tvrdil, že je odborníkem na konec světa. Po třiceti letech se apokalypsa stala módou, a přece tomu nikdo nevěří méně než my. Touha, která se zmocnila Západu, je touha po nesmrtelnosti. Nové lékařské a biologické technologie nám umožňují snít o nekonečném obnovování našeho těla, naší identity, našeho DNA, našeho životního stylu. Na prahu třetího tisíciletí je jasné, že jsme připraveni pro naše příští záhrobí. Problém postmodernismu najednou zestárnul, přestal existovat.

Milé čtenářky a milí čtenáři, vstoupili jsme do nové epochy. Už jste o tom leccos slyšeli. Navrhuji, abychom ji pojmenovali Věk změny.

Z knihy Casi kritici. Dal postmodernismo alla mutazione, vydané v roce 2007 přeložila Drahoslava Janderová.

Alfonso Berardinelli (1943), uznávaný italský literární kritik a esejista, spolupracuje s časopisy Il Sole 24 Ore a Il Folio. V roce 1985 založil spolu s Piergiorgiem Bellocchiem kritický časopis Diario. V letech 1983-1995 byl profesorem současné literatury na universitě v Benátkách, od poloviny devadesátých let, kdy začal vydávat své kritiky a eseje knižně, mu vyšlo devět titulů.